📖 Úvod
Více směrů (nebo též literární pluralismus, žánrová rozmanitost, postmoderní eklektismus) je deskriptivní označení pro období charakterizované koexistencí a prolínáním mnoha stylů, žánrů a poetik, nikoliv pro jeden konkrétní literární směr s jednotným původním názvem. Lze ho však úzce spojovat s termíny jako postmodernismus (anglicky Postmodernism), eklektismus (Eclecticism) či poststrukturalismus (Post-structuralism), které popisují širší kulturní a filozofické tendence, z nichž tento literární stav vychází. Časově je zařazeno především od druhé poloviny 20. století, konkrétně zhruba od 60. let 20. století do současnosti, s výrazným akcentem po roce 1989 ve středoevropském kontextu, kde uvolnění politických režimů umožnilo plnou manifestaci této diverzity. Tento fenomén je celosvětový, typický pro západní literaturu, ale s plnou silou se projevuje i v literaturách postkomunistických zemí po pádu železné opony; příkladem jsou Spojené státy americké, Francie, Itálie, Německo, Velká Británie, Kanada, Latinská Amerika a samozřejmě Česká republika, kde dochází k intenzivnímu propojení s globálními trendy a zároveň k reflexi specifických národních zkušeností.
🌍 Kontext vzniku
Vznik „více směrů“ coby dominantního literárního stavu je hluboce zakořeněn v historickém, společenském a filozofickém vývoji poválečné doby. Po hrůzách dvou světových válek a zkušenosti s totalitními režimy (nacismus, stalinský komunismus) došlo k hluboké deziluzi z velkých ideologií a utopických projektů, zpochybnila se víra v pokrok, racionalitu a jednotný smysl dějin; Studená válka s hrozbou nukleární apokalypsy dále prohloubila pocity nejistoty a fragmentace. Společnost se stala masovější, konzumnější a multikulturnější; rozvoj médií, zejména televize a později internetu, vedl k informační explozi a znejistění hranic mezi realitou a fikcí; globalizace propojila různé kultury, ale zároveň vedla k obavám ze ztráty identity; dochází k silnému důrazu na individualismus, k dekonstrukci tradičních rolí a autorit a k pluralitě životních stylů. Filozofickým základem je především postmoderní myšlení, které se začalo prosazovat v 60. a 70. letech 20. století; klíčovými postavami jsou myslitelé jako Jean-François Lyotard (kritika „velkých vyprávění„ – meta-narativů), Jacques Derrida (dekonstrukce textu a jazyka), Michel Foucault (kritika moci a diskurzu), Roland Barthes (smrt autora, význam čtenáře) a Jean Baudrillard (simulakra a hyperrealita). Tito filozofové zpochybnili možnost objektivní pravdy, stability významu a jednotného chápání reality; realita je vnímána jako společenský konstrukt, jazyk jako nestabilní a význam jako relativní. Jelikož “Více směrů„ není organizovaný směr, ale spíše stav literární krajiny, nemá žádného konkrétního zakladatele či skupinu; jeho vznik je důsledkem postupného vývoje a transformace myšlení v celé západní kultuře. Nicméně za “praotce„ postmoderního myšlení v literatuře lze považovat autory, kteří již v modernistickém období experimentovali s formou a vyprávěním, ale jejichž díla obsahovala zárodky pozdějších postmoderních prvků, například Jorge Luis Borges. Za klíčové autory, kteří definovali postmoderní literaturu a tím i období “více směrů„, jsou často označováni John Barth, Thomas Pynchon, Kurt Vonnegut, Umberto Eco a mnozí další. Konec studené války a pád komunistických režimů na konci 80. let 20. století ve východním bloku znamenaly konec bipolárního světa a nástup globalizace a volného trhu; politická scéna se stala komplexnější, s nárůstem fragmentace ideologií a vzestupem lokálních identit a hnutí; dochází k zpochybňování politických autorit a tradičních institucí. “Více směrů“ se vymezuje proti modernismu (odmítá modernistický étos hledání nového, jednotného řádu v umění, víru v avantgardní pokrok a snahu o nalezení univerzálních pravd či estetických principů, elitismus a hermetičnost některých modernistických proudů), realismu a naturalismu (zpochybňuje předpoklad objektivní zobrazitelnosti reality), sociálnímu realismu a ideologické literatuře (odmítá podřízenost umění politickým či sociálním ideologiím) a romantismu (odmítá romantický kult génia, subjektivní pravdy a exaltované emoce ve prospěch ironie, skepticismu a intelektuální hry). Navazuje na avantgardu a experimentální proudy modernismu (přebírá a dále rozvíjí experimenty s formou, jazykem, narativními postupy a strukturou textu), baroko (paralely v barokní opulentnosti, míchání stylů, iluzivnosti), folklór a populární kulturu (integruje prvky lidové slovesnosti, mýtů, masové kultury, komiksu, filmu a žánrové literatury) a dadaismus a surrealismus (navazuje na jejich hravost, absurditu, subverzi logiky a úmyslné šokování).
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika tohoto období jsou následující: Centrální je téma fragmentace reality, rozpadu identity a ztráty velkých vyprávění (meta-narativů), které dříve dodávaly smysl světu. Častá je intertextualita, tedy dialog s jinými texty, mýty, žánry a kulturními referencemi; motiv simulakra a hyperreality – tedy umělých konstrukcí, které nahrazují skutečnost a stávají se „reálnější“ než originál. Reflektuje se konzumní společnost, masová kultura, média, globalizace a informační přetížení. Dalšími tématy jsou nejistota, absurdita, nihilizmus, krize identity, relativismus a pluralita pravd; často se objevuje téma historie, ale nikoli jako pevné narativy, nýbrž jako manipulovatelná fikce či mnohost interpretací. Přítomna je také parodie, pastiše a ironie, často zaměřená na zavedené autority, žánrové konvence a historické mýty. Obraz typického hrdiny neexistuje jednotný; místo tradičního hrdiny s jasným cílem a pevnou identitou se objevuje spíše anti-hrdina, často pasivní, zmatený, cynický, odcizený, s roztříštěnou či hledající identitou. Může být intelektuálem, detektivem pátrajícím po nesmyslném, nebo postavou uvězněnou v labyrintu informací či absurdit; někdy je to hrdina, který si je vědom své vlastní fiktivnosti (metafikční hrdina). Charakteristická je mnohost perspektiv a hlasů, takže hranice mezi hrdinou a vedlejšími postavami se stírají. Obvyklé prostředí je často urbanistické, megalopolitní, globalizované, plné mediálních obrazů, ale může být i historické (nově interpretované) nebo fantaskní; často se mísí různé reality – virtuální, snové, historické, geografické, což vytváří pocit ztracenosti a dezorientace. Může se jednat o labyrintické prostory, knihovny, archivy, opuštěné krajiny symbolizující nihilismus, nebo naopak hyperreálné, konzumní prostory. Konflikty jsou často vnitřní, existenciální, spíše intelektuální než akční; jde o střety s neuchopitelnou realitou, s neschopností nalézt smysl, s přetížením informacemi, s rozpadem identity. Společenské konflikty jsou často podávány ironicky, ambivalentně, bez jasného morálního rozuzlení; běžný je konflikt mezi autenticitou a simulakrem, mezi svobodou a systémem, mezi individuem a globálními silami. Jazyk a styl jsou eklektické, hravé, často experimentální; mísí se zde vysoké a nízké jazykové rejstříky, slang, dialekty, cizí slova, odborná terminologie i archaismy. Častá je parodie, pastiše, ironie, aluze, citace; jazyk je často sebereferenční, hraje si s čtenářovými očekáváními, poukazuje na svou vlastní umělost; využívá se stylistická heterogenita a fragmentace, koláž. Kompozice je nelineární, fragmentární, mozaikovitá, často s porušováním kauzality a chronologie; může obsahovat vložené texty (dopisy, dokumenty, novinové články, reklamní slogany), více vypravěčských rovin, posuny v čase a prostoru. Kompozice je často otevřená, s ambivalentními konci, které nenabízejí jednoznačné rozřešení; důležitou roli hraje metafikce, kdy si text uvědomuje sám sebe jako fikci a komentuje vlastní proces tvorby. Vyprávěcí postupy zahrnují metafikci (vypravěč si uvědomuje, že vypráví příběh, nebo přímo promlouvá ke čtenáři, reflektuje proces psaní, pochybuje o vlastní fikční povaze), nespolehlivého vypravěče (čtenář nemůže důvěřovat vypravěčově verzi událostí, což podtrhuje relativitu pravdy), intertextualitu a aluzi (odkazy na jiné literární díla, filmy, historické události, kulturní fenomény, vytvářející bohatou síť významů), pastiše a parodie (napodobování stylů a žánrů s humorným či kritickým podtextem), mnohohlasnost (polyfonii) (prezentace více perspektiv a hlasů bez hierarchie, což ztěžuje ustavení jediné „pravdy“) a koláž a montáž (spojování nesourodých prvků a textů do nového celku). Nejčastější literární žánry či podžánry ukazují žánrové míšení a rozostřování hranic; román je dominantní, ale často experimentální, postmoderní román, historický román s revizionistickým přístupem, detektivní román (kde se nevyřeší záhada), science fiction (s filozofickým přesahem), fantasy. Dále pak povídka, často s absurdními či metafikčními prvky; drama, které často boří „čtvrtou stěnu“ a pracuje s interaktivitou; poezie, která je často více experimentální, narativní nebo naopak útržkovitá a hravá. Rozvíjí se také žánry jako autofikce (smíšení autobiografie a fikce), esejistická próza, nebo texty hybridního charakteru.
👥 Zastupci
Literární období nazvané „Více směrů“ není jediným konkrétním směrem či skupinou, nýbrž termínem označujícím komplexní a pluralitní krajinu literatury, zejména od konce 19. století přes celé 20. století a do současnosti. Je charakterizováno koexistencí, vzájemným ovlivňováním a rychlou posloupností mnoha různých uměleckých a literárních směrů, škol a tendencí, které často reagovaly na předchozí formy, hledaly nové výrazové prostředky a reflektovaly dynamické společenské, politické a vědecké změny. Tato éra se vyznačuje intenzivní experimentací s formou, jazykem, narací a tematickými přístupy, což vedlo k rozmanitosti, která se vzpírá jediné, jednoduché kategorizaci. V důsledku toho je tento „směr“ spíše metesmrem či deskriptorem období, v němž modernistické a postmodernistické tendence fragmentovaly tradiční literární paradigmat a otevřely prostor pro nesčetné inovace. Karel Čapek byl jedním z nejvýznamnějších českých představitelů tohoto pluralitního období, který ve svém díle propojoval humanistické ideály s vědeckofantastickými prvky a filozofickými úvahami, což dokazují jeho díla “R.U.R.“ (reflexe hrozby techniky a dehumanizace, raná sci-fi a dystopie, ilustrující smíšení žánrů) a “Válka s mloky“ (satirická dystopie s hlubokou sociální kritikou, ukazující šíři jeho zájmu). Vladislav Vančura reprezentoval českou avantgardu a experimentální prózu, ovlivněnou poetismem a konstruktivismem, s díly jako “Markéta Lazarová“ (lyrická próza s historickými prvky, jazykové experimenty, odklon od tradičního vyprávění), jež demonstruje radikální inovace ve stylu a struktuře. Jaroslav Hašek s “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ předvedl jedinečné spojení anti-válečné satiry, lidového humoru a absurdního pohledu na byrokracii, což je důkazem jeho schopnosti vytvářet díla, která unikají jednoduchým žánrovým škatulkám a spojují realismus s groteskou. Vítězslav Nezval byl klíčovou postavou českého poetismu a surrealismu, což ilustruje jeho básnická sbírka “Edison“ (poetistická oslava moderny a lidské tvořivosti) a sbírka “Praha s prsty deště“ (surrealistické obrazy a automatické psaní), které ukazují posun mezi dvěma výraznými avantgardními proudy. Mezi světovými autory pak Franz Kafka svými díly jako “Proměna“ (metaforické zobrazení odcizení a absurdity lidské existence) a “Proces“ (vyobrazení byrokratické moci a bezmocnosti jednotlivce) ztělesnil existenciální úzkost, moderní odcizení a prvky expresionismu, čímž ovlivnil vnímání reality v literatuře. Virginia Woolfová byla průkopnicí modernismu a techniky proudu vědomí, což je evidentní v “Paní Dallowayové“ (román zachycující jeden den v životě ženy prostřednictvím vnitřních monologů a fragmentárního vnímání času), které ukazuje hluboký posun v narativních strategiích. James Joyce s monumentálním románem “Odysseus“ (komplexní modernistické dílo využívající proud vědomí, mytologické paralely a experimentální jazyk) představuje vrchol modernistické ambice a syntézy mnoha literárních postupů, které narušovaly konvenční vyprávění. Gabriel García Márquez proslul jako mistr magického realismu, což dokonale demonstruje jeho “Sto roků samoty“ (epická rodinná sága propojující realistické líčení s fantastickými událostmi), které je ukázkou specifického post-válečného literárního proudu, jenž mísí realitu s mýtem. Albert Camus jako představitel existencialismu a filozofie absurdity ve svém díle “Cizinec“ (román o lhostejnosti k morálním konvencím a existenciálním pocitu absurdity) zkoumal podstatu lidské existence a její nesmyslnost v moderním světě. Tito autoři svými rozmanitými přístupy a styly představují jen zlomek bohatství a složitosti období „více směrů“, které se vzpírá jediné interpretaci.
📈 Vývoj
Vývoj období „Více směrů„ lze sledovat od konce 19. století, kdy se objevovaly první známky krize tradičních literárních forem a realismu. Jeho vznik byl katalyzován rychlými společenskými, technologickými a filozofickými změnami, jako byly industrializace, první světová válka, objevy v psychologii (Freud) a fyzice (Einstein), které otřásly dosavadním pohledem na svět a člověka. Raná fáze (konec 19. a začátek 20. století) zahrnovala symbolismus a dekadenci, které se zaměřovaly na introspekci, subjektivitu, estetismus a odklon od popisného realismu. Následovaly avantgardní směry, jako byl futurismus (oslavující modernu, rychlost a techniku), expresionismus (vyjadřující vnitřní prožitky a úzkost), dadaismus (provokace, absurdita, popření logiky) a surrealismus (zkoumání nevědomí a snů), které se objevovaly v rychlém sledu a často koexistovaly. Období vrcholu spadá do meziválečného období a pokračuje v polovině 20. století, kdy se modernismus rozvinul do mnoha podob, včetně proudu vědomí, psychologického románu a fragmentární narace. Po druhé světové válce se objevily nové proudy jako existencialismus (soustředící se na svobodu, odpovědnost a absurditu lidské existence), absurdní drama (zpochybňující smysl a řád světa), Nový román (experimenty s narací a deskripcí) a magický realismus (mísící realistické zobrazení s fantastickými prvky, zvláště v Latinské Americe). Postupný ústup či proměna tohoto období spočívá v tom, že se jednotlivé směry sice vyčerpávaly, ale jejich principy a inovace se staly součástí širšího proudu postmodernismu, který od 60. let 20. století přebírá a dále rozvíjí fragmentaci, intertextualitu, metafikci a zpochybňování velkých narativů. Místo ústupu tak dochází spíše k neustálé proměně a diverzifikaci. Národní a regionální varianty byly výrazné: v českém prostředí se po roce 1918 prosadila silná avantgarda (poetismus, surrealismus), později však byla literární scéna ovlivněna totalitními režimy, které prosazovaly socialistický realismus jako jedinou povolenou estetiku, což vedlo k rozvoji undergroundové literatury a exilové tvorby. Ve světě se objevily specifické varianty jako Latinskoamerický boom, Beat Generation v USA, Nouveau Roman ve Francii či literární směry reflektující dekolonizaci a multikulturalismus. Žánrové varianty se projevily stíráním hranic mezi poezií, prózou a dramatem, vznikem literatury faktu, sci-fi, fantasy a detektivky jako uznávaných forem umění, které dříve nebyly považovány za “vysokou literaturu„. Současná literatura tak představuje pokračující mozaiku “více směrů“, kde se prolínají žánry, styly a témata bez jasně definované dominantní estetiky.
💫 Vliv
Vliv období „Více směrů“ na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Prakticky celá moderní a současná literatura a umění vychází z experimentů a inovací, které byly v této době položeny. Mezi literárními směry a autory, kteří z něj vycházejí, lze jmenovat postmodernismus, který přímo navazuje na modernistické techniky a posouvá je do oblasti hry, intertextuality a zpochybňování autority. Současná autofikce, spekulativní fikce, kyberpunk, ekokritika a další subžánry čerpají z modernistického a postmodernistického odmítnutí lineárního vyprávění, fixních perspektiv a jednotného smyslu. Autoři jako Umberto Eco, Haruki Murakami, Salman Rushdie či Milan Kundera jsou příklady autorů, kteří kreativně využívají dědictví „více směrů“ k vytváření komplexních a žánrově hybridních děl. Tematicky přineslo toto období do literatury hluboké zkoumání odcizení, identity, absurdity, smyslu života, traumatu válek a dopadu technologií, což jsou témata, která zůstávají vysoce relevantní. Formální inovace jako proud vědomí, fragmentovaná narace, nespolehliví vypravěči, intertextualita a metafikce se staly běžnými nástroji autorů. Vliv se neomezil jen na literaturu; surrealismus měl zásadní dopad na výtvarné umění (Salvador Dalí, René Magritte) a film (Luis Buñuel), absurdní divadlo (Samuel Beckett, Eugène Ionesco) ovlivnilo drama, a modernistická estetika se promítla do architektury, designu a hudby. Přijetí v době vzniku bylo velmi rozporuplné. Mnohá díla byla zpočátku odmítána, kritizována jako nepochopitelná, dekadentní nebo dokonce obscénní. Například Joyceův “Odysseus“ byl v USA zakázán pro obscénnost. Avantgardní hnutí často vyvolávala skandály a provokovala publikum svými manifesty a performancemi. V totalitních režimech (nacistické Německo, Sovětský svaz, komunistické Československo) byla experimentální literatura a umění často zakazována, cenzurována a označována jako „zvrhlé umění“ nebo „buržoazní dekadence“, což vedlo k pronásledování autorů a šíření literatury v samizdatu nebo exilu. Na druhé straně byla tato hnutí s nadšením přijímána intelektuálními elitami a mladými umělci, kteří hledali nové cesty a odmítali konvence. Dnes je většina klíčových autorů a děl tohoto období kanonizována a považována za pilíře moderní světové literatury. Studují se na univerzitách po celém světě a jsou zdrojem inspirace pro nové generace umělců. Jejich témata a formální experimenty jsou stále aktuální a rezonují s komplexností současného světa. Existuje nespočet filmových adaptací (např. “Kafkův proces“, “Paní Dallowayová“, “Sto roků samoty“), divadelních inscenací a jiných uměleckých reinterpretací, které svědčí o jejich trvalém kulturním dopadu a schopnosti oslovovat publikum napříč generacemi a médii. Toto období tak neustále ovlivňuje a formuje to, jak vnímáme, tvoříme a interpretujeme umění.