📖 Úvod
Strukturalismus je v české terminologii literární vědy, filozofie a dalších humanitních oborů označení pro mimořádně vlivný myšlenkový směr 20. století, který se snažil odhalovat skryté a hlubinné struktury a systémy v různých kulturních jevech. Původní názvy tohoto proudu se liší podle jazyka a kontextu, nejčastěji se setkáváme s anglickým „Structuralism“ nebo francouzským „Structuralisme“, odkazujícími na fundamentální zájem o strukturu. Časově se tento směr zařazuje především do druhé poloviny 20. století, s největším rozkvětem v období od 50. do konce 70. let. Jeho intelektuální kořeny však sahají až do počátku 20. století v lingvistice a jeho myšlenky ovlivnily i poststrukturalismus. Strukturalismus se rozvíjel a měl obrovský dopad v mnoha zemích, ale jeho epicentrem se stala Francie, kde se v 60. letech stal dominantním intelektuálním proudem v humanitních a sociálních vědách. Významný vliv a původní příspěvky k jeho rozvoji se objevily i v tehdejším Československu, především díky práci Pražského lingvistického kroužku, který svými myšlenkami o funkční lingvistice a estetice již ve 20. a 30. letech 20. století předcházel a výrazně ovlivnil pozdější francouzský strukturalismus. Dalšími zeměmi, kde strukturalismus zanechal stopu, byly Rusko (v kontextu ruského formalismu) a Spojené státy americké, kam se strukuralistické myšlenky rozšířily v 60. a 70. letech.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku strukturalismu je komplexní a odráží poválečnou touhu po řádu, objektivitě a vědecké metodologii v humanistických vědách. Po otřesech dvou světových válek panovala potřeba najít univerzální zákony a principy, které by vysvětlovaly lidskou kulturu a společnost s exaktní přesností. Filozoficky se zrodil z kritické reflexe tradičních humanistických směrů. Za zakladatele moderní podoby je považován švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure, který na počátku 20. století položil základy moderní lingvistiky a sémiologie svou teorií jazyka jako systému znaků, rozlišováním langue/parole a studiem synchronie. Jeho „Kurs obecné lingvistiky“ (1916) je klíčový text. Saussurovy myšlenky poté aplikoval na antropologii francouzský etnolog Claude Lévi-Strauss, který se stal hlavním průkopníkem strukturalismu v druhé polovině 20. století, ukazujícím, jak se hluboké struktury projevují v mýtech a příbuzenských systémech. Mezi další významné postavy patřili Roland Barthes (literární kritika), Jacques Lacan (psychoanalýza) a Louis Althusser (marxismus). Politická situace v době rozmachu strukturalismu (50.-70. léta) nebyla přímo svázána s konkrétní politickou ideologií; šlo spíše o obecný intelektuální trend usilující o de-ideologizaci humanitních oborů. Společenské změny jako globalizace a rozvoj masmédií posilovaly vnímání kultury jako složitého systému vyžadujícího systematickou analýzu. Strukturalismus se vymezoval především proti předchozím směrům, které kladly důraz na subjektivitu, individualitu a historický vývoj, zejména proti existencialismu (důraz na svobodu jednotlivce), tradičnímu humanismu (autonomní lidský subjekt, idea „smrti autora“) a historicismu (lineární vývoj, preferování synchronní analýzy univerzálních struktur). Naopak navazoval na práce Ferdinanda de Saussura, ruský formalismus (např. Viktor Šklovskij, Roman Jakobson) a Pražský lingvistický kroužek (např. Roman Jakobson, Jan Mukařovský) a jejich funkční pojetí jazyka a estetiky.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika strukturalismu v literární teorii vycházely z jeho základní filozofické premisy: vše lze chápat jako systém prvků a vztahů. Klíčovým znakem je systémový přístup, kdy je literární dílo chápáno jako autonomní systém kódů, konvencí a vztahů, nezávislých na autorově záměru či čtenářově recepci. Cílem bylo odhalit hlubinné struktury a univerzální pravidla generující povrchové jevy, proto je důraz kladen na synchronní analýzu textu. Metodologicky se často používaly binární opozice (např. dobro/zlo). Strukturalismus prosazoval impersonalitu a de-emfázi na autora, proslulá je Barthesova koncepce „smrti autora“, tvrdící, že autorův záměr je irelevantní. Jazyk byl považován za primární model pro všechny kulturní systémy; literatura je nahlížena jako speciální jazykový systém. Typická témata a motivy nejsou pro strukturalismus specifické jako tvůrčí směr, nýbrž jsou předmětem analýzy toho, jak se univerzální témata (láska, smrt) a motivy (cesta) projevují a jsou strukturovány v mýtech a literárních dílech napříč kulturami, hledajíce opakující se vzorce. Obraz typického hrdiny se nehledá v psychologické hloubce, nýbrž v jeho funkci v rámci narativní struktury (např. Proppovy funkce postav). Hrdina je chápán jako „prázdná“ pozice, jejíž význam je určen vztahy k jiným prvkům systému. Obvyklé prostředí a konflikty jsou vnímány jako instanciace základních opozic nebo archetypálních prostorů (domov/cizina) a fundamentálních konfliktů (pořádek/chaos). Jazyk a styl jsou předmětem důkladné sémiotické analýzy; literatura je systém znaků, kde styl je volba z jazykových a stylistických kódů. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou analyzovány s cílem odhalit jejich hloubkové narativní struktury a univerzální modely vyprávění (naratologie Genetta či Todorova). Nejčastějšími literárními žánry či podžánry, na které byl strukturalismus aplikován (neboť se nejednalo o tvůrčí směr), byly ty nejvhodnější pro analýzu opakujících se, formalizovaných struktur: především mýty, folklórní pohádky, romány, poezie a drama. Strukturalismus se tak stal mocným analytickým nástrojem pro dešifrování jakéhokoli textu či kulturního jevu jako složitého, ale srozumitelného systému.
👥 Zastupci
Strukturalismus v literatuře je myšlenkový proud a metodologie, která se snaží odhalovat a analyzovat hluboké, skryté struktury v textech a kulturních jevech, chápe je jako systémy znaků, kde význam vzniká z vzájemných vztahů prvků spíše než z jejich inherentních vlastností. Mezi nejdůležitější české a světové autory a myslitele tohoto směru patří: Ferdinand de Saussure, ač primárně lingvista, jeho dílo “Kurs obecné lingvistiky“ (1916) je zakládajícím textem strukturalismu, neboť definuje jazyk jako systém znaků, kde hodnota každého prvku je určena jeho vztahem k ostatním prvkům, čímž poskytl základní metodologický rámec pro analýzu všech kulturních systémů. Roman Jakobson, významný člen Pražského lingvistického kroužku, jeho práce “Poetics and Linguistics“ (publikovaná jako článek v roce 1960) je klíčová pro aplikaci strukturální lingvistiky na poetiku, neboť analyzuje jazykové funkce a jejich uspořádání v básnickém textu, čímž ukázal, jak lze odhalit vnitřní strukturu literárního díla. Jan Mukařovský, další z pilířů Pražského lingvistického kroužku, jeho studie “Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakta“ (1936) ilustruje rozšíření strukturalistických principů na estetiku a umění, neboť vysvětluje, že umělecké dílo je dynamický znakový systém, jehož význam je proměnlivý a závislý na společenském kontextu a estetické normě. Claude Lévi-Strauss, francouzský antropolog, jeho díla “Strukturální antropologie“ (1958) a “Mythologiques“ (čtyři svazky, 1964–1971) aplikují strukturální analýzu na mýty a příbuzenské systémy, ukazujíc, jak lze odhalit univerzální hlubinné struktury lidského myšlení a kultury, což inspirovalo literární kritiky k hledání podobných struktur v narativních textech. Roland Barthes, zejména ve svých raných dílech, jako jsou “Mytologie“ (1957) a “S/Z“ (1970), reprezentuje rozsáhlé využití sémiologických a strukturálních metod k dekonstrukci kulturních mýtů a k detailní analýze literárních textů, neboť odhaluje, jak jsou významy konstruovány prostřednictvím skrytých kódů a vztahů. Algirdas Julien Greimas, litevsko-francouzský sémiotik, jeho “Sémantique structurale“ (1966) je zásadní pro rozvoj naratologie, neboť systematicky rozpracoval model aktantů a narativních programů, které umožňují dekomponovat příběhy na jejich základní strukturální složky a odhalit jejich hlubinný smysl. Umberto Eco, italský sémiotik, jeho raná díla jako “Opera aperta“ (1962) a později “A Theory of Semiotics“ (1976), byť se později od rigidního strukturalismu distancoval, představují hluboké zapojení do sémiotické analýzy a strukturálního myšlení, neboť zkoumají, jak znaky fungují a jak jsou vytvářeny a interpretovány významy v kulturních systémech. Eco se strukturální analýzou zabýval nejen v teoretických pracích, ale i v románech, kde často využívá a zároveň ironizuje narativní struktury a sémiotické hry.
📈 Vývoj
Vývoj strukturalismu v čase lze sledovat od jeho vzniku v raném 20. století až po jeho transformaci a částečný ústup koncem 60. let. Kořeny strukturalismu sahají do lingvistiky Ferdinanda de Saussura na počátku 20. století, který položil základy pro chápání jazyka jako synchronního systému vztahů. K raným fázím patří také ruský formalismus (např. Vladimir Propp se svým dílem “Morfologie pohádky“ z roku 1928), který se soustředil na vnitřní strukturu literárních děl a mechanizmy jejich fungování. Klíčovým obdobím pro rozvoj strukturalismu v oblasti literární teorie a estetiky byl meziválečný Pražský lingvistický kroužek (založený v roce 1926), kde Jan Mukařovský, Roman Jakobson, Bohuslav Havránek a další aplikovali Saussurovy myšlenky na umění, folklor a estetiku, chápaje umělecké dílo jako znak, jehož funkce je determinována jeho místem v systému. Období vrcholu strukturalismu nastalo v 50. a 60. letech 20. století, především ve Francii, kde se strukturalismus stal dominantním myšlenkovým proudem a rozšířil se z lingvistiky a literární teorie do dalších humanitních a společenských věd. Claude Lévi-Strauss aplikoval strukturální metodu na antropologii a studium mýtů, Roland Barthes na sémiotiku kultury a literární kritiku, Jacques Lacan na psychoanalýzu a Louis Althusser na marxistickou filozofii. Tato „francouzská fáze“ strukturalismu se vyznačovala snahou o objektivní, téměř vědeckou analýzu kulturních systémů, odhalující univerzální, ahistorické struktury. Postupný ústup strukturalismu jako dominantního paradigmatu začal koncem 60. let, kdy se objevily kritiky jeho přílišné systematičnosti, ahistoričnosti, redukcionismu a neschopnosti plně zohlednit subjektivitu, dějiny a dynamiku významu. Tyto kritiky vedly ke vzniku poststrukturalismu, který strukturalistické principy převzal, ale zároveň je dekonstruoval a zpochybňoval, zdůrazňoval nestabilitu významu, roli interpretace a hru textu (např. Jacques Derrida, Michel Foucault, Julia Kristeva). Nicméně, metody a koncepty strukturalismu, jako jsou sémiotická analýza, naratologie (Propp, Greimas), analýza opozic a funkcí, se staly trvalou součástí humanitních věd a jsou stále vyučovány a používány. Regionální varianty zahrnovaly Pražský lingvistický kroužek s jeho důrazem na funkční lingvistiku a estetiku, dánský glosematismus (Louis Hjelmslev) s jeho abstraktní analýzou jazykových rovin, a samozřejmě francouzský strukturalismus s jeho širokým záběrem napříč humanitními vědami. Žánrové varianty se projevily zejména v naratologii, kde se rozvíjely specifické nástroje pro analýzu struktur vyprávění (např. v Proppově morfologii pohádky nebo Greimasově sémiotice narativu).
💫 Vliv
Vliv strukturalismu na pozdější literaturu a umění je obrovský, i když často nepřímý a transformovaný. Strukturalismus položil základy pro celou řadu pozdějších směrů a disciplín. Z něj přímo vychází poststrukturalismus, který sice kritizuje jeho rigiditu a ahistoričnost, ale zároveň z něj přebírá řadu analytických nástrojů a konceptů (např. Derridova dekonstrukce, Foucaultova diskurzivní analýza, Kristevova intertextualita). Dále ovlivnil sémiotiku jako samostatnou vědeckou disciplínu, naratologii (nauku o vyprávění), kulturální studia, filmovou teorii, teorii umění, architekturu a dokonce i sociologii. Díky strukturalismu se pozornost přesunula od intence autora a historického kontextu k samotné vnitřní struktuře díla, což vedlo k novým způsobům čtení a interpretace. V době svého vzniku byl strukturalismus zpočátku nadšeně přijímán jako vědecká a objektivní metoda, která slibovala přinést rigorózní analýzu do humanitních věd. Oproti tradiční impresionistické kritice nebo historicko-biografickému přístupu nabídl systematický rámec pro pochopení toho, jak vzniká význam. Získal si značnou popularitu v akademickém prostředí, zejména ve Francii, kde se stal na určitou dobu dominantním myšlenkovým proudem. Ovšem setkal se i s kritikou. Zejména v anglosaském světě se mu vyčítala redukce lidské subjektivity, ahistoričnost, nedostatečné zohlednění ideologie a moci, a tendence k formalismu, která ignorovala širší sociální a politické souvislosti. V socialistických zemích, včetně Československa, byl strukturalismus Pražského lingvistického kroužku v období stalinismu potlačován jako „formalismus“ nebo „buržoazní idealismus“, ačkoli jeho vliv přežíval v ústraní a později byl rehabilitován a znovu oceňován. Dnes je strukturalismus vnímán spíše jako zásadní a neopomenutelná kapitola ve vývoji moderního myšlení, nikoli jako živá a dominantní škola. Jeho základní principy a analytické nástroje (jako analýza opozic, identifikace funkcí, sémiotická analýza znaků) jsou však stále součástí teoretického vybavení mnoha badatelů v literatuře, umění, médiích a kulturálních studiích. Již se nesnaží o objevení jedné univerzální struktury, ale jeho metody se používají k analýze specifických textů a kulturních jevů. Přímé filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace strukturalismu jako takového nejsou typické, protože se jedná primárně o metodologii analýzy, nikoli o námět. Nicméně, umělecká díla, která se zabývají reflexí jazyka, narativních struktur, mýtů a znakových systémů (např. meta-fikce, postmoderní romány, experimentální divadlo), mohou být chápána jako nepřímé výsledky strukturálního myšlení. Například filmy, které dekonstruují známé příběhy nebo mýty, nebo divadelní hry, které explicitně pracují s archetypy a univerzálními narativními schématy, vykazují povědomí o strukturách, které strukturalismus pomohl odhalit. Strukturalismus tedy není „adaptován“, ale spíše jeho myšlenky a analytické přístupy ovlivnily způsob, jakým umělci uvažují o konstrukci svých děl a jak kritici tato díla analyzují.