📖 Úvod
Ztracená generace (anglicky Lost Generation) je literární a kulturní směr/skupina, která se prosadila především v období po první světové válce, přibližně od počátku 20. let do konce 30. let 20. století. Geograficky se rozvíjela převážně ve Spojených státech amerických, odkud pocházela většina jejích klíčových představitelů, avšak mnozí z nich žili a tvořili jako expati v Evropě, zejména v Paříži ve Francii, ale také ve Španělsku či Itálii. Jedná se tedy o fenomén úzce spjatý s americkou literaturou a jejími evropskými vlivy a kontakty.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Ztracené generace je neodmyslitelně spjato s otřesy první světové války a jejími následky. Miliony mladých mužů, kteří prošli hrůzami zákopové války, se po návratu domů setkali s obtížemi při reintegraci do společnosti. Tradiční hodnoty a ideály, které je vedly do války (vlastenectví, čest, hrdinství), se ukázaly jako prázdné nebo iluzorní tváří v tvář nesmyslnému masakru a utrpení. Tento šok vedl k hluboké deziluzi, ztrátě víry v pokrok, vládní autority i v smysl života. Termín „Ztracená generace“ je připisován americké spisovatelce Gertrude Steinové, která údajně řekla Ernestu Hemingwayovi: „Všichni jste ztracená generace.“ Hemingway tento výraz zpopularizoval, když ho použil jako epigraf ke svému románu Slunce také vychází (The Sun Also Rises). Filozoficky se jednalo o odmítnutí viktoriánské morálky, předválečného idealismu a konvenčních společenských norem. Převládala skepse, cynismus, existenciální úzkost a pocit odcizení. Politická situace v poválečném období byla charakterizována labilitou v Evropě (vzestup radikálních ideologií jako komunismus a fašismus) a v USA tzv. „bouřlivými dvacátými lety“ (Roaring Twenties) – obdobím ekonomického rozkvětu, jazzové éry a prohibice, které ovšem kontrastovalo s hlubokou psychologickou a morální krizí. Mnozí umělci vnímali americkou společnost jako materialistickou, pokryteckou a prázdnou, což je vedlo k expatriaci do Evropy, kde hledali svobodu, inspiraci a autentičtější životní styl. Společenské změny zahrnovaly emancipaci žen (právo volit, změna role v rodině i společnosti), urbanizaci, nástup masové kultury a konzumerismu, ale zároveň i prohlubující se generační propast. Ztracená generace se vymezovala proti romantickému a optimistickému pojetí světa, které předcházelo válce, proti povrchnosti a konformismu středostavovské společnosti. Navazovala na realismus a naturalismus, ale prohlubovala psychologickou sondu do nitra hrdinů, experimentovala s modernistickými postupy a soustředila se na zobrazení vnitřních stavů a deziluze. Byla předchůdkyní a součástí širšího proudu modernismu v literatuře.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Ztracené generace jsou především deziluze, odcizení a ztráta smyslu. Typickými tématy a motivy jsou futility války, marnost hledání smyslu života v poválečném světě, osamělost, úzkost, zklamání z amerického snu a konzumní společnosti, hledání autenticity v cizím prostředí (expatriace), složité milostné vztahy často poznamenané psychickými jizvami, alkoholismus, hedonismus jako forma úniku a krize maskulinity. Obraz typického hrdiny je často ztělesněn jako zraněný, cynický, vnitřně rozervaný jedinec, často válečný veterán nebo umělec, který se snaží najít své místo ve světě, který mu nerozumí. Je to často rebel bez příčiny, tulák, hedonista, který utíká před realitou do alkoholu nebo do prchavých vztahů, ale zároveň touží po hlubokém smyslu a opravdovosti. Příkladem je Jake Barnes z Hemingwayova románu nebo někteří hrdinové F. Scotta Fitzgeralda. Obvyklé prostředí zahrnuje bohémské kavárny v Paříži, bary v době prohibice v USA, ale také válečné fronty, španělské býčí arény, italské krajiny nebo americká města poznamenaná společenskými změnami. Konflikty jsou převážně vnitřní, psychologické, ale také konflikty s konvencemi společnosti, s vládní mocí (prohibice), s rodičovskou generací a se složitými milostnými a přátelskými vztahy. Jazyk a styl jsou charakteristické svou stručností, úsporností, přímou řečí a často minimalistickou prózou, zejména u Ernesta Hemingwaye. Ten preferoval „teorii ledovce“, kdy se pod povrchem jednoduchého textu skrývá hluboký význam. Jazyk je často hovorový, realistický, bez zbytečných ozdob, s důrazem na dialog. F. Scott Fitzgerald naopak používal bohatší, lyrický jazyk. William Faulkner experimentoval se stream of consciousness (proud vědomí) a složitými syntaktickými strukturami. Kompozice a vyprávěcí postupy zahrnují často fragmentované vyprávění, nelineární děj, subjektivní perspektivu (první osoba) nebo objektivní třetí osobu, která pouze zaznamenává události a dialogy bez přímého komentáře. Důraz je kladen na psychologickou realitu a zobrazení vnitřního světa postav. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou romány (psychologické romány, společenské romány, romány-řeky), povídky, básně a memoáry. Díla Ztracené generace představují vrchol raného literárního modernismu a zanechala trvalý otisk v dějinách světové literatury.
👥 Zastupci
Ztracená generace je literární směr, který zahrnuje skupinu především amerických autorů, kteří dospívali během první světové války a prožívali následnou deziluzi a rozčarování z tradičních hodnot, často se usazovali v poválečné Evropě, zejména v Paříži. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří Ernest Hemingway, F. Scott Fitzgerald, William Faulkner, T. S. Eliot a Gertrude Stein. Ernest Hemingway, klíčová postava, je známý pro svá díla “Sbohem, armádo!“, “Fiesta (A slunce vychází dál)“ a “Komu zvoní hrana“. Jeho úsporný, přímočarý styl, témata války, desiluze, hledání smyslu a mužnosti v poválečném světě dokonale vystihují pocity generace, která prožila konflikt a ztratila iluze. F. Scott Fitzgerald, symbol jazzového věku, se proslavil romány “Velký Gatsby“ a “Něžná je noc“. Jeho díla zachycují dekadenci, třpytivé iluze a následné zklamání z amerického snu a bezstarostného života 20. let, často s melancholickým podtónem, odhalujícím vnitřní prázdnotu. William Faulkner, ačkoli je jeho dílo širší a často řazeno k modernistickému proudu, se svými ranými romány jako “Hluk a vřava“ a “Když jsem umírala“ dotýká témat rozkladu tradičních hodnot, traumatu a ztráty v poválečném americkém Jihu, což rezonuje s pocity ztráty a fragmentace typickými pro generaci. T. S. Eliot, významný básník modernismu, svým monumentálním dílem “Pustá země“ mistrně zachycuje fragmentaci, duchovní prázdnotu a morální úpadek západní civilizace po první světové válce, čímž se stává hlasem hluboké deziluze Ztracené generace. Gertrude Stein, ačkoliv nebyla románopisec v klasickém smyslu, byla centrální postavou pařížské bohémy a mentorkou mnoha autorů, pro něž razila termín „ztracená generace“; její “Autobiografie Alice B. Toklasové“ podává cenný vhled do této doby a komunity, ilustrujíc experimentálního ducha a deziluzivní nálady umělců té doby. Je důležité poznamenat, že Ztracená generace je primárně fenoménem americké literatury a její přímí čeští zástupci v rámci této specifické definice (expatriati v Paříži, deziluze z 1. světové války) neexistují. Česká literatura na poválečné trauma reagovala vlastními, unikátními směry a autory, jako byl například Karel Čapek se svými reflexemi krize moderního člověka nebo Jaroslav Hašek s groteskním obrazem války, ale nebyli součástí Ztracené generace jako takové.
📈 Vývoj
Ztracená generace vznikla bezprostředně po první světové válce, kdy se mladí Američané, často ti, kteří sloužili v armádě nebo jako dobrovolníci v Evropě, vrátili domů hluboce zklamaní a rozčarovaní z tradičních hodnot, které je poslaly do konfliktu. Termín „Ztracená generace“ je připisován Gertrude Steinové, která jej použila v rozhovoru s Ernestem Hemingwayem, odkazujíc na mladé lidi, kteří neměli pevný smysl pro směr. Období vrcholu spadá do 20. let 20. století, kdy se mnozí z těchto autorů usadili v Paříži, kde se stali součástí živé umělecké a intelektuální komunity na Levém břehu Seiny. Paříž se stala útočištěm pro jejich umělecké experimenty, životní styl a reflexi poválečného traumatu. V této době vznikla většina jejich kanonických děl, která prozkoumávala témata odcizení, identity, alkoholismu, vztahů, hledání smyslu a kritiky americké společnosti. Postupný ústup a proměna směru nastala s nástupem Velké hospodářské krize na konci 20. let a na počátku 30. let. Změna globální ekonomické a sociální situace posunula literární pozornost od existenciálních otázek k naléhavým sociálním problémům a chudobě. Mnoho autorů se vrátilo do Spojených států, kde pokračovali v psaní, ale duch pařížské bohémy a specifická témata Ztracené generace se začala rozpouštět v širším proudu amerického modernismu nebo se transformovala do nové sociální prózy, reflektující krizi. Raná fáze se vyznačovala experimentováním se stylem a formou (např. Hemingwayova strohá próza, Fitzgeraldova bohatá, obrazná řeč), často s přímým odkazem na válečnou zkušenost nebo nespoutaný život 20. let. Pozdní fáze, pokud bychom ji chtěli definovat, by zahrnovala pokračující díla autorů jako Hemingway nebo Faulkner, kteří se již neangažovali v kolektivním pohybu Ztracené generace, ale jejich tvorba nadále nesla stopy původního rozčarování a hlubokého zkoumání lidské psychiky. Národní a regionální varianty jako takové nejsou pro Ztracenou generaci typické, jelikož se jednalo převážně o specifický americký fenomén s pařížským centrem. Její vliv byl spíše tematický a stylový, šířící se do jiných národních literatur, které se potýkaly s vlastními poválečnými krizemi, ale ne ve formě přímé „české ztracené generace“. Žánrově se skupina soustředila především na prózu – romány a povídky, ačkoli někteří klíčoví autoři jako T. S. Eliot nebo E. E. Cummings byli významnými básníky.
💫 Vliv
Vliv Ztracené generace na pozdější literaturu a umění je obrovský a přetrvávající. Její autoři formovali moderní americkou prózu a udávali tón mnoha budoucím literárním směrům. Hemingwayův minimalistický, úsporný styl, známý jako „teorie ledovce“, ovlivnil nespočet spisovatelů, kteří se snažili o stručnost, objektivitu a evokativní jazyk, od autorů jako Raymond Carver až po válečnou literaturu. Fitzgeraldova schopnost zachytit ducha doby, její lesk i úpadek, ovlivnila autory, kteří se zaměřovali na sociální kritiku a psychologické portréty. Faulknerův komplexní, mnohovrstevnatý styl a zkoumání jižanské identity a historie předznamenaly jižanskou gotiku a ovlivnily autory jako Flannery O’Connor. Témata odcizení, existenciální krize, deziluze a hledání smyslu se stala klíčovými pro pozdější existencialistickou literaturu, beatnickou generaci (Jack Kerouac, Allen Ginsberg), autory války ve Vietnamu a postmoderní spisovatele, kteří často navazovali na zpochybňování tradičních narativů a hodnot. V době svého vzniku byla Ztracená generace přijímána rozporuplně. Na jedné straně byla oslavována pro svou upřímnost, inovativní styl a schopnost artikulovat pocity celé generace. Autoři byli považováni za hlasy nové doby, osvobozené od viktoriánských konvencí. Na druhé straně čelili kritice za jejich zobrazování alkoholismu, promiskuity a zdánlivé absence morálních hodnot. Některá díla, například Hemingwayovo “Sbohem, armádo!“, byla v některých zemích a regionech (např. v Bostonu) cenzurována nebo zakázána pro svůj sexuální obsah nebo kritický postoj k válce a společnosti. Jejich expatriantský životní styl byl v Americe vnímán jako únik a snobství. Dnes je Ztracená generace vnímána jako jeden z nejdůležitějších a nejvlivnějších literárních směrů 20. století. Její autoři jsou považováni za klasiky, jejichž díla jsou studována na školách a univerzitách po celém světě. Jejich tvorba je ceněna pro hloubku psychologického vhledu, mistrovství jazyka a trvalou relevanci témat, která se dotýkají lidské zkušenosti. Existuje bezpočet filmových, divadelních a televizních adaptací děl Ztracené generace. Romány jako “Velký Gatsby“ od F. Scotta Fitzgeralda byly adaptovány několikrát, nejznáměji v letech 1974 s Robertem Redfordem a 2013 s Leonardem DiCapriem, a divadelní adaptace se pravidelně objevují na jevištích. Hemingwayova díla jako “Sbohem, armádo!“, “Komu zvoní hrana“ a “Stařec a moře“ se dočkala mnoha filmových zpracování, stejně jako díla Williama Faulknera. Kulturní fenomén Ztracené generace a její bohémský život v Paříži je často předmětem dokumentů, biografií a dokonce i fikčních děl, jako je film Woodyho Allena “Půlnoc v Paříži“, který romantizuje a zkoumá tento legendární čas a jeho postavy, čímž upevňuje její místo v kolektivním kulturním povědomí.