📖 Úvod
Český název: Více období. Původní název: Nejedná se o konkrétní literární směr, období ani skupinu v tradičním slova smyslu. Termín „Více období“ (anglicky „Multiple Periods“, německy „Mehrere Perioden“) je spíše meta-deskriptorem, který odkazuje na studium literárních jevů, trendů a děl v průřezu mnoha historických epoch, často s důrazem na jejich vzájemné souvislosti, vývojové linie a transformace. Nepředstavuje jednotnou uměleckou manifestaci ani ideologicky vymezenou skupinu, nýbrž konceptuální rámec pro analýzu literatury jako komplexního a kontinuálního procesu. Jeho „původní název“ by se spíše hledal v oblasti literární teorie a historiografie, kde se hovoří o diachronním přístupu, komparativní literatuře nebo dějinách literatury. Časové zařazení: Tento přístup neomezuje své zaměření na jedno konkrétní století či úzký časový úsek. Naopak, jeho podstatou je zahrnovat a propojovat literaturu vzniklou v celém rozsahu lidských dějin – od starověkých civilizací (např. mezopotámská, egyptská, řecká, římská literatura), přes středověk (raný, vrcholný, pozdní), renesanci, baroko, klasicismus, osvícenství, romantismus, realismus, naturalismus, symbolismus, modernu (avantgardní směry jako futurismus, kubismus, surrealismus) až po postmodernu a současnou literaturu 21. století. Jde tedy o horizontální průřez celou literární historií. Země: Jelikož se nejedná o specifický směr s geografickým původem, jeho „rozvoj“ nelze lokalizovat do jedné země. Koncept „Více období“ je uplatnitelný a rozvíjen ve studiu literatur celého světa. Je základem pro srovnávací literaturu (komparatistiku) a světovou literaturu (world literature), které se zabývají literárními díly napříč národními a kulturními hranicemi, zkoumajíce univerzální lidské zkušenosti i specifické kulturní kontexty. Jeho metodologické principy se formovaly v evropském a severoamerickém akademickém prostředí, ale jsou aplikovatelné na jakoukoli literaturu bez ohledu na geografický původ.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku: Koncept studia literatury napříč „Více období“ není výsledkem jednorázového vzniku, nýbrž kontinuálního vývoje literární vědy a historiografie. Jeho kořeny sahají až k prvním pokusům o systemizaci a klasifikaci literárních děl v antice, kde se již objevovaly úvahy o žánrech a stylech, které se proměňují v čase (např. Aristotelova Poetika). Nicméně moderní pojetí „Více období“ jako komplexního historického přístupu se začalo formovat s nástupem osvícenství a romantismu. Osvícenství přineslo důraz na racionální systematizaci a encyklopedické poznání, což vedlo k prvním pokusům o psaní dějin literatury. Romantismus pak vnesl do studia literatury důraz na historický vývoj, národní specifika a genezi uměleckých děl v kontextu doby. Filozoficky je tento přístup spjat s historicismem 19. století, který postuloval, že každý jev musí být chápán ve svém historickém kontextu a vývoji. Dalším klíčovým prvkem je hermeneutika, která se zabývá teorií interpretace textů a zdůrazňuje, že význam textu je utvářen jak autorem, tak dobou jeho vzniku a dobou jeho recepce. Významnou roli hraje i komparatistika, která od 19. století systematicky srovnává literatury různých národů a jazyků. Zakladatel nebo kdo stál u vzniku: Neexistuje jediný „zakladatel“ konceptu „Více období“, neboť jde o syntézu různých akademických disciplín a přístupů. Lze však identifikovat klíčové postavy, které přispěly k jeho rozvoji. V 18. století to byli například Johann Gottfried Herder, který zdůrazňoval organický vývoj kultur a jazyků, a Giambattista Vico, který viděl cyklický vývoj civilizací a jejich umění. V 19. století se k systematizaci dějin literatury přiklonili významní učenci jako Hippolyte Taine ve Francii (jehož dílo „Dějiny anglické literatury“ bylo průkopnické v uplatnění pozitivistické metody na literaturu, kde zkoumal vliv rasy, prostředí a doby), nebo Georg Brandes v Dánsku, který ve svých „Hlavních proudech literatury devatenáctého století“ propojoval evropské literární dění. V českém prostředí k tomu přispěli Josef Jungmann se svými „Dějinami literatury české“, které položily základy národní literární historiografie, či F. X. Šalda, který svým kritickým myšlením otevíral nové perspektivy na souvislosti literárního vývoje. Později Jan Mukařovský a Pražský lingvistický kroužek rozvinuli strukturální a funkční analýzu literárních děl, která umožňuje studovat jejich autonomní vývoj i kontextuální zakotvení v širších dějinách. Politická situace, společenské změny a filozofické pozadí: Formování přístupu „Více období“ bylo úzce spjato s politickými a společenskými změnami od raného novověku. Rozvoj národních států v 18. a 19. století vyvolal potřebu definovat národní identitu, často skrze národní jazyk a literaturu. To vedlo k intenzivnímu zájmu o sběr, zkoumání a systematizaci národního literárního dědictví, což nutně vedlo k vytváření periodizací a dějin literatury. Industrializace a urbanizace v 19. století, stejně jako rostoucí gramotnost a rozvoj knižního trhu, rozšířily dosah literatury a vytvořily nové publika. S nástupem univerzitního vzdělání se literární historie etablovala jako akademická disciplína. Ve 20. století, s globalizací, dvěma světovými válkami a rozvojem masmédií, se zintenzivnila potřeba rozumět literatuře v širších, transnacionálních a transkulturních souvislostech. Filozoficky se reflexe „Více období“ opírá o myšlenku kontinuity a diskontinuity v dějinách, o vztah tradice a inovace a o vliv sociokulturních faktorů na uměleckou tvorbu. Zároveň se objevuje snaha překonat eurocentrismus a zahrnout do literárních dějin i mimozápadní tradice. Proti jakým předchozím směrům či skupinám se vymezuje a na co navazuje: Přístup „Více období“ se primárně nevymezuje proti konkrétním uměleckým směrům, ale spíše proti určitým způsobům studia literatury. Vymezuje se proti ahistorickému čtení textů, které ignoruje jejich dobový kontext; proti redukcionistickým výkladům, které přehlížejí komplexnost literárního vývoje; a proti normativní estetice, která stanovuje neměnné ideály krásy a odsuzuje díla, jež se jim nepřizpůsobují. Naopak, tento přístup se snaží pochopit každé období a směr v jeho vlastní specifikaci a funkčnosti. Navazuje na veškeré předchozí snahy o systemizaci literárního materiálu, na antické a středověké rétoriky a poetiky, které již rozlišovaly žánry a styly. Rozvíjí myšlenky renesančního humanismu, který oživil zájem o antickou literaturu a studoval ji v kontextu její doby, stejně jako osvícenskou víru v pokrok a romantické zdůraznění historické a národní identity. Klíčovým je navázání na komparatistiku, která se zformovala v 19. století a jejímž cílem je srovnávat literatury různých národů a dob, hledat paralely, vlivy a společné rysy. Dnes navazuje na postkoloniální studia, genderová studia a digitální humanitní vědy, které rozšiřují pole působnosti a metodologické nástroje pro studium literatury v globálním a intersekcionálním měřítku.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika tohoto směru či skupiny: Jelikož „Více období“ není literární směr, ale analytický a historiografický přístup, nemá vlastní „poetiku“ v uměleckém slova smyslu. Jeho „znaky“ jsou metodologické a reflektují způsob, jakým je literatura studována a chápána. Hlavním znakem je holistický a dynamický pohled na literaturu jako na neustále se vyvíjející systém, kde se jednotlivá období, směry a díla vzájemně ovlivňují, reagují na sebe a tvoří komplexní síť vztahů. Typická témata a motivy (metodologické): Místo uměleckých témat se zde zkoumají: Kontinuita a diskontinuita: Jak se určité literární tradice, motivy nebo formy udržují napříč staletími, a kde naopak dochází k radikálním zlomům a inovacím. Vliv a recepce: Jak díla a myšlenky jednoho období ovlivňují další, a jak se mění jejich chápání a interpretace v čase. Typologie a periodizace: Otázky klasifikace a rozdělení literární historie do smysluplných období, jejich charakteristiky a hranice. Intertextualita a archetypy: Sledování opakujících se vzorců, příběhů, postav a symbolů (archetypů) a jejich transformací v různých kulturních a časových kontextech (např. motiv putování, hledání smyslu, milostný trojúhelník, souboj dobra a zla). Vztah literatury ke společnosti a kultuře: Jak literatura odráží, kritizuje nebo formuje společenské, politické a filozofické proudy své doby a jak se tento vztah proměňuje. Obraz typického hrdiny: Neexistuje jednotný typický hrdina, ale spíše se studuje evoluce archetypů a typů postav. Například hrdina epického díla (Odysseus), rytíř středověkého románu (Lancelot), renesanční humanista (Faust), osvícenský rozumář (Candide), romantický rebel (Werther, Byronův hrdina), realistický měšťan (Anna Karenina), moderní odcizený jedinec (Kafka), nebo postmoderní fragmentovaná identita. Důraz je kladen na to, jak se tyto postavy zrcadlí ve svém čase a jak se mění jejich charakteristika, motivace a funkce v narativu. Obvyklé prostředí a konflikty: Nejsou dána žádná „obvyklá“ prostředí či konflikty. Místo toho se zkoumá, jak se zobrazení prostředí a podstata konfliktů vyvíjí a reaguje na historické proměny. Od mytických krajin, přes dvorská a klášterní prostředí, renesanční města, aristokratické salony, průmyslová velkoměsta, až po virtuální světy. Konflikty se mění z bojů s bohy a osudem, přes morální dilemata a náboženské spory, sociální nespravedlnosti, politické revoluce, vnitřní psychologické krize, až po existenciální úzkosti a dilemata digitální éry. Klíčové je pochopit, jak tyto elementy odrážejí a zároveň utvářejí kolektivní vědomí a individuální prožitek dané epochy. Jazyk a styl: Neexistuje jednotný preferovaný jazyk ani styl. Studuje se diachronní vývoj jazyka a stylu v literatuře. To zahrnuje analýzu proměn od archaických jazykových forem, přes styl vysoký a nízký, barokní zdobnost, klasicistní střídmost, romantickou emotivnost, realistickou objektivitu, symbolistní mnohovýznamovost, avantgardní experimenty s jazykem a formou (např. dadaistické slovní hry, futuristické oslavy techniky), až po postmoderní jazykovou hru a intertextuální odkazy. Zkoumá se, jak se literární jazyk přizpůsobuje novým společenským a technologickým výzvám a jak se v něm projevují různé estetické a filozofické přístupy. Kompozice a vyprávěcí postupy: Tento přístup analyzuje evoluci kompozičních principů a narativních strategií napříč dějinami. Zahrnuje to studium: Struktury žánrů: Od cyklických a lineárních příběhů, přes dramatickou jednotu času, místa a děje, po komplexní románové struktury s více dějovými liniemi, nelineární vyprávění, proud vědomí, fragmentarizaci a hypertextualitu. Role vypravěče: Od vševědoucího vypravěče, přes objektivního pozorovatele, po nespolehlivého vypravěče a mnohonásobné perspektivy. Temporality: Způsoby nakládání s časem (chronologické, retrospektivní, anticipativní vyprávění, elipsy, zpomalení). Dialogické formy: Proměny dialogu od rétorických promluv po realistické konverzace a vnitřní monology. Cílem je pochopit, jak tyto formální prvky přispívají k významu díla a jak se mění jejich funkčnost v různých kulturních a historických kontextech. Nejčastější literární žánry či podžánry: Nejde o preferenci určitých žánrů, nýbrž o studium celého spektra žánrů a jejich vývoje, transformace a fúze v průběhu dějin. Zahrnuje to: Antika: Epos (Ilias, Odyssea), lyrika (Sappho), drama (tragédie Sofokla, komedie Aristofana), filozofický dialog. Středověk: Legendy, hrdinské eposy (Píseň o Rolandovi), rytířské romány (Artušovský cyklus), duchovní lyrika, mystery a miraklové hry. Renesance: Sonety (Petrarca, Shakespeare), novely (Boccaccio), dramata (Shakespeare), utopie (Morus). Baroko: Eposy s náboženskou tematikou, duchovní lyrika, dramata s alegorickými prvky. Klasicismus/Osvícenství: Tragédie (Racine), komedie (Molière), romány v dopisech (Rousseau), filozofické traktáty, satiry (Voltaire). Romantismus: Lyrika (balady, hymny), historické romány (Scott), gotické romány, dramata. Realismus/Naturalismus: Romány ze současného života (Balzac, Zola), povídky, dramata. Moderní doba: Experimentální próza (proud vědomí), volný verš, absurdní drama, existenciální román. Postmoderna: Metafikce, hypertextuální literatura, romány s nelineárním dějem, koláže. Cílem je sledovat, jak se žánry rodí, vyvíjejí, mizí nebo se transformují pod vlivem společenských změn, technologického pokroku a uměleckých inovací, a jak fungují v různých kulturních kontextech.
👥 Zastupci
Satira jako literární modus „více období“ prostupuje dějinami literatury od antiky až po současnost, měníc své formy a cíle, avšak uchovávajíc si svou podstatu kritiky společnosti, lidských slabostí a mocenských struktur skrze humor, ironii, nadsázku a grotesku. V první části si představíme klíčové autory a jejich díla, jež ilustrují tuto časově rozpjatou a proměnlivou povahu satiry. Aristofanés (starověké Řecko) se svými komediemi jako “Lysistrata“ či “Žáby“ představuje ranou formu antické dramatické satiry, která kritizovala politiku, válku a společenské mravy Athén skrze fantazijní zápletky a hrubý humor. Decimus Iunius Iuvenalis (starověký Řím) ve svých “Satirách“ reprezentuje vrchol římské satiry, jež se vyznačovala ostrým a moralizujícím odsouzením morálního úpadku tehdejší společnosti. François Rabelais (renesanční Francie) a jeho pětidílný cyklus “Gargantua a Pantagruel“ ztělesňuje renesanční, bujarou a často obscénní satiru, která s nadsázkou kritizovala církev, scholastické vzdělání a společenské konvence. Jonathan Swift (osvícenská Anglie) je autorem stěžejního díla “Gulliverovy cesty“, jež ukazuje osvícenskou politickou a filozofickou satiru, která prostřednictvím alegorie a břitké ironie podrobila ostré kritice lidskou povahu, politiku a tehdejší vědecký pokrok. Voltaire (osvícenská Francie) se svým románem “Candide aneb Optimismus“ reprezentuje filozofickou satiru, jež s břitkým vtipem zpochybňovala tehdejší filozofické proudy, náboženský fanatismus a společenské nespravedlnosti. Jaroslav Hašek (české meziválečné období) svým nedokončeným románem “Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ dokládá raně novodobou absurdní satiru, která s humorem a groteskou demaskuje nesmyslnost války a byrokratického aparátu monarchie. George Orwell (anglické 20. století) ve svých dílech “Farma zvířat“ a “1984“ ilustruje moderní dystopickou a politickou satiru, jež varuje před mechanismy totalitních režimů, manipulací s informacemi a ztrátou individuální svobody. Joseph Heller (americké 20. století) s románem “Hlava XXII“ představuje poválečnou absurdní satiru a černý humor, která v tragikomickém tónu demaskuje iracionalitu války a nelidskost vojenské byrokracie.
📈 Vývoj
Vývoj satiry v čase je kontinuální a její podoba se proměňuje s kulturním a společenským kontextem dané doby. Její vznik lze vysledovat ve starověkém Řecku, kde se v díle Aristofana objevovala jako dramatická kritika politických událostí a společenských neduhů. V antickém Římě se satira institucionalizovala jako specifický žánr (Horatius, Juvenalis), často s moralizujícím tónem a útokem na konkrétní neřesti. Během středověku se satira objevovala spíše v okrajových žánrech, jako jsou fabliaux, zvířecí eposy či alegorické skladby, často jako kritika církve nebo feudálních pánů. Raná fáze renesance přinesla její oživení v dílech autorů jako Erasmus Rotterdamský nebo François Rabelais, kteří využili humanismus k satirické kritice středověkého myšlení a institucí. Období vrcholu pro satiru nastalo v 17. a zejména 18. století v období osvícenství, kdy se stala mocným nástrojem racionální kritiky a filozofické debaty. Autoři jako Jonathan Swift, Voltaire nebo Alexander Pope využívali satiru k demaskování lidské hlouposti, politické korupce a společenské nespravedlnosti. V 19. století se satira proměnila a integrovala se do realistických a naturalistických děl (Nikolaj Vasiljevič Gogol, Charles Dickens), kde kritizovala sociální poměry, chudobu a pokrytectví. Vznikaly také specializované humoristické a satirické časopisy. Ve 20. století, tváří v tvář totalitním režimům a světovým válkám, se satira transformovala do ostřejších a často temnějších forem, jako je dystopická satira (George Orwell), absurdní humor (Jaroslav Hašek, Joseph Heller) nebo černý humor (Kurt Vonnegut), odhalujíc absurditu války, byrokracie a mocenských manipulací. Národní varianty satiry se projevují v britském suchém humoru a politické ironii, francouzské břitké a filozofické kritice, ruské groteskní satiře byrokracie nebo české švejkovské, tragikomické a lidové satiře. Žánrové varianty sahají od dramatické komedie přes epické básně, romány, krátké prózy, karikatury až po moderní stand-up komedii. Dnes satira pokračuje v evoluci, adaptuje se na digitální média a zůstává klíčovou součástí kulturního komentáře.
💫 Vliv
Vliv satiry na pozdější literaturu a umění je obrovský a neustálý, jelikož se nejedná o jeden ohraničený směr, nýbrž o modus, který prostupuje mnoha uměleckými proudy. Z jejích principů vychází například absurdní drama (Eugène Ionesco, Samuel Beckett), groteska, černý humor a postmoderní literatura, která často využívá ironie a parodie k dekonstrukci narativů. Autoři jako Kurt Vonnegut, Douglas Adams, Terry Pratchett nebo Stephen King (s prvky sociální kritiky) přímo navazují na satirickou tradici, adaptují ji do žánrů jako sci-fi, fantasy nebo horor. V době svého vzniku byla satira často přijímána velmi kontroverzně. Její břitkost a nekompromisní kritika autorit a společenských norem vedla k pochvalám od těch, kteří se cítili utlačováni, ale také k ostré kritice, zákazům a cenzuře ze strany mocných. Jonathan Swift čelil obviněním z rouhání, Voltaire byl několikrát vězněn a Jaroslav Hašek nebo George Orwell byli v některých režimech na seznamech zakázaných autorů. Přesto se satira vždy dokázala prosadit a stala se důležitým hlasem svobody projevu. Dnes je satira vnímána jako neocenitelná forma intelektuální kritiky, ventil společenské frustrace a zrcadlo lidských slabostí a mocenských absurdit. Je považována za zásadní pilíř svobodné a demokratické společnosti, schopný provokovat k zamyšlení a podkopávat dogmata. Její odkaz žije dál nejen v literatuře, ale i v bohatém množství filmových adaptací (“Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“, “Život Briana“, “Don’t Look Up“), divadelních inscenacích, televizních pořadech (satirické zpravodajství, sitcomy), komediích, karikaturách a internetových memech. Stala se nedílnou součástí světového umění a kultury, neustále se vyvíjející a reagující na nové výzvy doby.