📖 Úvod
Venkovská próza je literární směr, žánr či tendence zaměřená na hluboké zobrazení života na venkově, jeho specifik a problémů. V české literatuře se jedná o etablovaný pojem; jednotný „původní název“ pro tento celosvětový jev neexistuje, neboť jde spíše o tematickou kategorii či proud (např. v německojazyčné oblasti Heimatroman, v anglosaské agrarian novel či regionalism, ve francouzské regionální román). Časové zařazení je široké, s kořeny v realismu 19. století, ale nejvýraznější rozmach zažívá zejména v první polovině 20. století, především pak v meziválečném období a těsně po druhé světové válce, s vlivy sahajícími až do současnosti. Rozvíjela se zejména v zemích s výraznou zemědělskou tradicí a venkovským obyvatelstvem, což platí pro Československo (Česká republika, Slovensko), Francii, Německo, Rakousko, skandinávské země, Irsko, Polsko, Rusko (s pozdějším a odlišným vývojem) a Spojené státy americké (zejména v jižních státech). V české literatuře představuje jeden z klíčových prozaických proudů.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku venkovské prózy je komplexní a úzce spjaté s epochou modernizace a urbanizace. Na přelomu 19. a 20. století a zejména v meziválečném období docházelo k intenzivní industrializaci a růstu měst, což vedlo k výrazným společenským změnám: venkov se stával marginalizovaným, tradiční společenství a způsoby života mizely, a docházelo k odlivu obyvatelstva do měst za prací. S tím souviselo oslabení tradičních hodnot, rodinných pout a víry. Filozofické pozadí zahrnuje realistické a naturalistické tendence, snažící se zachytit realitu bez příkras, a zároveň sentimentální či idealizující pohled na venkov jako na uchovatele národní identity, morálních hodnot a sepětí s přírodou, což mělo kořeny v romantismu a agrárním myšlení. Později se přidaly i existenciální otázky spojené se smyslem života. Zakladatele nelze jednoznačně jmenovat, neboť se vyvinula jako přirozená reakce na dobové dění a navázala na díla realistů 19. století, jako byli Karel Václav Rais, Teréza Nováková, Josef Holeček, Alois Jirásek. V meziválečném období ji významně formovali Josef Knap, Jan Čep, František Křelina; v Německu Hermann Löns, v Polsku Władysław Reymont. Politická situace v Československu byla poznamenána upevňováním mladé republiky a hledáním národní identity, přičemž venkov byl vnímán jako základ národa. Společenské změny zahrnovaly rozpad tradiční patriarchální rodiny, šíření vzdělání a pronikání městské kultury na venkov. Venkovská próza se vymezovala především proti proudům soustředícím se na městský život, dekadenci, individualismus a experimentální formy (např. symbolismus, futurismus, poetismus, avantgarda) a někdy i proti povrchnímu pohledu na venkov. Navazovala na tradiční realistické vyprávění, lidovou slovesnost, regionální literaturu a na morální a etické hodnoty, které vnímala jako ohrožené moderní dobou, hledajíc v kořenech venkovského života jistotu a smysl.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika venkovské prózy se vyznačují hlubokým ponorem do života venkovského člověka a jeho prostředí. Typická témata a motivy zahrnují cyklus života a smrti v souladu s přírodními rytmy (roční období, práce na poli, žně, setba), boj o půdu a její dědictví, vztah člověka k půdě jako zdroji obživy i morálních hodnot, sílu rodinných pout a komunitních vztahů, sociální nespravedlnost, chudobu, tradice a zvyky, náboženskou víru a pověrčivost, lásku a nenávist, a dopad válek a společenských změn na venkov. Obraz typického hrdiny je často spjat s postavou sedláka, chalupníka, lesníka nebo venkovské ženy – člověk silně zakořeněný v půdě, pracovitý, čestný, obětavý, často uzavřený, ale s hlubokým vnitřním životem, konfrontovaný s drsnou realitou venkova, přírodními živly, sociálními protivenstvími a morálními dilematy. Může být tragickou postavou, snažící se udržet své zásady. Obvyklé prostředí je venkovská vesnice, samota, statek, pole, les, řeka – konkrétní region je často detailně popsán a stává se téměř samostatnou postavou. Konflikty jsou četné: člověk versus příroda (boj s neúrodou), člověk versus člověk (spory o majetek, závist, generační střety), člověk versus společnost (tlak města, nové zákony) a vnitřní konflikty (víra versus pochybnost, touha versus povinnost). Jazyk a styl se vyznačuje bohatým využitím dialektismů, nářečních výrazů, regionalismů a archaismů, které autenticky evokují venkovské prostředí. Častá je lyrizace popisů přírody, používání přirovnání a metafor spojených s venkovským životem. Styl je často prostý, věcný, ale zároveň poetický a sugestivní, s důrazem na detail. Kompozice je obvykle chronologická, sledující život hrdinů nebo události v průběhu několika let či generací, často episodická, s mozaikou příběhů vytvářející komplexní obraz života komunity. Vyprávěcí postupy zahrnují vševědoucího vypravěče, poskytujícího hluboký vhled do myšlenek a pocitů postav i do širšího společenského kontextu. Důraz je kladen na deskripci prostředí, práce a zvyků. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou román (často generační sága), novela, povídka, kronika a často i pověst či legenda integrovaná do vyprávění.
👥 Zastupci
Venkovská próza je literární směr, který se soustředí na zobrazení života na venkově, jeho obyvatel, zvyků, tradic, sociálních vztahů a sepětí s přírodou. Mezi nejvýznamnější české autory patří Božena Němcová s dílem Babička, které představuje idealizovaný obraz venkova a moudrosti staré generace, zachycující harmonii života v přírodě a tradiční hodnoty. Alois Jirásek ve Filosofské historii a Psohlavcích líčí život lidu v historických kulisách českého venkova, zdůrazňuje národní charakter a odpor proti útlaku. Karel Václav Rais v dílech Zapadlí vlastenci a Kalibův zločin se soustředí na sociální a psychologické aspekty života drobných lidí v podhorských oblastech, zobrazuje jejich bídu, morálku a osudy. Teréza Nováková s romány Jan Jílek a Děti čistého živého prozkoumává morální a náboženské konflikty, lidovou víru a pověry na východočeském venkově, často s hlubokým psychologickým ponorem. Josef Holeček ve svém monumentálním díle Naši detailně a etnograficky popisuje život a zvyky selského rodu v jižních Čechách, jež jsou základem národní identity. Ivan Olbracht s dílem Nikola Šuhaj loupežník zachycuje drsný život na Podkarpatské Rusi, spjatý s přírodou a lidovými legendami, s důrazem na sociální a existenční boj. Ze světových autorů vyniká Honoré de Balzac s románem Sedláci, kde mistrovsky analyzuje sociální a ekonomické vztahy na francouzském venkově, odhalující konflikty mezi šlechtou, buržoazií a rolníky. George Sand v dílech Ježibaba a Malá Fada idealizuje venkovský život a mravní čistotu prostých lidí, ukazujíc venkov jako útočiště před civilizačními neduhy. Lev Nikolajevič Tolstoj se ve svých románech, například v Anně Karenině (pasáže o Levinovi), hluboce věnuje úvahám o venkovském způsobu života, víře, práci a sociální spravedlnosti. Ivan Sergejevič Turgeněv s Lovcovými zápisky lyricky líčí ruskou přírodu a osudy prostých venkovanů, čímž kritizuje nevolnictví a zdůrazňuje jejich lidskost. Thomas Hardy zobrazuje v románech Daleko od hlučícího davu a Tess z D’Urbervillů osudy venkovských lidí ve fiktivní anglické oblasti Wessex, s tragickým nádechem a důrazem na vliv přírody a sociálních konvencí. Giovanni Verga, klíčový představitel italského verismu, realisticky vykresluje v Rodině Malavogliů těžký život sicilských rybářů a rolníků, jejich bídu a boj o přežití. Knut Hamsun v Matce Zemi opěvuje návrat k přírodě a primitivnímu životu, zobrazující boj jedince o přežití v divoké norské krajině a jeho spjatost se zemí. John Steinbeck se v Hroznech hněvu a O myších a lidech soustředí na sociální problémy venkovské Ameriky během Velké hospodářské krize, popisuje bídu migrujících zemědělců a jejich boj o důstojnost. Pearl S. Buck v Dobré zemi realisticky vykresluje těžký život čínských rolníků, jejich pouto k zemi, utrpení a vytrvalost.
📈 Vývoj
Vývoj venkovské prózy začal v období romantismu na přelomu 18. a 19. století jako reakce na nastupující industrializaci a urbanizaci, přinášející s sebou nostalgii po „ztraceném“ idylickém světě a tradičních hodnotách. V Čechách byl její vznik silně spjat s národním obrozením, kdy se venkov a jeho obyvatelé stali zdrojem pro hledání a upevňování národní identity. Raná fáze venkovské prózy, reprezentovaná například Boženou Němcovou nebo George Sand, měla často idealizující a idylický charakter, s výraznými národopisnými a folkloristickými prvky, které zdůrazňovaly krásu přírody a morální čistotu prostého lidu. Období vrcholu nastalo s rozvojem realismu a naturalismu ve druhé polovině 19. století a na přelomu 19. a 20. století. Autoři jako Karel Václav Rais, Teréza Nováková, Josef Holeček, Thomas Hardy, Honoré de Balzac, Lev Nikolajevič Tolstoj nebo Giovanni Verga přistupovali k venkovskému prostředí a jeho obyvatelům s mnohem větší kritičností a hloubkou. Namísto idyly zobrazovali sociální problémy, bídu, těžké životní podmínky, morální konflikty, psychologické strasti a složité rodinné i sousedské vztahy. V českém kontextu se rozvíjel etnografický realismus a historické romány, které zachycovaly život na venkově v historických kulisách (např. Alois Jirásek), čímž se snažily posílit národní uvědomění prostřednictvím hrdinství a sepětí s půdou. Postupný ústup a proměna žánru se projevily v meziválečném období, kdy někteří autoři, jako Ivan Olbracht nebo Vladislav Vančura, začali experimentovat s baladickými a lyrizovanými formami, které venkovské téma posouvaly k existenciálním otázkám a archetypálním příběhům. Zároveň se objevovala silná sociální kritika, zejména v Americe v dílech Johna Steinbecka, reflektující dopady Velké hospodářské krize na venkovské obyvatelstvo. Po druhé světové válce a nástupu socialismu v Československu se venkovská próza proměnila pod vlivem ideologie. Téma kolektivizace a industrializace venkova se stalo dominantním, často s propagandistickým zabarvením, které glorifikovalo socialistické přeměny a kolektivní práci. Zároveň však tato díla zachycovala i zánik tradičního venkovského společenství a jeho hodnot. V současnosti se venkovská próza objevuje spíše okrajově, často v rámci historické prózy, rodových ság s venkovskými kořeny, nebo jako součást regionální literatury, která reflektuje proměnu venkova v kontextu globalizace, environmentálních otázek a střetu tradice s modernitou. Národní a regionální varianty jsou velmi pestré. Česká venkovská próza je silně spjata s národním obrozením a často zdůrazňuje národní charakter, jazyk a tradice, typicky v podhorských oblastech nebo jižních Čechách. Ruská varianta se zaměřovala na kritiku nevolnictví, sociální nerovnosti a na spiritualitu a sepětí s půdou. Francouzská venkovská próza přinášela hlubokou sociální analýzu a střet tříd. Anglická varianta, například u Thomase Hardyho, se vyznačuje tragickými osudy postav ovlivněných osudem, přírodou a viktoriánskou morálkou. Italský verismus (Giovanni Verga) zase přinesl syrový realismus, boj o přežití a drsné otázky cti na Sicílii. Americká venkovská próza reflektovala sociální kritiku, dopady hospodářské krize a rasové otázky. Skandinávští autoři (Knut Hamsun) se soustředili na sepětí s divokou přírodou a návrat k základům lidské existence. Žánrově se vyvinula od idylické a etnografické prózy přes sociálně-kritickou až po baladickou a historickou prózu s venkovskými kulisami.
💫 Vliv
Vliv venkovské prózy na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Položila základy pro rozvoj realismu a naturalismu v literatuře, přičemž její důraz na detailní popis prostředí a psychologie postav ovlivnil celou řadu pozdějších žánrů, od historických románů a rodových ság až po sociální a psychologické romány. Téma venkova se sice proměňovalo, ale zůstalo relevantní pro zobrazení střetu tradice a modernity, ekologických témat, generačních konfliktů a otázek identity. Inspiraci z ní čerpali i autoři jako Zikmund Winter ve svých historických prózách nebo později někteří představitelé socialistického realismu, kteří však její motivy často ideologicky zkreslovali, glorifikujíce nový, socialistický venkov. Dnes se odrazy venkovské prózy projevují v regionální literatuře, ekologicky zaměřených dílech a ve snaze zachytit mizející venkovskou kulturu. V umění se venkovská próza stala inspirací pro malířství (např. realistické a impresionistické krajinomalby Jeana-Françoise Milleta nebo Gustava Courbeta, stejně jako česká krajinomalba 19. století), divadlo (lidové hry, realistické drama) a samozřejmě film. Přijetí venkovské prózy v době jejího vzniku bylo různorodé. Raná idealizující fáze byla často vřele přijímána pro své morální poselství, krásu jazyka a zdůraznění národních a etnografických hodnot, což bylo v Čechách klíčové pro formování národní identity. Díla Boženy Němcové nebo George Sand se těšila široké oblibě. S nástupem realismu a naturalismu se však objevila i kritika. Někteří čtenáři a kritici nebyli připraveni na syrové a nekompromisní zobrazení bídy, sociálních konfliktů a morální degradace, které přinášeli autoři jako Karel Václav Rais, Thomas Hardy nebo Giovanni Verga. Byla kritizována za pesimismus, přílišnou detailnost nebo za „špínu“ a drsnost venkovského života. V českém prostředí byl realismus a kritické zobrazení venkova občas vnímán jako útok na idealizovaný obraz „české duše“ a venkova jako jejího nositele. Politicky citlivá díla, například ta kritizující nevolnictví v Rusku (Tolstoj, Turgeněv) nebo sociální nerovnosti ve Francii (Balzac), mohla čelit cenzuře, i když celá venkovská próza jako směr nebyla plošně zakazována. Vnímání venkovské prózy dnes se výrazně liší. Většina děl je nyní považována za klasiku světové i národní literatury, jsou studována ve školách a ceněna pro svou uměleckou hodnotu, hluboké psychologické studie postav, historický dokumentární význam a zobrazení nadčasových lidských osudů. Jsou důležitým pramenem pro pochopení společenského a kulturního vývoje minulých století. Četné filmové a divadelní adaptace svědčí o její trvalé relevanci a popularitě. V Česku jsou to například opakované adaptace Babičky, Markéty Lazarové, Nikoly Šuhaje loupežníka nebo Psohlavců. V zahraničí pak filmové zpracování Hroznů hněvu, Tess z D’Urbervillů nebo děl Giovanniho Vergy. Tyto adaptace často nabízejí nové interpretace, aktualizují témata pro současné publikum, ale vždy si zachovávají podstatu venkovského prostředí a postav, které ztělesňují základní lidské hodnoty a dilemata. Venkovská próza je tak vnímána jako klíčová součást literárního dědictví, která nám umožňuje hluboce se zamyslet nad vztahem člověka k přírodě, tradici a společnosti.