📖 Úvod
Výmarský klasicismus (německy Weimarer Klassik) je významný literární a filozofický směr, který se rozvíjel především na konci 18. a počátku 19. století, zhruba v letech 1786 až 1805, ačkoli jeho vliv a dozvuky sahají až do roku 1832. Geograficky je neodmyslitelně spojen s Německem, konkrétně s vévodstvím Sachsen-Weimar-Eisenach a především s městem Výmar, které se v té době stalo centrem německého intelektuálního a uměleckého života. Jedná se o období intenzivní spolupráce a vzájemného ovlivňování předních německých myslitelů a umělců.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Výmarského klasicismu je komplexní a hluboce zakořeněné v přelomové době, která charakterizovala Evropu na přelomu 18. a 19. století. U jeho zrodu stáli především dva giganti německé literatury, Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller, k nimž se připojili také Johann Gottfried Herder a Christoph Martin Wieland. Tito autoři se snažili nalézt novou cestu pro německou kulturu a společnost tváří v tvář bouřlivým změnám. Politickou situaci v Německu té doby určovala extrémní fragmentace, země byla rozdělená na stovky malých států, knížectví, biskupství a svobodných měst, bez sjednocené národní identity nebo silné centrální vlády. Toto roztříštěné Německo bylo svědkem otřesů, které způsobila Francouzská revoluce (1789) a následné napoleonské války, které vedly k rozpadu Svaté říše římské národa německého v roce 1806. Výmarský klasicismus tak vznikal v atmosféře politické nejistoty a strachu z revolučních excesů, přičemž se snažil nabídnout alternativu k násilným společenským převratům – cestu vnitřní reformy a kultivace jedince. Společenské změny probíhaly pomalu, ale zřetelně, s rostoucím vlivem vzdělaného měšťanstva (Bildungsbürgertum), které se stávalo nositelem kulturních a intelektuálních aspirací. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno Immanuelem Kantem, jehož kritická filozofie, zejména díla jako Kritika čistého rozumu a Kritika soudnosti, položila základy pro idealistické myšlení zdůrazňující autonomii rozumu, morálky a krásy. Výmarský klasicismus čerpal inspiraci také z řecké filozofie, zejména od Platóna a Aristotela, a navazoval na osvícenské ideály rozumu, lidskosti a vzdělání. Zároveň se ale ostře vymezoval proti předchozímu literárnímu směru, bouři a vzdoru (Sturm und Drang), který byl charakteristický emocionálními excesy, individualismem, subjektivitou a revolučními náladami. Klasicisté naopak hledali harmonii, řád a univerzalitu, syntézu rozumu a citu, a snažili se kultivovat „krásnou duši“ a ideál „humanity“ (lidskosti).
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Výmarského klasicismu je především úsilí o harmonii, rovnováhu, univerzalitu a humanismus. Klíčovým konceptem je estetická výchova (ästhetische Erziehung), která předpokládá, že umění a krása mají moc zušlechťovat člověka a vést ho k morální dokonalosti a vnitřní svobodě. Typickými tématy a motivy jsou ideál lidskosti, lidská důstojnost, morální autonomie, svoboda (chápaná spíše jako vnitřní svoboda), povinnost, ctnost, osud, ale také napětí mezi ideálem a realitou. Často se objevuje motiv role umění při utváření člověka a snaha o smíření protikladných sil. Obraz typického hrdiny je vznešený, usilující o morální dokonalost, sebekontrolovaný a reflexivní. Často bojuje s osudem nebo společenskými omezeními, ale vždy směřuje k dosažení vnitřní harmonie a etického jednání. Není to bouřlivý génius, nýbrž kultivovaný, vzdělaný a morální jedinec. Příkladem může být Ifigenie z Goethova dramatu nebo hrdinové Schillerových her, kteří čelí velkým morálním dilematům. Obvyklé prostředí je často historické – starověké Řecko, renesanční Itálie, nebo středověká Evropa, často ve dvorských, aristokratických či intelektuálních kruzích, které poskytují vhodné pozadí pro rozvinutí velkých morálních otázek. Konflikty jsou převážně vnitřní (např. mezi povinností a náklonností, vášní a rozumem) nebo se týkají střetu jednotlivce se společenskými normami, osudu se svobodnou vůlí či politické moci s morální autoritou. Vnější konflikty slouží spíše jako katalyzátor pro prozkoumání vnitřních bojů. Jazyk a styl jsou vznešené, uhlazené, precizní a formální, s bohatou a sofistikovanou slovní zásobou. Velký důraz je kladen na rétorickou propracovanost a filozofický diskurz. Kompozice je obvykle vyvážená, symetrická a logicky strukturovaná, s jasným dramatickým obloukem v divadelních hrách a postupným rozvíjením myšlenek. Vyprávěcí postupy tíhnou k objektivnímu vyprávění, často s vševědoucím vypravěčem v próze, a dramatické dialogy jsou využívány k prozkoumání filozofických a morálních problémů. Mezi nejčastější literární žánry patří drama, zejména tragédie a historická dramata (např. Goethova Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso; Schillerův Valdštejn, Marie Stuartovna, Vilém Tell), často psaná v jambickém pentametru (blank versu). Dále se rozvíjela lyrická poezie (balady, filozofické ódy), epos (Goethův Heřman a Dorota) a román, zvláště pak tzv. Bildungsroman neboli román výchovy (příkladem je Goethův Vilém Meister léta učednická), který sleduje duchovní a morální vývoj hrdiny. Eseje a teoretické spisy, jako Schillerovy Dopisy o estetické výchově člověka, rovněž tvoří důležitou součást tvorby tohoto období, podtrhující jeho filozofickou hloubku a snahu o reflexi umění a společnosti.
👥 Zastupci
Výmarský klasicismus je literární a kulturní směr, který se rozvinul v německém městě Výmar na přelomu 18. a 19. století a jehož ústředními postavami byli zejména Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller. Tento směr se snažil dosáhnout harmonie, sebekázně a estetické výchovy lidstva inspirované ideály antiky a osvícenství. Mezi nejvýznamnější světové (tedy německé) autory tohoto směru patří Johann Wolfgang von Goethe, který je považován za jeho zakladatele a nejvýraznějšího představitele. Jeho drama “Ifigenie na Tauridě“ (1787) výborně ilustruje klasicistní ideál humanity a snahu o morální očištění skrze vnitřní zápas a odpuštění. Monumentální dvoudílná tragédie “Faust“ (první díl 1808, druhý díl 1832) ztělesňuje celoživotní hledání smyslu lidské existence, poznání a tvoření, odrážející jak osvícenské snahy, tak i pozdní klasicistní důraz na aktivní konání a překonávání omezení. Goetheho román “Vilém Meister se učí“ (1795-1796) je pak archetypálním příkladem žánru Bildungsroman, ukazující cestu mladého hrdiny k sebeuvědomění a harmonickému rozvoji osobnosti skrze estetickou a etickou výchovu, což je klíčové téma výmarského klasicismu. Dalším pilířem výmarského klasicismu je Friedrich Schiller, jehož dílo rovněž směřovalo k ideálům krásy, dobra a svobody, často skrze historická dramata. Jeho tragédie “Marie Stuartovna“ (1800) se zabývá konfliktem mezi vášní a rozumem, politikou a morálkou, a skvěle ilustruje Schillerovu dramaturgii, která hledá etickou výzvu a sublimaci utrpení. Drama “Vilém Tell“ (1804) je oslavou lidské svobody a boje proti tyranii, přičemž postava Tella ztělesňuje ideál hrdiny jednajícího z hlubokého morálního přesvědčení pro blaho společenství, což rezonuje s klasicistním důrazem na společenskou odpovědnost. Schillerovy básnické balady, jako například “Rukavička“ (1797) nebo “Píseň o zvonu“ (1799), ukazují jeho mistrovství ve formě a schopnost zprostředkovat etické poselství skrze příběh a symboliku. “Listy o estetické výchově člověka“ (1795) pak představují teoretický základ výmarského klasicismu, argumentující pro to, že estetika je cestou k dosažení plné lidskosti a svobody. Mezi rané a vlivné postavy weimarského kruhu, i když jeho přínos byl spíše teoretický a předklasicistní, patří Johann Gottfried Herder, jehož “Myšlenky k filozofii dějin lidstva“ (1784–1791) zdůrazňovaly význam kultury, jazyka a národního ducha, připravující půdu pro pozdější humanistické a estetické snahy, které se Goethe a Schiller pokusili integrovat do univerzálnějšího uměleckého vyjádření.
📈 Vývoj
Výmarský klasicismus se vyvíjel v poměrně úzkém časovém a geografickém rámci, primárně v německém vévodství Sasko-Výmarsko-Eisenašské na konci 18. a počátku 19. století. Jeho vznik lze datovat do doby Goethova návratu z italské cesty v roce 1788, kde se intenzivně věnoval studiu antického umění a kultury, což zásadně ovlivnilo jeho estetické a etické směřování a vedlo k odklonu od raného, bouřlivého hnutí Sturm und Drang. Raná fáze byla charakterizována hledáním nových ideálů krásy a harmonie, inspirací v řecké antice a snahou o nalezení rovnováhy mezi rozumem a citem, formou a obsahem. Období vrcholu výmarského klasicismu nastalo v letech 1794 až 1805, což je často označováno jako „čtyřoká“ éra, kdy se k Goethovi připojil Friedrich Schiller a oba autoři intenzivně spolupracovali, vyměňovali si dopisy, psali společně teoretické texty a navzájem si recenzovali svá díla, což vedlo k vytvoření jedinečného intelektuálního a uměleckého prostředí. Během této doby vznikla většina klíčových děl obou autorů, která ztělesňovala klasicistní ideály estetické výchovy, humanismu a formální dokonalosti, přičemž Schillerova filozofická esejistika a Goethova vědecká bádání doplňovaly jejich literární tvorbu. Postupný ústup a proměna směru začala Schillerovou smrtí v roce 1805, která znamenala konec intenzivní spolupráce a společného směřování. Ačkoli Goethe pokračoval v tvorbě v klasicistním duchu až do své smrti v roce 1832, jeho pozdní díla, jako je například druhá část „Fausta“, již přesahují úzké definice výmarského klasicismu a integrují prvky, které naznačují přechod k romantičtějším tendencím a hlubším filozofickým úvahám, jež byly pro hnutí původně příliš subjektivní. Výmarský klasicismus nebyl celonárodním či regionálním hnutím v tom smyslu, že by se rozšířil do mnoha německých měst či oblastí; spíše šlo o specifický jev soustředěný kolem výmarského dvora a akademického kruhu, jehož vliv se šířil skrze literární díla a teoretické spisy, nikoli skrze místní umělecké školy. Žánrově se orientoval především na drama (zejména tragédie inspirované antickými vzory), lyrickou poezii a epickou poezii, ale také na teoretické a filozofické eseje o estetice a lidské přirozenosti. Byla to snaha o vytvoření “vyšších“ žánrů, které by oslovovaly obecně platné lidské hodnoty a ideály, často se vyhývající aktuální politické či společenské kritice ve prospěch univerzálnějších témat, což bylo jedním z rozdílů oproti Sturm und Drang. Pozdější fáze se tak vyznačuje spíše individuálním směřováním Goetha, který integrovat i prvky, které už byly za klasicismem a blížily se k romantické syntéze, zatímco jeho dřívější společníci byli již po smrti.
💫 Vliv
Vliv výmarského klasicismu na pozdější literaturu a umění je sice komplexní a nejednoznačný, nicméně hluboký a trvalý, především v německy mluvících zemích. Ačkoli byl klasicismus brzy vystřídán a částečně zpochybněn romantismem, jeho důraz na estetickou výchovu člověka (Bildung), snaha o harmonii a rovnováhu, stejně jako myšlenky o lidské svobodě a důstojnosti, se staly základním kamenem německého idealismu a filozofie, ovlivňující myslitele jako Hegela nebo Nietzscheho. Na literárním poli přímo vycházeli z výmarského klasicismu autoři, kteří se snažili o klasickou čistotu formy a idealistické pojetí hrdiny, i když často již v kontextu realistických či pozdně romantických tendencí; za všechny lze jmenovat třeba některá díla básníků jako Ludwig Uhland nebo Josef von Eichendorff, kteří, ač romantici, cenili si klasické formy. Dále pak ovlivnil dramatiky, kteří se snažili o morální a etickou hloubku divadelního umění, například v kontextu měšťanského realismu 19. století. Celkově ale spíše než o přímé následovníky šlo o dědictví určitých ideálů. V době svého vzniku byl výmarský klasicismus přijímán s úctou v kruzích osvícenské inteligence a na vévodském dvoře ve Výmaru, kde se stal symbolem kulturní vzdělanosti a vznešenosti. Goethova a Schillerova díla byla ceněna pro svou hloubku, formální dokonalost a humanistické poselství, a to zejména od konce 18. století. Nicméně, tento směr čelil také kritice, zejména ze strany představitelů raného romantismu, jako byli bratři Schlegelové nebo Novalis, kteří jej vnímali jako příliš rozumový, chladný, umělý a vzdálený „pravému“ lidovému cítění a národnímu duchu. Romantici kritizovali jeho preferenci antických vzorů před germánskými mýty a historii, stejně jako jeho estetický purismus, který se jim zdál omezený a potlačující individualitu a vášeň. Zákazy či cenzura se netýkaly směru jako takového, ale spíše jednotlivých raných her Schillera, které byly v dobách svého vzniku považovány za příliš revoluční či společensky kritické (např. “Loupežníci“ z doby Sturm und Drang, které však nejsou jádrem klasicismu). Vnímání výmarského klasicismu dnes je převážně velmi pozitivní a je považován za jeden z vrcholů německé kultury a světové literatury. Díla Goetha a Schillera jsou stále součástí povinné četby, studována na univerzitách a pravidelně uváděna na divadelních scénách. Goetheho “Faust“ je považován za jedno z největších děl německé literatury a neustále inspiruje nové generace umělců a myslitelů. Jeho filozofická hloubka, univerzální témata a komplexní postavy z něj činí nadčasové dílo. Schillerovy hry jsou ceněny pro svou morální naléhavost a dramatickou sílu. Existuje nespočet filmových, divadelních a operních adaptací jejich děl: “Faust“ byl mnohokrát zfilmován (např. Murnauův “Faust“ z roku 1926, Sokurovův “Faust“ z roku 2011), stal se předlohou pro opery (Gounodova “Faust“, Berliozovo “Prokletí Fausta“), ale i pro loutkové divadlo či moderní balet. Schillerovy hry jako “Vilém Tell“ nebo “Marie Stuartovna“ jsou pravidelně součástí repertoáru národních divadel a inspirovaly opery (Verdiho “Vilém Tell“ a “Don Carlos“ podle Schillerova “Dona Carlose“). Výmarský klasicismus je dnes vnímán jako epochální pokus o syntézu ideálů osvícenství, humanismu a antické estetiky s cílem vytvořit ideálního člověka a harmonickou společnost skrze umění a vzdělání, ačkoliv jeho utopické vize nebyly nikdy plně realizovány. Jeho dědictví spočívá v trvalé inspiraci pro hledání krásy, pravdy a dobra v literatuře a životě.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Výmarský klasicismus na Rozbor-dila.cz →