📖 Úvod
Viktoriánská komedie, v původním znění Victorian Comedy, je významný dramatický směr a žánrové období, které se rozvíjelo především ve Velké Británii, konkrétně v Anglii, během druhé poloviny 19. století, zhruba od 60. let až do samotného konce viktoriánské éry kolem roku 1900. Jde o široké označení pro různé komediální formy, které se objevily v reakci na společenské, kulturní a morální klima viktoriánské doby a často sloužily jako kritická zrcadla tehdejší společnosti. Primárně se zaměřovala na vyšší a střední třídu a její konvence, morálku a snobství.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku viktoriánské komedie je úzce spjato s dynamikou a rozpory viktoriánské éry. Ta byla dobou nebývalé stability (Pax Britannica), průmyslové revoluce, technologického pokroku, rozmachu Britského impéria a rapidní urbanizace. Společensky se vyznačovala vzestupem střední třídy, která diktovala přísnou morálku, důraz na vnější slušnost, etiketu a „respectability“ (úctyhodnost), což často vedlo k pokrytectví a dvojím standardům. Třídní rozdíly byly výrazné a společenský status hrál klíčovou roli. Filozoficky se období potýkalo s dopady darwinismu a vědeckého pokroku na tradiční náboženské a morální hodnoty, zatímco utilitarismus ovlivňoval myšlení v oblasti etiky a politiky. Vznik viktoriánské komedie nelze připsat jednomu zakladateli, spíše jde o evoluci dramatického žánru. U jejího zrodu stála potřeba reagovat na předchozí formy dramatu, které byly buď příliš sentimentální, moralizující (tzv. „sentimental comedy“ či melodrama) nebo naopak jen povrchní frašky. Průkopníky ostřejšího humoru a satiry v divadle byli například W.S. Gilbert a Arthur Sullivan se svými populárními operetami, které satirizovaly britskou společnost a její instituce. Klasická forma viktoriánské komedie mravů dosáhla svého vrcholu až s autory jako Oscar Wilde a George Bernard Shaw, kteří transformovali žánr v intelektuálně ostrou a společensky kritickou formu. Politická situace v Británii byla charakterizována stabilní konstituční monarchií a postupným rozšiřováním volebního práva, což posilovalo roli střední třídy. Klíčové společenské změny zahrnovaly proměnu rodinných rolí, diskutovalo se o ženské otázce, sexualitě (často potlačované), a nově vznikající konzumní kultuře. Viktoriánská komedie se vymezovala především proti sentimentální komedii, která příliš zdůrazňovala morální ponaučení a ctnost, a proti těžkopádnému melodramatu s jeho jednoduchými morálními kontrasty a přehnanými emocemi. Záměrně bořila fasádu viktoriánské slušnosti a odhalovala licoměrnost. Zároveň však navazovala na starší tradici anglické komedie mravů, zejména na díla z období restaurace, přebírajíc ostrý vtip, ironii a satiru zaměřenou na vyšší společnost. Využívala také prvky frašky, ale obohacovala je o intelektuální hloubku a společenskou kritiku.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou viktoriánské komedie je brilantní, vybroušený a často paradoxní dialog, který je plný slovních hříček, bonmotů, epigramů a aforismů. Humor je inteligentní, sofistikovaný a často suchý. Klíčovým prvkem je satira a ironie, jež slouží k odhalování společenského pokrytectví, marnivosti a povrchnosti. Typická témata se točí kolem instituce manželství (často jako ekonomické transakce, ne z lásky), dědictví, peněz, společenského statusu, morálky a jejích tajných porušování, identity a role žen ve společnosti. Mezi časté motivy patří tajemství, skandály, záměny osob, nedorozumění, skryté dopisy a komické situace vyplývající z dodržování nebo porušování společenských konvencí. Obraz typického hrdiny je často ztělesněn dandyem – elegantním, vtipným, cynickým a intelektuálním mužem, který s lehkostí prochází salonní společností a ostře komentuje její nedostatky. Ženské postavy jsou často chytré, asertivní a toužící po větší svobodě nebo rovnoprávnosti, což je v kontrastu s dobovými očekáváními. Postavy jsou spíše typy, reprezentující určité společenské vrstvy nebo archetypy, než hluboce psychologicky propracované individuální osobnosti. Obvyklé prostředí je zasazeno do vyšší a střední společnosti – elegantní londýnské salony, venkovská sídla, městské kluby, parky a recepce. Konflikty se nejčastěji odehrávají na rovině střetu individuální touhy a společenských očekávání, mezi vnějším zdáním (fasádou „respectability“) a skutečnou, často skrytou realitou, nebo mezi tradičními a moderními hodnotami. Jazyk a styl je mistrný, charakterizovaný rychlými a jiskřivými dialogy plnými vtipu. Kompozice je obvykle klasicky dramatická, s jasnou expozicí, gradací zápletky, řadou zvratů a často překvapivým rozuzlením. Vyprávěcí postupy jsou dominovány dialogem, který je motorem děje a zdrojem humoru. Akce je často podřízena slovní výměně. Monology a „aside“ (promluvy k publiku) se používají k vyjádření názorů a k ironickým komentářům. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou komedie mravů (comedy of manners), která satirizuje společenské chování a konvence; fraška (farce), často s prvky záměn a nedorozumění, avšak povýšená na vyšší intelektuální úroveň; a společenská komedie, která se explicitně zabývá společenskými problémy a třídními rozdíly, často s politickým podtextem. Celkově viktoriánská komedie, zejména díla Wilda a Shawa, představuje vrchol anglického dramatu 19. století, které dokázalo s lehkostí a vtipem zrcadlit a kritizovat svou dobu.
👥 Zastupci
Viktoriánská komedie, jakožto specifický žánr anglického divadla konce 19. století, představovala zrcadlo tehdejší společnosti, často se satirickým ostnem namířeným proti pokrytectví, rigidním společenským konvencím a třídním rozdílům. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří bezpochyby Oscar Wilde, jehož hry jako „Jak je důležité míti Filipa“ (The Importance of Being Earnest), “Vějíř lady Windermerové“ (Lady Windermere„s Fan) a “Ideální manžel“ (An Ideal Husband) jsou mistrovskými ukázkami břitkého dialogu, paradoxního humoru a inteligentní satiry, jež obnažují snobství a povrchnost vyšších vrstev s neopakovatelnou elegancí. “Jak je důležité míti Filipa“ dokonale ilustruje viktoriánskou komedii svým absurdním zapletením, výměnou identit a brilantními aforismy, které karikují viktoriánské hodnoty a společenská pravidla. Dalším klíčovým autorem je W. S. Gilbert, který ve spolupráci s Arthurem Sullivanem vytvořil řadu komických operet, například “Piráti z Penzance“ (The Pirates of Penzance), “H.M.S. Pinafore“ a “Mikádo“ (The Mikado). Tyto operety s vtipnými a často absurdními librety parodovaly viktoriánské instituce, zákony, válečnictví a romantické konvence, a představují unikátní žánrovou variantu viktoriánské komedie. “Mikádo“ s exotickým prostředím, avšak zcela anglickými charaktery a satelitní kritikou britských byrokratických a společenských absurdity, je skvělým příkladem Gilbertovy schopnosti kombinovat fantastické s pronikavou satirou. Přestože George Bernard Shaw svou tvorbou již předznamenával moderní drama, jeho rané hry jako “Candida“ nebo “Hrdina a voják“ (Arms and the Man) sice již mají hlubší sociální a intelektuální podtón, ale využívají viktoriánských komediálních prvků, jako je důraz na dialog a obracení konvenčních očekávání naruby, čímž kritizují falešné ideály a romantizované představy o životě. “Hrdina a voják“ ilustruje přechod od čisté viktoriánské komedie k hlubšímu sociálnímu dramatu, když s humorem dekonstruuje romantické představy o válce a hrdinství. Brandon Thomas se proslavil především svou fraškou “Charleyho teta“ (Charley“s Aunt), která dodnes zůstává jednou z nejoblíbenějších a nejhranějších komedií. Tato hra se opírá o klasické prvky frašky, jako je záměna identit, převleky a nekonečná řada nedorozumění, čímž představuje typický příklad čisté, neškodné a eskapistické viktoriánské zábavy. Čeští autoři se v době viktoriánské komedie soustředili spíše na rozvoj národního dramatu a realistické tendence, a proto neexistují přímí “čeští viktoriánští komediální autoři“ v pravém slova smyslu, nicméně vliv na stylizaci dialogu a komediální zápletky mohl být patrný v pozdějších salónních komediích.
📈 Vývoj
Vývoj viktoriánské komedie je úzce spjat se společenskými a divadelními změnami v Anglii 19. století. Žánr má své kořeny v dřívějších formách jako byla burleska, melodram a zejména tzv. „well-made play“ (dobře udělaná hra) francouzských autorů jako Eugène Scribe a Victorien Sardou, která se vyznačovala spletitými zápletkami, cliffhangery a pečlivě konstruovanými rozuzleními. Raná fáze viktoriánské komedie, zhruba od 40. do 70. let 19. století, se často vyznačovala silnou morální poučností a tendencí k sentimentu, s jasně oddělenými kladnými a zápornými postavami. Komedie té doby se pohybovaly mezi lehkými fraškami, které se spoléhaly na fyzický humor a situační gagy (např. v burleskách), a hrami s hlubším poselstvím, které však stále respektovaly pevné společenské normy. V této rané fázi hrál klíčovou roli Lord Chamberlain’s Office, úřad zodpovědný za divadelní cenzuru, který dohlížel na to, aby hry neobsahovaly nic „nemorálního“ nebo politicky kontroverzního, což často vedlo k omezení a stylizaci komediálních zápletek. Období vrcholu viktoriánské komedie přišlo v posledních dvou dekádách století, zhruba od 80. let 19. století do přelomu století. V této době se komedie posunula od pouhého situačního humoru a morálních lekcí k sofistikovanější sociální satiře, inteligentnímu dialogu a kritice viktoriánského pokrytectví. Vzestup autorů jako Oscar Wilde a W. S. Gilbert znamenal posun k „komedii mravů“ (comedy of manners), která se zaměřovala na vtipnou a břitkou kritiku chování, řeči a hodnot vyšších tříd. Tyto hry prozkoumávaly témata jako manželství z rozumu, společenské postavení, genderové role, paradox a rozdíl mezi zdáním a realitou. Klíčovou se stala brilantní slovní hříčka, aforismus a paradox. Žánrové varianty v tomto období zahrnovaly kromě salónních komedií (drawing-room comedies) Oscara Wilda také zmíněné komické operety Gilberta a Sullivana, které využívaly hudby a zpěvu k zesměšňování a parodování. Frašky jako „Charleyho teta“ si udržely svou popularitu, poskytujíc čistou, eskapistickou zábavu. Postupný ústup viktoriánské komedie jako dominantního žánru nastal s příchodem Edwardiánské éry a počátku 20. století. Kritika umělého světa “well-made play„ a touha po větší realističnosti v divadle vedly k nástupu nových směrů. Autoři jako George Bernard Shaw sice ještě v rané fázi své tvorby čerpali z viktoriánských komediálních principů, ale posunuli je k “problémovým hrám“, které otevřeně diskutovaly sociální a politické otázky. Realismus a naturalismus, ovlivněné evropským dramatem (např. Henrik Ibsen, Anton Čechov), postupně převzaly dominantní postavení a vytlačily stylizovanou a často idealizovanou viktoriánskou komedii. Viktoriánská komedie se transformovala do lehčích forem zábavy, které si uchovaly některé prvky, ale ztratily svou specifickou satirickou ostrost zaměřenou na viktoriánské společenské normy.
💫 Vliv
Vliv viktoriánské komedie na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Z jejího odkazu vycházejí především následné generace autorů komedií mravů, jako jsou Noël Coward a Terence Rattigan v meziválečném a poválečném období, kteří přenesli tradici břitkého dialogu a společenské satiry do 20. století. Dále ovlivnila britskou komediální literaturu a divadlo obecně, včetně autorů jako Alan Ayckbourn a P.G. Wodehouse, jehož humor a postavy často připomínají lehkost a absurditu viktoriánské komedie. Prvky viktoriánské komedie lze nalézt i v mnoha britských televizních sitcomech a komediálních seriálech, které se často opírají o suchý humor, sociální kritiku a satirické portrétování postav. Gilbert a Sullivanovy operety položily základy pro moderní hudební divadlo, inspirujíc vývoj žánru a způsob, jakým je humor integrován do hudebního vyprávění. V širším kontextu ovlivnila i samotnou podstatu britského humoru, který je často charakterizován ironií, podceněním a intelektuální hravostí. V době svého vzniku byla viktoriánská komedie přijímána velmi kladně veřejností. Hry Oscara Wilda, například, byly nesmírně populární, plnily divadla a sklízelo se jim značné uznání pro jejich vtip, originalitu a zábavnost. Kritika však byla často rozpolcená. Zatímco někteří obdivovali Wildeovu brilantní konverzaci a satirické ostří, jiní je kritizovali za údajnou povrchnost, lehkost a někdy i za zpochybňování tradičních morálních hodnot, což v konzervativní viktoriánské společnosti nebylo vždy vítáno. Gilbertovy a Sullivanovy operety byly obrovským komerčním a kritickým úspěchem, staly se fenoménem a byly hrány po celém světě. Cenzura ze strany Lord Chamberlain’s Office sice omezovala explicitní vyjádření kontroverzních témat, ale autoři, jako Wilde, dokázali elegantně podvracet společenské normy prostřednictvím paradoxu a ironie, aniž by porušili formální pravidla. Pád Oscara Wilda kvůli jeho skandálu v roce 1895 sice dočasně vrhl stín na jeho dílo, ale jeho umělecká hodnota byla rychle znovu oceněna. Dnes je viktoriánská komedie vnímána jako nedílná a vysoce ceněná součást světového dramatického dědictví. Hry jako “Jak je důležité míti Filipa“ jsou považovány za mistrovská díla a patří k nejčastěji uváděným komediím v anglickém jazyce. Jejich vtip, inteligence a stále relevantní společenská kritika zaručují jejich trvalou popularitu. Gilbertovy a Sullivanovy operety jsou rovněž stále velmi populární, uváděné profesionálními i amatérskými soubory po celém světě. Mnoho viktoriánských komedií bylo adaptováno pro film, televizi a rozhlas. Existuje nespočet filmových verzí “Jak je důležité míti Filipa“, z nichž nejznámější jsou adaptace z let 1952 a 2002, stejně jako mnoho televizních a divadelních inscenací. “Charleyho teta“ se dočkala mnoha filmových a divadelních adaptací po celém světě, včetně československé verze “Limonádový Joe aneb Koňská opera“, která si z její zápletky bere inspiraci, čímž potvrzuje univerzální a trvalou přitažlivost jejího komediálního vzorce. Tyto adaptace neustále představují klasická díla novým generacím diváků a potvrzují jejich status jako nadčasové a zábavné klasiky, které i po více než sto letech dokáží rozesmát a zároveň donutit k zamyšlení.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Viktoriánská komedie na Rozbor-dila.cz →