📖 Úvod
Vídeňská třetí škola psychoterapie, známá též jako Logoterapie a existenciální analýza (původní název je Logotherapie und Existenzanalyse), je významný psychoterapeutický směr, který se rozvíjel především ve 20. století, s kořeny sahajícími do poloviny 20. století a s dalším rozvojem v jeho druhé polovině a na počátku 21. století. Hlavní zemí, kde se tento směr konstituoval a nejvíce rozvíjel, je Rakousko, konkrétně Vídeň, ale jeho vliv se rychle rozšířil celosvětově. Jedná se o humanisticko-existenciální přístup, který se zaměřuje na hledání smyslu v lidském životě.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Vídeňské třetí školy psychoterapie je úzce spjato s otřesnými zkušenostmi 20. století, zejména s hrůzami druhé světové války, holocaustu a totalitních režimů. Zakladatelem a klíčovou postavou tohoto směru je rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl (1905–1997), který stál u jeho vzniku a jehož osobní prožitek přežití čtyř koncentračních táborů hluboce ovlivnil jeho teorii. Po válce, v poválečném období obnovy Evropy, se společnost potýkala s hlubokou deziluzí, ztrátou tradičních hodnot, nástupem konzumerismu a sílícím pocitem odcizení a beznaděje, což Frankl nazýval „existenciálním vakuem“. Filozoficky škola navazuje na existencialismus (zejména Søren Kierkegaard, Martin Heidegger, Karl Jaspers), fenomenologii (Edmund Husserl) a humanistickou psychologii. Frankl se vymezoval především proti deterministickým a redukcionistickým tendencím předchozích vídeňských škol psychoterapie – Freuda a jeho psychoanalýzy (první vídeňská škola), která primárně motivaci člověka spatřovala ve vůli ke slasti, a Adlera a jeho individuální psychologie (druhá vídeňská škola), jež zdůrazňovala vůli k moci. Frankl proti nim postavil „vůli ke smyslu“ (Wille zum Sinn) jako primární lidskou motivaci a zdůrazňoval duchovní dimenzi člověka (noetickou dimenzi), která přesahuje pouhou psychofyzickou existenci. Navazuje na myšlenku svobody a odpovědnosti člově za svůj život a za nalezení smyslu i v těch nejtěžších podmínkách. Společenské změny po válce – rozpad tradičních náboženských a morálních autorit, urbanizace, industrializace a technologický pokrok – vedly k hledání nových základů pro smysl života, což logoterapie reflektovala nabídkou způsobu, jak tento smysl nacházet a realizovat.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika tohoto směru, ačkoli se jedná o psychoterapeutickou školu a nikoli primárně literární směr, se promítají do specifických témat, motivů a přístupů, které by mohly ovlivňovat literární tvorbu nebo být v ní rozpoznatelné. Typická témata jsou primárně hledání smyslu (Sinnsuche), vůle ke smyslu (Wille zum Sinn), existenciální vakuum (pocit prázdnoty a beznaděje), svoboda a odpovědnost, tragická triáda (utrpení, vina, smrt) a možnost nalézt v ní smysl, auto-transcendence (přesahování sebe sama), vzdor lidského ducha vůči nepřízni osudu, svědomí a hodnoty. Motivy zahrnují situace extrémního utrpení (např. koncentrační tábory), odvahu, naději, důstojnost, sebedeterminaci a rozhodnutí pro smysl navzdory všemu. Obraz typického hrdiny je člověk, který i přes vnější okolnosti (utrpení, nemoc, společenský tlak) aktivně hledá a nachází smysl ve svém životě, přijímá odpovědnost za svá rozhodnutí a dokáže se povznést nad své biologické a psychologické determinanty. Není to pasivní oběť, ale aktivní tvůrce smyslu. Obvyklé prostředí je moderní, často odcizená a sekularizovaná společnost, kde se ztratily tradiční zdroje smyslu. Konflikty jsou především vnitřní – boj s pocitem nesmyslnosti, dilemata svobody a odpovědnosti, etické konflikty, boj o zachování lidské důstojnosti, ale i vnější konflikty s deterministickými silami nebo s prostředím, které brání v realizaci hodnot. Jazyk a styl Franklových děl a logoterapie obecně je přímý, srozumitelný, často používá ilustrativní příklady, anekdoty a paralely, aby vysvětlil hluboké filozofické koncepty. Je to jazyk dialogický, zaměřený na osobní prožitek a aktivní angažovanost. Kompozice a vyprávěcí postupy v dílech ovlivněných touto školou by mohly zahrnovat silné osobní příběhy (memoiry), kazuistiky, filozofické eseje s narativními prvky, alegorie a paraboly. Velmi typický je smíšený žánr, kde se prolíná svědectví o utrpení s teoretickým výkladem, jako je Franklova kniha „Člověk hledá smysl“. Nejčastější literární žánry či podžánry, které by mohly být ovlivněny logoterapií, jsou existenciální literatura, filozofická fikce, memoáry a autobiografie zaměřené na překonávání traumatu a hledání smyslu, psychologické romány s důrazem na vnitřní boj a etická rozhodnutí, a konečně, seberozvojová literatura, která jde hlouběji než povrchní návody, a snaží se o hlubší transformaci vnímání života.
👥 Zastupci
Vídeňská třetí škola psychoterapie, známá především jako Logoterapie, není v pravém slova smyslu literární směr, nýbrž psychoterapeutická a filozofická škola, která se však hluboce dotýká existenciálních otázek a témat, jež se silně promítají do literatury a umění. Jejím zakladatelem a nejdůležitějším světovým autorem je bezpochyby „Viktor E. Frankl“ (1905–1997), rakouský neurolog, psychiatr a přeživší holocaustu. Jeho dílo představuje jádro a esenci tohoto směru. “Člověk hledá smysl“ (Man’s Search for Meaning, 1946/1959) je jeho nejslavnější kniha, v níž s autobiografickými prvky z koncentračního tábora vysvětluje základní princip Logoterapie: i v nejextrémnějším utrpení lze najít smysl, což je klíčové pro lidskou psychickou odolnost a přežití; tato kniha dokonale ilustruje Franklův důraz na “vůli ke smyslu„ jako primární lidskou motivaci a schopnost člověka nalézt smysl v životě, čímž je dílo reprezentativní pro Logoterapii jako celek. Dalším významným dílem je “Lékařská péče o duši: Úvod do logoterapie a existenciální analýzy“ (Ärztliche Seelsorge: Grundlagen der Logotherapie und Existenzanalyse, 1946), které systematicky rozvíjí teoretické základy Logoterapie a její praktické aplikace, podtrhuje rozměr smyslu a duchovna v lidské existenci a ukazuje komplexní rámec Franklovy myšlenky. “Psychoterapie a existencialismus: Od logoterapie k nové etice“ (Psychotherapy and Existentialism: From Logotherapy to a New Ethics, 1967) pak explicitně propojuje Logoterapii s širším existenciálním myšlením, odlišuje ji od pesimističtějších proudů existencialismu a staví ji jako třetí vídeňskou psychoterapeutickou školu, což je klíčové pro pochopení jejího postavení v dějinách psychoterapie a filozofie. Kromě Frankla, jehož díla jsou v podstatě literaturou faktu s hlubokým filozofickým přesahem, je třeba zmínit jeho studenty a následovníky, kteří jeho odkaz rozvíjeli, ačkoli opět nejde o “literární autory„ v beletrii, ale o teoretiky a praktiky Logoterapie, jejichž psaní je klíčové pro šíření a pochopení směru. “Elisabeth Lukas“ je jednou z nejvýznamnějších žaček Viktora Frankla, autorka mnoha knih, například “Logoterapie: Léčba s důrazem na smysl“ (Logotherapy: Healing through Meaning), která dále rozšiřuje a popularizuje Franklovy myšlenky a aplikuje je na širokou škálu psychologických problémů, čímž demonstruje praktickou relevanci Logoterapie. “Alfried Längle“ je další klíčovou postavou, který založil vlastní školu existenciální analýzy, která se přímo odvíjí od Franklových principů, například ve svém díle “Existenciální analýza: Hledání smyslu“ (Existenzanalyse: Die Suche nach Sinn), kde rozvíjí dialog s Franklovou Logoterapií a dále prohlubuje existenciální rozměr terapeutické práce, což ukazuje na evoluci a šíři Franklova odkazu. V kontextu českých autorů je třeba zdůraznit, že Logoterapie jako “literární směr“ nemá přímé české představitele v podobě beletristů, kteří by se k ní explicitně hlásili jako k tvůrčí metodě. Nicméně filozofické a existenciální témata, která Logoterapie zdůrazňuje – hledání smyslu, odolnost vůči utrpení, otázky svobody a odpovědnosti – hluboce rezonují s díly mnoha českých autorů, zejména v období po druhé světové válce a v éře totality. Za reprezentativního českého autora, jehož dílo tematicky souzní s myšlenkami Logoterapie, lze považovat “Václava Havla“ (1936–2011). Jeho esej “Moc bezmocných“ (1978) a hry jako “Audience“ (1975) nebo “Vernisáž“ (1975) sice nejsou přímo Logoterapií, ale jeho filozofie “životu v pravdě„, důraz na individuální odpovědnost a lidskou důstojnost i v podmínkách nesvobody a absurdity, je hluboce spřízněna s Franklovým pojetím svobody ducha a hledání smyslu i v krajních situacích, čímž Havel představuje autora, který zrcadlí existenciální výzvy k hledání smyslu. Také dílo “Milana Kundery“ (1929–2023), například román “Nesnesitelná lehkost bytí“ (1984), ačkoli z jiné filozofické perspektivy, se zabývá existenciálními dilematy, hledáním smyslu v nahodilosti života a břemenem svobody a odpovědnosti, čímž nepřímo poukazuje na univerzálnost logoterapeutických témat v širším literárním kontextu. Tito čeští autoři ilustrují, jak se témata Vídeňské třetí školy prolínají s širšími existenciálními úvahami v české literatuře, i když ne jako přímá příslušnost ke “škole“.
📈 Vývoj
Vývoj Vídeňské třetí školy psychoterapie, tedy Logoterapie, je neodmyslitelně spojen s osobností Viktora Frankla a probíhal primárně jako evoluce psychoterapeutické myšlenky, nikoli jako literární směr v tradičním slova smyslu. Její vznik se datuje do období po druhé světové válce, konkrétně do roku 1946, kdy Viktor Frankl, poté co přežil Osvětim a další koncentrační tábory, napsal své klíčové dílo „Člověk hledá smysl“ (původně “Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager“), které se stalo základním kamenem tohoto směru. Frankl sám svou školu explicitně nazval „třetí vídeňskou školou psychoterapie“, aby ji odlišil od Freudovy psychoanalýzy (první vídeňská škola) a Adlerovy individuální psychologie (druhá vídeňská škola), čímž zdůraznil nový, existenciální a dimenzionálně odlišný přístup k člověku a jeho psychice. Období vrcholu pro Logoterapii nastalo zejména s anglickým vydáním “Man’s Search for Meaning“ v roce 1959, kdy kniha získala ohromnou popularitu, zejména ve Spojených státech, kde se stala bestsellerem a byla zařazena mezi nejvlivnější knihy 20. století. V té době se Frankl stal mezinárodně uznávanou osobností, cestoval po celém světě, přednášel a zakládal logoterapeutické instituty. To vedlo k rychlému šíření jeho myšlenek a rozvoji Logoterapie jako legitimní a vlivné terapeutické modality. Logoterapie nezaznamenala typický “postupný ústup„ nebo “zánik„ jako některé literární směry, nýbrž spíše kontinuální rozvoj a integraci. Frankl aktivně působil až do své smrti v roce 1997, neustále rozvíjel a upřesňoval své myšlenky. Jeho žáci a následovníci, jako Elisabeth Lukas, Alfried Längle a další, pokračovali v jeho díle, čímž zajistili, že Logoterapie zůstala živým a adaptabilním směrem. Spíše než o ústup se jedná o proměnu, kdy se Logoterapie stala pevnou součástí širšího proudu existenciální psychoterapie a humanitní psychologie, přičemž její základní principy se staly součástí běžného terapeutického uvažování. Lze rozlišit ranou a pozdní fázi. Raná fáze (přibližně 40. až 60. léta) byla silně poznamenána Franklovou osobní zkušeností z koncentračních táborů a jeho úsilím o vybudování teoretického rámce Logoterapie, akcentovala boj o přežití a hledání smyslu v extrémních podmínkách. Pozdní fáze (od 70. let dále) se pak více zaměřovala na systematické propracování terapeutických technik, aplikaci Logoterapie na širší spektrum duševních potíží v běžném životě a na dialog s jinými psychologickými a filozofickými směry, přičemž se kladl větší důraz na prevenci “existenciálního vakua“ v moderní společnosti. Co se týče národních, regionálních či žánrových variant, Logoterapie se etablovala jako mezinárodní škola. Silné regionální centra se vytvořila zejména v německy mluvících zemích (Rakousko, Německo, Švýcarsko), kde má silnou akademickou i klinickou tradici, a ve Spojených státech, kde byla rychle adoptována do hnutí humanitní psychologie. Dále se rozšířila do Jižní Ameriky (Brazílie, Argentina) a Asie. Žánrově se nejedná o literární žánr, ale její principy ovlivnily široké spektrum textů. Franklovy vlastní knihy jsou jak memoáry, tak filozofické a terapeutické traktáty. Logoterapie ovlivnila literaturu faktu, seberozvojovou literaturu, filozofické eseje a do jisté míry i beletrii, která se zabývá existenciálními krizemi, hledáním identity a smyslu, odolností a traumaty. Konkrétní žánrové varianty v umění pak spočívají spíše v tematickém zacílení na existenciální úzkost, utrpení, svobodu volby a hledání transcendentního smyslu, což jsou univerzální motivy, které Logoterapie pomohla filozoficky ukotvit.
💫 Vliv
Vliv Vídeňské třetí školy psychoterapie na pozdější literaturu a umění je sice nepřímý, avšak hluboký, neboť Logoterapie redefinovala chápání lidské existence, utrpení a smyslu, což jsou univerzální témata pro veškerou uměleckou tvorbu. Logoterapie nepřímo ovlivnila literární směry a autory, kteří se zabývají existenciálními otázkami, lidskou odolností a hledáním smyslu v chaotickém či traumatizujícím světě. Z ní vycházejí autoři zabývající se tématy přežití, post-traumatického růstu, hledání účelu v životě, ale i tvůrci, kteří se snaží zpochybnit nihilismus či absurditu moderní doby. Ačkoliv Logoterapie není zakladatelkou konkrétního literárního směru, její myšlenky rezonují s humanitní psychologií v literatuře, existenciální literaturou (ačkoliv Frankl kritizoval některé její pesimistické projevy), a literaturou zabývající se holocaustem a jinými formami genocidy či perzekuce, kde téma nalezení smyslu i za nejhorších okolností je centrální. Její důraz na „vůli ke smyslu“ a „svobodu volby postoje“ i v nejtěžších situacích, poskytl filozofické podloží pro mnoho příběhů o hrdinství, oběti a morální integritě. Vliv Logoterapie lze pozorovat v literatuře, která se snaží vymanit z čistě deterministického pohledu na člověka a klade důraz na jeho jedinečnou schopnost překračovat danost a hledat transpersonální smysl. V době svého vzniku, zejména po anglickém vydání „Man„s Search for Meaning“ v roce 1959, byla Logoterapie přijímána s velkým nadšením a pochvalou, a to jak v odborných, tak laických kruzích. Kniha se stala okamžitým bestsellerem a získala si reputaci jako jedno z nejdůležitějších děl 20. století, které oslovuje široké spektrum čtenářů svými nadčasovými a univerzálními poselstvími. Kritika existovala především ze strany tradičnějších, psychodynamických nebo behaviorálních škol, které Logoterapii někdy vnímaly jako příliš filozofickou, spiritualizovanou a méně “vědeckou“ v empirickém smyslu, přestože Frankl své teze podporoval klinickými případy. Někteří kritici se obávali, že důraz na hledání smyslu v utrpení by mohl být chybně interpretován jako zlehčování utrpení nebo nespravedlivé kladení odpovědnosti na oběti. Nicméně, Franklova osobní autorita a hloubka jeho myšlenek tyto námitky do značné míry potlačovaly. Logoterapie se nikdy nesetkala se zákazy ani cenzurou; naopak, byla široce šířena a překládána do mnoha jazyků po celém světě. Dnes je Logoterapie vnímána jako klasický a fundamentální přístup v existenciální psychoterapii a humanitní psychologii. Její principy jsou široce přijímány a vyučovány na univerzitách a v terapeutických výcvicích po celém světě. Franklův důraz na existenciální vakuum, neurotickou úzkost ze smyslu a „tragickou triádu“ (utrpení, vina, smrt) je považován za prorocký pro moderní společnost. Její vliv je patrný nejen v psychologii a filozofii, ale i v pedagogice, sociální práci, paliativní péči, koučování a spiritualitě. Ačkoliv neexistují přímé filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace Logoterapie jako takové, Franklovy myšlenky se promítají do mnoha uměleckých děl, která se zabývají hledáním smyslu, překonáváním traumatu, lidskou důstojností a silou ducha. Příkladem mohou být filmy pojednávající o přeživších holocaustu, jako jsou “Schindlerův seznam“ (Schindler“s List, 1993) nebo “Život je krásný“ (La vita è bella, 1997), kde postavy nacházejí způsob, jak udržet lidskost a smysl i v dehumanizujících podmínkách. Frankl sám byl předmětem několika dokumentárních filmů a jeho život a dílo inspirují divadelní hry a umělecké instalace zaměřené na jeho odkaz. Jeho práce zůstává jedním z nejvlivnějších a nejčtenějších děl o lidském smyslu a odolnosti, inspirujícím generace myslitelů a umělců k hlubšímu zkoumání lidské existence.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Vídeňská třetí škola psychoterapie na Rozbor-dila.cz →