📖 Úvod
Vitalismus, v češtině nazývaný rovněž vitalismus, je literární směr, který se rozvíjel především na přelomu 19. a 20. století, s největším vlivem v prvních desetiletích 20. století, a to zejména v zemích střední Evropy, jako je Německo, Rakousko a později i Československo (české země), kde našel své ohlasy v tvorbě řady autorů. Tento směr se nejedná o striktně definovanou školu s konkrétním programem, ale spíše o široký proud myšlení a cítění, který pronikal do různých uměleckých projevů a ovlivňoval autory napříč žánry. V českém prostředí neměl vitalismus charakter samostatného „ismu“ s oficiální skupinou, spíše se projevoval v dílech autorů jako Fráňa Šrámek, Viktor Dyk, Jiří Mahen, Karel Toman či částečně i Karel Čapek ve své rané tvorbě, kteří do své poetiky přijímali jeho základní principy a motivy.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku vitalismu je úzce spjato s dynamickým a často rozporuplným obdobím konce 19. a začátku 20. století. Doba se vyznačovala prudkým technologickým pokrokem, industrializací a urbanizací, ale zároveň i pocitem duchovní krize, únavy z materialismu a pozitivismu, který se snažil vše vysvětlit racionálně a vědecky. Společnost prožívala změny v tradičních hodnotách, ústup náboženské autority a hledání nových smyslů existence. Filozofické pozadí vitalismu je mimořádně silné a čerpá z myšlenek předních myslitelů té doby. Klíčovou roli hraje filosof Friedrich Nietzsche se svým konceptem vůle k moci, zdůrazňujícím afirmaci života, překonávání se a dionýskou rozkoš z existence, stejně jako kritikou morálky slabých. Dalším zásadním vlivem je francouzský filosof Henri Bergson, který ve svém díle „Élan vital“ (životní elán/pud) vyzdvihoval intuici nad rozumem a postuloval existenci neustále proudící, tvořivé životní síly, která je základem veškerého bytí. Vitalismus se tak vymezuje především proti scientistickému pozitivismu, který redukoval realitu na ověřitelná fakta, a proti racionalismu, který potlačoval iracionální a instinktivní stránky člověka. Odmítal také dekadentní pasivitu a vyčerpanost, typickou pro některé konce století, a naopak se snažil o oslavu plnosti života a jeho dynamiky. Neméně důležité je vymezení proti naturalismu, který často zobrazoval člověka jako produkt prostředí a dědičnosti, bez možnosti ovlivnit svůj osud. Vitalismus sice někdy přijímal naturalistické prvky (např. syrovost a tělesnost), ale vždy je obohacoval o hlubší smysl a vitalistický étos. Naopak navazoval na romantismus v jeho oslavě přírody, intuice a individuality, ale přenesl je do modernější, méně idealizované podoby. Politická situace v té době byla napjatá, plná nacionalistických vášní a předzvěstí světové války, což paradoxně vedlo některé autory k úniku do oslavy základních životních principů jako protikladu k destruktivním silám. Společenské změny zahrnovaly masový rozvoj průmyslu, proletarizaci, ale také rostoucí emancipaci žen a postupné zpochybňování patriarchálních struktur, což vše přispívalo k atmosféře hledání a přehodnocování. Zakladatele v čistě literárním smyslu slova vitalismus nemá, neboť jde spíše o myšlenkový proud, ale klíčovými postavami stojícími u jeho filozofických kořenů jsou nepochybně Nietzsche a Bergson. V literatuře pak k jeho šíření přispívali autoři jako Richard Dehmel v Německu či Frank Wedekind, kteří svými díly vyjadřovali touhu po nespoutaném životě a kritizovali společenské konvence.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou vitalismu je především oslava života ve všech jeho projevech. Typická témata a motivy zahrnují mládí, sílu, lásku, smyslnost a sexualitu, přírodu, kosmos, pohyb, dynamiku, radost z bytí, a často i panteistické vnímání světa, kde je Bůh či božství přítomno v samotné živé přírodě. Vitalismus zdůrazňuje instinktivní, intuitivní a iracionální stránky lidské existence, které považuje za autentičtější než rozum a intelekt. Obraz typického hrdiny je mladý, energický, vášnivý, často rozporuplný, ale vždy s hlubokou touhou po intenzivním prožívání. Je spojen s přírodou, miluje svobodu a brání se společenským konvencím a omezením. Jeho jednání je motivováno vnitřním životním elánem, někdy až primitivní, zemitou silou, ale zároveň je schopen hlubokých citů a reflexe. Bývá to jedinec, který se snaží žít v souladu se svými instinkty a přirozeností, a často se bouří proti umělosti a šedi moderního světa. Obvyklé prostředí je často venkov, příroda – lesy, louky, hory, moře, ale i města, kde se hrdina snaží nalézt a prosadit svou vitalitu uprostřed davu a techniky. Konflikty pramení z rozporu mezi nespoutanou vitalitou jedince a omezujícími společenskými normami, moralistními dogmaty nebo racionalistickou lhostejností. Hrdina bojuje proti měšťáctví, přetvářce a pocitu vyprázdněnosti, hledá smysl v bezprostředním prožívání. Vnitřní konflikty se týkají přijetí plnosti života se všemi jeho slastmi i strastmi, oproti rezignaci nebo podlehnutí únavě. Jazyk a styl vitalistických děl je často lyrický, emocionálně zabarvený, bohatý na metafory a přirovnání, zejména z oblasti přírody a lidského těla. Vyznačuje se dynamikou, rytmičností a smyslovostí, časté jsou výkřiky, otázky a apelativní tón, které podtrhují naléhavost a vášeň projevu. Autoři usilují o evokaci pocitů a nálad spíše než o popis reality. Kompozice bývá často volná, někdy až fragmentární, aby odrážela nespoutanost života a subjektivní prožitek. Vyprávěcí postupy zahrnují silnou subjektivitu, časté jsou lyrické pasáže, vnitřní monology a proudy vědomí, které umožňují nahlédnout do nitra hrdiny a jeho prožívání. Méně se klade důraz na složitou dějovou linku, více na zprostředkování atmosféry, emocí a filozofických úvah. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou především lyrika (poezie), kde vitalistické motivy nalezly nejbezprostřednější vyjádření, dále lyrická próza (novely, povídky), a v menší míře i drama s výrazným symbolismem a emocionálním nábojem. Vitalismus se často prolínal s dalšími moderními proudy, jako je například expresionismus, s nímž sdílel důraz na subjektivní prožitek a intenzivní vyjádření emocí.
👥 Zastupci
Vitalismus je literární směr oslavující životní sílu, mládí, přírodu, smyslovost a přirozené instinkty, často jako protipól dekadence a mechanizované civilizace. Mezi nejdůležitější české autory tohoto směru patří Fráňa Šrámek, jehož básnická sbírka „Splav“ (1916) a báseň „Modrý a rudý“ (1906) dokonale ilustrují vitalismus oslavou mládí, přírody, lásky a touhy po plném prožití života bez omezení. Stanislav Kostka Neumann je dalším významným představitelem s jeho „Knihou lesů, vod a strání“ (1910), jež je manifestem pohanského obdivu k přírodě, zvířatům a člověku v jeho přirozenosti, což je esencí vitalismu. Antonín Sova, byť primárně symbolista, ve své rané tvorbě a v některých dílech jako „Zpěvy rodné země“ (1910) zahrnuje silné vitalistické prvky skrze oslavu české krajiny a hluboké spojení s přírodou. Ze světových autorů je klíčový Walt Whitman s monumentálním dílem „Stébla trávy“ (Leaves of Grass, 1855), v němž s nespoutanou energií oslavuje lidské tělo, individualitu, demokracii a mystické propojení s celým vesmírem, což ho činí archetypem vitalistické poezie. D.H. Lawrence je anglický romanopisec, jehož romány „Milenec lady Chatterleyové“ (Lady Chatterley„s Lover, 1928) a „Synové a milenci“ (Sons and Lovers, 1913) hluboce zkoumají sexualitu, pudy a návrat člověka k jeho přirozené podstatě v kontrastu s rigiditou společnosti, což jsou ústřední témata vitalismu. Norský autor Knut Hamsun svým románem „Plody země“ (Growth of the Soil, 1917) představuje hlubokou sondu do života na venkově a oslavuje spojení člověka s půdou, fyzickou práci a cykly přírody jako zdroj autentické existence, což je výrazným projevem vitalismu. Ačkoliv není primárně literárním autorem, je nutné zmínit filozofa Henriho Bergsona, jehož dílo „Tvořivý vývoj“ (L“Évolution créatrice, 1907) představuje koncept „élan vital“ – životního elánu – což je filozofický základ vitalismu, který inspiroval mnoho umělců k oslavě této neuchopitelné životní síly.
📈 Vývoj
Vitalismus jako literární směr se zformoval na přelomu 19. a 20. století, především v reakci na převládající dekadenci, pesimismus, únavu a pocity konce doby (fin de siècle), které dominovaly v evropské kultuře. Jeho filozofické kořeny sahají k myšlenkám Friedricha Nietzscheho, zejména k jeho konceptu vůle k moci a oslavě života, a především k dílu francouzského filozofa Henriho Bergsona a jeho teorii „élan vital“ neboli životního elánu, neustálého tvořivého vývoje, který prostupuje veškerou existencí. Období vrcholu vitalismu nastalo v prvních dvou desetiletích 20. století, s největší intenzitou v letech před první světovou válkou a krátce po ní, kdy se projevoval jako osvěžující projev optimismu a touhy po plném životě. Pro vitalismus je charakteristická oslava mládí, sexuality, smyslovosti, síly, instinktů a přírody, často s panteistickým nádechem, kdy je příroda vnímána jako posvátná a zdroj veškeré vitality. Vitalisté se vymezovali proti mechanizaci, industrializaci, úpadku morálky a přehnanému intelektualismu, kladli důraz na prožitek, spontaneitu a návrat k primárním lidským hodnotám. Postupný ústup vitalismu jako samostatného a dominantního směru nastal po první světové válce, kdy se společenské trauma projevilo v literatuře nástupem nových avantgardních směrů, jako byl expresionismus, který sice převzal vitalistické zaměření na pudy a intenzitu, ale často s hlubším pesimismem a existenciální úzkostí. Vitalistické prvky se však neztratily, ale transformovaly se a integrovaly do jiných proudů, například do raného socialistického realismu (s důrazem na práci a sílu) nebo do některých aspektů novoromantismu. Raná fáze vitalismu byla často spojována s impresionistickou a symbolistickou lyrikou, kde se obdiv k přírodě prolínal s jemnými náladami a vnitřními prožitky, zatímco pozdější fáze mohla být syrovější a přímočařejší. Vitalismus se projevoval v národních a regionálních variantách: v české literatuře byl úzce spjat s oslavou české krajiny, venkova a národní identity, často se prolínal s civilismem a sociálními tématy, jak je vidět u S. K. Neumanna nebo Fráni Šrámka. Ve skandinávské literatuře, zejména v díle Knuta Hamsuna, se vitalismus projevil jako glorifikace života v souladu s přírodou, návrat k půdě a odmítání městské civilizace. V německy mluvících zemích ovlivnil expresionismus, kde se zračí v dílech s tematikou primitivních sil a erotiky, například u Franka Wedekinda. V anglosaském světě je spojen s autory jako D.H. Lawrence, kteří zkoumali sexuální a psychologické aspekty lidské přirozenosti.
💫 Vliv
Vliv vitalismu na pozdější literaturu a umění je značný, ačkoli často nepřímý, neboť jeho základní myšlenky se staly součástí širšího proudu moderního myšlení. Z vitalismu vzešly či se jím inspirovaly literární směry jako expresionismus, který převzal fascinaci pudy, intenzivním prožíváním a revoltující energií, byť často s temnějším a pesimističtějším zabarvením. Na pozdější existenciální filozofii a literaturu, i když s odlišnými závěry, vitalismus přenesl důraz na autentické prožívání, svobodu a význam individuální volby v životě. Americká Beat Generation ve 50. letech 20. století, se svou oslavou svobody, smyslovosti, revolty proti společenským konvencím a hledáním pravdy v syrovém prožitku, měla v vitalistických ideálech své předchůdce. V neposlední řadě se vitalistická úcta k přírodě, zdůrazňování propojení člověka s ní a kritika industrializace promítly do rozvíjejícího se ekologického myšlení a literatury, která se později zaměřila na environmentální témata. V době svého vzniku byl vitalismus přijímán s rozporuplnými pocity. Na jedné straně byl často chválen jako osvěžující protiklad dekadentní literatury, přinášející optimismus, radost ze života a energii do umění. Zejména v českém prostředí byl vnímán jako projev národní vitality a síly, což se snoubilo s touhou po národním obrození a samostatnosti. Na straně druhé se setkal s kritikou ze strany konzervativních kruhů a náboženských institucí, zejména kvůli otevřené oslavě sexuality, pudovosti a „pohanských“ tendencí, které byly v rozporu s tehdejší měšťanskou morálkou. Díla jako „Milenec lady Chatterleyové“ D.H. Lawrence byla dokonce zakazována a cenzurována kvůli svému explicitnímu obsahu. Dnes je vitalismus vnímán jako významná a vlivná kapitola v dějinách moderní literatury, která reagovala na svou dobu a ovlivnila celou řadu pozdějších uměleckých a myšlenkových proudů. Je oceňován pro svůj důraz na životní sílu, autenticitu a hluboké propojení s přírodou, což jsou témata, která zůstávají relevantní i v současné době. Důraz na ekologické hodnoty a kritika konzumní společnosti činí vitalistické myšlenky stále aktuálními. Mnoho děl vitalistických autorů se dočkalo filmových a divadelních adaptací. Například romány D.H. Lawrenceho, jako „Milenec lady Chatterleyové“ nebo „Ženy v lásce“, byly mnohokrát převedeny na filmové plátno a divadelní jeviště, často s cílem zachytit jejich smyslovou intenzitu, psychologickou hloubku a kritiku společenských konvencí. Také díla Knuta Hamsuna, například „Hlad“ nebo „Plody země“, byla adaptována, aby představila jeho zkoumání lidské psychiky a silného pouta člověka k přírodě. Tyto adaptace často zdůrazňují nadčasovost témat, která vitalismus přinesl.