📖 Úvod
Toskánská škola (italsky Scuola Toscana, někdy též poeti toscani nebo Scuola Siculo-Toscana pro zdůraznění návaznosti) se rozvíjela převážně ve druhé polovině 13. století, přibližně od poloviny 1260. let až do počátku 14. století. Geograficky se tento literární směr soustředil v Itálii, konkrétně v regionu Toskánsko, s významnými centry jako Florencie, Siena, Lucca a Arezzo, které se staly kolébkou budoucí italské literatury. Byla to skupina básníků, kteří navázali na tradici sicilské školy, avšak přenesli ji do nového společenského a jazykového kontextu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Toskánské školy je klíčové pro pochopení jejího významu a inovací. Politická situace v Itálii ve 13. století byla charakterizována úpadkem centrální císařské moci Svaté říše římské a vzestupem nezávislých městských států (komun), zejména v severní a střední Itálii. Tyto komuny, včetně toskánských měst, byly často v konfliktu, jak navzájem, tak i v rámci interních bojů mezi guelfy (příznivci papeže) a ghibelliny (příznivci císaře). Navzdory těmto nepokojům prožívaly toskánské komuny ekonomický rozmach díky obchodu, bankovnictví a řemeslům, což vedlo k výrazným společenským změnám. Vznikala nová městská buržoazie – vrstva bohatých obchodníků, bankéřů a právníků – která se stávala stále vlivnější. Tato třída byla vzdělanější než předchozí feudální šlechta a hledala nové formy uměleckého vyjádření, které by odpovídaly jejímu světu a hodnotám. S rozvojem měst se zvyšovala i gramotnost a kultura se začala přesouvat z dvorského prostředí do městských center. Filozofické pozadí bylo ovlivněno scholastikou, ale zároveň se objevoval rostoucí zájem o světské poznání a humanistické tendence, byť ještě v rané fázi. Zakladatelem či spíše první významnou postavou, která položila základy pro Toskánskou školu a její odklon od sicilské tradice, je často považován Guittone d’Arezzo (kolem 1235–1294). Jeho poezie je sice ještě stylisticky složitá a občas manýristická, ale již přináší do poezie morální a politické úvahy a experimentuje s toskánským dialektem. Toskánská škola se vymezuje především proti sicilské škole (Scuola Siciliana), a to primárně geograficky a jazykově. Zatímco sicilská škola byla dvorská a používala stylizovaný sicilský dialekt, toskánští básníci přenesli poezii do městského prostředí a začali systematicky rozvíjet toskánský dialekt jako literární jazyk. Reagovali na přílišnou umělost a formální konvence sicilské poezie, snažili se o větší přirozenost výrazu a prohloubili tematiku lásky. Navazují však na provensálskou trubadúrskou poezii a sicilskou školu v tematice kurtoazní lásky (amore cortese), kterou ovšem reinterpretují a spiritualizují, což později vyústilo ve směr Dolce stil novo. Toskánská škola tak představuje most mezi těmito staršími tradicemi a novou, originální italskou poezií, která dosáhla vrcholu v díle Danteho Alighieriho, který je sice často spojován s Dolce stil novo, ale vyrůstal právě z toskánského kontextu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Toskánské školy se vyznačují řadou inovací a charakteristických prvků, které položily základy moderní italské literatury. Typická témata se točí kolem kurtoazní lásky, která je však postupně spiritualizována a intelektualizována. Láska je chápána nejen jako pozemská vášeň, ale jako cesta k morálnímu a intelektuálnímu zdokonalení, k poznání Boha a pravdy. Objevují se i etické, filozofické a politické úvahy, odrážející angažovanost básníků v životě městských komun. Typické motivy zahrnují idealizovanou ženu (donna), často zobrazovanou jako andělská bytost (donna angelicata), která svou krásou a ctností povznáší muže. Dalšími motivy jsou vnitřní rozpolcenost milence, jeho utrpení, ale i radost a extáze z lásky. Obraz typického hrdiny je kultivovaný, vzdělaný městský šlechtic či příslušník buržoazie, citlivý a introspektivní, který prožívá hluboké vnitřní konflikty mezi tělesnou a duchovní láskou, mezi světskými touhami a touhou po ideálu. Není to již rytíř z feudálních eposů, ale myslitel a citlivý jedinec. Obvyklé prostředí je městské – ulice, náměstí, paláce, místa setkávání a intelektuálních diskusí. Konflikty jsou primárně vnitřní: boj s milostným utrpením, etická dilemata, snaha o dosažení ctnosti a dokonalosti skrze lásku. Objevují se však i konflikty společenské a politické, reflektující turbulentní dobu městských států. Jazyk a styl jsou klíčové pro toskánskou školu. Básníci vědomě pracovali s toskánským dialektem (volgare toscano), snažili se ho povznést na úroveň literárního jazyka schopného vyjádřit složité myšlenky a emoce. Usilovali o jasnost, eleganci, harmonii a „sladkost“ výrazu, což kulminovalo ve stylu Dolce stil novo. Styl je často vznešený, ale zároveň se snaží o přirozenost, vyhýbá se extrémní manýristice Guittoneho. Kompozice se opírá především o ustálené lyrické formy. Dominantními žánry jsou sonet, který toskánští básníci dovedli k dokonalosti a učinili z něj nejdůležitější lyrickou formu italské poezie, a dále kancóna (canzone) a balada (ballata). Vyprávěcí postupy jsou převážně lyrické, soustředěné na vyjádření vnitřních pocitů, úvah a adresování milované osobě. Často se objevuje i filozofický diskurs a argumentace. Toskánská škola tak představuje zlom v italské literatuře, kdy se od prostého napodobování provensálských vzorů a sicilské školy posunula k vytvoření originální a svébytné poezie, která se stala základem pro Danteho, Petrarku a Boccaccia a tím i pro celou západní literární tradici.
👥 Zastupci
Toskánská škola není literární směr v tradičním slova smyslu s manifestem a jasně definovanými hranicemi, nýbrž spíše označení pro dominantní vliv toskánského dialektu, konkrétně florentštiny, na formování spisovné italštiny a pro skupinu autorů, kteří svými díly tento dialekt povýšili na celonárodní literární jazyk. Jedná se tedy spíše o lingvisticko-literární fenomén. Mezi nejdůležitější světové autory tohoto „směru“ patří takzvané „tři koruny“ italské literatury. Dante Alighieri (1265–1321) je klíčovou postavou se svými díly “Božská komedie“ a “Nový život“. Božská komedie mistrně kombinuje teologii, filozofii a politiku v lidovém jazyce, čímž zásadně přispěla k uznání toskánštiny jako plnohodnotného literárního nástroje, a Nový život, sbírka milostných básní a prózy, demonstruje lyrický potenciál toskánského dialektu pro vyjádření hlubokých citů. Francesco Petrarca (1304–1374) a jeho “Zpěvník“ (Canzoniere) představuje vrchol lyrické poezie, kde Petrarcova dokonalá forma, psychologická hloubka a vytříbený jazyk v toskánštině vytvořily model milostné poezie, tzv. petrarkismu, který ovlivnil celou Evropu. Giovanni Boccaccio (1313–1375) je známý především svým dílem “Dekameron“, souborem sta novel, které prozaicky ilustrují všestrannost toskánského jazyka pro realistické, vtipné i tragické vyprávění a položil základy italské prózy. K dalším významným autorům, kteří navázali na toskánskou tradici a upevnili pozici florentštiny, patří Niccolò Machiavelli (1469–1527) s dílem “Vladař“ (Il Principe), které svým precizním a jasným stylem v toskánštině ukázalo schopnost jazyka vyjadřovat komplexní politické myšlenky a filozofii státnictví. Ačkoliv se nejedná o primárně literárního autora, jeho vliv na utváření jazyka byl značný. Michelangelo Buonarroti (1475–1564), slavný umělec, také psal Sonety, které ukazují, jak se toskánština stala univerzálním jazykem renesančního umění, schopným vyjádřit hluboké estetické a duchovní prožitky. V české literatuře neexistují přímí autoři toskánské školy, neboť se jedná o specificky italský jazykový a kulturní fenomén. Přesto však vliv italské renesanční literatury a humanistického myšlení prostoupil do české tvorby, zejména v období humanismu, kde se autoři inspirovali formou a obsahem italských vzorů, nikoli však jazykovým dialektem.
📈 Vývoj
Vývoj toskánské školy jako lingvisticko-literárního fenoménu je úzce spjat s historií italského jazyka. Její vznik se datuje do konce 13. a počátku 14. století ve Florencii. Kořeny sahají k sicilské básnické škole, která sice psala v sicilském dialektu, ale položila základy italské lyriky. Zlom nastal s básníky tzv. „sladkého nového stylu„ (dolce stil novo), jako byli Guido Cavalcanti a Guido Guinizelli, kteří přenesli sicilské básnické formy do toskánštiny a zjemnili jazyk i tematiku. Toto období je považováno za ranou fázi. Období vrcholu nastalo ve 14. století s „třemi korunami“ italské literatury: Dantem Alighierim, Francescem Petrarcou a Giovannim Boccacciem. Jejich geniální díla, psaná ve florentské toskánštině, povýšila tento dialekt na prestižní literární jazyk. Danteho “Božská komedie“ ukázala obrovský rozsah a hloubku jazyka, Petrarcův “Zpěvník“ stanovil standard pro evropskou lyriku a Boccacciův “Dekameron“ pro italskou prózu. V 15. století, během rané renesance, se na krátko vrátila popularita latiny jako jazyka humanistů, ale prestiž a rozšířenost děl tří korun udržely toskánštinu na výsluní. V 16. století došlo k dalšímu upevnění pozice toskánštiny, zejména díky práci Pietra Bemba, který ve svém díle “Prose della volgar lingua“ (1525) kodifikoval italský spisovný jazyk, čímž prakticky prohlásil florentskou toskánštinu 14. století (jazyk Danta, Petrarky a Boccaccia) za ideální literární normu. Tím se toskánština stala základem moderní spisovné italštiny a tento proces představuje jakýsi postupný ústup od “regionální„ školy k “národnímu“ jazyku. V 17. století Akademie della Crusca, založená ve Florencii, dále kodifikovala a čistila italský jazyk na základě florentského vzoru. Žánrově se toskánská škola projevila ve všech hlavních literárních žánrech – epice (Dante), lyrice (Petrarca) a próze (Boccaccio, Machiavelli). Regionálně je to samozřejmě Florencie a Toskánsko. Neexistují významné národní varianty v rámci samotné toskánské školy, neboť jejím cílem bylo právě vytvoření jednotného národního jazyka z regionálního základu. Její vliv však zasahoval celou Itálii.
💫 Vliv
Vliv toskánské školy na pozdější literaturu a umění je obrovský a nepopiratelný. Především položila základy moderní spisovné italštiny. Bez děl Danta, Petrarky a Boccaccia by italský jazyk dnes vypadal zcela jinak a pravděpodobně by nebyl tak sjednocený. Petrarkismus, lyrická forma a tematika vycházející ze Zpěvníku, ovlivnil celou evropskou poezii od renesance až do baroka. Najdeme ho u autorů jako William Shakespeare, Philip Sidney v Anglii, Pierre de Ronsard ve Francii, Garcilaso de la Vega ve Španělsku a v neposlední řadě i u českých renesančních a barokních básníků, kteří buď překládali, nebo napodobovali italské vzory. Jejich přístup k jazyku a literatuře inspiroval pozdější snahy o standardizaci národních jazyků v jiných zemích. V době svého vzniku byla díla „tre corone“ přijímána s velkým obdivem a úctou, i když s určitými nuancemi. Danteho “Božská komedie“ sice byla revoluční svým jazykem a vizí, ale její politické narážky a kritika tehdejších poměrů mohly být v některých kruzích kontroverzní. Nicméně její jazyková síla a umělecká hodnota převažovaly. Petrarcův Zpěvník byl okamžitě uznán jako mistrovské dílo a jeho styl se stal vzorem k následování. Boccacciův “Dekameron“ byl občas předmětem kritiky církve kvůli svým často necudným a satirickým pasážím a v některých vydáních byl cenzurován, ale jeho jazykový přínos k rozvoji italské prózy byl nepopiratelný. Dnes je toskánská škola považována za fundamentální pilíř italské i světové literatury. Její autoři a díla jsou nedílnou součástí světového kulturního dědictví a jsou studováni na univerzitách po celém světě. Jejich vliv je patrný nejen v literatuře, ale i v dalších uměleckých formách. Existuje mnoho filmových adaptací “Dekameronu“, z nichž nejznámější je film Pier Paolo Pasoliniho z roku 1971, který se pokouší zachytit jeho atmosféru a vitalitu. Danteho “Božská komedie“ inspirovala nespočet umělců – od slavných ilustrací Gustave Dorého, přes hudební díla (např. Lisztova Danteho symfonie), až po videohry (Dante’s Inferno). Divadelní adaptace a interpretace děl těchto autorů jsou neustále uváděny. Jejich jazyk a příběhy zůstávají živé a rezonují s moderním publikem, což svědčí o jejich nadčasové hodnotě a trvalém významu pro evropskou kulturu. Jejich příspěvek k formování národní identity skrze jazyk je stále aktuální a inspirativní pro lingvisty i spisovatele.