📖 Úvod
Vídeňská moderna, původním názvem Wiener Moderne nebo také Jung Wien, je významné literární a kulturní období, které se rozvíjelo především na přelomu 19. a 20. století, konkrétně od přibližně 80. let 19. století až do konce první světové války (cca 1890-1918), a to převážně v Rakousku, s Vídní jakožto epicentrem tohoto intelektuálního a uměleckého kvasu. Jednalo se o komplexní kulturní fenomén, který přesahoval rámec pouhé literatury a zasahoval do filozofie, psychologie, výtvarného umění, architektury a hudby, čímž zásadně ovlivnil evropské myšlení a umění té doby.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Vídeňské moderny bylo mimořádně složité a dynamické, odrážející turbulentní období konce Rakousko-Uherské monarchie. Politická situace se vyznačovala postupným rozkladem, vnitřní nestabilitou mnohonárodnostního státu, sílícími nacionalistickými tendencemi a rostoucím napětím, které nakonec vyústilo v první světovou válku. Vídeň, jakožto hlavní město a symbol monarchie, prožívala zároveň období obrovského kulturního rozkvětu i hluboké deziluze. Společenské změny byly markantní: rozvoj velkoměsta přinesl anonymitu, odcizení a nové formy společenského uspořádání, kde se stará aristokracie pomalu vytrácela a nastupovala silná, avšak vnitřně rozpolcená buržoazie. S tím souvisela i krize tradičních hodnot, morálky a náboženství. Město se stalo útočištěm i vězením pro intelektuály a umělce, kteří zde hledali smysl, ale zároveň prožívali hluboký pocit dekadence, únavy a nudy (Langeweile) vyšších vrstev. Klíčový vliv na filozofické pozadí měla díla Friedricha Nietzscheho, jehož kritika morálky, koncept vůle k moci a nadčlověka rezonovaly v prostředí, kde staré jistoty padaly. Neméně důležitý byl pesimismus Arthura Schopenhauera, ale naprosto zásadní a formativní vliv na Vídeňskou modernu mělo dílo Sigmunda Freuda a vznik psychoanalýzy. Freudovo objevování nevědomí, role snů, sexuality a potlačených pudů poskytlo umělcům nový nástroj pro zkoumání lidské psýchy a stalo se jedním z ústředních témat celé epochy. U vzniku Vídeňské moderny nestál jeden zakladatel, ale spíše skupina výrazných osobností, které se shromažďovaly v legendárních vídeňských kavárnách, jako byly Café Griensteidl nebo Café Central. Mezi klíčové postavy patřili literární kritik a propagátor Hermann Bahr, spisovatelé Arthur Schnitzler, Hugo von Hofmannsthal, Robert Musil, Stefan Zweig, Karl Kraus (kritik a satirik), Richard Beer-Hofmann, Peter Altenberg, a v oblasti filozofie Ludwig Wittgenstein a v psychologii samozřejmě Sigmund Freud. Tito umělci a myslitelé se ostře vymezovali proti předchozím uměleckým směrům, zejména proti naturalismu a pozitivismu, které vnímali jako příliš popisné, povrchní, objektivistické a neschopné postihnout hlubší, vnitřní realitu člověka. Odmítali také historismus a akademismus, které považovali za prázdné opakování minulosti bez skutečného tvůrčího ducha. Vídeňská moderna naopak navazovala na symbolismus (práce se symboly, metaforami, důraz na nevyslovitelné), dekadenci (motivy úpadku, nudy, esteticismus, kult krásy) a impresionismus (ve smyslu zachycení prchavých okamžiků, subjektivních dojmů a pocitů). Jejich cílem bylo proniknout pod povrch jevů, do nitra lidské duše a odhalit skryté motivace a konflikty.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Vídeňské moderny se vyznačovaly hlubokým subjektivismem, intenzivním psychologismem a introspekcí. Důraz byl kladen na vnitřní svět jedince, na jeho pocity, myšlenky a nevědomé procesy. Typická je fragmentárnost, estetismus, skepse vůči možnostem poznání a jazyka, pesimismus ohledně smyslu života a bytí, a neustálý zájem o temné stránky lidské existence – sexualitu, sny, smrt, šílenství a krizi identity. Typická témata a motivy zahrnovaly křehkost lidské existence, samotu, odcizení ve velkoměstě, existenciální nudu (Langeweile), erotiku a sexualitu (často potlačovanou, tabuizovanou nebo perverzní), nevěru, stárnutí, úzkost ze smrti, prolínání snu a reality, krizi mužské identity (nemožnost tradiční role hrdiny), nastupující roli žen ve společnosti a rozklad měšťanské morálky. Město Vídeň se stávalo samo o sobě motivem, bludištěm, kulisou pro vnitřní dramata. Obraz typického hrdiny byl často obrazem citlivého, rozervaného intelektuála, umělce, lékaře, důstojníka nebo ženy z vyšší společnosti, který je pasivní, přecitlivělý, trpí úzkostí, pocitem prázdnoty a neschopností smysluplného jednání. Tito hrdinové často prožívají hluboké morální či existenciální krize, ztrácí pevnou půdu pod nohama a hledají smysl ve světě bez pevných hodnot. Obvyklé prostředí pro děj byla vídeňská buržoazní sídla, elegantní salony, bohémské kavárny (které sloužily jako místa intelektuálních diskusí i symbol prázdné existence), divadla, intimní ložnice (místa pro milostné i psychologické drama), sanatoria či veřejné parky. Tyto prostory sloužily nejen jako kulisa, ale často odrážely vnitřní stav postav. Konflikty byly převážně vnitřní – mezi touhou a morálkou, mezi vědomím a nevědomím, mezi společenskými očekáváními a individuálními potřebami. Dále pak konflikty generací, konflikty mezi pohlavími, společenské tlaky na jedince a krize institucí jako manželství nebo rodiny. Jazyk a styl byl vysoce kultivovaný, často lyrický, ironický, plný náznaků, symbolů, metafor a subtilních psychologických detailů. Častá byla fragmentárnost vyjádření, použití nepřímé řeči, vnitřního monologu a proudu vědomí, které měly zachytit prchavost myšlenek a pocitů. Kompozice děl byla často volná, asociativní, epizodická, a důraz byl kladen spíše na vykreslení atmosféry a psychiky postav než na lineární dějovou linii. Vyprávěcí postupy zahrnovaly introspektivní vyprávění, proud vědomí, využití vnitřního monologu, dopisů, deníků a esejistických pasáží. Vypravěč byl často subjektivní, nespolehlivý a jeho pohled odrážel vnitřní rozervanost doby. Nejčastější literární žánry či podžánry byly psychologická novela, povídka, drama (často symbolistické nebo psychologické, zkoumající morální dilemata a společenské konvence), lyrika (poezie se soustředěním na melancholii, erotiku, smrt a pomíjivost), esej, aforismus a fejeton, které umožňovaly reflektovat dobové problémy a filozofické otázky s vysokou mírou subjektivity a intelektuální hloubky.
👥 Zastupci
Vídeňská moderna je specifický proud německy psané literatury a umění, který se rozvíjel ve Vídni na přelomu 19. a 20. století. Přestože měla široký evropský dopad, neměla přímé české autory v rámci své primární skupiny, neboť se jednalo o specifický německojazyčný fenomén. Zde jsou nejdůležitější světoví (tj. rakousko-němečtí) autoři tohoto směru a jejich reprezentativní díla: Arthur Schnitzler: Díla: Reigen (Kruh), Leutnant Gustl (Poručík Gustl), Traumnovelle (Snová novela). Proč ilustruje směr: Schnitzlerovy hry a novely pronikavě zkoumají sexualitu, psychiku a morální dilemata vídeňské společnosti na přelomu století, často s využitím vnitřních monologů a psychoanalytických prvků, což je pro modernu typické. Hugo von Hofmannsthal: Díla: Jedermann (Každý), Elektra, Der Rosenkavalier (Růžový kavalír). Proč ilustruje směr: Hofmannsthalova lyrika a dramata se vyznačují esteticismem, symbolismem a elegickým tónem, odrážejícím úzkost z rozpadu hodnot a hledání nových forem vyjádření, což je esence vídeňské moderny. Robert Musil: Díla: Die Verwirrungen des Zöglings Törleß (Zmatky chovance Törlesse), Der Mann ohne Eigenschaften (Muž bez vlastností). Proč ilustruje směr: Musilova díla jsou mistrovským rozborem rozpadu rakousko-uherské monarchie a moderní identity, s psychologickou hloubkou a intelektuální precizností, což je vrcholným projevem kritického myšlení vídeňské moderny. Karl Kraus: Díla: Die Fackel (Pochodeň), Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva). Proč ilustruje směr: Krausova satirická kritika, jazyková virtuozita a ostrý pohled na morální úpadek a pokrytectví společnosti jsou klíčové pro vídeňskou modernu, která se snažila zrcadlit a dekonstruovat realitu. Rainer Maria Rilke: Díla: Die Sonette an Orpheus (Sonety Orfeovi), Duineser Elegien (Duinské elegie). Proč ilustruje směr: Rilkeho poezie je hluboce introspektivní, existenciální a hledá smysl v kráse a transcendenci, s jazykovou virtuozitou a symbolikou, které rezonují s duchovními a estetickými hledáními vídeňských modernistů. Georg Trakl: Díla: Gedichte (Básně), Sebastian im Traum (Sebastian ve snu). Proč ilustruje směr: Traklovy temné, melancholické básně plné rozkladu, zmaru a dekadentní krásy jsou silným projevem existenciálních úzkostí a estetických hledání vídeňské moderny, posouvajících se k expresionismu.
📈 Vývoj
Vídeňská moderna, úzce spojená s fenoménem zvaným „fin de siècle“, se zrodila na konci 19. století, přibližně v letech 1890, jako reakce na naturalistický objektivismus, pozitivistický materialismus a hlubokou krizi hodnot v rozpadající se habsburské monarchii. Její vznik je neoddělitelně spjat s intelektuální a kulturní atmosférou vídeňských kaváren a salonů, kde se setkávali spisovatelé, umělci a myslitelé. Zde se formovala skupina Jung-Wien (Mladá Vídeň) kolem Hermanna Bahra, která aktivně propagovala nové estetické principy. Období vrcholu vídeňské moderny spadá do let 1890 až 1914, kdy Vídeň představovala jedno z hlavních center evropského intelektuálního a uměleckého kvasu. V této éře se modernismus neomezoval pouze na literaturu, ale prostupoval i výtvarné umění (Vídeňská secese s Gustavem Klimtem, Egonem Schielem), hudbu (Gustav Mahler, Arnold Schönberg), architekturu (Otto Wagner, Adolf Loos) a především psychologii (Sigmund Freud s psychoanalýzou), s níž sdílel zájem o podvědomí a vnitřní život člověka. Raná fáze se vyznačovala silným esteticismem, impresionismem, symbolismem a dekadencí, často se zaměřením na krásu, melancholii a erotiku, jak je vidět u Hofmannsthala a Schnitzlera. Pozdější fáze, zejména po roce 1900, prohloubila psychologickou introspekci a kritickou analýzu společnosti, přičemž se objevily i ostřejší tóny skepse a existenciální úzkosti, reprezentované autory jako Robert Musil nebo Karl Kraus. Postupný ústup a transformace směru nastaly s vypuknutím první světové války v roce 1914 a následným rozpadem Rakouska-Uherska, což symbolicky i fakticky ukončilo starý svět, který vídeňská moderna tak mistrně reflektovala. Mnozí autoři buď zemřeli (Trakl), nebo se jejich tvorba posunula směrem k expresionismu či nové věcnosti, případně se začali hlouběji zabývat rozkladem společnosti a jedince (Musilův Muž bez vlastností). I když se jedná primárně o vídeňský fenomén, její vliv se rozšířil do celého německy mluvícího prostoru a stala se součástí širšího evropského modernismu, s variantami v podobě pražského německého kroužku (Franz Kafka) nebo berlínského expresionismu. Žánrově se projevila v lyrice, krátké próze (novela), románu a dramatu, s výrazným akcentem na vnitřní monolog, proud vědomí a psychologickou hloubku.
💫 Vliv
Vliv vídeňské moderny na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a dalekosáhlý, neboť představovala klíčový milník v přechodu od 19. k 20. století a položila základy mnoha budoucím proudům. Především ovlivnila psychologickou prózu a moderní drama, neboť s nástupem psychoanalýzy Sigmunda Freuda přinesla do literatury hluboký zájem o podvědomí, sny, motivace a složitost lidské psychiky, což inspirovalo autory po celém světě, od Jamese Joyce a Virginie Woolfové až po existencialisty jako Albert Camus. Je považována za přímého předchůdce expresionismu, který se rozvinul v Německu a Rakousku, a mnoho jejích pozdějších představitelů (např. Georg Trakl) již tvořilo na pomezí obou směrů, s důrazem na vnitřní prožitek, úzkost a deformaci reality. Její kritický pohled na společnost a jazyk, fragmentace identity a hledání smyslu v rozpadajícím se světě rezonuje i v postmoderní literatuře. Autoři jako Thomas Mann, Hermann Broch nebo dokonce Franz Kafka (ačkoliv z pražského německého kroužku) byli silně ovlivněni vídeňským intelektuálním klimatem a literárními experimenty. V době svého vzniku byla vídeňská moderna přijímána rozporuplně. Intelektuální elita v kavárnách a salonech ji s nadšením vítala jako osvěžující a provokativní projev nové doby, který konečně opouštěl staré konvence. Avšak širší veřejnost a zejména konzervativní kruhy ji často kritizovaly za dekadenci, pesimismus, nemorálnost a údajnou obscénnost. Díla jako Schnitzlerův Reigen (Kruh) vyvolala obrovské skandály, vedla k zákazům a dokonce k soudním procesům pro obscénnost. Schnitzlerův Leutnant Gustl pak vedl k odebrání jeho důstojnické hodnosti za „nedůstojné“ zobrazení armádního prostředí. Byla vnímána jako projev „nemoci ducha“ a „kulturního úpadku“ z pohledu konzervativců, zatímco pro pokrokové myslitele představovala nezbytnou reflexi krize doby. Dnes je vídeňská moderna všeobecně kanonizována a považována za jednu z nejvýznamnějších a nejplodnějších kapitol evropské literatury a umění 20. století. Je předmětem intenzivního akademického studia a její autoři jsou neustále připomínáni a inscenováni. Mnoho děl vídeňské moderny se dočkalo úspěšných adaptací v jiných uměleckých formách. Schnitzlerovy novely a hry jsou opakovaně filmovány; například jeho Reigen se stal předlohou pro ikonický film La Ronde (Kruh) Maxe Ophülse z roku 1950, a Traumnovelle (Snová novela) inspirací pro Kubrickův poslední snímek Eyes Wide Shut (Spalující touha) z roku 1999. Hofmannsthalova opera Der Rosenkavalier (Růžový kavalír) s hudbou Richarda Strausse je dodnes jednou z nejhranějších oper světového repertoáru. Výtvarné umění vídeňské secese, které s literární modernou úzce souviselo (Klimt, Schiele, Kokoschka), je dnes globálně uznávané a obdivované. Celkově je vídeňská moderna vnímána jako klíčový zdroj inspirace pro pochopení kořenů moderní identity, psychologie a uměleckého vyjádření.