📖 Úvod
Voluntarismus, jako literární směr, období nebo skupina, není v literární historii široce etablovaným ani specificky vymezeným pojmem, srovnatelným například s romantismem nebo realismem. Spíše než o organizovaný literární směr se jedná o filozofický proud, který výrazně ovlivňoval literární tvorbu a promítal se do děl napříč různými epochami a geografickými oblastmi. Původní název je Voluntarismus (z latinského voluntas – vůle), který označuje primát vůle nad rozumem či intelektem. Jeho vliv lze sledovat od konce 19. století, s vrcholem vlivu ve 20. století, zejména v období mezi světovými válkami a po druhé světové válce, kdy se hledala nová paradigmata pro lidskou existenci. Nevyvíjel se specificky v jedné zemi, ale jeho ozvěny a adaptace lze nalézt v literatuře německé, francouzské, ruské, skandinávské i jinde, všude tam, kde autoři reflektovali otázky svobody, volby, akce a odpovědnosti. Je to spíše myšlenkový rámec nebo soubor témat, které prostupují díla spadající pod širší literární proudy jako expresionismus, existencialismus, nebo i některé aspekty modernismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku voluntarismu jako filozofické ideje, která pronikla do literatury, je komplexní. Klíčové je vyrovnání se s důsledky osvícenského racionalismu a vědeckého determinismu 19. století, které vedly k pocitu odcizení a redukce lidské existence na pouhý soubor přírodních nebo společenských zákonitostí. Filozofické kořeny voluntarismu sahají k Arthuru Schopenhauerovi (svět jako vůle a představa), ale největší vliv na literaturu a myšlení měl Friedrich Nietzsche se svou koncepcí vůle k moci a volání po přehodnocení všech hodnot, stejně jako Henri Bergson s jeho důrazem na intuici a životní elán (élan vital) jako primární zdroje poznání a jednání, překonávající rozum. U zrodu této tendence nestál žádný literární „zakladatel“ v úzkém slova smyslu, ale spíše zástupy myslitelů a umělců, kteří kriticky reflektovali dobové poměry. Politická situace konce 19. a počátku 20. století byla charakterizována vzestupem nacionalismu, kolonialismu, průmyslovou revolucí a urbanizací, které měnily tradiční společenské struktury a hodnoty. Společenské změny, jako byl vznik masové společnosti, odcizení jedince ve velkoměstech, krize tradičních morálních a náboženských autorit, a posléze hrůzy světových válek, vyvolaly potřebu hledání nových smyslů a zdůraznění individuální akce a odpovědnosti. Voluntarismus se vymezoval především proti pozitivismu a naturalismu, které často zobrazovaly člověka jako produkt prostředí a dědičnosti, bez skutečné svobody volby. Dále se vymezoval proti absolutnímu racionalismu a determinismu jakékoli formy, které popíraly svobodnou vůli. Naopak navazoval na některé aspekty romantismu (zejména na důraz na individualitu, emoce a subjektivní zkušenost), na vitalismus a na určité formy idealismu, které kladly důraz na tvořivou sílu ducha. Z těchto podnětů vznikla v literatuře tendence, která se snažila zachytit vnitřní dynamiku lidské vůle, její sílu i úskalí, a zkoumat meze lidské svobody tváří v tvář světu, který se jeví jako iracionální nebo absurdní.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika literární tvorby ovlivněné voluntarismem se soustředí na primát vůle, akce a subjektivní zkušenosti. Typická témata a motivy zahrnují: boj jedince proti osudu, společnosti nebo vnitřním překážkám; hledání smyslu a autenticity v absurdním světě; kritika konformity a morální pasivity; touha po svobodě a seberealizaci; význam rozhodnutí a odpovědnosti; konfrontace s iracionálními silami v člověku i ve světě; role vášně, instinktu a intuice; a často téma „vůle k moci“ nebo „vůle k životu“. Obraz typického hrdiny je silně individuální, často osamělý, hrdý, nespoutaný, s intenzivním vnitřním životem. Není pasivním pozorovatelem, ale aktivním tvůrcem svého osudu, byť i za cenu tragického konce. Může to být rebel, vizionář, umělec, myslitel, nebo postava, která se snaží vymanit z daných společenských rolí. Jeho etika je často vnitřní, nikoli konvenční. Obvyklé prostředí je často syrové, symbolické, nebo minimalistické, aby lépe vynikla vnitřní krajina hrdiny. Konflikty jsou primárně vnitřní (vůle versus svědomí, touha versus realita, autenticita versus pokrytectví) nebo existenciální (člověk versus Bůh/osud/vesmír). Jazyk a styl jsou často expresivní, dynamické, plné metafor a symbolů, zdůrazňující emoce, intenzitu prožitku a subjektivní perspektivu. Může být fragmentovaný, experimentální, s častým využitím vnitřních monologů nebo stream of consciousness pro zobrazení složitosti vnitřního světa. Kompozice bývá často nelineární, epizodická, soustředící se na klíčové momenty rozhodnutí nebo vnitřních zlomů. Vyprávěcí postupy zahrnují silně subjektivní perspektivu (často první osoba), spoléhají na introspekci a psychologickou analýzu. Nejsou zde snahy o objektivní, encyklopedické vyprávění. Nejpoužívanější literární žánry či podžánry jsou filozofické romány, psychologické dramata, existenciální novely, expresionistická dramata a poezie, a lyrická próza, kde se často projevuje snaha o zachycení nepopsatelného, iracionálního nebo hluboce osobního prožitku.
👥 Zastupci
Voluntarismus v literatuře není samostatným směrem s pevně danými estetickými principy, nýbrž spíše filozofickou tendencí či tematickým proudem, který zdůrazňuje primát vůle, iracionálních sil a individuální aktivity nad rozumem, osudem či objektivní realitou. Autoři ovlivnění voluntarismem často zkoumají témata svobody volby, sebetvoření, vzdoru proti determinismu a sílu lidského rozhodnutí. Mezi nejvýznamnější světové autory s voluntaristickými tendencemi patří: Friedrich Nietzsche, jehož díla “Tak pravil Zarathustra“ a “Mimo dobro a zlo“ představují filozofický základ pro koncept vůle k moci a individuálního překonávání hodnot, což se projevuje v literatuře jako výzva k radikální sebetvorbě. Arthur Schopenhauer, ačkoliv filozof, svým dílem “Svět jako vůle a představa“ položil základy moderního voluntaristického myšlení, když identifikoval slepou a iracionální vůli jako podstatu bytí, což ovlivnilo literární zkoumání motivací a osudů postav. Fjodor Michajlovič Dostojevskij ve svých románech “Zločin a trest“ a “Bratři Karamazovi“ mistrně zobrazuje postavy, které se neustále potýkají s morálními dilematy a důsledky radikálních individuálních rozhodnutí, čímž ilustruje intenzivní boj vůle a svobody proti vnějším i vnitřním silám. Albert Camus, se svými díly “Cizinec“ a esejem “Mýtus o Sisyfovi“, představuje existenciální projev voluntarismu, kde si jedinec v absurdním světě musí sám vytvářet smysl prostřednictvím svých činů a vzdoru. Jean-Paul Sartre, zejména v “Nevolnosti“ a “Bytí a nicotě“, rozvíjí tezi, že existence předchází esenci, klade na člověka plnou odpovědnost za jeho volby a bytí, čímž ho činí absolutně svobodným a nutí ho k neustálému aktu vůle. Z českých autorů je nejvýraznějším představitelem Ladislav Klíma, jehož díla jako “Utrpení knížete Sternenhocha“ a filozofický spis “Svět je vůle k moci“ představují radikální filozofii solipsismu a zdůrazňují absolutní moc individuální vůle nad realitou, čímž dokonale ilustrují voluntaristický princip v literatuře. Dalším českým autorem s výraznými voluntaristickými rysy je Jakub Deml, jehož díla “Moji přátelé“ a “Hrad smrti“ vykazují intenzivní subjektivitu, mystické vize a nekompromisní duchovní hledání, často ve vzdoru proti dobovým konvencím, což představuje formu voluntarismu v duchovní a umělecké sféře.
📈 Vývoj
Voluntarismus jako filozofický proud má kořeny již u sv. Augustina a ve scholastice (Duns Scotus), ale v moderní éře se výrazněji projevuje od 19. století s filozofy jako Schopenhauer a Nietzsche, kteří kritizovali převahu rozumu a racionalismu osvícenství. V literatuře se nejedná o jeden jasně definovaný „směr“, ale spíše o narůstající zájem o témata vůle, iracionality a subjektivity, který se prolínal s jinými proudy. Období vrcholu voluntaristických projevů v literatuře spadá do konce 19. a první poloviny 20. století, kdy se voluntaristické myšlenky proplétaly s dekadencí, symbolismem, expresionismem a později existencialismem. Autoři se zaměřovali na vnitřní svět, psychologickou hloubku postav a jejich boj s osudem, společností nebo sebou samými. Tato fáze je charakteristická zkoumáním extrémů lidské vůle, často vedoucích k tragédii nebo k novému sebepoznání. Jako samostatný „směr“ voluntarismus neustupuje, nýbrž se transformuje a integruje do jiných filozofických a literárních proudů. Jeho prvky silně rezonovaly v existencialismu po druhé světové válce, kde se vůle k sebedefinici stala klíčovou. V pozdější literatuře se objevuje v tématech individuální agency, svobody a odpovědnosti, často v kritickém kontextu, například v postmoderní literatuře, která zpochybňuje velká vyprávění, ale zároveň zdůrazňuje osobní perspektivu. Raná fáze (konec 19. století) byla často spojena s pesimismem (Schopenhauer) nebo s revolučním patosem a individuální vzpourou (Nietzsche). Literárně se projevuje v dílech, která zkoumají hluboké psychické stavy, rozklad osobnosti nebo naopak heroickou snahu o překonání sebe sama. Pozdní fáze (20. století a dále) se integruje do existencialismu, kde se klade důraz na volbu a odpovědnost v bezúčelném světě, a později do literatury zabývající se identitou, agency a odolností jedince v postmoderních, globalizovaných nebo totalitních kontextech. Národní a žánrové varianty zahrnují silný vliv voluntarismu v německy mluvící literatuře (Nietzsche, expresionismus), v ruské literatuře (Dostojevskij s jeho hlubokým zkoumáním morálních dilemat) a ve francouzské literatuře (existencialismus Camuse a Sartra). V české literatuře představuje Klíma ojedinělý a radikální projev filozofického voluntarismu, zatímco jiní autoři mohli být ovlivněni spíše nepřímo skrze dekadenci nebo symbolismus. Žánrově voluntarismus proniká do psychologických románů, filozofických románů, existenciálních dramat a později i do science fiction, kde se často řeší otázky svobodné vůle, determinismu a umělé inteligence.
💫 Vliv
Vliv voluntarismu na pozdější literaturu a umění je značný a mnohovrstevný. Jeho nejsilnějším a nejpřímějším dědicem je existencialismus, který skrze autory jako Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Simone de Beauvoir přenesl důraz na individuální volbu, svobodu a odpovědnost do středu své filozofie i literatury. Voluntaristické myšlenky se projevily i v modernismu skrze zdůraznění subjektivity, vnitřního monologu a zpochybňování objektivní reality (např. u Virginie Woolf nebo Jamese Joyce). V postmodernismu je téma agency a individuální konstrukce reality stále přítomné, byť často s ironickým nebo kritickým podtextem. Hluboká psychologická sonda do motivů, rozhodování a vnitřních konfliktů postav v psychologickém románu je přímo spojena s voluntaristickým zájmem o vůli. I drama absurdity (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) s jeho postavami potýkajícími se s absencí smyslu, ale přesto vykonávajícími bezúčelné akce, může být chápáno jako reziduální akt vůle v beznadějném světě. Filozofové jako Schopenhauer a Nietzsche měli zpočátku jen omezený okruh čtenářů, ale postupně získali obrovský vliv. Jejich myšlenky byly často kontroverzní, vyvolávaly nadšení i ostré odmítnutí. Nietzscheho radikální kritika morálky a náboženství vedla k odsouzení, ale jeho vliv na umělce a intelektuály byl enormní. Dostojevskij byl sice uznávaný, ale jeho hluboké psychologické a filozofické romány byly často vnímány jako temné a znepokojující, což vyvolávalo jak obdiv, tak kritiku kvůli jejich intenzitě a morální nejednoznačnosti. Ladislav Klíma byl za svého života spíše okrajovou postavou, jeho radikální filozofie a literární experimenty byly přijímány s rozpaky, nepochopením nebo odmítnutím mainstreamovou kritikou. Po jeho smrti a zejména ve druhé polovině 20. století se však jeho dílo dočkalo docenění jako originální a provokativní příspěvek k české filozofii a literatuře. Některé aspekty voluntarismu (zejména radikální individualismus, kritika společnosti, zpochybňování morálních norem) mohly vést k cenzuře, například v totalitních režimech, které preferovaly kolektivismus a kontrolu nad individuální vůlí. Dnes je voluntarismus uznáván jako klíčový filozofický proud, který formoval moderní myšlení o lidské existenci, svobodě a identitě. Autoři jako Dostojevskij, Camus, Sartre, Nietzsche a Klíma jsou považováni za klasiky světové literatury a filozofie a jejich díla jsou studována pro svou hloubku a relevanci k otázkám lidské kondice. Témata svobodné vůle, determinismu, individuální odpovědnosti a sebetvoření jsou stále vysoce relevantní v současné literatuře, filozofii, psychologii i populární kultuře. Díla Dostojevského jsou nesčetněkrát adaptována pro film, divadlo a televizi (např. desítky filmových verzí “Zločinu a trestu“). Romány a hry Sartra a Camuse jsou často inscenovány v divadle a občas zfilmovány (“Cizinec“ Alberta Camuse, “Za zavřenými dveřmi“ Jeana-Paula Sartra). Filozofie Nietzscheho ovlivnila nespočet umělců a filmařů, často nepřímo. Díla Ladislava Klímy, i přes jejich specifičnost, byla adaptována pro divadlo (např. “Utrpení knížete Sternenhocha“) a inspirovala některé české filmaře k existenciálním sondám. Filmové žánry jako sci-fi, psychologické thrillery nebo dystopie často přímo či nepřímo řeší voluntaristické otázky svobodné vůle a lidské agency (např. “Matrix“, “Blade Runner“, “Černá labuť“).