📖 Úvod
Symbolismus, původním názvem Symbolisme (francouzsky), je literární směr, který se rozvíjel převážně v pozdním 19. století, zhruba od 80. let 19. století do prvního desetiletí 20. století; jeho kolébkou byla Francie, odkud se rozšířil do dalších evropských zemí, zejména do Belgie, Ruska, Německa, Rakouska, Polska a samozřejmě i do českých zemí, v omezené míře ovlivnil i literaturu ve Velké Británii a Spojených státech amerických; cílem symbolistů bylo proniknout pod povrch skutečnosti a zachytit hlubší, často skryté významy a duchovní dimenze světa.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku symbolismu bylo hluboce ovlivněno obdobím fin de siècle, tedy „koncem století„, které se vyznačovalo pocity úzkosti, úpadku, ale i naděje a očekávání nových uměleckých forem; prudká industrializace a urbanizace vedly k odcizení a krizi tradičních hodnot, zatímco vědecký pokrok, zejména triumfující pozitivismus, přinesl s sebou i deziluzi z jeho neschopnosti odpovědět na existenciální a duchovní otázky; společnost prožívala hluboké společenské změny, od vzestupu masové společnosti po prohlubování sociálních nerovností, což vyvolávalo pocit ztráty smyslu a potřebu úniku do nitra či do světa fantazie. Filosofické pozadí symbolismu tvořilo odmítnutí pozitivistického důrazu na empirické poznání a materialismus; symbolisté se obraceli k filosofii Arthura Schopenhauera, s jeho pojetím světa jako vůle a představy, k pesimismu a myšlence utrpení, a k Friedrichu Nietzschemu, který zpochybňoval tradiční morálku a vyzýval k hledání nových hodnot, k “přehodnocení všech hodnot„ a k osvobození dionýské stránky člověka; vliv měl i Henri Bergson s jeho intuicí a pojetím času jako vnitřní “délky„; objev Sigmunda Freuda a teorie nevědomí také rezonovaly se symbolistickým zájmem o sny, podvědomí a skryté psychické procesy. U vzniku symbolismu a jeho teoretického zakotvení stál především francouzský básník Stéphane Mallarmé, který usiloval o čistou poezii sugestivní moci, a Jean Moréas, který v roce 1886 publikoval “Manifest symbolismu„, v němž poprvé definoval tento směr a vymezil jeho základní principy; důležitými předchůdci a inspiračními zdroji byli Charles Baudelaire se svými “Květy zla„, které již pracovaly se symboly a synestézií, a “prokletí básníci„ Paul Verlaine a Arthur Rimbaud, jejichž dílo otevřelo cestu k subjektivní, sugestivní a často mystické poezii. Symbolismus se ostře vymezoval proti Realismu a Naturalismu, které kritizoval pro jejich objektivní, popisný a materialistický přístup k realitě, pro zaměření na vnější detaily, sociální determinismus a často i na ošklivé stránky života; odmítal jejich ambici k vědecké objektivitě a dokumentární přesnosti. Naopak navazoval na některé prvky Romantismu, jako byl důraz na subjektivitu, cit, imaginaci, individualitu a tajemství, avšak s větším důrazem na uměleckou formu a rafinovanost; určité aspekty převzal i od Parnasismu, zejména kult formální dokonalosti, hudebnosti verše a princip “umění pro umění“, ale obohatil je o hlubší duchovní a mystický rozměr. Politická situace konce 19. století byla v Evropě relativně stabilní, ovšem pod povrchem bublaly nacionalistické tendence, imperialistické ambice a sociální neklid, které později vyústily v první světovou válku; společenské změny zahrnovaly narůstající sekularizaci, krizi víry a hledání nových forem spirituality a smyslu v umění.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou symbolismu je především sugestivnost a evokace namísto přímého popisu či racionálního vysvětlení; směr se snaží proniknout k „podstatě věcí“ prostřednictvím symbolů, které nejsou jednoznačné, ale mnohovýznamové a otevírají cestu k subjektivním interpretacím; cílem je odhalit skrytou, často duchovní nebo transcendentní realitu za viditelným světem. Typická témata a motivy zahrnují smrt, úpadek, melancholii, nemoc, sny, vize, halucinace, nevědomí, erotiku (často dekadentní nebo osudovou), osamělost, odcizení, pomíjivost krásy a života, zájem o mystiku, okultismus, staré mýty a legendy; častým motivem je i město jako místo krásy, ale i zmaru a úpadku, nebo přírodní obrazy (květiny, měsíc, voda) s hlubokým symbolickým nábojem. Obraz typického hrdiny je často introvertní, citlivý, melancholický, vnitřně rozervaný umělec, intelektuál či snílek, který je odcizen světu a hledá krásu, pravdu či smysl ve svém vnitřním světě nebo ve světě snů a vizí; často je postava „dandyho“ – rafinovaného, estetického, avšak apatického a dekadentního jedince. Obvyklé prostředí je často umělé, rafinované, dekadentní interiéry, snové krajiny, mystické zátiší, města v noci, nebo osamělá místa plná ticha a tajemství; konflikty jsou převážně vnitřní: střet ideálu s realitou, duchovního s materiálním, vědomého s nevědomým, touhy po absolutnu s prázdnotou světa. Jazyk a styl jsou vysoce metaforické, symbolické, bohaté na obrazy a synestezie (spojování vjemů různých smyslů – např. „červený zvuk“); důraz je kladen na hudebnost verše, rytmus, rým, eufonii, aliteraci a asonanci, čímž se poezie blíží hudbě; jazyk je často evokativní, mnohovrstevnatý, s nejednoznačným významem, který má čtenáře spíše uvést do určité nálady než mu sdělovat konkrétní fakta. Kompozice je často volná, bez přísné logické struktury, zaměřená spíše na vytváření atmosféry a nálady, fragmentární a subjektivní; vyprávěcí postupy jsou nepřímé, sugestivní, často využívající první osobu, proud vědomí nebo narážky, které čtenáře vybízejí k vlastní interpretaci; básník funguje jako médium, které zprostředkovává skryté pravdy. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou především lyrická poezie, často v podobě sonetů, balad nebo volného verše; v próze se objevuje poetická próza, psychologické romány (např. Joris-Karl Huysmans – “Naruby“), novely a povídky, které se soustředí spíše na vnitřní svět hrdinů a symbolickou vrstvu než na děj; v dramatu pak vzniká symbolistické drama (např. Maurice Maeterlinck), kde se klade důraz na atmosféru, ticho, tajemství a symbolické dialogy, které odhalují hlubší psychické stavy postav.
👥 Zastupci
Symbolismus je literární a umělecký směr, který vznikl ve Francii v druhé polovině 19. století, primárně jako reakce na realismus, naturalismus a parnasismus, s cílem vyjádřit myšlenky, emoce a duchovní stavy prostřednictvím náznaků, symbolů a metafor namísto přímého popisu. Mezi nejdůležitější světové autory symbolismu patří “Stéphane Mallarmé“ s díly jako “Faunovo odpoledne“ nebo “Písně“; Mallarmého poezie se vyznačuje složitou symbolikou, evokací nálad a zaměřením na hudebnost jazyka, což jsou klíčové aspekty symbolismu. Dalším významným představitelem je “Paul Verlaine“, autor “Saturnských básní“ a “Romancí beze slov“; jeho díla jsou charakteristická hudebností, melancholií a snahou zachytit prchavé dojmy a pocity, často s použitím náznaků místo přímého pojmenování. “Arthur Rimbaud“ se svou “Opilou lodí“ a “Sezónou v pekle“, ačkoliv stál na pomezí symbolismu a dekadence, svými vizemi, snovostí a snahou proniknout do hlubin lidského podvědomí ovlivnil symbolisty a je typickým představitelem úniku od reality. “Charles Baudelaire“ je s “Květy zla“ považován za předchůdce a inspiračního otce symbolismu, neboť ve svých básních propojoval krásu s ošklivostí, používal synestezie a hledal hlubší významy za smyslovým vnímáním. “Maurice Maeterlinck“ (“Pelléas a Melisanda“) ve svých dramatech vytvářel atmosféru tajemství, osudovosti a podvědomého strachu, čímž ilustroval symbolistickou fascinaci nevyslovitelným a skrytými silami. “Oscar Wilde“ (“Obraz Doriana Graye“, “Salome“) tíhnul k estetismu a dekadenci, ale jeho důraz na uměleckou krásu, symbolické obrazy a hluboké psychologické vrstvy se prolíná se symbolistickými tendencemi. V českém prostředí byl vrcholným představitelem “Otokar Březina“ s “Tajemnými dálkami“ a “Svítáním na západě“; jeho poezie se vyznačuje hlubokou spiritualitou, kosmickými vizemi a složitou metaforikou, jíž se snaží vyjádřit přesahující skutečnost. “Karel Hlaváček“ (“Mstivá kantiléna“, “Pozdě k ránu“) ve svých verších mistrně pracuje s hudebností, melancholií a dekadentními motivy, evokuje prchavé nálady a pocity skryté pod povrchem, čímž dokonale ilustruje estetiku symbolismu. “Antonín Sova“ (“Z mého kraje“, “Údolí nového království“) v jeho pozdějších dílech se objevují symbolistické prvky jako snaha zachytit vnitřní prožitky, melancholie a náznakovost v popisu přírody a lidské duše. “František Xaver Šalda“, ač především teoretik a kritik, svými díly jako “Boje o zítřek“ silně ovlivnil vnímání symbolismu v Čechách a zdůrazňoval potřebu hlubšího smyslu a duchovního obsahu v umění. Raná tvorba “Stanislava Kostky Neumanna“ (“Nemocnice na kraji města“) tíhla k symbolismu a dekadenci, vyjadřovala melancholii, nespokojenost a hledání hlubších prožitků v nitru člověka.
📈 Vývoj
Symbolismus vznikl ve Francii v 80. letech 19. století jako reakce na objektivismus realismu a naturalismu, stejně jako na povrchnost parnasismu, s prvním manifestem Jeana Moréase z roku 1886. Kořeny směru však sahají již k dílu Charlese Baudelaira „Květy zla“ (1857), které se vyznačovalo synestézií a hledáním skrytých analogií mezi světem jevů a idejí. Důležitou roli hráli také básníci “prokletí“ jako Verlaine a Rimbaud, kteří se odkláněli od tradiční poetiky. Vrcholné období symbolismu spadá do 90. let 19. století a raných let 20. století, kdy se rozšířil z Francie do celé Evropy – do Belgie, Anglie, Německa, Ruska a střední Evropy. Básníci jako Mallarmé, Verlaine a Maeterlinck ve Francii, Březina a Hlaváček v Čechách, W.B. Yeats v Irsku nebo Alexander Blok v Rusku tvořili svá stěžejní díla, která definovala estetiku směru. Klíčová byla snaha o vyjádření nevyslovitelného, skrytých skutečností, nálad a mystických prožitků prostřednictvím symbolů, metafor a hudebnosti jazyka. Počátkem 20. století začal symbolismus postupně ustupovat s nástupem nových avantgardních směrů jako futurismus, expresionismus a surrealismus, avšak mnoho jeho prvků bylo do těchto nových hnutí integrováno. Symbolismus se proměnil, jeho odkaz žil dál v důrazu na subjektivitu, psychologickou hloubku a autonomii umění. Rané fáze se vyznačovaly spíše melancholií a dekadencí, pozdní pak hledáním duchovních hodnot a kosmických vizí. Národní varianty symbolismu se lišily; francouzský symbolismus se soustředil na básnickou formu a hudebnost, belgický se klonil k mystice a snovým prvkům (Maeterlinck), anglický a irský symbolismus se prolínal s keltskou mytologií a folklorem (Yeats), ruský symbolismus měl silné náboženské a filozofické podtexty s hledáním mystických vizí (Blok, Bělyj), zatímco český symbolismus byl charakterizován hlubokou spiritualitou a kosmickými vizemi (Březina) i dekadentními tóny (Hlaváček). Symbolismus se neomezoval jen na literaturu, ale rozvíjel se i v dramatu (Maeterlinckovo symbolistické drama) a ve výtvarném umění s malíři jako Gustave Moreau, Odilon Redon, Edvard Munch či Gustav Klimt, kteří se snažili vyjádřit ideje a emoce prostřednictvím symbolických obrazů.
💫 Vliv
Symbolismus měl obrovský a dalekosáhlý vliv na pozdější literární a umělecké směry. Jeho důraz na subjektivitu, introspekci, autonomii umění a volné verše připravil půdu pro modernistické hnutí. Z symbolismu přímo vycházejí expresionismus (zvláště v důrazu na vnitřní prožitek a deformaci reality), surrealismus (fascinace snem, podvědomím a iracionálním) a do značné míry i existencialismus (hledání smyslu v absurdním světě). Mnozí autoři 20. století, jako například T.S. Eliot, Ezra Pound, William Butler Yeats a Georg Trakl, byli symbolistickým přístupem hluboce ovlivněni, zejména v používání komplexní symboliky a metaforiky. Vliv se projevil i v hudbě, kde impresionisté jako Claude Debussy nebo Maurice Ravel převzali symbolistické principy evokace a náladovosti, stejně jako ve výtvarném umění, kde symbolismus ovlivnil expresionisty a surrealisty. V době svého vzniku byl symbolismus přijímán s rozporuplnými pocity. Zpočátku byl často předmětem nepochopení a kritiky, zejména ze strany představitelů realismu a naturalismu, kteří ho považovali za elitářský, nejasný a odtržený od skutečnosti. Mnozí kritici se vysmívali jeho složité symbolice a subjektivismu. „Prokletí básníci“ byli často považováni za společensky nepřijatelné a jejich díla za dekadentní a morálně závadná, což vedlo k odmítání a dokonce k cenzuře některých textů (např. Baudelaireho “Květy zla“ byly soudně stíhány). Postupně si však symbolismus získával obdivovatele mezi mladší generací umělců a intelektuálů, kteří hledali nové cesty vyjádření, a byl uznán za důležitý umělecký proud, který nabídl hlubší pohled na lidskou psychiku a duchovní dimenzi existence. Dnes je symbolismus všeobecně uznáván jako klíčový literární a umělecký směr, který zásadním způsobem ovlivnil vývoj moderního umění, vnímán jako most mezi romantismem a modernismem, který otevřel cestu k experimentům s formou, jazykem a obsahem. Díla symbolistů jsou studována na univerzitách po celém světě a jsou považována za klasiku světové literatury. Jejich básně a dramata jsou neustále nově interpretována a adaptována; například opera “Pelléas a Melisanda“ od Claude Debussyho je přímou adaptací symbolistické hry Maurice Maeterlincka. Vliv symbolistické estetiky je patrný i v mnoha artových filmech, které se soustředí na atmosféru, snovost a podvědomí. Vizuální umění symbolismu je dnes vysoce ceněno a vystavováno v prestižních galeriích po celém světě. Symbolistické prvky a inspirace se objevují i v současné poezii, hudbě a vizuálním umění, kdy tvůrci hledají způsoby, jak vyjádřit skryté významy a emocionální hloubky prostřednictvím náznaků a symbolů, čímž symbolismus vnímáme jako směr, který obohatil umění o novou dimenzi vnitřního světa a duchovního hledání.