📖 Úvod
Středověká literatura je souborné označení pro literární tvorbu v Evropě a Blízkém východě, která se rozvíjela od pádu Západořímské říše (cca 5. století) až po začátek renesance (cca 15. století). Není to literární směr v moderním slova smyslu, ale spíše obsáhlé časové období, pro které je charakteristické dominantní postavení křesťanství a složitý vývoj od pozdní antiky po pra-renesanční formy. Původní název jako jednotný termín neexistuje, jelikož se jedná o chronologické vymezení; v dobovém kontextu se primárně používala latina pro učené texty („lingua Latina“) a postupně se prosazovaly rané formy národních jazyků, jako je stará francouzština (langues d„oïl, langue d“oc), stará angličtina, stará vysoká němčina, stará čeština a další. Geograficky se rozvíjela po celém křesťanském světě, zejména v západní Evropě (Římskoněmecká říše, Francie, Anglie, Itálie, Pyrenejský poloostrov, Skandinávie) a střední Evropě (české země, Polsko, Uhry), s významnými kontakty a vlivy z Byzantské říše a arabského světa, především prostřednictvím překladů a vědeckých poznatků. Raný středověk (5.-10. stol.) byl charakterizován útlumem písemnictví a jeho soustředěním v klášterech, vrcholný (11.-13. stol.) a pozdní středověk (14.-15. stol.) pak přinesly výrazný rozvoj jak latinské, tak národní literatury.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku středověké literatury je neodmyslitelně spjato s pádem Západořímské říše v roce 476 n. l. a následným formováním nových „barbarských“ států na jejím území, což vedlo k politické fragmentaci a vzniku feudálního systému. U vzniku tohoto literárního období nestál jeden zakladatel, nýbrž celá historická éra, v níž se klíčovou roli hrála křesťanská církev, která jako jediná instituce dokázala udržet kontinuitu vzdělání a písemnictví. Církev se stala hlavním nositelem kultury, uchovatelem antického dědictví (často selektivně a s křesťanskou interpretací) a iniciátorem většiny literární tvorby. Filozofické pozadí bylo hluboce ovlivněno křesťanskou teologií, která se stala dominantním světonázorem. Raný středověk zdůrazňoval víru nad rozumem a biblické autority, což později vyústilo ve scholastiku, filozofický směr snažící se racionálně zdůvodnit křesťanskou víru a syntetizovat ji s antickou filozofií, zejména Aristotelem. Politická situace byla charakterizována neustálými mocenskými boji mezi světskými panovníky (králové, císaři Svaté říše římské) a církevní mocí (papežství), což se promítalo i do literatury (např. spory o investituru). Společenské změny zahrnovaly postupné vytváření feudální společnosti s pevnou hierarchií (duchovenstvo, šlechta, poddaní), rozvoj zemědělství, růst měst a vznik měšťanstva v pozdějším středověku, což vedlo k diverzifikaci literárních žánrů a téměř zrodu sekulární literatury. Středověká literatura se primárně vymezovala proti „pohanským“ prvkům antické literatury, ačkoliv mnohé z jejích forem a obsahů přebírala, křesťansky je reinterpretovala nebo alegorizovala. Navazovala na pozdně antickou křesťanskou literaturu (spisy církevních otců), na biblickou tradici a do určité míry i na lidové ústní tradice germánských, keltských a slovanských kmenů, které postupně adaptovala a zapisovala, často je propojovala s křesťanskými motivy. K významným jevům patřilo zakládání klášterů jako center vzdělanosti a později univerzit (od 12. století), které hrály klíčovou roli v rozvoji scholastiky a vzdělanosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou středověké literatury jsou její didaktický, moralizující a náboženský charakter. Typická témata a motivy zahrnují spásu, hřích, boží soud, život po smrti, mučednictví, zázraky, rytířskou čest, dvorskou lásku (fin’amor), křížové výpravy, putování, alegorie, osud a boží prozřetelnost. Výrazný je dualismus – dobro a zlo, tělo a duše, pozemské a nebeské. Obraz typického hrdiny se liší podle žánru a období: v raném středověku to byl především svatý, mučedník, poustevník či panovník idealizovaný v kronikách, později v rytířském románu statečný a čestný rytíř (např. král Artuš, Lancelot), bojující za víru, čest a dámu srdce. V lidovějších žánrech se objevuje i vychytralý hrdina či bufon. Obvyklé prostředí jsou kláštery, kostely, bojiště, hrady a dvory, pouště či lesy jako místa duchovního zkoušení nebo zázraků. Konflikty se často točí kolem duchovního boje proti hříchu a ďáblovi, pozemského boje za víru a čest, střetů mezi křesťanským a pohanským světem, nebo osobních dilemat mezi povinností a touhou. Jazyk a styl se vyznačují používáním latiny pro učené a teologické texty, kroniky a ranou poezii, zatímco postupně sílil význam národních jazyků pro epiku, lyrické básnictví a romány. Styl je často vznešený, patetický, bohatý na rétorické figury, symboliku a alegorie. Charakteristická je formulaická povaha (epiteta, ustálené obraty, opakování motivů), zejména v hrdinských eposech a ústní tradici. Kompozice je často volnější, epizodická, s tendencí k cyklizaci (např. artušovský cyklus), a méně se klade důraz na originalitu v moderním slova smyslu, spíše na variaci a předávání známých příběhů. Vyprávěcí postupy zahrnují třetí osobu, často s vševědoucím vypravěčem, který komentuje děj z moralizujícího hlediska, hagiografické líčení (idealizace světců) a kronikářské záznamy událostí. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou: náboženské (hagiografie – životy svatých, legendy, kázání, duchovní lyrika, náboženské drama – mystéria, mirákly, morality, traktáty), světské (hrdinské eposy – chanson de geste, hrdinské zpěvy, rytířské romány – artušovské romány, tristanovské romány, dvorská lyrika – trubadúři, minnesängři, satira, fabliaux, bajky, kroniky, světské dramaty, didaktická literatura – encyklopedie, bestiáře, lapidáře, herbáře). Postupně se rozvíjela i cestopisná a dobrodružná literatura.
👥 Zastupci
Středověká literatura je rozsáhlé a mnohotvárné období, které formovalo základy evropské kultury a vzdělanosti. V českém kontextu mezi nejdůležitější autory patří Kosmas, jehož “Chronica Boemorum“ (česky Kosmova kronika česká, psaná latinsky, cca 1119–1125) je klíčovým raným zdrojem české historie, ilustrujícím rané fáze národní historiografie a klášterní vzdělanosti. Anonymní “Hospodine, Hospodine (svatý Václave, vévodo české země)“ je nejstarší dochovanou českou duchovní písní, která odráží počátky křesťanské literatury v národním jazyce a úctu k patronovi země. Anonymní “Alexandreida“ (veršovaný epos, 13. století) představuje příklad rytířského eposu v češtině, idealizujícího hrdinství a šíření světských témat do literatury. Dalimilova kronika (anonymní, počátek 14. století) je první česky psanou veršovanou kronikou, jejíž silný vlastenecký tón a protiněmecké tendence ukazují rostoucí význam českého jazyka a národního cítění. Z celosvětového hlediska je nepřehlédnutelný Dante Alighieri, jehož “Božská komedie“ (epos, cca 1308–1321) je vrcholným dílem středověké literatury, syntetizujícím křesťanskou teologii, scholastickou filosofii a klasické vlivy skrze alegorickou cestu záhrobím, symbolizující středověké myšlenkové uspořádání. Jeho “Nová život“ (lyrická sbírka, cca 1293) pak demonstruje dvorskou lásku a raný vývoj subjektivní lyriky. Geoffrey Chaucer se svými “Canterburskými povídkami“ (sbírka příběhů, cca 1387–1400) nabízí realistický průřez anglickou společností pozdního středověku, propojující humor, satiru a moralizování. Francesco Petrarca, považovaný za jednoho z otců renesance, ve svém “Zpěvníku (Canzoniere)“ (sbírka sonetů a básní, od 1330. let) zkoumá individuální emoce lásky a žalu, čímž předznamenává renesanční subjektivismus, ačkoliv je formálně stále zakotven ve středověké lyriky. Thomas Aquinas (Tomáš Akvinský) a jeho “Summa Theologiae“ (summa teologická, cca 1265–1274) je monumentální filosofické a teologické dílo, které se snaží racionálně objasnit křesťanskou víru a je esencí scholastické metody a středověkého intelektualismu. Marie de France, autorka “Lais“ (sbírka narativních básní, 12. století), ilustruje vzestup dvorské romance a ženského autorství ve francouzském prostředí, přinášející témata lásky, cti a magických prvků. Anonymní “Píseň o Rolandovi“ (chanson de geste, 11. století) je archetypem hrdinského eposu, oslavujícího rytířské ctnosti, křesťanskou víru a věrnost v boji proti nevěřícím. Anonymní staroanglický epos “Beowulf“ (cca 8. – 11. století) představuje ranou germánskou hrdinskou poezii, propojující pohanské a křesťanské prvky v příběhu o boji s monstry a oslavě hrdinství.
📈 Vývoj
Středověká literatura se vyvíjela od 5. do 15. století po pádu Západořímské říše, kdy se centra vzdělanosti přesunula do klášterů a šířila se křesťanská kultura. Její vznik je spojen s uchováváním a přepisem antických textů a tvorbou raných křesťanských děl převážně v latině. Raná fáze (cca 5.–10. století), často nazývaná temné časy, se vyznačovala dominancí latinské liturgické poezie, hagiografie (životopisy svatých, např. “Život Metodějův“ a “Život Konstantinův“ ve staroslověnštině) a kronikářství, které sloužily k upevnění křesťanské víry a záznamu dějin. Období vrcholu nastalo mezi 11. a 13. stoletím, s rozvojem univerzit, scholastiky a katedrální gotiky. V literatuře se prosadila dvorská kultura, což vedlo k rozkvětu rytířské epiky (chansons de geste, artušovské romány), dvorské lyriky (Minnesang v Německu, trubadúrská poezie v Okcitánii) a alegorických básní. Právě v této době se začaly národní jazyky prosazovat vedle latiny jako plnohodnotné literární jazyky. Dante Alighieri je symbolem tohoto vrcholu, propojující teologii, filosofii a umění. Pozdní fáze (14.–15. století) je poznamenána krizemi (mor, stoletá válka, husitské války), což se odrazilo v zesíleném zájmu o témata smrti (danse macabre), mysticismus a satiru. Vznikala městská literatura, frašky a morální hry, a stále více se projevoval individualismus a realismus, předznamenávající renesanci (např. Chaucer, Boccaccio, Petrarca). V českém prostředí je pozdní středověk charakteristický husitskou literaturou, která zahrnovala polemiky, reformní písně a kázání v českém jazyce. Co se týče národních a regionálních variant, latinská literatura byla univerzální pro celou Evropu, ale vedle ní se rozvíjely bohaté tradice v národních jazycích: Francie (eposy, romány o králi Artušovi), Anglie (Beowulf, Chaucer), Německo (Minnesang, Píseň o Nibelunzích), Itálie (Dante, Petrarca, Boccaccio) a Slovanská území (české kroniky, husitská literatura, staroslověnské texty). Žánrově byla středověká literatura nesmírně bohatá: od náboženských textů (hagiografie, hymny, modlitby, teologické traktáty) přes historické (kroniky, letopisy) až po světské (eposy – hrdinské, rytířské, romány, dvorská lyrika, satira, bajky, drama – liturgické, mystéria, mirákly, morality). Každý region a období si vytvořil své specifické žánrové preference a stylové nuance, přičemž ale zůstávaly sdílené rysy jako didaktičnost, alegorie a teocentrický pohled na svět, který se postupně v pozdním středověku transformoval.
💫 Vliv
Vliv středověké literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a komplexní. Bez uchování antických textů v klášterech by renesance a humanismus neměly z čeho čerpat, ačkoliv renesance se vymezovala proti „temnotě“ středověku a kritizovala jeho údajnou zaostalost. Postavy jako Dante a Petrarca jsou považovány za přechodové mezi středověkem a renesancí, jejichž díla demonstrují hloubku a sofistikovanost, která předčila mnohá renesanční díla. Baroko silně navázalo na středověké náboženské motivy, mystiku, alegorii a symboliku, a přepracovalo mnohé legendy a hagiografie. Romantismus v 19. století prožil silnou renesanci zájmu o středověk; idealizoval rytířské ctnosti, gotickou architekturu a mystiku, což se projevilo v historických románech (Walter Scott, Victor Hugo) a v obrození národních eposů. Pre-rafaelité se v umění vrátili k idealizované kráse a morálce rané renesance a středověku. Dnes je vliv středověku nejpatrnější v moderní fantasy literatuře a popkultuře. J. R. R. Tolkien ve svém “Pánu prstenů“ přímo čerpá z germánské a severské mytologie, eposů a konceptů dobra a zla, zatímco George R. R. Martin ve “Hře o trůny“ vytváří fiktivní svět s realistickými středověkými politickými intrikami, válečnictvím a sociálními strukturami. Středověké motivy a příběhy jsou neustálou inspirací pro RPG hry, videohry, filmy a seriály. V době svého vzniku byla středověká literatura přijímána převážně pozitivně. Texty podporovaly církevní dogmata a společenské hierarchie, a byly ceněny jako nosiče morálních, náboženských a historických informací. Kroniky byly důležité pro legitimitu vládců, hagiografie pro šíření víry a rytířské eposy pro zábavu šlechty. Kritika se objevovala především v rámci teologických a filosofických diskusí nebo jako opozice vůči církevní moci (např. spisy Jana Husa nebo Johna Wycliffa, které čelily perzekuci a cenzuře). Vnímání středověku v pozdějších dobách bylo dlouho poznamenáno renesančním a osvícenským pohledem, který jej označoval za „temné období“ úpadku. Dnes je tento pohled překonán a středověk je vnímán jako dynamická a formativní éra s bohatou a rozmanitou kulturou, která položila základy moderní Evropy. Existuje obrovský akademický i populární zájem o středověkou literaturu a historii. Film a divadlo se často inspirují středověkem: “Jméno růže“ (Umberto Eco, film), různé adaptace artušovských legend (“Excalibur“, “Král Artuš“), historické filmy o Janu Husovi či Janu Žižkovi, seriály jako “Vikingové“ nebo zmíněná “Hra o trůny“ svědčí o trvalé fascinaci tímto obdobím. Mnoho divadelních her s historickými náměty čerpá ze středověkých událostí a postav, ačkoliv přímé adaptace středověkých dramat jsou méně časté.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Středověká literatura na Rozbor-dila.cz →