📖 Úvod
Český název je „Ženská literatura přelomu 19. a 20. století“. Jako „původní název“ v kontextu soudobého hnutí se nejedná o jednoznačné označení, nýbrž o moderní literárněhistorickou a kritickou kategorii, která popisuje fenomén psaní žen v daném období, nikoli o sebeidentifikovaný literární směr. Autoři se tehdy neidentifikovali pod jednotným „směrem ženská literatura“; spíše to bylo souborné označení pro jejich tvorbu, které zdůrazňovalo jejich pohlaví jako klíčový element. Časově je tento literární projev zařazen na přelom 19. a 20. století, přibližně od 80. let 19. století až do počátku 20. let 20. století, s dozvuky i později, často splývajícími s vlnou modernismu. Primárně se rozvíjel v zemích západní Evropy, jako je Velká Británie (kde byl výrazný vliv pozdní viktoriánské a edwardiánské éry), Francie (belle époque), Německo, Skandinávie (Norsko, Švédsko, Dánsko), Spojené státy americké a také v zemích střední Evropy, zejména v českých zemích v rámci Rakouska-Uherska. Tento literární proud tak nebyl geograficky omezen, ale představoval transnacionální trend, byť s regionálními specifiky, odlišnou intenzitou a kulturními nuancemi.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku ženské literatury přelomu 19. a 20. století je komplexní a hluboce propojené se změnami v moderní společnosti. Vznikala v době probíhající druhé průmyslové revoluce, jež přinesla rychlou urbanizaci, rozmach kapitalismu a formování silné střední třídy, což s sebou neslo nové společenské uspořádání a nové, byť často kontroverzní, role pro ženy. Klíčovým prvkem bylo rozvíjející se ženské hnutí (často označované jako první vlna feminismu), které usilovalo o rovnoprávnost, zejména o volební právo (suffragetky a sufražistky), přístup k vyššímu vzdělání, ekonomickou nezávislost a profesní uplatnění. Zvyšující se gramotnost žen a jejich pozvolný přístup k veřejným knihovnám, univerzitám a vydavatelství, byť stále omezený a diskriminovaný, umožnil většímu počtu žen aktivně se zapojit do literární tvorby a publikování. Filozofické pozadí bylo ovlivněno osvícenskými ideály individuálních práv, liberalismem a později i ranými socialistickými a anarchistickými myšlenkami, které postupně pronikaly do diskusí o postavení žen. Rané feministické myšlenky zpochybňovaly hluboce zakořeněné patriarchální struktury, tradiční genderové role a biologické determinismus, často zakotvené v náboženských, vědeckých a sociálních doktrínách. Významný byl také vliv literárního realismu a naturalismu, které podnítily zájem o věrné, neidealizované zobrazení sociální reality, včetně té ženské, s důrazem na její často drsné a nespravedlivé aspekty. Nelze hovořit o jednom „zakladateli“ ženské literatury v tomto období, neboť se nejednalo o záměrně založený směr s manifestem či vůdčí osobností, nýbrž o organicky vzniklý, difúzní fenomén vyplývající z proměny postavení žen a rostoucího počtu autorek. Kdo však stál u vzniku jako inspirační zdroje a průkopnice, byly významné ženské autorky z dřívějších období (např. Jane Austen, Charlotte Brontë, George Eliot), které demonstrovaly schopnost žen tvořit hodnotnou a vlivnou literaturu a inspirovaly další generace k překonání genderových bariér. Politická situace byla charakterizována nárůstem národnostních hnutí (zejména v Rakousku-Uhersku), prohlubujícími se sociálními nepokoji a postupným, byť často pomalým a odporujícím, prosazováním demokratických principů, avšak s výrazným zpožděním pro ženy, které byly často vyloučeny z politického života. Společenské změny zahrnovaly i otázky morálky, manželských konvencí, postavení nemanželských dětí, sexuality, interrupce a role rodiny, které byly dříve tabuizovány a o nichž se nemluvilo, ale nyní se stávaly předmětem literárního zpracování a veřejné diskuse. Ženská literatura se vymezovala především proti dominantní patriarchální literární tradici, která buď ignorovala ženské zkušenosti, romantizovala je, nebo je stereotypizovala (např. v idealizovaném obraze „anděla v domě“ či démonizované „femme fatale“). Kritizovala omezenost a často jednostrannost mužského pohledu na svět a ženu jako pasivní objekt, nikoliv jako plnohodnotný subjekt s vlastním vnitřním životem, touhami a identitou. Zároveň navazovala na realismus a naturalismus v zobrazování sociálních a psychologických detailů, a také na dřívější projevy ženského psaní, které již dříve narušovaly konvence a otevíraly nové tematické okruhy. Převzala z nich snahu o psychologickou hloubku, kritický pohled na společnost a demaskování jejích nespravedlivých struktur.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika ženské literatury přelomu 19. a 20. století se soustřeďují na specifické prožívání ženské existence a často polemizují s převládajícími společenskými normami a očekáváními. Typickými tématy a motivy jsou postavení ženy ve společnosti, zejména její omezení v manželství, mateřství a rodinném životě, touha po vzdělání a seberealizaci mimo tradiční role, nátlak společenských konvencí, pokrytectví a předsudky a jejich často tragické dopady na individuální osudy. Důležitá byla i otázka ženské sexuality, často potlačované, tabuizované, nepochopené nebo zneužívané, a její vztah k morálním normám. Texty se hluboce zabývaly vnitřním, duševním životem ženy, jejími ambicemi, frustracemi, psychologickými konflikty a hledáním smysluplné existence. Zkoumaly domácí sféru, která byla pro ženy primárním prostorem, ale zároveň se často stávala symbolem vězení či omezení. Často se objevoval motiv revolty proti patriarchálním strukturám, kritika sociální nerovnosti pohlaví a naléhavé hledání vlastní identity a autonomie. Motiv přátelství mezi ženami, ženská solidarita a společné sdílení zkušeností a útlaků byly rovněž častými a posilujícími motivy. Obraz typického hrdiny bývá komplexní: je to inteligentní, často citlivá, vnitřně rozervaná a konfliktní žena, která se snaží vymanit z omezení daných společností, rodinou nebo očekáváním partnera. Může být emancipovaná umělkyně, intelektuálka, učitelka, lékařka nebo „obyčejná“ žena s neobyčejnými vnitřními boji a touhou po plnohodnotném životě. Její touha po nezávislosti, vzdělání, smysluplné práci nebo lásce, která by respektovala její individualitu, ji často staví do opozice vůči okolí a vyvolává osudové konflikty. Obvyklé prostředí je často měšťanské – salony, domácnosti, venkovská sídla, internáty, ale i městské periferie, továrny nebo pracoviště, pokud se žena dostane do veřejné sféry. Tato prostředí nejsou pouze dějištěm, ale často slouží jako symbol společenských pout, třídních rozdílů a omezení. Konflikty jsou primárně vnější (se společenskými normami, rodinným tlakem, omezenými možnostmi, mužskou autoritou, chudobou) a vnitřní (mezi touhou po svobodě a povinností, láskou a společenskými konvencemi, osobními ambicemi a realitou, mezi vášní a rozumem). Často dochází ke střetům s mužskými postavami, které reprezentují patriarchální řád. Jazyk a styl jsou často psychologicky propracované, detailní, s důrazem na introspekci a analýzu vnitřního světa postav. Převažuje realistický nebo naturalistický popis, avšak někdy s lyrickými, symbolickými či impresionistickými prvky, zejména v popisu emocí, krajiny duše a subjektivních vjemů. Důraz je kladen na nuance pocitů, myšlenek, prožitků a vnitřních monologů, které často odhalují rozpor mezi vnějším chováním a vnitřním prožíváním. Kompozice bývá zpravidla chronologická, soustředěná na vývoj postavy a její proměnu pod vlivem životních zkušeností a sociálního tlaku. Romány bývají rozsáhlejší, umožňující komplexní vykreslení životních osudů a společenských souvislostí. Vyprávěcí postupy často využívají er-formu s vševědoucím vypravěčem, který má hluboký vhled do psychiky ženských postav, často s nimi sympatizuje a demaskuje pokrytectví a nespravedlnost doby. Méně často se objevuje ich-forma, která zesiluje subjektivní prožitek, autenticitu a bezprostřednost. Důležité je záměrné využití detailů k vytvoření věrohodného a hluboce empatického obrazu. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román (zejména psychologický román, společenský román, román o dospívání – Bildungsroman z ženské perspektivy, kde hrdinka hledá své místo ve světě a formuje svou identitu), povídka a novela. Kromě beletrie hrála významnou roli i poezie, esejistika a publicistika, které sloužily jako platforma pro vyjádření názorů na sociální postavení žen, kritiku společnosti a formulování feministických myšlenek.
👥 Zastupci
Ženská literatura přelomu 19. a 20. století představuje klíčové období, kdy se ženský hlas v literatuře začal silněji prosazovat, často reflektujíc společenské změny, emancipaci a novou roli žen ve společnosti. V této éře se autorky odvážněji pouštěly do témat jako je ženská identita, sexualita, mateřství, manželství a společenská omezení, a to s narůstající psychologickou hloubkou a uměleckou propracovaností. Nejdůležitější české a světové autorky tohoto směru či skupiny zahrnují řadu výrazných osobností. Mezi české autorky patří „Teréza Nováková“ s díly jako “Maloměstské historie„ a “Drašar„, která mistrně zobrazuje osudy žen v tradičním venkovském a maloměstském prostředí a jejich vnitřní boj s osudem, což je pro ranou českou ženskou literaturu typické. “Růžena Svobodová“ ve svých “Povídkách„ a románu “Černí myslivci„ proniká do složitého psychického světa ženských postav, často s lyrickými a symbolistními rysy, ilustrujíc tak posun k hlubší introspekci. “Anna Maria Tilschová“ s romány jako “Stará rodina„ precizně popisuje úpadek tradičních měšťanských rodin a pozici žen v nich, s pronikavou psychologickou charakteristikou a realistickým zobrazením společenských proměn. “Gabriela Preissová“ se svými dramaty “Gazdina roba„ a “Její pastorkyňa„ přinesla na jeviště silné, citově prožívající ženy z venkovského prostředí, které se střetávají s morálními a společenskými konvencemi, čímž zásadně ovlivnila realistické zobrazení ženského osudu a sociální drama. Ve světové literatuře vyniká “Kate Chopin“ s revolučním románem “Probuzení„ (The Awakening), který radikálně zobrazuje ženu hledající individuální svobodu a sexuální identitu mimo konvenční manželství, čímž se dílo stalo manifestem raného feminismu. “Edith Wharton“ ve “Věku nevinnosti„ (The Age of Innocence) a “Domě radosti„ (The House of Mirth) brilantně kritizuje puritánskou americkou společnost a její omezení pro ženy, které jsou nuceny volit mezi společenskou přijatelností a osobním štěstím. Francouzská spisovatelka “Colette“ s “Claudine ve škole„ (Claudine à l’école) a “Chéri„ se vyznačuje smyslností, otevřeností k ženské sexualitě a nezávislému pohledu na mezilidské vztahy, často s autobiografickými prvky. Švédská nositelka Nobelovy ceny “Selma Lagerlöf“ s díly jako “Gösta Berling„ (Gösta Berlings saga), i když není primárně feministická, nabízí silné a nezávislé ženské postavy v propletení s mýtickým a folklórním světem Švédska, čímž obohacuje literaturu o výraznou ženskou perspektivu. A konečně “Virginia Woolf“, jejíž raná díla jako “Plavba ven„ (The Voyage Out) a “Noc a den“ (Night and Day) již naznačují hluboký psychologický vhled do ženského vnitřního života a společenských rolí, které později rozvinula do plnohodnotné modernistické a feministické tvorby, čímž představuje vrcholnou fázi proměny ženské literatury. Tyto autorky a jejich díla společně tvoří pestrou mozaiku ženské zkušenosti a uměleckého vyjádření na přelomu století.
📈 Vývoj
Vývoj ženské literatury přelomu 19. a 20. století byl úzce spjat s dobovými společenskými změnami a emancipačním hnutím žen. Vznik tohoto proudu lze datovat do konce 19. století, kdy se s nástupem realismu a naturalismu, a zároveň s rostoucími možnostmi vzdělání a společenské aktivity pro ženy, začaly autorky odvážněji vyjadřovat k ženským tématům, která byla dříve často tabuizována nebo opomíjena. Autorky navazovaly na předchozí generaci spisovatelek, ale posouvaly se od sentimentálních románů k realističtějšímu a psychologičtějšímu zobrazení ženské zkušenosti. Období vrcholu spadá zhruba do let 1890 až 1920. Během těchto tří dekád se ženský hlas stal zřetelnějším, literatura se soustředila na kritiku patriarchálních struktur, omezení manželství, boj za vzdělání, právo na sebeurčení a otevřenější diskuzi o ženské sexualitě a touhách. Rozšířil se okruh čtenářek a ženská literární scéna získala na dynamice. Postupný ústup tohoto směru jako samostatného proudu, jak ho známe z přelomu století, neznamenal jeho zánik, nýbrž proměnu a integraci do širších literárních směrů 20. století. Po první světové válce a s nástupem modernismu se témata spojená s ženskou zkušeností začala prolínat s experimentálnějšími formami a univerzálnějšími existenciálními otázkami. Autorky jako Virginia Woolf posunuly hranice literárního vyjádření, transformovaly rané feministické motivy do komplexních psychologických portrétů a narativních inovací. Raná fáze (konec 19. století) se častěji zaměřovala na společenskou kritiku, osudy žen v manželství, boj za vzdělání a realistické či naturalistické zobrazení s důrazem na sociální aspekty. Typickým rysem bylo popisování vnějších okolností, které formovaly ženské životy. Pozdní fáze (počátek 20. století) přinesla hlubší psychologickou analýzu, introspekci, odkrývání ženské sexuality a hledání identity, často s prvky symbolismu, impresionismu nebo raného modernismu. Méně se soustředila na explicitní didaktičnost a více na uměleckou experimentaci a vnitřní svět postav. V rámci národních, regionálních a žánrových variant se projevovaly odlišnosti. V české literatuře byla ženská próza často spjata s regionem, zdůrazňovala venkovské osudy, tradice a střet s modernitou (Nováková, Preissová). Přestože se objevovala silná psychologická próza (Svobodová, Tilschová), byla obvykle opatrnější v otevřené kritice sexuality než její západní protějšky. Angloamerická literatura (Chopin, Wharton, Woolf) byla odvážnější v zobrazování ženské sexuality a revolty proti patriarchátu, přinášela pronikavé společenské kritiky. Francouzská literatura (Colette) se vyznačovala smyslností, autobiografickými prvky a rozvolňováním konvenčních morálních norem. Skandinávská ženská literatura (Lagerlöf) často spojovala sociální kritiku a silné ženské postavy s folklórem a mytologií. Celkově se ženská literatura přelomu století vyvinula z popisného realismu k hluboké psychologické próze a experimentálnímu modernismu, pokládajíc základy pro budoucí feministické a ženské literární hnutí.
💫 Vliv
Vliv ženské literatury přelomu 19. a 20. století na pozdější literaturu a umění je obrovský a dodnes rezonuje. Položila základy pro celou feministickou literaturu 20. a 21. století, z níž následně vycházely autorky jako Simone de Beauvoir, Sylvia Plath, Margaret Atwood, Alice Munro a mnoho dalších, které dále rozvíjely témata ženské identity, genderu, moci, společnosti a osobní svobody. Klíčový byl také její přínos k rozvoji psychologické prózy a modernistických směrů; hluboké pronikání do lidské psychiky a experimentální narativní techniky, jako je proud vědomí (zejména u Virginie Woolf), ovlivnily celý modernismus a formovaly způsob, jakým je příběh vyprávěn z nitra postavy. Díla autorek přelomu století nadále inspirují autory k sociální kritice z pohledu marginalizovaných skupin a k prozkoumávání komplexních mezilidských vztahů. Některé texty Colette nebo Woolfové, které zkoumají nekonvenční vztahy a identity, rovněž předznamenaly pozdější queer literaturu. Přijetí ženské literatury v době svého vzniku bylo smíšené a často kontroverzní. Díla otevřeně zobrazující ženskou sexualitu, touhy nebo kritiku patriarchátu se často setkávala s nepochopením, moralistickou kritikou a cenzurou. Například román „Probuzení“ Kate Chopin byl po vydání zakázán pro nemravnost a vyvolal skandál, zatímco Colette musela čelit obviněním z obscénnosti. Autorky byly často nuceny k autocenzuře nebo se potýkaly s přímými zásahy vydavatelů. Na druhou stranu, díla popisující ženské osudy realisticky, ale v rámci „přijatelných“ mezí a neohrožující společenské normy, byly oceňovány. Nicméně, ženská literatura byla často škatulkována jako „čtení pro ženy“ a nebyla vždy brána vážně v akademických či kritických kruzích dominovaných muži. Jak je vnímána dnes, je zcela odlišné. Díla autorek přelomu století jsou dnes vnímána jako průkopnická a zásadní pro vývoj moderní literatury a feministického myšlení. Stala se předmětem intenzivního akademického výzkumu v rámci genderových studií a literární teorie a jsou re-evaluována jako klíčové texty západního kánonu. Mnoho autorek jako Edith Wharton, Virginia Woolf, Colette nebo Selma Lagerlöf je dnes pevně zakotveno v literárním kánonu a jejich díla jsou považována za klasiku. Současné vnímání těchto děl podtrhuje jejich odvahu, uměleckou hodnotu a společenskou relevantnost. Mnoho z těchto děl bylo adaptováno do filmových, divadelních a televizních podob, což svědčí o jejich trvalé atraktivitě. „Věk nevinnosti“ Edith Wharton byl zfilmován Martinem Scorsesem (1993), příběhy Colette inspirovaly životopisné filmy jako „Colette“ (2018), a „Její pastorkyňa“ Gabriely Preissové se stala předlohou slavné opery Leoše Janáčka a mnoha divadelních inscenací. Díla Selmy Lagerlöfové, jako jsou „Gösta Berling“ nebo „Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem“, inspirovala řadu filmů a animovaných seriálů. Tyto adaptace ukazují, že témata a příběhy těchto autorek jsou stále relevantní a oslovují široké publikum i v současné době.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Ženská literatura přelomu 19. a 20. století na Rozbor-dila.cz →