📖 Úvod
Literární skupina University Wits (česky obvykle užívaný stejný název, případně Univerzitní duchové či Univerzitní vtipálci) se rozvíjela v Anglii, především v Londýně, koncem 16. století, konkrétně v období od přibližně 80. let 16. století do poloviny 90. let téhož století. Její členové byli absolventy prestižních univerzit v Oxfordu a Cambridge, což bylo v té době pro dramatiky a spisovatele poměrně neobvyklé a odlišovalo je od dřívějších či méně vzdělaných autorů.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku University Wits je pevně spjato s tzv. alžbětínskou renesancí v Anglii, dobou relativní politické stability a hospodářského rozkvětu pod vládou královny Alžběty I. (1558–1603). Jednalo se o éru vzrůstajícího nacionalismu, zámořských objevů a expanze, což se odráželo ve zvýšeném zájmu o anglický jazyk a kulturu. Společensky se jednalo o období významných změn, včetně růstu Londýna jako centra obchodu, politiky a kultury a vzniku profesionálních divadelních společností a stálých divadel (např. The Theatre, The Curtain, Globe Theatre), která se stala populární zábavou pro široké vrstvy obyvatelstva, nejen pro šlechtu. Filozoficky se jednalo o dobu pozdního humanismu, který kládl důraz na člověka, jeho schopnosti, rozum a svobodnou vůli, často s odkazem na klasickou antiku. Univerzitní duchové byli u vzniku profesionálního anglického divadla v jeho moderní podobě, když transformovali tradiční dramata. Mezi klíčové postavy této skupiny, které stály u jejího vzniku a rozvoje, patřili především Christopher Marlowe, Robert Greene, George Peele, Thomas Nashe, John Lyly, Thomas Lodge a občas k nim bývá řazen i Thomas Kyd, ačkoliv nebyl univerzitně vzdělaný v takovém rozsahu jako ostatní. Všichni tito autoři sdíleli společné univerzitní vzdělání a humanistické ideály, což jim umožnilo přinést do anglického dramatu novou úroveň intelektuální hloubky a literární elegance. Politická situace v Anglii byla charakterizována konsolidací moci koruny, ale také napětím s kontinentálními katolickými mocnostmi, což posilovalo anglickou identitu a hrdost, která se projevovala i v literatuře. Společenské změny zahrnovaly vzestup vzdělanější střední vrstvy a poptávku po sofistikovanější zábavě, než jakou představovaly starší středověké morální hry či mystery plays. University Wits se vymezovali především proti starším, často didaktickým a nábožensky zaměřeným formám dramatu, které postrádaly literární ambice a složitost. Usilovali o vytvoření dramatu, které by bylo umělecky hodnotné, psychologicky propracované a jazykově bohaté, inspirované klasickými vzory. Navazovali tak na klasickou antickou tragédii (zejména Senecu, jehož krvavé tragédie ovlivnily zájem o téma pomsty a násilí), komedii (Plautus, Terentius) a na italskou renesanční literaturu, zároveň však čerpali i z domácích středověkých tradic, které reinterpretovali. Vytvořili tak základ pro zlatý věk alžbětínského dramatu, jehož největším představitelem se stal William Shakespeare, který na jejich práci přímo navázal a dále ji rozvinul.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního směru University Wits byla především snaha o literární a rétorickou propracovanost dramatu. Jejich typickými tématy a motivy byly ambice a touha po moci (např. Marloweho „Tamburlaine“), vzpoura proti osudu či božím zákonům (Marloweho “Doctor Faustus“), pomsta a krevní msta (Kydův “The Spanish Tragedy“, který silně ovlivnil žánr tzv. revenge tragedy), láska, ctnost, ale i zločin, morální dilemata a psychologické konflikty. Často se objevovaly motivy osudové lásky, zrady, Machiavellismu (cynické, bezohledné jednání ve snaze dosáhnout cíle) a tragického pádu výjimečných jedinců. Obraz typického hrdiny byl často ambiciózní, výjimečný, osudový a nadlidsky silný, ale zároveň vnitřně rozervaný a morálně problematický, jehož touhy ho nakonec vedou k záhubě. Nebyli to vždy jednoznačně dobří ani jednoznačně zlí hrdinové, ale postavy s komplexní motivací. Obvyklým prostředím bývalo královské dvory, exotické a vzdálené země, válečná pole, antické kulisy nebo mytická místa, což umožňovalo grandiózní scény a epické příběhy. Konflikty byly jak vnitřní (boj s vlastními démony, morálními dilematy), tak vnější (politické intriky, boj o moc, střety s osudem či božskými silami). Jazyk a styl University Wits byl charakteristický svou rétorickou bohatostí, vznešeností a učeností. Byli průkopníky a mistry v používání tzv. blank verse (nerýmovaného jambického pentametru), který zdokonalili a učinili standardem pro alžbětínské drama. Jejich jazyk byl plný metafor, přirovnání, klasických aluzí, bohaté slovní zásoby a často používali dlouhé, složité věty, které dodávaly textu dramatičnost a lyričnost. Jejich styl byl živý, barvitý, někdy až patetický, ale vždy s cílem vyvolat silné emoce a intelektuální podněty. Kompozice děl bývala často složitá, s více dějovými liniemi, dramatickými obraty a využitím monologů a promluv stranou (asides), které odhalovaly vnitřní myšlenky postav. V komediích se často objevovaly záměny identit, intriky a složité zápletky. Vyprávěcí postupy byly primárně dramatické, zaměřené na dialog a akci, s cílem vtáhnout diváka do děje a nutit ho k zamyšlení nad morálními a existenciálními otázkami. Nejčastějšími literárními žánry byly tragédie (především ovlivněné Senecou, tzv. revenge tragedy), komedie (často romantické, “dvorní“ nebo pastorální komedie, jako Lylyho “Endymion“), historické hry a také satyrické prózy a pamflety. University Wits položili pevný základ pro rozvoj anglického dramatu a významně ovlivnili celou následující generaci autorů, včetně Williama Shakespeara, který na jejich literární dědictví přímo navázal a dále jej rozvinul.
👥 Zastupci
University Wits byli skupina vzdělaných anglických dramatiků a prozaiků z konce 16. století, kteří položili základy alžbětinského dramatu. Ačkoli se jedná o anglickou skupinu, neexistují žádní čeští autoři, kteří by byli přímo její součástí nebo by byli ekvivalentní, neboť se jednalo o specifické anglické kulturní a literární hnutí spojené s univerzitním vzděláním v Oxfordu a Cambridge. Mezi nejvýznamnější světové autory tohoto směru patří: Christopher Marlowe, jehož drama „Doctor Faustus“ ilustruje renesanční ambice, touhu po zakázaném poznání a použití silného prázdného verše, což byly klíčové znaky Wits. Jeho hra “Tamburlaine the Great“ představuje postavu přehnaně ctižádostivého dobyvatele a je průkopnickým dílem v používání blank versu, ukazujícím novou dramatickou sílu. Dílo “The Jew of Malta“ pak ukazuje Machiavellistického protagonistu a temný humor, reflektující ochotu Wits zpochybňovat morální normy. Robert Greene, autor románu “Pandosto“ (známý také jako “Dorastus and Fawnia“), jenž posloužil jako zdroj pro Shakespearovu hru “Zimní pohádka“, což demonstruje vliv Wits na populární narativní formy a jejich pozdější využití. Jeho divadelní hra “Friar Bacon and Friar Bungay“ je romantickou komedií, která mísí magii, historii a venkovský život, čímž ilustruje žánrovou rozmanitost Wits. Thomas Nashe, známý pro svůj satirický román “The Unfortunate Traveller“, který představuje pikareskní vyprávění plné vtipu, sociální kritiky a rozmanitých prostředí, čímž ztělesňuje inovativní prozaický styl Wits a jejich angažovanost v dobových otázkách. John Lyly, jehož prozaické dílo “Euphues: The Anatomy of Wit“ je charakteristické svým vysoce propracovaným, umělým a aliterativním stylem (“eufuismus“), který ovlivnil alžbětinskou prózu a rétoriku, čímž exemplifikuje důraz Wits na sofistikovaný jazyk. Thomas Kyd, i když nebyl nutně absolventem univerzity, je často s Wits spojován pro svůj inovativní přínos k dramatu; jeho “The Spanish Tragedy“ je průkopnickou tragédií pomsty, která zavedla mnoho konvencí, jako je duch, monolog a hra ve hře, které ovlivnily pozdější alžbětinské a jakobínské drama, a tak je ústředním kamenem dramatické revoluce Wits. George Peele, jehož hra “The Arraignment of Paris“ je pastorální hrou, ukazující angažovanost Wits s klasickými tématy a jejich elegantní poetický jazyk. Thomas Lodge, jehož prozaický román “Rosalynde: Euphues‘ Golden Legacy“ se stal zdrojem pro Shakespearovu hru “Jak se vám líbí“, čímž zdůrazňuje významnou roli Wits v poskytování populárních narativních zápletek pro následné alžbětinské drama.
📈 Vývoj
University Wits se objevili v Anglii v pozdních 80. letech 16. století, v době, kdy se londýnské divadlo rychle rozvíjelo a poptávka po nových hrách a dramatech rostla. Skupina se skládala z mladých, talentovaných a ambiciózních mužů, kteří získali univerzitní vzdělání – primárně na Oxfordské nebo Cambridgeské univerzitě – a po studiích se vydali do Londýna, aby se uživili psaním. Jejich příchod znamenal revoluci v anglické literatuře, neboť přinesli do divadla intelektuální hloubku, klasické odkazy, sofistikovanou rétoriku a, co je nejdůležitější, inovativní používání prázdného verše (blank verse), který povýšili z pouhého verše na mocný a flexibilní nástroj dramatického vyjádření. Období vrcholu University Wits spadá do konce 80. let a počátku 90. let 16. století. Během tohoto krátkého, ale intenzivního období dominovali londýnské literární a divadelní scéně svými tragédiemi, komediemi a historickými hrami, stejně jako prozaickými romány a pamflety. Jejich hry byly plné dramatického napětí, komplexních postav, etických dilemat a často reflektovaly machiavellistické a renesanční myšlenky o moci a ambicích. Právě oni položili základ pro zlatý věk alžbětinského dramatu, které následovalo. Postupný ústup University Wits začal v polovině 90. let 16. století. Někteří z jejich nejvýznamnějších členů zemřeli mladí a tragicky (například Christopher Marlowe v roce 1593, Robert Greene v roce 1592 a Thomas Kyd kolem roku 1594), což přirozeně vedlo k rozpadu skupiny. Jiní se stáhli z literárního světa nebo se věnovali jiným profesím, například Thomas Lodge se stal lékařem. Jejich inovace a styly však nebyly zapomenuty, ale byly absorbovány a dále rozvinuty následující generací dramatiků, z nichž nejvýznamnější byl William Shakespeare. V podstatě neexistovala ostrá raná a pozdní fáze jako u dlouhodobých směrů, spíše se jednalo o koncentrované období intenzivní tvorby a experimentování, které rychle vyvrcholilo a poté bylo nahrazeno. Raná fáze byla charakterizována hledáním a definováním nového stylu, zatímco období vrcholu představovalo jeho plnou realizaci a dominanci na scéně. Jelikož University Wits byla specificky anglická skupina, zaměřená na londýnské literární a divadelní kruhy, neexistovaly žádné národní nebo regionální varianty v jiných zemích. Jejich vliv se však projevoval v rozmanitosti žánrů. Byli klíčoví pro vývoj žánru tragédie pomsty, historických her a dvorních komedií v dramatu, a v próze přispěli k vývoji románů, jako byly romány pikareskní nebo romány s „eufuistickým“ stylem. Jejich hlavní přínos spočíval ve standardizaci a mistrovském použití prázdného verše, který se stal hlavním dramatickým metrem, a v zavádění komplexních, psychologicky propracovaných postav, které se odlišovaly od dřívějších, často jednodušších morálních postav. Jejich díla také často zahrnovala klasické odkazy a mytologické motivy, což odráželo jejich univerzitní vzdělání a renesanční zájem o antiku.
💫 Vliv
Vliv University Wits na pozdější literaturu a umění je obrovský a stěžejní pro vývoj anglického dramatu. Jejich nejvýznamnějším odkazem je, že připravili půdu pro Williama Shakespeara a jeho následovníky. Shakespeare přímo čerpal z jejich stylistických inovací, zejména z mistrovského použití prázdného verše, který převzal a dovedl k dokonalosti, a také z jejich charakteristiky postav, často plných ambicí, vnitřních konfliktů a machiavellistických intrik. Adaptoval také příběhy z jejich prozaických děl, například z Greeneho „Pandosta“ pro “Zimní pohádku“ a z Lodgeho “Rosalynde“ pro “Jak se vám líbí“. Kromě Shakespeara ovlivnili University Wits celou řadu jakobínských dramatiků, kteří navázali na žánr tragédie pomsty, jejíž základy položil Thomas Kyd. Jejich propracovaná próza, zejména Lylyho eufuismus, ovlivnila literární styl a rétoriku po celá desetiletí. Tematicky přinesli do literatury hlubší zkoumání lidské povahy, moci, morálky a individualismu, což se stalo konstantou v anglické literatuře. V době svého vzniku byli University Wits přijímáni s rozporuplnými pocity. Na jedné straně byli oslavováni pro svou brilantní řeč, učenost a dramatickou inovaci, která přitahovala velké publikum do veřejných divadel a dávala anglickému dramatu nový směr. Byli ceněni za povýšení literární úrovně dramat, které byly dříve často považovány za nižší formu umění. Na druhé straně čelili kritice, často od těch, kteří nebyli univerzitně vzdělaní, jako “upstart crow“ (Greene v odkazu na Shakespeara), což svědčí o napětí mezi starou a novou generací spisovatelů. Jejich bohémský životní styl, který často zahrnoval hospody a dluhy, byl také předmětem kritiky. Někteří z nich, zejména Christopher Marlowe, byli kontroverzní pro své názory, které byly vnímány jako ateistické nebo politicky nebezpečné, což mohlo vést k vyšetřování a dokonce obviněním, ačkoli k plošným zákazům jejich děl jako skupiny nedocházelo v takové míře jako například u politicky citlivých pamfletů. Nicméně, cenzura se týkala témat, nikoli autorů samotných. Dnes jsou University Wits vnímáni jako klíčové postavy anglického renesančního dramatu a literatury. Jsou předmětem intenzivního akademického studia, které se zaměřuje na jejich inovace ve verši, struktuře a charakteristice postav. Jejich díla, zejména Marloweova, jsou považována za klasiku a jsou pravidelně uváděna v divadlech po celém světě. “Doctor Faustus“ je často adaptován do moderních divadelních inscenací, a občas se objevují i filmové nebo televizní adaptace, které zkoumají věčné téma touhy po moci a morálního úpadku. Jejich historická role při formování anglického jazyka a dramatické tradice je dnes plně uznávána a oceňována. Jsou považováni za most mezi středověkými morálkami a moderním dramatem, které se zaměřuje na složitost lidské psychiky a společnosti. Bez jejich experimentování a talentu by se anglické drama pravděpodobně nevyvinulo stejným směrem a nemělo by takový dopad na světovou literaturu. Jejich odkaz žije dál nejen ve studiu Shakespeara, ale i v samotné struktuře a stylu dramatu, jak ho známe.