📖 Úvod
Viktoriánská literatura (anglicky Victorian literature) je rozsáhlé a vlivné literární období spojené s dobou vlády královny Viktorie v Britském impériu, která trvala od roku 1837 do roku 1901. Chronologicky tedy spadá do 19. století a přelomu století 20. Primárně se rozvíjela ve Spojeném království Velké Británie a Irska, přičemž největší produkce a zásadní vliv pocházely z Anglie. Její témata a dopad se však šířily po celém tehdy rozsáhlém Britském impériu, ovlivňujíce a reflektujíce životy v koloniích i v mateřské zemi.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku viktoriánské literatury je nesmírně bohaté a komplexní, utvářené souběhem revolučních změn, které přetvořily Británii v globální velmoc s mnoha vnitřními rozpory. Období se kryje s vrcholem druhé fáze průmyslové revoluce, která přinesla do země bezprecedentní ekonomický růst, vědeckotechnologický pokrok (parní stroje, železnice, telegrafie) a zároveň hluboké sociální transformace. Politická situace byla charakterizována zdánlivou stabilitou konstituční monarchie a parlamentního systému, s Viktorií jako symbolem imperiální moci a morální integrity. Zároveň však docházelo k postupné, ale nezvratné demokratizaci společnosti prostřednictvím několika reformních zákonů (tzv. Reform Acts), které rozšiřovaly volební právo a reagovaly na sílící požadavky pracujících tříd. Britské impérium dosáhlo svého největšího územního rozsahu a vlivu, což vyvolávalo jak hrdost a pocit civilizační nadřazenosti, tak i kritické reflexe kolonialismu, otroctví (zrušeno již v roce 1833, ale dědictví přetrvávalo) a morálních důsledků nadvlády. Společenské změny byly drastické: rapidní urbanizace vedla k masovému stěhování z venkova do přelidněných, často nehygienických a znečištěných průmyslových měst, jako byly Londýn, Manchester, Birmingham či Liverpool. Vznikla nová, silná a vlivná střední třída (buržoazie), která prosazovala své hodnoty píle, pracovitosti, spořivosti, morální integrity, respektability a společenské slušnosti, často však na úkor nižších, dělnických vrstev. Na druhé straně se prohlubovaly sociální nerovnosti, chudoba, dětská práce a nelidské pracovní podmínky v továrnách a dolech, což vedlo k akutní „sociální otázce“ a vzniku charitativních a reformních hnutí. Filozofické pozadí bylo poznamenáno dramatickým střetem starých hodnot s novými vědeckými objevy a myšlenkovými proudy. Darwinova teorie evoluce (popsaná v „O původu druhů“ v roce 1859) otřásla tradičními náboženskými dogmaty, vyvolala hlubokou krizi víry a pochybnosti o Božím stvoření. Racionalismus a utilitarismus (rozvíjený Jeremy Benthamem a Johnem Stuartem Millem), který zdůrazňoval praktičnost, užitek a kalkulaci, se střetával s romantickým idealismem a křesťanskou morálkou. Charakteristická byla také “viktoriánská morálka„, projevující se extrémní pruderií, konvenčností, důrazem na veřejnou image a často i pokrytectvím, kdy se za fasádou respektability skrývaly jiné skutečnosti, jako prostituce či rodinná tajemství. Neexistuje jeden jediný “zakladatel“ viktoriánské literatury v pravém slova smyslu; spíše se jedná o kolektivní dílo generace předních autorů, kteří reflektovali ducha doby a její proměny. Období začíná s autory jako Charles Dickens, William Makepeace Thackeray a sestrami Brontëovými, kteří definovali jeho ranou fázi. Viktoriánská literatura se postupně vymezovala proti předchozímu romantismu, zejména proti jeho přehnané subjektivitě, emocionalitě, individualismu a tendenci k úniku od syrové reality. Namísto idealizovaného zobrazení přírody a individuálních citů se viktoriáni soustředili na realistické zobrazení komplexní společnosti, jejích problémů a morálních dilemat. Zároveň však na romantismus navazovala v určitých aspektech, například v zájmu o psychologickou hloubku postav, lyričnost jazyka (zejména v poezii) a důrazu na morální poselství a individuální etiku. Využívala i dědictví osvícenství v důrazu na rozum a pokrok, ale kriticky reflektovala jeho limity a negativní důsledky. Na realismus se viktoriánská literatura napojila ve snaze o co nejvěrnější, detailní a objektivní zachycení detailů a komplexnosti skutečného života.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika viktoriánské literatury jsou hluboce propojeny s jejím společenským a filozofickým pozadím, odrážejíce složitosti a rozpory doby. Typická témata a motivy zahrnují především sociální nespravedlnost, propastné třídní rozdíly (chudoba a bohatství), dopady průmyslové revoluce (znečištění, přeplněná města, vykořisťování dělníků a dětí), role a postavení žen ve společnosti (často omezené na domácí sféru a závislost na mužích, ale s narůstajícím voláním po emancipaci a vzdělání), krizi víry a morálky pod tlakem vědeckých objevů a racionalismu, pokrytectví a dvojí život střední a vyšší třídy, otázky cti, reputace a společenských konvencí, dětství a dospívání (zejména osudy sirotků, opuštěných dětí a proces hledání identity), koloniální expanze a střety kultur, venkovskou idylu versus drsnou realitu města, boj jednotlivce proti společenským konvencím, byrokracii a osudu. Častým motivem je samotné velkoměsto, zejména Londýn, zobrazované jako labyrint plný protikladů – bohatství i chudoby, světla i temnoty, příležitostí i hrozeb, anonymity i intrik. Dále se objevují motivy železnice a parních strojů symbolizujících pokrok, ale i odlidštění a rychlé změny; továrny a dílny jako místa útlaku; rodinný dům jako centrum morálky, ale i pokrytectví a skrytých tajemství; sirotčince a chudobince. Obraz typického hrdiny je rozmanitý, ale často jde o postavu, která bojuje s nepřízní osudu a společenskými překážkami. Může to být sirotek (např. Oliver Twist, Jane Eyre), „self-made man/woman“ (např. Pip z “Velkých nadějí“), intelektuál či detektiv (Sherlock Holmes, často řešící sociální důsledky zločinu), postava s hlubokými morálními dilematy (např. Dr. Jekyll a Mr. Hyde), či idealizovaný hrdina, který si zachovává čest, dobrotu a smysl pro spravedlnost navzdory útrapám. Hrdinové často procházejí procesem sebezpřístupnění, morálního růstu a zrání (tzv. Bildungsroman). Obvyklé prostředí sahá od špinavých ulic a chudinských čtvrtí velkoměst přes továrny, doly a pracovny až po honosné salony vyšší společnosti, venkovská sídla, klidné farnosti a vzdálené kolonie. Konflikty jsou často silně moralizující a společensky relevantní: jedinec versus zkorumpovaná či nespravedlivá společnost, morální integrita versus materiální zisk či společenský tlak, vědecký pokrok versus náboženská víra a tradice, láska a přirozené city versus společenské konvence a třídní bariéry, minulost pronásledující přítomnost (např. v gotických prvcích), boj mezi rozumem a vášní. Jazyk a styl se vyznačují bohatou, detailní a realistickou popisností, která má za cíl vytvořit uvěřitelný a plastický svět. Autoři používají rozsáhlý slovník, často s rétorickými prvky a složitými souvětími. Častý je didaktický a moralizující tón, kdy vševědoucí vypravěč komentuje děj a charaktery z pozice mravního arbitra, čímž upevňuje viktoriánské hodnoty. Styl může být patetický a melodramatický, ale i pronikavě ironický a satirický, zejména u autorů jako Charles Dickens či William Makepeace Thackeray, kteří kritizovali dobové nešvary. Důraz je kladen na dramatičnost, napětí, budování atmosféry a postupné odhalování tajemství. Kompozice románů je často rozsáhlá, s mnoha vedlejšími dějovými liniemi, složitými intrikami a komplexním propojením osudů postav. Mnoho románů bylo původně publikováno na pokračování v časopisech, což ovlivnilo jejich epizodickou strukturu a nutnost udržovat čtenářské napětí na konci každé části. Vyprávěcí postupy zahrnují převážně vševědoucího vypravěče ve třetí osobě, který má plný vhled do myšlenek a pocitů postav, a často se přímo obrací ke čtenáři s komentáři, otázkami či moralistickými úvahami. Objevují se i vypravěči v první osobě (např. “Jane Eyre“ od Charlotte Brontëové). Využívají se retrospektivy, vnitřní monology, er-forma, ale i ich-forma a velmi detailní popisy exteriérů, interiérů a fyzického vzhledu postav. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou romány: realistický román (silně reflektující sociální problémy doby), sociální román, psychologický román, detektivní román (rozvíjený Arthurem Conanem Doylem s postavou Sherlocka Holmese), historický román (často s didaktickým podtextem), neogotický román (např. “Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hydea“ od Roberta Louise Stevensona, který reflektuje dvojí morálku), dobrodružný román (zejména v kontextu kolonií a objevování, např. Jules Verne, ačkoliv Francouz, jeho vliv se dotýkal), a zejména Bildungsroman (román o výchově či dospívání). Důležitá byla i poezie (Alfred Tennyson, Robert Browning, Elizabeth Barrett Browning, Matthew Arnold) a drama, ačkoliv román si udržel dominantní postavení jako zrcadlo společnosti.
👥 Zastupci
Viktoriánská literatura, dominující britskému literárnímu prostředí od nástupu královny Viktorie na trůn v roce 1837 až do její smrti v roce 1901, představuje bohatou a rozmanitou éru, která odrážela hluboké společenské, ekonomické, politické a vědecké změny tehdejší doby. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto období patří Charles Dickens, jehož romány “Oliver Twist“ a “Velké naděje“ mistrovsky ilustrují sociální nerovnosti, chudobu a morální výzvy industrializované Anglie s empatií a nezapomenutelnými postavami, a to skrze detailní realistické zobrazení s nádechem melodramatu. George Eliot (pseudonym Mary Ann Evans) svými díly jako “Middlemarch“ a “Adam Bede“ přinesla do viktoriánské literatury hluboký psychologický realismus, detailní zkoumání morálních dilemat a složitých mezilidských vztahů v provinčním anglickém prostředí, čímž přesně vystihla éru poznamenanou intelektuálními a etickými úvahami. Thomas Hardy ve svých tragických románech “Tess z d’Urbervillů“ a “Jude Obscure“ odhaloval krutost osudu, pokrytectví společnosti a zánik venkovského života, čímž kriticky reflektoval viktoriánské morální konvence a nespravedlnosti, což z něj činí klíčového představitele pozdně viktoriánského realismu směřujícího k naturalismu. Charlotte Brontë s románem “Jana Eyrová“ vytvořila ikonický příběh nezávislé ženy bojující za své místo a morální integritu v patriarchální společnosti, čímž ztělesňuje feminismus a individuální vzdor v rámci gotického romantismu. Její sestra Emily Brontë s jediným románem “Na Větrné hůrce“ zkoumala divokou, vášnivou a destruktivní lásku, čímž posouvala hranice romantické a gotické fikce, která rezonovala s viktoriánskými tématy vášně a zkázy. Alfred, Lord Tennyson, jako jeden z nejvýznamnějších básníků doby, ve svých “Idylls of the King“ a “In Memoriam A.H.H.“ reflektoval viktoriánské pochybnosti o víře a pokrokem, přičemž reinterpretoval staré mýty pro moderní morální ponaučení a zároveň ztělesnil mistrovství jazyka a formy. Robert Browning je známý pro své mistrovství dramatického monologu, například v básni “Má poslední vévodkyně“, kde odhaluje složitou psychologii postav a morální dvojsmysly, což je typické pro viktoriánský zájem o individuální vnitřní svět. Oscar Wilde, představitel pozdní viktoriánské éry a estetismu, ve svém románu “Obraz Doriana Graye“ a hře “Jak je důležité míti Filipa“ satirizoval viktoriánskou morálku a společenské konvence s vtipem a břitkou kritikou, ztělesňující přechod k dekadenci a modernismu, a zároveň poukazoval na problematiku krásy a morální zkaženosti. Robert Louis Stevenson svým dílem “Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“ zkoumal dualitu lidské povahy, vědecký pokrok a morální zodpovědnost, což dokonale vystihuje viktoriánské úzkosti ohledně identity a nebezpečí vědy. Arthur Conan Doyle s postavou “Sherlocka Holmese“ definoval detektivní žánr, reprezentující viktoriánskou fascinaci logikou, řádem a bojem proti zločinu v rozvíjejícím se městském prostředí. Lewis Carroll (Charles Lutwidge Dodgson) ve svých “Alenkách v říši divů“ nabídl únik do fantastického světa plného nonsensu a skrytých satir, čímž kontrastoval s převládající vážností a morálním didaktismem doby. Elizabeth Gaskell svými romány jako “Sever a Jih“ se zabývala dopady industrializace na společnost, třídními konflikty a ženskou otázkou, čímž poskytla cenný vhled do sociálních problémů viktoriánské éry. Vzhledem k tomu, že viktoriánská literatura je převážně britský fenomén, přímé české autory v tomto smyslu nelze relevantně uvést, neboť česká literatura tohoto období prošla odlišným vývojem, souvisejícím s národním obrozením a formováním moderní české identity.
📈 Vývoj
Viktoriánská literatura prošla dynamickým vývojem v čase, který se obvykle dělí do tří hlavních fází. Raná viktoriánská éra (přibližně 1837–1848), známá jako „Věk kompromisů,“ se vyznačovala silným sociálním realismem a zaměřením na „Otázku Anglie“ (Condition of England), tedy na problémy spojené s rapidní industrializací, urbanizací a chudobou. Autoři jako Charles Dickens (např. „Oliver Twist“) a Elizabeth Gaskell (“Mary Barton“) zkoumali dopady těchto změn na společnost, často s cílem vyvolat soucit a sociální reformy. Toto období bylo také poznamenáno silnou morální a náboženskou úzkostí, což se projevovalo v poezii (např. rané dílo Alfreda Tennysona). Střední viktoriánská éra (přibližně 1848–1870), často označovaná jako “Období prosperity a jistoty,„ představovala vrchol viktoriánské literatury a britského impéria. V této fázi se rozvíjel realismus a psychologická hloubka, s autory jako George Eliot (“Middlemarch“) a William Makepeace Thackeray (“Jarmark marnosti“), kteří se soustředili na detailní vykreslení charakterů, společenských mravů a morálních dilemat. Poezie dosáhla vrcholu s díly Alfreda, Lorda Tennysona (“In Memoriam A.H.H.“) a Roberta Browninga, kteří zkoumali témata víry, pochybností, lásky a identity. Vznikaly také díla, která reflektovala vědecké objevy (např. Darwinovu teorii) a jejich dopad na náboženské přesvědčení. Pozdní viktoriánská éra (přibližně 1870–1901) byla obdobím ústupu optimismu a vzestupu pochybností, známá jako “Fin de siècle„ (konec století). Objevily se nové směry jako naturalismus (Thomas Hardy), estetismus a dekadence (Oscar Wilde), které často kritizovaly viktoriánskou morálku a hledaly krásu v umění pro umění. Rozvíjely se také nové žánry: detektivní romány (Arthur Conan Doyle), dobrodružná literatura (Robert Louis Stevenson, Rudyard Kipling, reflektující imperiální ambice) a sci-fi (H.G. Wells). V této fázi se objevovaly i díla reflektující krizi genderových rolí a společenských konvencí. Žánrové varianty viktoriánské literatury byly mimořádně široké: od sociálně kritických románů, přes romány s dětským hrdinou, gotické romány, fantasy (Lewis Carroll), detektivky, dobrodružné romány, sci-fi, až po rozsáhlou a vlivnou poezii. Regionální varianty se projevovaly především v zobrazení specifických anglických regionů (např. Hardyho Wessex), irských autorů, kteří přinášeli svůj vlastní pohled na imperiální Británii (např. Wilde, Shaw, Stoker, byť jejich primární identita je “britská“ v rámci impéria), nebo skotských autorů (Stevenson). Viktoriánská literatura nebyla monolitní, ale spíše mozaikou různých hlasů a stylů, které reflektovaly komplexnost doby.
💫 Vliv
Vliv viktoriánské literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a mnohostranný. Mnozí modernističtí autoři na počátku 20. století, jako Virginia Woolfová, James Joyce nebo E.M. Forster, sice často reagovali proti viktoriánským konvencím a moralismu, ale zároveň na jejich realismu a psychologické hloubce stavěli své vlastní inovativní přístupy k vyprávění. Viktoriánský realismus položil základy pro sociální realismus a psychologické romány 20. století. Detektivní román, který zformoval Arthur Conan Doyle, se stal jedním z nejpopulárnějších žánrů všech dob a inspiroval nespočet autorů. Podobně fantasy literatura (Lewis Carroll) a science fiction (H.G. Wells, Jules Verne) se z viktoriánských kořenů rozvinuly v dominantní žánry. Viktoriánská poezie s jejími formálními experimenty a zkoumáním složitých témat ovlivnila symbolismy a další poetické směry. Vliv na populární kulturu je patrný v žánru steampunk, který esteticky čerpá z viktoriánské éry a její fascinace parními stroji a vynálezy. V době svého vzniku byla viktoriánská literatura přijímána s velkým nadšením, zejména romány, které se stávaly bestsellerem a byly čteny širokými vrstvami společnosti, často v podobě seriálových publikací v časopisech. Autoři jako Dickens byli celebritami a jejich díla byla chválena za morální ponaučení a zábavu. Nicméně, některé díla, které se dotýkaly kontroverzních témat, jako byly sexuální tabu, sociální nespravedlnost nebo kritika náboženství, se setkaly s kritikou, zákazy a cenzurou. Například Thomas Hardy byl často kritizován za pesimismus a „nemorálnost“ svých románů (“Jude Obscure“ dokonce vedlo k tomu, že přestal psát romány). Oscar Wilde byl za své dílo, ale především za svůj životní styl, perzekuován a odsouzen, což poukazovalo na přísné morální normy a pokrytectví společnosti. Dnes je viktoriánská literatura vnímána jako klíčová éra v dějinách světové literatury, která poskytuje bohatý vhled do složitosti 19. století a jeho dědictví. Je studována pro svou literární hodnotu, sociální komentář, psychologickou hloubku a inovativní vyprávění. Neustále se objevují filmové, divadelní a televizní adaptace viktoriánských děl, což svědčí o jejich trvalé relevanci a přitažlivosti. Klasická díla jako “Jana Eyrová“, “Na Větrné hůrce“, “Velké naděje“, “Obraz Doriana Graye“ nebo “Sherlock Holmes“ jsou pravidelně nově interpretována, často s důrazem na genderové otázky, sociální spravedlnost nebo psychologické aspekty, čímž si udržují své místo v moderní kultuře a promlouvají k novým generacím.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Viktoriánská literatura na Rozbor-dila.cz →