📖 Úvod
Ženská literatura (anglicky Women’s literature, francouzsky Littérature féminine, německy Frauenliteratur) není v pravém slova smyslu jednolitý literární směr nebo období s pevně danými časovými hranicemi, nýbrž spíše široká kategorie, perspektiva a pole studia, které se zaměřuje na literární tvorbu žen, jež často reflektuje jejich specifickou zkušenost, identitu a postavení ve společnosti. Její počátky lze sice sledovat již od raného novověku, ale jako rozpoznatelný fenomén s výrazným akademickým a kritickým zájmem se etabluje především od 18. století (zejména s nástupem románu) a kontinuálně se rozvíjí přes 19., 20. a 21. století. Geograficky se rozvíjela a rozvíjí globálně, ale obzvláště silné ohnisko měla a má v zemích západní kultury, jako je Velká Británie, Spojené státy americké, Francie a Německo, kde ženská autorská tvorba získala významné postavení a kritickou pozornost, nicméně je přítomna ve všech kulturách světa. Není omezena na jedno století, ale představuje průběžný proud, který se proměňuje a reaguje na historické a společenské změny v průběhu staletí.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku ženské literatury je úzce spjato s postupným, často nerovnoměrným procesem emancipace žen a rozvojem feministického myšlení. Po staletí byly ženy vylučovány z veřejného života, vzdělávacích institucí a literárních kruhů, což výrazně omezovalo jejich možnosti tvořit a publikovat. Literární tvorba, často považovaná za „ženskou“ zábavu vhodnou pro domácí prostředí, se stala jedním z mála ventilů pro intelektuální a umělecké ambice. Již v období osvícenství a romantismu (18. a počátek 19. století) se objevují první významné autorky jako Jane Austen, Mary Shelley nebo sestry Brontëovy, které často musely psát pod mužskými pseudonymy (např. George Eliot, což byla Mary Ann Evans), aby byly brány vážně v patriarchálním literárním světě. Tyto ženy, často z vyšších vrstev s přístupem ke vzdělání, začaly reflektovat omezení a konflikty ženského života. Politická situace v 19. století v západních zemích se vyznačovala silným patriarchálním uspořádáním, kdy ženy neměly volební právo, omezené vlastnické právo a byly právně podřízeny mužům. Společenské změny jako industrializace a urbanizace sice přinesly nové možnosti, ale zároveň upevnily ideál „ženy v domácnosti“. Na konci 19. a začátku 20. století se zvedá první vlna feminismu, bojující za volební právo a přístup ke vzdělání. Klíčovou postavou tohoto období byla Virginia Woolf, která ve svých esejích (např. Vlastní pokoj) brilantně analyzovala materiální a sociální překážky, jimž čelily ženy umělkyně, a teoretizovala o „ženské větě“. Skutečný rozmach a teoretické uchopení ženské literatury jako svébytného fenoménu přišlo s druhou vlnou feminismu v 60. a 70. letech 20. století. Filozofické pozadí této éry bylo zásadně ovlivněno dílem Simone de Beauvoir (Druhým pohlavím, 1949), která kriticky rozebrala konstrukci ženskosti jako „druhého“ a submisivního pohlaví vůči mužům, a stala se tak jednou z klíčových teoretických zakladatelek moderní feministické myšlenky. U vzniku kritického zkoumání ženské literatury stály osobnosti jako Elaine Showalter, která zavedla pojem „gynokritika“ pro studium ženské literární tradice. Ženská literatura se vymezovala proti dlouhodobě dominujícímu patriarchálnímu literárnímu kánonu, který marginalizoval ženskou tvorbu, a proti stereotypnímu zobrazování žen jako pasivních objektů mužské touhy nebo doplňkových postav bez vlastní subjektivity. Bojovala také proti „mužskému“ pohledu na svět, který byl považován za univerzální. Navazovala na realismus a psychologický román v zobrazení vnitřního života postav, na kritické tradice osvícenství a přirozeně na feministické hnutí, jehož literární odrazem a prostředkem šíření idejí se stala. Francouzské feministické teoretičky jako Hélène Cixous nebo Luce Irigaray v 70. letech 20. století dále rozvíjely koncept „écriture féminine“ (ženského psaní), které hledalo nový, netradiční jazyk osvobozený od falocentrické logiky, spojený s tělesností a emocionalitou.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou ženské literatury je její široká tematická a stylová rozmanitost, která se však často koncentruje kolem ženské zkušenosti. Typická témata a motivy zahrnují hledání a formování ženské identity a subjektivity, složité vztahy mezi ženami (přátelství, sesterství, vztahy matek a dcer), rodinné dynamiky, mateřství, sexualitu a tělesnost, prožívání domácího života a jeho ambivalence (útěcha vs. vězení), společenská očekávání a tlaky kladené na ženy, otázky genderové nerovnosti, diskriminace a patriarchálního útlaku, psychologické problémy (deprese, úzkost, osamělost) spojené se společenským postavením, a boj za vzdělání a tvůrčí svobodu. Častým motivem je také přepisování nebo kritická reinterpretace mýtů, pohádek a historických příběhů z ženské perspektivy. Obraz typického hrdiny je zaměřen na ženskou postavu – často komplexní, vnitřně rozervanou, hledající své místo ve světě, bojující s vnějšími okolnostmi nebo s vlastními vnitřními konflikty. Nejde vždy o tradiční „hrdinky“, spíše o autentické postavy s chybami, zranitelnostmi a silnými touhami. Může jít o ženy na okraji společnosti, rebely, ale i zdánlivě „obyčejné“ ženy prožívající mimořádné vnitřní drama. Obvyklé prostředí je často soukromé, domácí (dům, byt, zahrada) – prostor, který byl tradičně přiřazen ženám, ale který je nyní zkoumán z kritické perspektivy jako místo intimity i izolace. Dále se objevuje prostředí maloměst, venkova nebo uzavřených komunit (školy, nemocnice), kde se genderové role a společenské normy projevují zvláště silně. Konflikty se nejčastěji točí kolem vnitřních rozporů hrdinky (mezi touhami a povinnostmi, individualitou a konformitou), konfliktů s rodinou (otci, manželi, tradičními hodnotami), se společností (genderové normy, diskriminace) a s mocenskými strukturami. Jazyk a styl jsou mimořádně rozmanité, od realistického a psychologicky přesného zobrazení až po experimentální a lyrické formy. Často se využívá vnitřní monolog, proud vědomí a subjektivní perspektiva první osoby, aby se zdůraznila vnitřní zkušenost. Může se objevovat snaha o narušení tradičních jazykových forem a hledání „ženského jazyka“, který by lépe vyjadřoval ženskou tělesnost a emoce, často skrze metaforu, rytmus a fluiditu. Ironie a satira jsou běžnými nástroji k demaskování genderových stereotypů. Kompozice bývá někdy tradiční a lineární, ale často je také fragmentární, nelineární, s prolínáním časových rovin, deníkovými záznamy, dopisy nebo epizodickou strukturou, což odráží komplexitu vnitřního světa. Vyprávěcí postupy převážně využívají první osobu (subjektivní pohled hrdinky) nebo třetí osobu s omezeným ohniskem na ženskou postavu, často s retrospektivními pasážemi. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román (psychologický, společenský, historický, gotický, dystopický, román o dospívání – Bildungsroman, ženský román – chick lit, domestic fiction), povídka, poezie, drama, a také esejistika, autobiografie a memoáry, které jsou klíčové pro reflexi ženské zkušenosti a identity. V moderní době se ženská literatura prosazuje i ve fantastické literatuře a science fiction, kde umožňuje zkoumat alternativní společenské uspořádání (např. Margaret Atwood, Ursula K. Le Guin).
👥 Zastupci
Ženská literatura není jednotný literární směr v tradičním slova smyslu, nýbrž široká kategorie děl napsaných ženami, která často, byť ne výhradně, reflektuje ženskou zkušenost, identitu, společenské postavení a perspektivu, a to s různou mírou explicitnosti a feministického zaměření v průběhu dějin. Mezi nejdůležitější české autorky patří: Božena Němcová s díly Babička a Divá Bára, jež sice nebyly explicitně feministické, avšak v 19. století vykreslovaly silné ženské postavy, které se snaží prosadit v patriarchální společnosti a hledají vlastní cestu, což je klíčové pro ranou emancipaci ženského hlasu. Karolína Světlá a její Kříž u potoka či Vesnický román zobrazují hrdinky bojující za svou lásku a nezávislost proti společenským konvencím a rodinným tlakům, což je typické pro ženské emancipační tendence 19. století. Eliška Krásnohorská, ač známá především jako libretistka, psala také publicistické články a aktivně se zasazovala za vzdělání a společenské postavení žen, což ji činí důležitou ranou bojovnicí za ženská práva v literárním a veřejném prostoru. Věra Linhartová s díly Prostor k rozhovoru a Dům u pěti veverek představuje experimentální prózu, která zkoumá hranice identity a jazyka z ženské perspektivy, čímž posouvá ženskou literaturu do modernistických a postmoderních rovin. Alexandra Berková a její Magorie aneb Příběh velké lásky či Temná láska se vyznačují radikálním zkoumáním ženské sexuality, frustrací a subverzí patriarchálních narativů, což je typické pro feministickou literaturu po roce 1989. Radka Denemarková s romány Peníze od Hitlera a Hodiny z olova komplexně zkoumá ženskou paměť, tělo, násilí a roli ženy v dějinách i současnosti, čímž představuje klíčovou autorku současné feministické literatury, která se nebojí otevírat bolestivá témata. Mezi klíčové světové autorky patří: Jane Austen s Pýchou a předsudkem a Rozumem a citem, které satiricky, ale realisticky zobrazují omezené možnosti a společenské postavení žen v britské společnosti 19. století, nucených hledat manžela pro zajištění své budoucnosti. Charlotte Brontë a její Jana Eyrová ztělesňuje boj silné ženské hrdinky za nezávislost, vzdělání a lásku, která odmítá podřízenost společenským konvencím. George Eliot (Mary Ann Evans), píšící pod mužským pseudonymem, se v díle Middlemarch hluboce zabývá morálními a intelektuálními výzvami pro ženy ve viktoriánské Anglii a jejich vnitřním světem. Virginia Woolf s Paní Dallowayovou a esejem Vlastní pokoj inovativně zkoumala vnitřní život žen, jejich myšlenky a pocity, a kritizovala společenské a ekonomické bariéry bránící ženské tvorbě, čímž položila základy moderní feministické literární teorie. Simone de Beauvoir a její filozofické dílo Druhé pohlaví zásadně ovlivnilo feministické myšlení a literaturu analýzou sociální konstrukce ženskosti a útlaku žen. Sylvia Plath a Skleněný zvon zachycuje vnitřní boj mladé ženy s duševní chorobou, společenskými očekáváními a ztrátou identity, což je silný příspěvek k literatuře o ženské psychice a jejím křehkém postavení. Margaret Atwood s Příběhem služebnice a Slepým vrahem ve svých dílech často dystopicky, ale naléhavě varuje před útlakem žen a zkoumá ženskou identitu, mocenské struktury a odpor, čímž se stala ikonou feministické sci-fi. Alice Walker a Barva nachu popisuje brutalitu rasismu a sexismu z perspektivy černošské ženy na jihu USA, čímž dává hlas marginalizovaným ženským zkušenostem a boji za důstojnost. Toni Morrison a Milovaná či Sula se zabývá hlubokými traumaty a zkušenostmi černošských žen v Americe, včetně otroctví a rasismu, a jejich hledáním identity a důstojnosti v postkoloniálním kontextu. Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně (Neapolská sága) skrze složité přátelství dvou žen z italského Neapole zkoumá ženské vazby, ambice, společenské tlaky a hledání identity v proměnlivém světě, čímž reflektuje komplexnost ženského přátelství a vývoje v průběhu času.
📈 Vývoj
Vývoj ženské literatury není lineární ani ohraničený jako u tradičních směrů, spíše představuje kontinuální, byť proměnlivý proud literární tvorby žen, který se postupně etabluje a transformuje. Její vznik lze hledat už v raných obdobích, kdy se ženy – často z vyšších společenských vrstev nebo s přístupem ke vzdělání – pouštěly do psaní, obvykle v žánrech jako dopisy, deníky, poezie nebo moralizující próza, mnohdy pod pseudonymy, aby se vyhnuly společenskému odsouzení. V 18. a 19. století, s rostoucí gramotností a rozvojem knižního trhu, se objevují první významné autorky (např. Jane Austen, Charlotte Brontë, Božena Němcová), které ve svých dílech začaly s realistickým zobrazením ženského postavení, omezených možností v patriarchální společnosti a vnitřního života hrdinek. Vlastní vědomí „ženské literatury“ jako specifické kategorie, která reflektuje ženskou zkušenost a perspektivu, se však začíná formovat až s nástupem feministických hnutí, zprvu v sufragistické éře na přelomu 19. a 20. století a poté masivněji od poloviny 20. století. Období vrcholu (nebo spíše nejintenzivnějšího, sebereflexivního rozkvětu) nastává po 60. letech 20. století s nástupem druhé vlny feminismu. V této době dochází k explozi feministické literární teorie a tvorby, která vědomě zkoumá ženskou zkušenost, sexualitu, tělo, mateřství, patriarchální útlak a hledá nové narativní formy a jazyk, který by se vymanil z mužských tradic. Vznikají ženská nakladatelství, knihkupectví a literární časopisy, které podporují a šíří díla autorek. Postupný ústup nebo spíše proměna nastává od 90. let 20. století s nástupem třetí a čtvrté vlny feminismu. Pojem „ženská literatura“ se začíná diferencovat; kritizuje se esencialismus předpokládající univerzální ženskou zkušenost a uznává se, že ženská zkušenost není monolitická, ale ovlivněná rasou, třídou, sexualitou, národností a dalšími identitárními faktory (tzv. intersekcionalita). Vzniká tzv. post-feministická literatura, která se často ironicky nebo kriticky vyrovnává s předchozími feministickými ideály, nebo literatura, která ženské otázky a perspektivu integruje do hlavního proudu bez nutnosti explicitního nálepkování. Dnes je to spíše feministická literatura nebo literatura psaná ženami, která je vnímána jako součást hlavního proudu, avšak s kritickým pohledem na genderové otázky a mocenské struktury. Rané fáze (19. století – rané 20. století) se zaměřovaly na realistické zobrazení ženského postavení, omezených možností, hledání identity a kritiku společenských konvencí, často s cílem vzdělávat a probouzet ženy (např. Němcová, Austen, Brontë). Střední fáze (počátek 20. století – 60. léta) přinesla modernistické zkoumání ženské psychiky, vnitřních monologů a proudu vědomí (Woolf, Mansfield), reflektující složitost ženského subjektu. Fáze feministického boomu (60. léta – 80. léta) byla obdobím explicitní kritiky patriarchátu, subverze tradičních narativů a otevřeného zkoumání ženské sexuality, těla, mateřství a zkušeností s násilím (Atwood, Walker, Morrison). Současná fáze (90. léta – dnes) se vyznačuje diverzifikací témat, inkluzí intersekcionality, zkoumáním genderové fluidity, ekofeminismem, dystopickými vizemi a integrací ženských perspektiv do širokého spektra žánrů. Národní, regionální či žánrové varianty jsou četné. Česká ženská literatura se vyvíjela od realismu a národního obrození (Němcová, Světlá) přes modernistické tendence a angažované psaní v meziválečném období až po radikální feministické výpovědi po roce 1989 (Berková, Denemarková), přičemž často reflektuje specifika ženského prožívání v českých dějinách, včetně komunismu a postsocialistické transformace. Anglosaská ženská literatura má bohatou tradici viktoriánských románů, modernistických experimentů (Woolf) a silnou tradici feministické dystopie a sociálního realismu (Atwood, Walker, Morrison), která hluboce ovlivnila globální feministickou literaturu. Francouzská ženská literatura se vyznačuje od existencialistky Simone de Beauvoir přes teoretické a experimentální écriture féminine (Cixous, Irigaray, Kristeva) až po současné autorky, často s filosofickým a psychoanalytickým podložím. Latinskoamerická ženská literatura je často propojená s magickým realismem a zkoumáním historie, politiky a mýtů z ženské perspektivy (Isabel Allende, Laura Esquivel). Afroamerická ženská literatura se zaměřuje na dvojí útlak rasismu a sexismu, trauma otroctví a hledání identity (Morrison, Walker). Z žánrových variant lze zmínit feministickou sci-fi a fantasy (Ursula K. Le Guin, Margaret Atwood), které často používají dystopické světy k prozkoumání genderových rolí a společenských nerovností, nebo současné „chick lit“ či „new adult“ romány, které jsou sice někdy kritizovány za stereotypy, ale zároveň oslovují miliony čtenářek a dávají hlas ženským hrdinkám v populární kultuře.
💫 Vliv
Vliv ženské literatury (a šířeji feministické literární kritiky a psaní z ženské perspektivy) na pozdější literaturu a umění je zásadní a transformativní. Zásadně změnila způsob, jakým je literatura vnímána, interpretována a psána, a otevřela prostor pro zkoumání genderu, sexuality, identity, mocenských vztahů a subjektivity z ne-mužské, často kritické perspektivy. Z ní vycházejí nebo jsou jí ovlivněny mnohé literární a umělecké směry, skupiny a autoři. Mezi klíčové patří Queer literatura, která čerpala z feministického zkoumání genderu a sexuality a rozšířila optiku na LGBT+ zkušenosti a identity. Postkoloniální literatura často propojuje témata rasy, třídy a genderu (např. autorky jako Buchi Emecheta, Chimamanda Ngozi Adichie), ukazujíc na provázanost různých forem útlaku. Literatura pro mladé dospělé (YA) dnes často obsahuje silné ženské hrdinky, které řeší problémy identity, dospívání, společnosti a které často nesou feministická poselství, čímž formují nové generace čtenářů. Také autofikce a memoáry byly významně ovlivněny ženskou literaturou, která podporovala sdílení osobních zkušeností a trauma jako legitimní a silnou formu vyprávění. V neposlední řadě, i současná mainstreamová literatura je ovlivněna tím, že ženská perspektiva je dnes považována za plnohodnotné a komplexní téma, což vede k hlubšímu zkoumání genderových rolí a vztahů napříč všemi žánry. V širším umění měl vliv na feministické umělecké hnutí 70. let (např. Judy Chicago, Cindy Sherman), divadlo (Caryl Churchill, Sarah Kane) a film, kde režisérky a scenáristky zkoumají ženské téma z nových úhlů. Přijetí ženské literatury v době jejího vzniku bylo rozmanité a často problematické. V 19. století autorky jako sestry Brontëovy nebo George Eliot musely často psát pod mužskými pseudonymy, aby byly brány vážně, protože ženské jméno automaticky snižovalo vnímání kvality díla. Jejich témata, jako ženská nespokojenost, ambice, sexualita či intelektuální touhy, byla často považována za nevhodná, kontroverzní nebo dokonce za projev „ženské hysterie“. Božena Němcová byla kritizována za to, že se její životní styl a názory „neodpovídaly ideálům“ tehdejší české ženy, a její dílo bylo někdy vnímáno jako příliš sentimentální nebo „ženské“. Na počátku 20. století Virginia Woolf čelila nepochopení pro své experimenty s proudem vědomí a byla kritizována za „přílišnou ženskost“ nebo „přílišnou intelektuálnost“, i když byla zároveň chválena za inovaci. S nástupem druhé vlny feminismu v 60. a 70. letech 20. století bylo přijetí silně polarizované. Feminismus a feministická literatura byly vnímány buď jako radikální a subverzivní, chváleny v akademických a aktivistických kruzích za jejich přínos k emancipaci, nebo jako nenávistné vůči mužům, okrajové, politicky motivované a často cenzurované či zakazované mainstreamovými médii a institucemi. Mnoho autorek čelilo kritice, že jejich díla jsou „jen“ politická, nikoli umělecká, a některé knihy byly staženy z prodeje kvůli explicitnímu obsahu nebo politickému sdělení, což vedlo ke vzniku nezávislých ženských tiskáren a knihkupectví. Dnes je ženská literatura vnímána jako legitimní a zásadní součást světové literární scény. Díla klíčových autorek jsou kanonizována, vyučována na univerzitách po celém světě a feministická literární kritika je uznávaným akademickým oborem, který stále přináší nové interpretace a pohledy. Mnoho z těchto děl se dočkalo úspěšných adaptací do filmů, divadelních her a televizních seriálů, což svědčí o jejich trvalé relevanci a schopnosti oslovit široké publikum. Například Pýcha a předsudek Jane Austen a Jana Eyrová Charlotte Brontë mají nesčetné filmové a seriálové adaptace, které stále znovu uchvacují diváky. Román Paní Dallowayová Virginie Woolf byl inspirací pro oceňovaný film Hodiny, který propojil její příběh s osudy dalších žen. Příběh služebnice Margaret Atwood se dočkal velmi úspěšného a kritiky oceňovaného televizního seriálu, který znovu oživil zájem o dystopickou literaturu a politický boj žen a stal se kulturním fenoménem. Barva nachu Alice Walker byla adaptována jako film Stevenem Spielbergem a jako úspěšný broadwayský muzikál. Geniální přítelkyně Eleny Ferrante se stala základem pro uznávaný televizní seriál HBO. V české literatuře se díla Radky Denemarkové, například Peníze od Hitlera, dočkala divadelních adaptací. Tyto moderní adaptace často zdůrazňují současnou relevanci těchto děl, zejména pokud jde o témata ženských práv, moci, společenské spravedlnosti a hledání identity v proměnlivém světě, čímž udržují dialog o ženské zkušenosti živý a aktuální.