📖 Úvod
Český název se pro tento literární směr nevžil, a proto je primárně znám pod svým původním německým názvem Sturm und Drang, což v překladu znamená „Bouře a vzdor“ či „Bouře a tíseň“. Jednalo se o rané období německé literatury, které se rozvíjelo především ve druhé polovině 18. století, konkrétně přibližně v letech 1767 až 1785. Geograficky byl tento směr pevně spjat s územím Svaté říše římské národa německého, tedy s dnešním Německem, kde představoval významnou předzvěst romantismu a reakci na vládnoucí osvícenské myšlení.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku hnutí Sturm und Drang bylo komplexní a odráželo dobové napětí v Evropě. Evropa se nacházela v období pozdního osvícenství, které sice přineslo důraz na rozum, vědu a pokrok, ale zároveň vyvolalo v části intelektuálů pocit chladné racionality a nedostatku emocí. Společenská situace v německy mluvících zemích byla charakterizována fragmentací Svaté říše římské na množství malých knížectví a absolutistických států, kde vládnoucí elita (aristokracie) žila v přepychu, často s francouzskými manýry, zatímco měšťanstvo a šlechta se potýkaly s omezenými možnostmi uplatnění a nedostatkem politického vlivu. Mladí intelektuálové z řad měšťanstva, často vystudovaní, ale bez perspektivy na významnou kariéru, pociťovali silnou frustraci z tehdejšího společenského uspořádání a rigidních konvencí. Politická situace v Německu, kde neexistoval silný centralizovaný stát a národní identita byla rozdrobená, vedla k touze po sjednocení a zároveň k hledání specificky německého kulturního projevu, který by se vymanil z vlivu francouzské kultury a klasicismu. Filozofické pozadí bylo silně ovlivněno Jeanem-Jacquesem Rousseauem, zejména jeho ideami o „návratu k přírodě“, o vrozené dobrotě člověka a o převaze citu nad rozumem. Rousseauovo pojetí svobody, individuality a odmítání umělých společenských konvencí hluboce rezonovalo s mladou generací. Dále se na formování Sturm und Drang podepsal vliv Pietismu, náboženského hnutí, které zdůrazňovalo osobní zbožnost, citový prožitek víry a niternost. U zrodu hnutí stáli především Johann Gottfried Herder, který byl klíčovou intelektuální inspirací a učitelem mnoha mladých spisovatelů, včetně Johanna Wolfganga Goetha. Herder zdůrazňoval význam národní kultury, jazyka, lidové poezie a génia. K dalším významným osobnostem raného období patří právě mladý Johann Wolfgang Goethe (zejména díla jako Utrpení mladého Werthera, Götz z Berlichingenu), Friedrich Schiller (Loupežníci), Jakob Michael Reinhold Lenz, Friedrich Maximilian Klinger (jehož drama Sturm und Drang dalo celému směru název), a Heinrich Leopold Wagner. Sturm und Drang se vymezovalo především proti chladné racionalitě a univerzálním principům osvícenství, které pociťovalo jako příliš abstraktní a omezující individuální prožitek. Odmítalo také francouzský klasicismus s jeho přísnými pravidly pro drama (jednota času, místa, děje) a s jeho preferencí rozumové elegance před emocionální hloubkou. Dále se stavělo proti dvorní kultuře rokoka, která byla vnímána jako povrchní, manýristická a odtržená od skutečného života. Naopak navazovalo na sentimalismus, který již předtím zdůrazňoval city, ale Sturm und Drang je dovedl do krajnosti a radikality. Inspiraci čerpalo z děl Williama Shakespeara, jehož dramata plná vášní, morálních dilemat a překračování konvencí byla pro mladé bouřliváky vzorem. Také anglická preromantická poezie (např. Ossianovy zpěvy) a lidová poezie hrály důležitou roli v utváření estetiky.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Sturm und Drang byla především glorifikace citu, vášně a subjektivního prožitku nad rozumem a objektivní realitou. Typickými tématy a motivy byly individualismus, touha po svobodě, vzpoura proti společenským konvencím a autoritám, konflikt jedince se společností, přátelství, láska (často nešťastná a osudová), smrt, pocit odcizení, hledání smyslu života a fascinace přírodou jako útočištěm a zrcadlem duše. Klíčový byl koncept „génia“ (Genie), jedince, který je nadřazen společenským normám, jedná impulsivně, řídí se pouze vlastními pocity a morálkou a je schopen tvořit originálně a svobodně. Obraz typického hrdiny byl ztělesněním tohoto génia. Byl to mladý, vášnivý, citlivý a často rozervaný muž, který se cítil nepochopen světem. Byl to buřič, který se vzpíral útlaku, pokrytectví a všem formám nespravedlnosti. Často byl obdařen výjimečným talentem (např. uměleckým), ale jeho nezkrotná povaha a střet s realitou ho vedly k tragickému konci, sebevraždě nebo společenské izolaci. Příkladem je Werther, který se nedokáže vyrovnat s láskou, která mu je odepřena, nebo Karl Moor z Loupežníků, který se stane banditou z touhy po spravedlnosti a svobodě. Obvyklé prostředí bylo často přírodní – divoké lesy, hory, bouřlivá krajina – které odráželo vnitřní stav hrdinů. Kontrastem k tomu byla represivní a zkažená městská či dvorská společnost. Konflikty se obvykle soustředily na střet svobodného, citlivého jedince s rigidními společenskými pravidly, morálními konvencemi, zákony nebo hierarchiemi. Dalšími konflikty byly ty vnitřní, mezi vášní a povinností, touhou a nemožností ji naplnit, nebo mezi idealismem a krutou realitou. Jazyk a styl byl charakteristický svou vášnivostí, emocionalitou a rétorickou expresivitou. Využíval se bohatý lexikon plný zvolání, воскřiků, rétorických otázek a přehánění. Věty byly často složité, plné odmlk, nedokončených myšlenek, což odráželo vnitřní rozervanost hrdinů. Objevovaly se kolokviální výrazy, lidová mluva a nekonvenční syntax, čímž se autoři snažili přiblížit autentickému prožitku. Styl byl subjektivní a často lyrický i v prozaických žánrech. Kompozice děl Sturm und Drang často porušovala klasicistní pravidla. Chyběla jednota děje, času a místa, zejména v dramatech. Důraz byl kladen na dynamiku, epizodičnost a nečekané zvraty. Struktura byla často volná, někdy působící dojmem fragmentárnosti, což mělo lépe zachytit proud emocí a myšlenek. Vyprávěcí postupy zahrnovaly silnou subjektivitu, často se využívala ich-forma (první osoba) prostřednictvím deníkových záznamů, dopisů (epistolární román, jako v případě Werthera) nebo vnitřních monologů a soliloquií v dramatech. Cílem bylo co nejvěrněji zprostředkovat vnitřní svět hrdiny. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byly drama, které se stalo arénou pro zobrazení osudových konfliktů (tzv. „Genie-Drama“ neboli drama génia), lyrická poezie (zejména ódy a balady, často inspirované lidovou slovesností), a próza v podobě románů, zejména epistolárních románů, které umožňovaly hluboký vhled do psychiky postav, a také povídek či novel.
👥 Zastupci
Sturm und Drang byl revoluční německý literární směr druhé poloviny 18. století, který zdůrazňoval individualismus, emocionální projev a rebelii proti společenským normám a osvícenskému racionalismu. Nejdůležitějšími světovými autory tohoto směru byli: Johann Wolfgang von Goethe, jehož raná díla jako “Utrpení mladého Werthera“, “Prométheus“ a “Götz z Berlichingen“ dokonale ilustrují směr svým emotivním vypravěčstvím, oslavou geniality a vzdorem proti konvencím; “Utrpení mladého Werthera“ (1774) je vrcholným dílem, které zachycuje nekontrolovatelnou vášeň, osamělost a konflikt jedince se společností, vedoucí k tragickému konci, což je esence bouřliváckého hrdiny. Friedrich Schiller se prosadil dramaty jako “Loupežníci“ (1781) a “Intriky a láska“ (1784), které jsou plné vášnivých hrdinů bojujících za svobodu, spravedlnost a proti tyranii, a tím reflektují dravou touhu po svobodě a revoltu mladé generace proti starému řádu. Jakob Michael Reinhold Lenz, s díly jako “Vojáci“ (1776) a “Vychovatel aneb Výhody soukromého vzdělávání“ (1774), autenticky a často drsně zobrazoval tragické osudy jednotlivců ve společnosti a kritizoval pokrytectví, což skvěle vystihuje směr svou sociální kritikou a bezohlednou upřímností. Friedrich Maximilian Klinger, autor hry “Sturm und Drang“ (1776), po níž byl směr pojmenován, ztělesňuje nezkrotnou energii, vášeň a odmítnutí racionálních omezení prostřednictvím svých divadelních hrdinů, kteří jednají pudově a bez ohledů. Johann Gottfried Herder, ač spíše teoretik, svými spisy jako “Fragmente über die neuere deutsche Literatur“ (1767-1768) a “Abhandlung über den Ursprung der Sprache“ (1772) položil filozofické základy směru zdůrazňováním lidového génia, originality a organického vývoje kultury a jazyka, což bylo v protikladu k univerzálním ideálům osvícenství. V české literatuře se přímí představitelé Sturm und Drang neobjevili, jelikož se národní literatura v této době zaměřovala na osvícenské snahy o obrodu jazyka a národa, byť myšlenky svobody a národní svébytnosti později rezonovaly v období národního obrození.
📈 Vývoj
Sturm und Drang, či „Bouře a vzdor„, vznikl v Německu kolem roku 1767 jako reakce na chladný racionalismus osvícenství, rigidní pravidla francouzského klasicismu a umělost rokoka. Jeho počátky jsou spjaty s hnutím “Geniezeit“ (doba géniů) a s vlivem Jeana-Jacquese Rousseaua (návrat k přírodě, čistota citu) a anglické literatury (Shakespeare pro jeho volnost a hloubku emocí, Ossian pro melancholii a divokou přírodu). Vrcholné období spadá do let 1770-1780, kdy byly publikovány klíčové texty jako Goethův “Werther“ a Schillerovi “Loupežníci“, které plně ztělesňovaly principy směru: oslavu génia a originality, subjektivní prožitek, nezkrotné vášně, vzpouru proti autoritám, společenským konvencím a tyranii, a také důraz na divokou, nespoutanou přírodu. Charakteristické byly silné emoce – od euforie a touhy po svobodě až po melancholii, zoufalství a tragické vyvrcholení. Autoři často zobrazovali hrdiny stojící proti světu, odsouzené k osamělosti nebo zničení. Postupný ústup směru nastal kolem roku 1785. Mnozí z jeho představitelů, včetně Goetheho a Schillera, se přesunuli k umírněnějšímu a harmoničtějšímu estetickému směru známému jako Výmarský klasicismus, který usiloval o rovnováhu, univerzalitu a estetickou dokonalost, odmítajíc excesy a emocionální nespoutanost Sturm und Drang. Hnutí tak bylo relativně krátkodobé, ale intenzivní. Jeho raná fáze byla více experimentální a divoká, zatímco pozdní fáze již naznačovala posun k hledání formy a hlubší filozofické reflexe, což vedlo k jeho transformaci. Sturm und Drang byl především německý fenomén, nejvýrazněji se projevující v dramatu (tragédie, historické hry) a lyrické poezii (ódy, balady), s menším zastoupením v próze. Neměl výrazné národní varianty mimo německy mluvící země, ale jeho ideje se šířily a ovlivnily další evropské proudy.
💫 Vliv
Vliv Sturm und Drang na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, a to především tím, že přímo připravil půdu pro evropský romantismus. Mnoho jeho témat – důraz na cit, přírodu, individualismus, génia, rebelii proti konvencím a zájem o národní kulturu a minulost – bylo převzato a dále rozvinuto romantickými básníky a spisovateli v Německu (např. raní Romantikové jako Novalis, Tieck), Anglii (Byron, Shelley) a Francii (Hugo). Rovněž položil základy pro rané národní myšlenky skrze Herderův důraz na lidovou kulturu a jazyk. V hudbě ovlivnil skladatele jako Ludwig van Beethoven s jeho heroickými tématy a emocionální intenzitou a Franze Schuberta v jeho Lieder, které často zhudebňovaly texty plné sturm-und-drangovské vášně a melancholie. Ve výtvarném umění se ozvěny tohoto směru projevily v romantickém malířství, zejména v zobrazení vznešené a divoké přírody a dramatických emocionálních stavů. V době svého vzniku byl Sturm und Drang přijímán velmi rozporuplně. Mladá generace ho s nadšením vítala jako projev autenticity, upřímnosti a emocionální svobody, která se vymykala starým, zkostnatělým pravidlům. Starší generace a představitelé osvícenství ho naopak kritizovali za jeho údajnou „přehnanost“, citové excesy, nedostatek rozumu, formální nedisciplinovanost a morální pochybení (např. propagace sebevraždy v případě Werthera). Goethovo „Utrpení mladého Werthera“ bylo zakázáno na několika místech (např. v Lipsku, Dánsku) z obav z šíření “Wertherovy horečky“, tedy vlny sebevražd. Schillerovi “Loupežníci“ vyvolali obrovský skandál a byli vnímáni jako podvratné dílo volající po revoluci. Dnes je Sturm und Drang vnímán jako klíčová, revoluční a formativní etapa německé literatury, která prolomila cestu k modernímu vnímání umělce a jeho role. Je uznáván jako nezbytný předstupeň Výmarského klasicismu i evropského romantismu. Jeho díla jsou považována za klasiku a jsou předmětem akademického studia. Témata jako rebelující mládí, neopětovaná láska, konflikt jedince se společností a sociální nespravedlnost zůstávají nadčasová. Goethův “Werther“ byl mnohokrát adaptován, například do slavné opery Julese Masseneta, četných filmů a divadelních her. Schillerovi “Loupežníci“ jsou dodnes pravidelně uváděni na divadelních scénách po celém světě, což svědčí o trvalé síle a aktuálnosti jeho poselství.