📖 Úvod
Surrealismus (původní název Surréalisme) je vlivný umělecký a literární směr 20. století, který se rozvíjel především od počátku 20. let 20. století a jehož vliv se táhl po několik desetiletí. Vznikl ve Francii, především v Paříži, ale brzy se rozšířil do mnoha dalších zemí po celém světě. Mezi nejvýznamnější země, kde se surrealismus rozvíjel a zanechal hlubokou stopu, patří Belgie, Španělsko, Československo, Německo, Velká Británie, Spojené státy americké, Mexiko a další země Latinské Ameriky, kde často rezonoval s místními tradicemi magického realismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku surrealismu je komplexní a hluboce zakořeněné v otřesech počátku 20. století. Primárním zakladatelem a hlavním teoretikem, který stál u zrodu surrealistického hnutí, byl francouzský básník a esejista André Breton, který v roce 1924 publikoval svůj klíčový „Manifeste du surréalisme“ (Manifest surrealismu), jenž formálně vymezil jeho cíle a metody. Společně s ním u vzniku stáli i další významné osobnosti jako Louis Aragon, Philippe Soupault, Paul Éluard, Robert Desnos a Benjamin Péret. Vznik surrealismu je neodmyslitelně spojen s politickou a společenskou situací po první světové válce. Evropa byla traumatizována hrůzami válečného konfliktu, který otřásl vírou v pokrok, racionalitu, humanismus a tradiční buržoazní hodnoty. Panovala hluboká deziluze z logiky, vědy a společenských struktur, které, jak se zdálo, vedly lidstvo k sebedestrukci. Surrealisté reagovali na tuto krizi odmítáním konvenční morálky, estetiky a politiky, považujíce je za pokrytecké a neschopné řešit skutečné problémy. Filozofické pozadí je silně ovlivněno zejména psychoanalýzou Sigmunda Freuda. Freudovy teorie o podvědomí, snech, potlačených touhách, sexualitě a roli iracionálních sil v lidské psychice poskytly surrealistům klíčový rámec pro jejich umělecké a existenční experimenty. Cílem bylo prozkoumat a uvolnit skryté oblasti lidské mysli, odhalit “vyšší realitu„ – surreality – kde se snění a bdělý stav, vědomé a podvědomé, logika a iracionalita spojí v jednotu. Inspiraci nacházeli také u filozofů jako Friedrich Nietzsche s jeho kritikou morálky a důrazem na vůli k moci a Dionýskou stránku člověka, nebo u G. W. F. Hegela, jehož dialektika ovlivnila myšlenku syntézy protikladů. Dále se opírali o zájem o okultismus, alchymii a různé formy mystiky, v nichž spatřovali cestu k poznání skrytých pravd. Surrealismus se vymezoval především proti předchozím uměleckým směrům, které vnímal jako příliš racionální, popisné a povrchní. Silně se vymezoval proti realismu a naturalismu, které pokládal za pouhé zrcadlení vnější skutečnosti, neschopné proniknout k hlubším pravdám lidské existence. Opakovaně kritizoval racionalismus a pozitivismus, jež považoval za příčinu civilizačních neštěstí a útlaku lidské svobody. Zároveň se odkláněl od buržoazní estetiky a morálky. Historicky navazoval na dadaismus, z něhož mnozí surrealisté vzešli (včetně Bretona, Aragona a Soupaulta). Dadaistický duch revolty, anarchie, provokace a zpochybňování umění jako takového byl pro surrealismus stěžejní. Nicméně surrealismus šel dál – od pouhé destrukce a nihilismu dadaistů k “revolučnímu„ konstruktivnímu programu, který usiloval o přetvoření světa skrze uvolnění podvědomí a imaginace. Navazoval též na odkaz romantismu a symbolismu s jejich důrazem na imaginaci, emoce, snění a iracionální stránku lidského prožívání, byť je radikalizoval a posunul do rovin dosud neprozkoumaných. Jako přímé literární předchůdce a inspirační zdroje uváděli surrealisté často francouzské básníky jako Isidore Ducasse (hrabě z Lautréamontu), Arthura Rimbauda a Guillaumea Apollinaira, který mimochodem jako první použil termín “surrealismus“ ve své hře “Prsy Tiréziovy“ (Les Mamelles de Tirésias) v roce 1917, i když v jiném kontextu než Breton. Surrealisté hledali inspiraci v dílech, která bourala konvence a otevírala dveře nečekaným spojením a absurditě.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika surrealismu jsou charakteristické svou snahou o radikální osvobození lidské mysli a uměleckého výrazu. Klíčovým konceptem je „surreality (surréel)“ – jakýsi nadvláha reality, kde se rozpouští hranice mezi snem a skutečností, vědomím a podvědomím, logikou a absurditou, čímž vzniká nová, vyšší a komplexnější realita. Typická témata a motivy zahrnují především “sny, noční můry, halucinace a podvědomí“ jako bránu k hlubšímu poznání. Důležitým motivem je “láska, erotika a sexualita“, často pojímaná jako revoluční síla, která narušuje společenská tabu a konvence, nezřídka s prvky fetišismu, temnoty či transgrese. Neoddělitelná je “svoboda a revolta“ proti všem formám útlaku – politickému, morálnímu, uměleckému. Surrealisté oslavovali “fantazii a imaginaci“ jako nejvyšší lidské schopnosti a nástroje k transformaci světa. Časté jsou motivy “náhodného setkávání“ nepříbuzných předmětů nebo jevů (tzv. “krása křečovitá„, “krása convulsivní„ – André Breton), které vytvářejí nečekané a znepokojivé obrazy. Zkoumána je také “šílenství“ jako alternativní stav vědomí, který může odhalit skryté pravdy, a “zázračno, okultismus a alchymie“ jako cesty k mystickému poznání. Častým prostředím bývá “město“, avšak zobrazené ve snu podobné, dezorientující nebo znepokojivé perspektivě. Obraz typického hrdiny není konvenční. Spíše než o hrdinu v tradičním smyslu jde o “rebelujícího jedince, snílka, flanéra“, toho, kdo se potuluje na hranici bdělosti a snu, kdo se noří do hlubin vlastního podvědomí, aby odhalil jeho skryté mechanismy. Je to postava často posedlá touhou, úzkostí, erotickými fantaziemi, odmítající společenské normy a hledající absolutní svobodu. Obvyklé prostředí a konflikty jsou často vnější manifestací vnitřních stavů. Prostředím jsou “snové krajiny, opuštěná nebo tísnivá městská zákoutí, podivně transformované interiéry“, kde se prolíná známé s neznámým. Konflikty jsou převážně “vnitřní“ (mezi vědomím a podvědomím, touhou a represí) nebo “společenské“ (jedinec versus útlak konvenční společnosti). Neexistuje snaha o jejich racionální řešení, spíše o jejich prozkoumání a vyjevení. Jazyk a styl jsou klíčovými nástroji pro proniknutí do podvědomí. Dominantní technikou je “automatické psaní (écriture automatique)“, kdy autor píše bez cenzury, logické kontroly a racionálního záměru, aby zaznamenal nefiltrované myšlenky a obrazy. Jazyk je bohatý na “metafory a přirovnání“, které jsou často šokující, paradoxní, absurdní a vytvářejí neočekávaná spojení. Využívá se “volná asociace“, “rozvolněná syntaxe a interpunkce“, často až k naprosté absenci, aby se dosáhlo spontaneity a přímého toku myšlenek. Surrealisté se nebránili “obscénnosti, vulgaritě, černému humoru a provokaci“, aby narušili konvence. Důležitou roli hraje rytmus a melodie textu, která má evokovat hypnotický, snový stav. Kompozice je často “alogická, fragmentární a nelineární“, odrážející logiku snů, nikoli tradičního vyprávění. Chybí tradiční dějová linie a kauzalita. Místo toho se text skládá z volně spojených obrazů, myšlenek, asociací, které nemají zřejmou chronologickou nebo logickou návaznost. Vyprávěcí postupy jsou silně “subjektivní“, často v první osobě, zaměřené na vnitřní svět, pocity a vize vypravěče. Je přítomna “mnohoznačnost a symbolismus“, kdy se skutečnost prolíná se snem a fantazií. Cílem není vyprávět příběh, nýbrž evokovat pocity, nálady a odhalovat podvědomé obsahy skrze překvapivé zvraty a iracionální logiku. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou: 1. “Poezie“: Je považována za nejpřímější a nejefektivnější médium pro surrealistický výraz. Používá se především volný verš, plný bohaté, často halucinatorní obraznosti. 2. “Experimentální próza“: Novely a krátké povídky, které se vyhýbají tradičnímu ději a zaměřují se na popis vnitřních stavů, proudů myšlenek a snových sekvencí. 3. “Manifesty a teoretické texty“: Klíčové pro formulaci principů hnutí (Bretonovy manifesty). 4. “Experimentální formy“: Koláže, “cadavres exquis“ (rozkošné mrtvoly) – kolektivní tvorba textu nebo obrazu, kde každý účastník přidává část, aniž by znal předchozí. 5. “Divadlo“: Ač méně dominantní než poezie, existovaly pokusy o surrealistické divadlo, které mělo šokovat a narušovat konvence (např. Antonin Artaud a jeho koncept divadla krutosti, který má se surrealismem mnoho společného).
👥 Zastupci
Surrealismus, revoluční umělecký a literární směr 20. století, se snažil osvobodit lidskou mysl z pout racionality a logiky, objevovat svět nevědomí, snů a náhody, a to zejména pod vlivem psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Mezi nejvýznamnější světové autory patří André Breton, který svými „Manifesty surrealismu“ (1924, 1930, 1942) teoreticky vymezil a prakticky demonstroval principy automatického psaní a prolínání reality s fantazií, což jsou klíčové aspekty surrealistického přístupu. Jeho román „Nadja“ (1928) je autobiografickým vyprávěním, které prozkoumává hranice mezi realitou a duševní nemocí skrze setkání s tajemnou ženou, a dokonale tak ilustruje surrealistické hledání „objektivní náhody“ v každodenním životě. Paul Éluard svou sbírkou „Veřejná růže“ (La Rose publique, 1934) představuje poezii plnou volných asociací a obraznosti, kde láska a sen hrají ústřední roli, čímž exemplárně naplňuje surrealistickou lyriku. Louis Aragon v díle „Pařížský venkovan“ (Le Paysan de Paris, 1926) kombinuje prozaické líčení s fantastickými vizemi a snahou odkrývat poezii ve zdánlivě banálních městských scénách, čímž ukazuje snahu surrealistů o poetizaci všedního. Ačkoliv především vizuální umělec, Salvador Dalí svými teoretickými texty a autobiografickým „Tajným životem Salvadora Dalího“ (La Vie secrète de Salvador Dalí, 1942) dokázal verbalizovat svou „paranoicko-kritickou metodu“ a vnést do literatury obrazy z hlubin nevědomí, čímž se stal literárně významným interpretátorem surrealistického světa. V českém kontextu byl surrealismus mimořádně silný, a to především díky Vítězslavu Nezvalovi, který se ve sbírce „Pražský chodec“ (1938) ponořil do světa volných asociací, fantazie a snových obrazů inspirovaných městem, čímž se stal předním představitelem české surrealistické poezie. Karel Teige, hlavní teoretik českého avantgardního hnutí Devětsil a později surrealismu, svými esejemi a texty jako „Surrealismus proti proudu“ (1938) formuloval a obhajoval estetické i revoluční principy směru, což bylo pro etablování surrealismu v Československu klíčové. Jindřich Štyrský, výtvarník a spisovatel, ve svých textech k obrazovým cyklům, například „Sny“ (1925), nebo v „Erotické revui“ (vydávané v letech 1930-1933), zpracovával témata erotiky, podvědomí a fetiše s pronikavou introspekcí, která je pro surrealismus charakteristická. Dalšími důležitými českými autory byli Konstantin Biebl, jehož sbírka „Zrcadlo noci“ (1939) vykazuje silné surrealistické rysy, a Toyen (Marie Čermínová), která sice primárně výtvarnice, ale svými myšlenkami a spojením s hnutím ovlivnila i literární tvorbu.
📈 Vývoj
Vývoj surrealismu v čase je komplexní a dynamický proces. Směr se zrodil počátkem 20. let 20. století v Paříži jako přímá reakce a evoluce na předchozí hnutí dadaismu, které po první světové válce vyjádřilo naprostou skepsi vůči logice a rozumu. Skupina mladých intelektuálů, mezi nimiž byli André Breton, Louis Aragon a Philippe Soupault, ovlivněna myšlenkami Sigmunda Freuda o podvědomí a snech, se rozhodla jít dál než dadaistická negace a hledat novou realitu – „surrealitu„ – v hlubinách lidské psýchy. Období vzniku je spjato s rokem 1924, kdy André Breton vydal první “Manifest surrealismu,„ který teoreticky vymezil cíle a metody hnutí, především pak automatické psaní jako prostředek k vyjádření nepřerušovaného toku myšlenek z nevědomí. Vrcholu dosáhl surrealismus v letech 1920-1930, kdy se k němu přidala celá řada významných umělců a spisovatelů z celého světa, a hnutí se stalo mezinárodním fenoménem, zasahujícím do literatury, výtvarného umění, filmu i divadla. Raná fáze byla charakterizována experimenty s automatickým psaním a hravou rebelií, zatímco pozdější fáze, zejména od konce 20. let, se začala více propojovat s politickými otázkami, především s komunismem a myšlenkami trockismu, což vedlo k interním rozkolům a vylučování některých členů (například Artaud, Dalí, Aragon). Postupný ústup ve své původní formě nastal zejména po druhé světové válce, kdy se hnutí rozptýlilo a jeho zakladatelé se vydali vlastními cestami, přestože Breton udržoval živý zájem o surrealismus až do své smrti v roce 1966. Surrealismus se však nikdy zcela neztratil, spíše se proměnil a integroval do dalších uměleckých směrů. Z hlediska národních a regionálních variant je důležité zmínit silnou československou odnož. Již ve 20. letech byly vlivy surrealismu patrné v tvorbě Devětsilu, ale formálně se český surrealismus etabloval v roce 1934 založením “Skupiny surrealistů v ČSR“ pod vedením Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, s aktivními členy jako Jindřich Štyrský a Toyen. Tato skupina, jež udržovala přímé kontakty s pařížskou centrálou, se stala jednou z nejvýznamnějších národních sekcí a přinesla originální příspěvky do teorie i praxe surrealismu, například prostřednictvím erotiky a onirismu. Surrealismus se rozšířil také do Belgie (René Magritte, Paul Delvaux), Velké Británie, Spojených států (díky exilu během války) a Mexika (Frida Kahlo, Leonora Carrington), kde se často prolínal s lokálními kulturními vlivy a získával nové podoby.
💫 Vliv
Vliv surrealismu na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha oblastmi. Jeho důraz na nevědomí, sny, náhodu a osvobození obrazotvornosti inspiroval řadu uměleckých směrů a jednotlivých autorů. V literatuře se surrealistické principy projevily v absurdním dramatu, kde autoři jako Samuel Beckett a Eugène Ionesco navázali na surrealistické zpochybňování logiky a smysluplnosti existence, ačkoli k tomu přistupovali s větším pesimismem. Inspirace je patrná i v Beat Generation, zejména v poetice Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga, kteří se snažili zachytit proud vědomí a spontánní prožitek. V próze ovlivnil magický realismus, především autory jako Gabriel García Márquez nebo Julio Cortázar, kteří do realistického vyprávění začlenili fantastické a snové prvky, což je přímo v souladu s surrealistickým prolínáním reality a snu. Surrealismus také výrazně ovlivnil film, s průkopníky jako Luis Buñuel (jeho „Andaluský pes“ z roku 1929, spolu se Salvadorem Dalím, je ikonou surrealistického filmu) a později i tvůrce jako David Lynch, kteří experimentují s nelineárními narativy, snovou logikou a vizuálními metaforami. Ve výtvarném umění z něj vychází Pop Art (např. Andy Warhol, který využíval banální předměty, ale s ironií a odkazy na reklamu, což má kořeny v surrealistickém objektu) a konceptuální umění, které často pracuje s nečekanými kombinacemi a redefinovanými objekty. V době svého vzniku byl surrealismus přijímán s velkou kontroverzí. Na jedné straně vyvolával fascinaci a nadšení pro svou revolučnost a odvahu, zejména mezi mladými umělci a intelektuály. Na straně druhé však čelil ostré kritice, často ze strany establishmentu i politických kruhů. Byl kritizován za svou „dekadenci,“ „obscénnost“ a „iracionalitu.“ Docházelo k zákazům výstav, cenzuře publikací a skandálům, například kolem vyloučení některých členů pro politické neshody s André Bretonem. Zleva byl někdy vnímán jako buržoazní únik od sociálních problémů, zatímco zprava jako subverzivní a morálně rozkladný. Dnes je surrealismus vnímán jako jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších uměleckých směrů 20. století, jehož odkaz je neustále objevován a interpretován. Jeho díla jsou předmětem akademického studia, rozsáhlých výstav po celém světě a jsou součástí kánonu moderního umění. Surrealistická estetika a témata se promítají do populární kultury, reklamy a designu. Existují četné filmové adaptace, ať už přímo surrealistických děl (např. animovaný film „Pád domu Usherů“ z roku 2023, inspirovaný Poeovou povídkou, ale s výrazným surrealistickým vizuálem) nebo děl silně inspirovaných jeho principy (např. již zmíněné filmy Davida Lynche, nebo tvůrci jako Federico Fellini, Jan Švankmajer, či Terry Gilliam). V divadle se jeho vliv projevuje v postdramatickém divadle a experimentálních formách, které boří klasické narativní struktury a pracují s asociativními obrazy.