📖 Úvod
Triviální literatura (český název), známá též jako braková literatura, lidová četba, nebo populární beletrie, je deskriptivní kategorií pro literární produkci, která se vyznačuje primárně zábavní funkcí, snadnou přístupností a často stereotypními narativními vzorci. V německy mluvících zemích je ekvivalentním termínem Trivialliteratur, v anglosaském světě se často používají termíny jako popular fiction, pulp fiction, escapist fiction nebo genre fiction. Není to literární směr v tradičním slova smyslu s konkrétním datem vzniku a manifestem, nýbrž fenomén, který se rozvíjel paralelně s rozvojem masové gramotnosti a knižního trhu od konce 18. století, výrazně pak v průběhu 19. a 20. století a trvá dodnes. Její geografické rozšíření je univerzální – objevuje se ve všech zemích, kde se vyvinul moderní knižní průmysl a kde existuje široká čtenářská základna, tedy zejména v Evropě (Německo, Francie, Velká Británie), Severní Americe a postupně i v dalších částech světa s rostoucí gramotností a ekonomickou prosperitou.
🌍 Kontext vzniku
Vznik a rozmach triviální literatury je přímo spojen s hlubokými historickými, společenskými a ekonomickými změnami, které probíhaly od 18. století a intenzivně v 19. a 20. století. Klíčovým faktorem byla průmyslová revoluce, která vedla k urbanizaci, vzniku nových sociálních vrstev (zejména dělnictva a střední třídy) a postupnému zvyšování životní úrovně a volného času pro širší segmenty populace. Současně se díky rozvoji veřejného školství a obecnějším snahám o vzdělanost výrazně zvyšovala míra gramotnosti. S technologickým pokrokem v oblasti tisku (rychlejší a levnější tiskové stroje, dostupnější papír) se stalo možné vyrábět knihy, noviny a časopisy ve velkých nákladech a za nízké ceny, což umožnilo masovému čtenáři přístup k literatuře. Tato literatura sloužila primárně jako zdroj zábavy, úniku od často monotónní, namáhavé nebo frustrující každodenní reality a jako prostředek pro naplňování základních psychologických potřeb, jako je touha po lásce, dobrodružství, spravedlnosti či úspěchu. Neexistuje žádný konkrétní zakladatel ani skupina, která by stála u vzniku triviální literatury jako organizovaného směru. Jedná se spíše o spontánní jev, který vzešel z poptávky trhu a možností nabídky. Politická situace v 19. a 20. století, charakterizovaná postupnou demokratizací společnosti a šířením ideálů rovnosti, přispěla k demokratizaci kultury a přesvědčení, že literatura by měla být dostupná všem, nikoli jen privilegované elitě. Společenské změny zahrnovaly také vznik spotřební společnosti a komercializace kultury, kde se literatura stala jedním z mnoha produktů nabízených masovému publiku. Triviální literatura se nevymezovala přímo proti konkrétním předchozím uměleckým směrům, spíše existovala paralelně s „vysokou literaturou“ a uměleckými avantgardami, přičemž se často stávala terčem jejich kritiky pro svou předvídatelnost a nedostatek umělecké hodnoty. Spíše než vymezování šlo o odlišení funkcí – umělecká literatura usiluje o inovaci a reflexi, triviální o okamžitou spotřebu a uspokojení. Navazovala však na starší tradice lidové slovesnosti, báchorek, rytířských románů, dobrodružných příběhů a barokních románů, které vždy uspokojovaly potřebu zábavy a poučení v jednoduché formě, jen je přizpůsobila moderním publikačním metodám a vkusu masového čtenáře.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou triviální literatury je její orientace na čtenáře a jeho očekávání, což se projevuje v předvídatelnosti a jasných pravidlech žánru. Typická témata a motivy zahrnují idealizovanou lásku, která musí překonávat četné překážky, ale nakonec triumfuje; strhující dobrodružství v exotických krajích nebo v budoucích světech; napínavé detektivní zápletky s jednoznačným rozuzlením; boj dobra se zlem s vítězstvím spravedlnosti; sociální vzestup z chudoby k bohatství; a touhu po moci či pomstě. Často se objevují motivy jako intriky, zrady, skryté identity, dědictví a napravení křivd. Obraz typického hrdiny je často archetypální a jednoznačný: buď je to morálně čistý a idealizovaný kladný hrdina (rytíř, detektiv, krásná, ale znevýhodněná žena, „obyčejný“ člověk s neobyčejnými schopnostmi), nebo naopak démonicky zlý, ale často charismatický padouch. Hrdinové jsou snadno identifikovatelní a jejich osudy mají za cíl vyvolat silné emoce. Obvyklé prostředí je často kontrastní – od luxusních sídel, záhadných hradů a exotických destinací po drsné divočiny, temné městské uličky nebo futuristické vesmírné lodě. I když se děj může odehrávat v každodenním prostředí, vždy je obohaceno o prvek mimořádnosti nebo dramatičnosti. Konflikty jsou zpravidla jasně vymezené: dobro proti zlu, láska proti nenávisti, spravedlnost proti bezpráví, chudoba proti bohatství. Jsou snadno srozumitelné a vedou k emocionálně uspokojivému řešení, často s happy endem. Jazyk a styl jsou charakteristické jednoduchostí, srozumitelností a přímou narací. Vyhýbá se složitým metaforám, experimentům s formou a náročnému slovníku. Často využívá klišé, stereotypy a opakující se fráze, které usnadňují rychlé čtení a okamžité pochopení. Dialogy jsou často přímočaré a funkční, posouvají děj vpřed. Kompozice je převážně lineární a chronologická, s jasně vymezeným začátkem, prostředkem a koncem. Zápletka bývá přehledná, s minimem odboček, a je navržena tak, aby udržela čtenářovo napětí. Častá je seriálová podoba, která umožňuje pokračování příběhu v mnoha dílech. Vyprávěcí postupy zahrnují převážně vševědoucího vypravěče, který jasně vede čtenáře příběhem, nebo ich-formu, která umožňuje čtenáři hlubší vnoření do prožitků hrdiny bez zbytečné psychologické hloubky. Důraz je kladen na akci, děj a emocionální dopad, nikoli na introspekci nebo reflexi. Mezi nejčastější literární žánry či podžánry patří milostné romány (zejména ty z kategorie „romány pro ženy“ jako Harlequin), detektivky a thrillery, westerny, populární sci-fi a fantasy (často s důrazem na akci a jednoduché dobrodružství), horory, dobrodružné romány, historické romány se zjednodušenou zápletkou a triviální povídky publikované v časopisech. Všechny tyto žánry sdílejí společné rysy – zábavnost, přístupnost a uspokojení základních čtenářských očekávání.
👥 Zastupci
Triviální literatura, často též nazývaná pokleslá či zábavná literatura, je široký a heterogenní proud, jehož primárním cílem je nabídnout čtenáři jednoduchou zábavu, únik z reality a emoční uspokojení, často za použití ustálených žánrových konvencí a předvídatelných schémat, bez ambice na hlubokou uměleckou či filosofickou reflexi. Mezi nejdůležitější české autory, kteří jsou s tímto proudem spojováni, patří Vlasta Javořická, autorka stovek milostných románů, jejíž díla jako „Kráska z Ostrava“ nebo „Osudná láska“ jsou archetypem tzv. „červené knihovny“ a dokonale ilustrují směr svým zaměřením na jednoduché milostné příběhy s předvídatelným šťastným koncem, sloužícím primárně k emocionálnímu úniku a nenáročné zábavě pro široké masy čtenářek. Dalším českým autorem je Ladislav Mikeš Pařízek, jehož dobrodružné romány jako „Země hnědých tygrů“ nebo „Bílý hřebec“ představovaly eskapistickou četbu plnou exotiky a dobrodružství, jež uspokojovala touhu po fantazii bez hlubšího myšlenkového přesahu, typického pro trivialní literaturu. Ze světových autorů lze uvést Barbaru Cartland, královnu romantických románů, jejíž díla jako „A Hazard of Hearts“ nebo „The Audacious Adventuress“ jsou ztělesněním trivialní literatury díky opakovaným vzorcům, idealizovaným postavám a důrazu na sentimentální zápletky, které sloužily k čisté zábavě a splnění fantazií pro miliony čtenářů. Zane Grey se svými westerny jako „Riders of the Purple Sage“ a „The Thundering Herd“ ilustruje směr tím, že se drží ustálených žánrových tropů a nabízí čtenářům jednoduché dobrodružství a únik do idealizovaného světa Divokého západu. Ian Fleming s romány o Jamesi Bondovi, například „Casino Royale“ a „Goldfinger“, je typickým představitelem špionážního thrilleru, kde se klade důraz na akci, exotické lokace a chladnokrevné hrdiny, poskytující adrenalinovou zábavu bez ambice na hlubokou reflexi společnosti. Ačkoliv je ceněna pro své mistrné zápletky, Agatha Christie a její detektivní romány jako „Vražda Rogera Ackroyda“ a „Deset malých černoušků“ se opírají o propracované, ale do jisté míry opakující se šablony záhad a rozuzlení, které jsou primárně určeny k pobavení a intelektuální hádankářské hře, čímž naplňují kritéria dobře konstruované, avšak formulářové zábavy. Dalším příkladem může být i autor science-fiction a dobrodružných příběhů Edgar Rice Burroughs, jehož „Tarzan z rodu opic“ či „Princezna z Marsu“ nabízejí čtenářům dobrodružství a exotické světy pro čistě únikovou četbu, často bez vyšších uměleckých ambicí.
📈 Vývoj
Vývoj triviální literatury je úzce spjat s proměnami společnosti, gramotnosti a tiskařských technologií. Její vznik můžeme datovat do konce 18. a průběhu 19. století, kdy s nástupem masové gramotnosti a průmyslové revoluce, která umožnila levnější a rychlejší tisk, vznikla nová, široká čtenářská vrstva, která nehledala náročnou uměleckou literaturu, ale přístupnou zábavu a únik z každodenní reality. Raná fáze se projevovala kolportážními romány, tzv. „penny dreadfuls“ v Anglii, gotickými romány s jejich strašidelnými příběhy a melodramatickými zápletkami (např. Ann Radcliffe), a postupně se formujícími zárodky žánrů jako romance (např. Jane Austen, ačkoliv její dílo je dnes vnímáno jako klasika, v té době bylo součástí populárního proudu milostných románů, byť na vyšší úrovni než čistě triviální), nebo detektivní příběhy (např. Edgar Allan Poe). Období vrcholu nastalo ve 20. století, kdy se s masovým rozšířením paperbacků a globálními distribučními sítěmi triviální literatura plně etablovala jako dominantní proud trhu s knihami. Došlo k rozkvětu a specializaci jednotlivých žánrů: detektivky (Agatha Christie, Raymond Chandler), westerny (Zane Grey, Louis L’Amour), sci-fi (Isaac Asimov, Robert Heinlein), fantasy (J. R. R. Tolkien – ačkoliv se jeho dílo často vymyká, položilo základy masové fantasy), horory (H. P. Lovecraft, Stephen King), špionážní thrillery (Ian Fleming, Robert Ludlum) a romantická literatura (Barbara Cartland, Danielle Steel). Postupný ústup nebo spíše proměna termínu „triviální literatura“ nastal v druhé polovině 20. století, kdy se pejorativní označení začalo nahrazovat neutrálnějšími pojmy jako „populární literatura“ nebo „žánrová literatura“. To signalizovalo posun ve vnímání těchto děl, která si i přes často opakující se schémata získala obrovskou popularitu a kulturní význam. Raná fáze (19. století) se často vyznačovala silným moralizujícím či didaktickým podtextem, sentimentálností a melodramatem, zatímco pozdní fáze (20.-21. století) je charakteristická obrovskou žánrovou diverzifikací, komplexnějšími narativy (ale stále s důrazem na přístupnost), a globální distribucí, která z ní udělala celosvětový fenomén. Národní a regionální varianty zahrnovaly českou „červenou knihovnu“ (Vlasta Javořická, Růžena Moravcová) a „rodokapsy“ (dobrodružné sešity), americkou „pulp fiction“ (levné magazíny s detektivkami, sci-fi, horory), britské „dime novels“ a později „detective fiction zlatého věku“, německé „Groschenromane“ nebo francouzské „romans-feuilletons“. Každá z těchto variant odrážela specifické kulturní preference a společenské potřeby, ale všechny sdílely základní rysy zábavné a masově orientované literatury.
💫 Vliv
Vliv triviální literatury na pozdější literaturu a umění je mnohem rozsáhlejší, než se často uznává. Ačkoliv byla původně odmítána „vysokou“ literaturou, její vliv je patrný v mnoha směrech. Vytvořila obrovskou základnu čtenářů a formovala jejich očekávání ohledně vypravěčství, napětí a uspokojení z příběhu. Mnoho autorů tzv. „vysoké“ literatury z ní čerpalo inspiraci, parodovalo ji nebo s jejími prvky hrálo, například postmoderní autoři jako Umberto Eco (jehož román „Jméno růže“ je detektivkou zasazenou do středověku a pracuje s žánrovými prvky) nebo Jorge Luis Borges, kteří často využívají žánrové konvence a narativní schémata populární literatury k hlubším filosofickým a metatextovým úvahám. Triviální literatura také významně ovlivnila rozvoj dalších uměleckých forem, zejména filmu, televize a komiksu, pro které se stala nevyčerpatelnou studnicí námětů a narativních strategií. Mnoho filmových žánrů, jako je western, detektivka noir, špionážní thriller, sci-fi a fantasy, má své kořeny právě v žánrové literatuře. V době svého vzniku byla triviální literatura převážně přijímána s pohrdáním ze strany literárních kritiků a akademické sféry. Byla označována za brakovou, nevkusnou, škodlivou pro literaturu a rozvoj „dobrého vkusu“, povrchní a postrádající umělecké ambice. Často byla kritizována i za svůj údajný morální vliv, ať už pro přílišnou sentimentálnost a idealizaci (červená knihovna) nebo pro násilí a drsnost (některé detektivky či pulp fiction). Navzdory kritice se však setkala s obrovským úspěchem a popularitou u široké veřejnosti, pro kterou představovala dostupný zdroj zábavy, úniku a identifikace s hrdiny. Někdy docházelo k cenzuře, zejména pokud se dotýkala citlivých morálních nebo politických témat, ale méně často než u explicitně politické literatury. Dnes je vnímání triviální literatury podstatně nuancovanější. Ačkoliv se stále rozlišuje mezi „vysokou“ a „populární“ literaturou, hranice jsou propustnější a v akademickém prostředí je věnována pozornost studiu žánrové literatury, populární kultury a fan-fikce. Uznává se její kulturní význam, schopnost oslovit masy a často i mistrná řemeslná zručnost v budování světa a vyprávění příběhů. Většina děl zmíněných autorů a mnoha dalších žánrových tvůrců se dočkala nesčetných filmových, divadelních, televizních, komiksových či herních adaptací, které často překonávají popularitu původních literárních děl. Příkladem jsou Bondovky, desítky adaptací děl Agathy Christie, klasické westerny, ale i moderní fenomény jako Harry Potter, Pán prstenů, Hra o trůny nebo Marvel Cinematic Universe, které sice dnes často přesahují původní škatulku „triviální“, ale vycházejí z principů žánrové literatury a ukazují její obrovský a trvalý vliv na globální kulturu a zábavní průmysl.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Triviální literatura na Rozbor-dila.cz →