📖 Úvod
Viktoriánské drama, známé též pod svým původním anglickým názvem Victorian drama nebo Victorian theatre, je literární směr a období spojené s divadelní produkcí ve Velké Británii, především v Anglii, během vlády královny Viktorie. Časové zařazení tohoto období je poměrně přesně ohraničené a spadá do 19. století, konkrétně od roku 1837, kdy Viktorie nastoupila na trůn, do roku 1901, kdy zemřela. I když mělo drama viktoriánské éry největší dopad a rozvoj v samotném Spojeném království, jeho vliv a některé z jeho forem se projevily i v dalších anglicky mluvících zemích, zejména ve Spojených státech amerických. Toto období představuje jednu z nejvýznamnějších, ačkoli často kriticky hodnocených, etap v dějinách britského divadla, charakterizovanou obrovskou popularitou a zároveň postupnou snahou o umělecké pozvednutí a realismus, která vedla k položení základů moderního dramatu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku viktoriánského dramatu je komplexní a hluboce zakořeněné v éře, která formovala britskou identitu. Politická situace v Anglii byla poznamenána relativní stabilitou a obrovskou expanzí Britského impéria, které bylo na vrcholu své moci a vlivu. Nicméně, uvnitř země probíhaly dramatické společenské změny. Průmyslová revoluce vedla k masivní urbanizaci, rychlému růstu měst a vzniku nových sociálních tříd, přičemž se prohlubovaly rozdíly mezi bohatými (aristokracie a nová buržoazie) a chudými (dělnická třída). S tím souvisel i vznik sociálních problémů, jako je chudoba, dětská práce a špatné hygienické podmínky, které se odrážely i na jevišti. Společnost byla hluboce ovlivněna přísným morálním kodexem, známým jako viktoriánská morálka, která zdůrazňovala ctnost, úctu k rodině, pracovitost a veřejné vystupování bez poskvrny. Pod povrchem však často panovalo značné pokrytectví a rozpor mezi vnějšími normami a skutečným životem. Filozofické pozadí zahrnovalo vliv utilitarismu, zdůrazňujícího užitek a prospěšnost pro největší počet lidí, a později se objevily i dopady darwinismu, který otřásl tradičními náboženskými dogmaty a vedl k novým pohledům na lidskou existenci a společnost. U vzniku viktoriánského dramatu jako takového nelze jmenovat jednoho „zakladatele“. Spíše šlo o postupné probuzení britského divadla z úpadku raného 19. století, kdy dominovaly nekvalitní kusy a cenzura omezovala vážnější témata. Nicméně, výrazné postavy, které přispěly k jeho formování a rozkvětu, zahrnují dramatiky jako Thomas William Robertson, který je považován za jednoho z průkopníků realistického dramatu v Anglii poloviny 19. století se svými „cup-and-saucer“ komediemi, a později pak v závěru éry autoři jako Oscar Wilde a George Bernard Shaw, kteří posunuli divadlo k vyšší umělecké úrovni a sociální kritice. Viktoriánské drama se zpočátku vymezovalo proti dominujícím, často sentimentálním a formulaickým melodramatům a burleskám, které byly oblíbené v předchozích desetiletích. Snažilo se o větší realismus, psychologickou hloubku a společenskou relevanci, ačkoli melodramatické prvky zůstaly populární a prolínaly se i do sofistikovanějších her. Silně navazovalo na francouzský model „well-made play“ (pièce bien faite) s jeho propracovanou zápletkou a překvapivými zvraty, který pomohl divadlu získat zpět respekt publika i kritiků, ale zároveň se od něj pozdější realistické drama snažilo odpoutat a přinést hlubší pohled na realitu. Navazovalo také na některé prvky romantismu, zejména co se týče dramatičnosti a silných emocí, ale snažilo se je zasadit do realistického kontextu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou viktoriánského dramatu je jeho mimořádná žánrová rozmanitost a postupný vývoj od prosté zábavy k umělecky ambicióznějším formám. Zpočátku dominovaly žánry jako melodrama, fraška, pantomima a burleska, které uspokojovaly poptávku po spektakulární a emocionálně nabité zábavě. Později, zejména v poslední třetině století, se začalo prosazovat realistické drama a komedie mravů, které se snažily reflektovat realitu a kriticky se vyjadřovat ke společenským problémům. Typická témata a motivy zahrnovaly širokou škálu společenských morálních dilemat, třídní konflikty, problémy rodinných vztahů, otázky cti, pokrytectví, postavení ženy ve společnosti, dopady průmyslové revoluce, zločin a trest, dědictví a finanční záležitosti. Často se objevovaly motivy ztracené identity, nečekaného dědictví, morálního pádu a následného znovuzrození, či konfliktu mezi společenskými očekáváními a individuálními touhami. Obraz typického hrdiny se vyvíjel od idealizovaných, často černobílých postav (dokonale ctnostný hrdina a naprosto zlý padouch) v raných melodramatech k složitějším, psychologicky propracovanějším postavám v realistickém dramatu. Hrdinové často čelili morálním dilematům nebo společenským tlakům, ženy byly zobrazovány jako oběti společenských konvencí, nebo naopak jako silné osobnosti bojující za své právo na seberealizaci. Obvyklé prostředí bylo detailně propracované a odráželo dobové reálie. Od elegantních salonů vyšší společnosti, přes stísněné chudinské čtvrti Londýna, venkovská sídla, soudní síně, až po divadelní zákulisí. Scénografie se stala klíčovou součástí představení, snažící se o co největší realismus a vizuální bohatost. Konflikty byly jak vnější (jednotlivec versus společenské normy, boj mezi bohatými a chudými), tak vnitřní (morální dilemata, boj se svědomím, vnitřní rozpory postav). Jazyk a styl se v průběhu období měnil. Zpočátku byl často bombastický, plný patosu a melodramatických projevů, s důrazem na rétoriku a výrazné gesto. Později se vyvíjel k přirozenějšímu, dialogickému jazyku, který věrněji odrážel mluvu různých společenských vrstev a regionální dialekty. V komediích Oscar Wilde zavedl břitký, vtipný a rafinovaný dialog plný paradoxů. Kompozice her často následovala strukturu tří- nebo pětiaktové hry. Silný byl vliv „well-made play“ s jeho pečlivou expozicí, gradací napětí, překvapivými zvraty a často s uspokojivým (byť někdy umělým) rozuzlením, které mohlo zahrnovat i „deus ex machina“. Pozdější realistické drama se snažilo o organičtější a méně umělé závěry. Vyprávěcí postupy se opíraly převážně o dialogy, ale často se využívaly i monology a „aside“ (poznámky stranou) pro odhalení vnitřních myšlenek postav nebo pro komické účely. Akce na jevišti byla klíčová a vizuálně bohatá. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly již zmíněné melodrama, fraška, komedie mravů, historické drama, a v pozdní fázi se objevily i drama idejí a realistické drama, které položily základy pro moderní divadlo 20. století. Pantomima a burleska si udržely velkou popularitu jako formy lehčí zábavy.
👥 Zastupci
Viktoriánské drama, dominantní forma divadelní tvorby ve Velké Británii v letech 1837 až 1901, se vyznačovalo širokým spektrem žánrů od populárních melodramat a frašek po sofistikované komedie mravů a společenské „problémové hry“. Mezi klíčové autory patří Oscar Wilde, George Bernard Shaw, Arthur Wing Pinero, Henry Arthur Jones a W. S. Gilbert. Oscar Wilde, mistr paradoxu a břitkého humoru, je proslulý svými komediemi, které vtipně satirizují viktoriánskou společnost a její pokrytectví; jeho hra “Jak je důležité míti Filipa“ (The Importance of Being Earnest) je vrcholným příkladem komedie mravů, jež skrze absurdní zápletky a brilantní dialogy zesměšňuje společenské konvence a umělost viktoriánských hodnot, čímž dokonale ilustruje intelektuální sofistikovanost a satirický potenciál pozdního viktoriánského dramatu. Dalším jeho reprezentativním dílem je “Vějíř lady Windermerové“ (Lady Windermere„s Fan), která prozkoumává témata pověsti, morálky a odpuštění v rámci vysoké společnosti, čímž ukazuje Wildovo zkoumání etických dilemat pod uhlazeným povrchem viktoriánského života. George Bernard Shaw, ačkoli je často považován za most k modernímu dramatu, svými ranými díly a kritickými názory spadá do širšího viktoriánského období; jeho hra “Pygmalion“ kritizuje třídní rozdíly a společenský vzestup prostřednictvím transformace dívky z dělnické třídy, čímž zdůrazňuje viktoriánskou společenskou rigiditu a umělost jejích struktur. “Profese paní Warrenové“ (Mrs. Warren“s Profession) je kontroverzní hra odhalující pokrytectví kolem prostituce a společenských postojů k ekonomické nezávislosti žen, přímo konfrontující tabuizovaná viktoriánská témata. Arthur Wing Pinero byl mistrem „dobře vystavěné hry“ a společenských problémových her; jeho “Druhá paní Tanquerayová“ (The Second Mrs. Tanqueray) je „problémová hra“, která se zabývá ženou s minulostí (tzv. „padlou ženou“) pokoušející se znovu vstoupit do společnosti, čímž ukazuje viktoriánské obavy z morální správnosti a společenského ostrakismu. Henry Arthur Jones, další klíčová postava v „problémových hrách“ a společenských komentářích, přispěl k rozvoji dramatu, které se zabývalo hlubšími otázkami morálky a společnosti; jeho “Stříbrný král“ (The Silver King) je oblíbené melodrama s propracovaným dějem, jasnými morálními rozdíly a napínavými situacemi, charakteristické pro populární divadelní zábavu éry. W. S. Gilbert, ve spolupráci s Arthurem Sullivanem, je známý svými komickými operetami; “Piráti z Penzance“ (The Pirates of Penzance) je komická opera, která chytře satirizuje autoritu, povinnost a společenská očekávání pomocí vtipných textů a chytlavých melodií, odrážející viktoriánskou lásku k sofistikované, avšak odlehčené zábavě. “Mikado“ nabízí rozmarné, „exotické“ prostředí pro kritiku britských institucí a společenských nedostatků, demonstrující viktoriánské přijetí únikové, avšak jemně podvratné humoristiky.
📈 Vývoj
Vývoj viktoriánského dramatu probíhal od jeho vzniku v raném viktoriánském období (přibližně 1837-1860s), kdy dominovaly populární, často moralizující žánry jako melodrama, fraška a pantomima, silně ovlivněné licenčními zákony, které omezovaly seriózní drama. Raná fáze se soustředila na spektákl, vizuální efekty a jasné rozlišení mezi dobrem a zlem, s důrazem na sentimentální příběhy a didaktické poselství. V polovině viktoriánského období (1860s-1880s) došlo k vzestupu „dobře vystavěné hry“ (well-made play), inspirované francouzskými dramatiky jako Eugène Scribe, která se vyznačovala propracovanými zápletkami, intrikami, záhadami a šokujícími odhaleními, často s důrazem na technickou dokonalost. V tomto období se také rozvíjely komické operety Gilberta a Sullivana, které kombinovaly hudební zábavu s chytrým, satirickým komentářem k dobovým společenským a politickým tématům. Vrchol viktoriánského dramatu, a zároveň jeho transformace, nastal v pozdním viktoriánském období (1880s-1901), s nástupem tzv. „Nového dramatu“ (New Drama) nebo „problémových her“. Tato fáze byla silně ovlivněna evropským realismem a naturalismem, zejména díly Henrika Ibsena, a snažila se zkoumat vážné společenské problémy, morální dilemata a psychologické aspekty postav s větší hloubkou a realističností. Autoři jako Pinero, Jones, Wilde a raný Shaw se odvážně pouštěli do témat jako jsou postavení žen, pokrytectví vyšších vrstev, sexualita, třídní rozdíly a společenská spravedlnost, často narušující viktoriánská tabu. Postupný ústup a proměna viktoriánského dramatu se projevily v tom, že jeho melodramatické a „dobře vystavěné“ formy byly postupně nahrazeny modernějším, psychologicky propracovanějším a sociálně angažovanějším dramatem Edwardovské éry a 20. století, přičemž „Nové drama“ sloužilo jako klíčový přechod. Žánrové varianty tak zahrnovaly melodrama, frašku, burlesku, pantomimu, operetu, „dobře vystavěnou hru“, komedii mravů a „problémovou hru“, odrážející široké spektrum vkusu a společenských potřeb tehdejší doby.
💫 Vliv
Vliv viktoriánského dramatu na pozdější literaturu a umění je značný, neboť položilo základy pro mnoho moderních divadelních forem a témat. Zejména „Nové drama“ s jeho důrazem na sociální kritiku a realismus přímo ovlivnilo Edwardovské drama a moderní divadlo 20. století, s autory jako je John Galsworthy, který pokračoval v tradici problémových her. Struktura „dobře vystavěné hry“ s její propracovanou zápletkou a gradací se stala archetypem pro mnoho filmových a televizních narativů, muzikálů a populárních žánrů. Vtip a dialogy Oscara Wilda ovlivnily pozdější komedie mravů a dodnes slouží jako vzor pro břitký humor. George Bernard Shaw, ačkoliv jeho dílo přesahovalo viktoriánskou éru, je přímým pokračovatelem a transformátorem viktoriánského dědictví, který jej posunul k otevřenější společenské kritice. V době svého vzniku bylo viktoriánské drama přijímáno velmi rozporuplně. Melodramata a frašky byly nesmírně populární a komerčně úspěšné, oslovovaly široké publikum a byly přijímány s nadšením, ačkoli někteří kritici je odmítali jako „nízké umění“. „Dobře vystavěné hry“ si také získaly velkou popularitu pro svou zábavnost a technickou preciznost. „Nové drama“ však často čelilo ostré kritice, morálnímu odsouzení, cenzuře a zákazům, zejména hry jako “Profese paní Warrenové“ G. B. Shawa byly považovány za skandální pro svou otevřenost v řešení tabuizovaných témat jako je prostituce. Wildeovy hry byly sice obdivovány pro svůj vtip, ale zároveň vnímány jako provokativní a společensky podvratné. Dnes je viktoriánské drama vnímáno především jako klíčová přechodná fáze k modernímu divadlu, s mnoha díly, zejména od Wilda a Shawa, které jsou stále pravidelně uváděny a vysoce ceněny pro svou nadčasovou relevanci, humor a společenskou satiru. “Jak je důležité míti Filipa“ je divadelní stálicí a dočkala se několika filmových a televizních adaptací, které znovu potvrzují její komediální genialitu a satirickou ostrost. “Pygmalion“ G. B. Shawa se stal základem pro slavný muzikál a film “My Fair Lady“, což svědčí o jeho trvalé síle. Melodramata jsou dnes často studována pro svůj historický a sociální kontext, nebo jsou parodována pro své archetypální postavy a zápletky, ale jejich vliv na vyprávění příběhů přetrvává. Celkově je viktoriánské drama ceněno za svou rozmanitost, schopnost bavit i provokovat a za položení základů pro realismus a sociální kritiku v divadle.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Viktoriánské drama na Rozbor-dila.cz →