📖 Úvod
Středověká anglická literatura (někdy dělena na Old English Literature, cca 450-1066 n.l., a Middle English Literature, cca 1066-1500 n.l.) je komplexní a rozsáhlé literární období, které se časově zařazuje od příchodu germánských kmenů (Anglů, Sasů a Jutů) na Britské ostrovy v 5. století našeho letopočtu, po úpadku Římské říše, až do konce 15. století. Tato éra plynule přechází do anglické renesance a je ohraničena významnými událostmi jako je vynález knihtisku Williamem Caxtonem v Anglii v roce 1476 a postupným nástupem humanistických myšlenek. Primárním geografickým centrem a místem rozvoje této literatury bylo území dnešní Anglie, ačkoli měla přesahy a vlivy z kontinentální Evropy i keltských oblastí Britských ostrovů.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku středověké anglické literatury je mimořádně dynamické a plné zásadních zlomů. Po pádu Západořímské říše v 5. století a následné invazi germánských kmenů do Británie (Anglosasů) vznikla raná anglosaská království, která formovala základ prvního literárního období psaného starou angličtinou. Christianizace Británie, započatá misií svatého Augustina v roce 597 n.l., přinesla latinskou vzdělanost, kláštery se staly centry uchovávání a tvorby literárních děl a křesťanská teologie hluboce ovlivnila myšlení a tematiku. Křesťanství absorbovalo a přetvářelo starší, pohanské germánské tradice, což je patrné například v eposu Beowulf, kde se prolínají prvky předkřesťanského hrdinství s křesťanskými morálními hodnotami. Zakladatele v tomto raném období nelze jednoznačně určit; literatura vznikala z ústní tradice bardské poezie a následně byla zapisována mnichy. Mezi nejstarší známé křesťanské básníky patří Cædmon a Cynewulf. Důležitým zlomem byly vikingské invaze od konce 8. století, které přinesly další kulturní a jazykové vlivy (staroseverština). Klíčovou událostí, která radikálně změnila směřování anglické společnosti, politiky a literatury, bylo normanské dobytí Anglie v roce 1066 Vilémem Dobyvatelem. S ním se do Anglie dostala normanská francouzština, která se na téměř tři staletí stala jazykem vládnoucí elity, šlechty, dvora a správy, zatímco latina zůstala jazykem církve a vzdělanosti. Angličtina (nyní ve fázi střední angličtiny) přežívala převážně mezi nižšími vrstvami obyvatelstva, avšak s postupným splýváním normanských dobyvatelů s původním anglosaským obyvatelstvem a během 13. a 14. století, kdy Anglie bojovala proti Francii ve stoleté válce (1337-1453), začala angličtina znovu získávat svou dominanci a stala se symbolem anglické národní identity. Společenské změny zahrnovaly upevnění feudálního systému, rozvoj rytířské kultury a etiky (vliv francouzských románů), ale i postupné narůstání významu měst a měšťanstva, což se odrazilo v rozmanitější tematice a žánrech. Filozofické pozadí bylo dominantně křesťanské, s důrazem na teologii, morálku, osudovost a božskou prozřetelnost, ale postupně se objevovaly i prvky světské moudrosti a realismu. Křesťanská scholastika ovlivňovala učenou literaturu. Zakladatelem nebo spíše nejvýznamnějším představitelem středoanglické literatury, který stál u jejího formálního a tematického rozkvětu, je Geoffrey Chaucer (cca 1343–1400), který svou tvorbou povýšil angličtinu na plnohodnotný literární jazyk srovnatelný s francouzštinou a latinou. Středověká anglická literatura se v raném období vymezovala vůči přímému pohanskému vlivu (i když z něj čerpala) a latinské dominanci, později se po Normanském dobytí musela vymezit vůči dominanci francouzštiny a latiny a bojovala za své znovuzrození jako jazyka literatury. Navazovala na germánské ústní tradice, na latinskou křesťanskou literaturu (životy svatých, homilie), na keltské legendy (zejména artušovský cyklus) a po roce 1066 na bohatou francouzskou (normanskou a kontinentální) rytířskou, dvornou a alegorickou literaturu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika středověké anglické literatury se lišily v závislosti na období a společenském kontextu. V období „staré angličtiny“ (Old English) byla typickými tématy a motivy hrdinství, čest, statečnost, věrnost družiny pánovi, osud (wyrd), smrt, pomsta, exil (často v souvislosti s námořními plavbami), boj proti monstrům a nepřátelům, ale také křesťanská zbožnost, askeze a biblické příběhy. Obraz typického hrdiny byl válečník, silný a odhodlaný, často osamělý, smířený s nevyhnutelným osudem, později i křesťanský světec či mučedník. Obvyklé prostředí zahrnovalo bojová pole, velké síně králů či lordů, moře, ale i osamělou, nehostinnou krajinu a kláštery. Konflikty se soustředily na boj dobra se zlem, lidských sil s nadpřirozenými hrozbami, pohanství s křesťanstvím a osudu s individuální vůlí. Jazykem byla stará angličtina, germánský jazyk vyznačující se bohatou aliterací jako hlavním stylistickým prostředkem (opakování stejných hlásek na začátku slov, nahrazující rým), používáním kenningů (metaforických složenin, např. “velrybí cesta„ pro moře nebo “kostní schránka„ pro tělo) a poměrně pevným metrickým systémem. Kompozice se opírala o epické básně (hrdinský epos Beowulf), elegie (“The Wanderer„, “The Seafarer“) a náboženskou poezii. Vyprávěcí postupy byly často heroické, s častými odbočkami a detailními popisy bojů. Nejčastějšími žánry byly hrdinský epos, elegie, náboženská poezie a homilie. V období “střední angličtiny“ (Middle English), po normanském dobytí, se jazyk výrazně proměnil vlivem normanské francouzštiny a latiny, což vedlo k obohacení slovní zásoby, zjednodušení gramatiky a postupnému přechodu od aliterace k rýmu. Tematika se rozšířila o rytířství, kurtoazní lásku, dvornou etiketu, čest, zradu, fantastická dobrodružství, náboženskou alegorii, satiru společnosti, měšťanský život a komiku (fabliaux). Artušovské legendy se staly nesmírně populární. Typickým hrdinou byl rytíř dodržující kodex cti, zamilovaný, hledající Svatý Grál nebo bránící svou čest, ale také měšťan, poutník či postavy z nižších vrstev. Prostředí se rozšířilo o hrady, města, kláštery, poutní cesty a exotické země. Konflikty zahrnovaly boj o moc, lásku a povinnost, hrdinství a zbabělost, stejně jako sociální nespravedlnost. Jazyk a styl střední angličtiny byl mnohem flexibilnější, s rozmanitější metrikou a složitější syntaxí. Kompozice zahrnovala rytířské romány (např. Sir Gawain and the Green Knight, Le Morte d’Arthur), alegorické básně (Piers Plowman), balady, náboženské drama (mystéria, mirákly a morality play – Everyman), lyrickou poezii a povídky (např. Chaucerovy Canterburské povídky, často v rámcové kompozici). Vyprávěcí postupy zahrnovaly lineární vyprávění, rámcové příběhy, alegorie, satirické a didaktické prvky, a u Chaucera i ranou psychologizaci postav. Žánry byly velmi pestré, od rytířských románů, přes drama (mystery, miracle, morality plays), balady, lyriku, fabliaux, životopisy svatých až po kroniky.
👥 Zastupci
Středověká anglická literatura představuje rozsáhlé a fascinující období literární historie, které pokrývá zhruba osm století od příchodu Anglosasů v 5. století do konce 15. století, a zahrnuje rané germánské vlivy, normanské dobytí a rozkvět středověké kultury. V kontextu středověké anglické literatury neexistují relevantní čeští autoři, neboť se jedná o specificky národní literaturu psanou ve staré a střední angličtině. Mezi nejdůležitější světové autory (resp. anglické) a díla tohoto směru patří: “Anonymní autor Beowulfa“: “Beowulf“. Tento epický hrdinský epos je vrcholným dílem staroanglické literatury, ilustrujícím germánské hrdinské ideály, ústní tradici, boj s monstry a raně křesťanské prvky ve společnosti. “Caedmon“: “Caedmonova hymna“. Nejstarší dochované dílo anglické literatury připsané konkrétnímu autorovi. Ilustruje počátky křesťanské poezie v angličtině a přechod od pohanských k náboženským tématům s využitím původních poetických forem. “Cynewulf“: “Elene“, “Crist II“. Jeden z nejvýznamnějších staroanglických básníků po Caedmonovi. Ilustruje složitou hagiografickou poezii a propracovanou básnickou dikci, která oslavovala křesťanské svaté a biblické události. “Geoffrey Chaucer“: “Canterburské povídky“, “Troilus a Kressida“. Chaucer je považován za otce anglické literatury a jeho “Canterburské povídky“ s bohatou galerii postav a jejich rozmanitými příběhy skvěle ilustrují společenskou rozmanitost, realismus a humor pozdního středověku a představují vrchol středoanglické literatury. “William Langland“: “Vidění Petra Oráče“. Tato alegorická báseň ve formě snového vidění ostře kritizuje společenskou nerovnost a korupci církve, čímž ilustruje hluboké sociální a náboženské napětí v Anglii 14. století. “Sir Thomas Malory“: “Artušova smrt (Le Morte d’Arthur)“. Tato kompilace a přepracování artušovských legend je stěžejním dílem pozdní středoanglické prózy, které shrnuje a konzervuje rytířské ideály, milostné a dobrodružné příběhy, a slouží jako kanonické dílo artušovského cyklu pro budoucí generace. Maloryho dílo představuje završení středověkého romantismu.
📈 Vývoj
Středověká anglická literatura procházela dynamickým vývojem, který lze rozdělit do dvou hlavních fází: staroanglického období a středoanglického období. Vznik se datuje do 5. století s příchodem germánských kmenů (Anglů, Sasů, Jutů) na Britské ostrovy. Raná fáze staroanglické literatury (cca 450-1066) byla převážně ústní a silně ovlivněna germánskými hrdinskými eposy, s díly jako “Widsith“ a “Deor“. Vrcholem tohoto období je epická báseň “Beowulf“ z 8. až 10. století, která představuje složitou kombinaci pohanských a raně křesťanských prvků a je psána ve verši s aliterací. Důležitou součástí byla také křesťanská poezie (Caedmon, Cynewulf) a próza (např. král Alfréd Veliký a jeho překlady). Konec staroanglického období a začátek středoanglického (cca 1066-1500) je spojen s Normanským dobytím Anglie v roce 1066, které zásadně změnilo jazykovou a kulturní krajinu. Angličtina byla na čas odsunuta na okraj ve prospěch francouzštiny (jazyka šlechty) a latiny (jazyka církve a vzdělanosti). Raná středoanglická fáze (12. a 13. století) byla charakterizována pomalou obnovou angličtiny jako literárního jazyka, s díly často ovlivněnými francouzskými románskými žánry, ale stále s patrnými staroanglickými ozvuky. Období vrcholu středověké anglické literatury nastává ve 14. a 15. století. Tato pozdní středoanglická fáze je spojena s rozkvětem vernakulární literatury, což znamená používání místního jazyka (angličtiny) namísto latiny nebo francouzštiny. Klíčovými postavami jsou Geoffrey Chaucer, William Langland a Gawaínův básník (autor “Sir Gawain a Zelený rytíř“), kteří přinesli do anglické literatury nové formy, témata a komplexnost. Rozvíjely se žánry jako rytířský román, alegorie, lyrika, kroniky a především drama (mirákly, moralitky, pašijové hry), které se hrály v kostelech a na náměstích. Regionální varianty byly v tomto období velmi výrazné, neboť angličtina existovala v mnoha dialektech (např. severní, midlandské, jižní, kentishské), což ovlivňovalo pravopis, slovní zásobu i metrum. Například Chaucer psal svým londýnským dialektem, který se později stal základem pro moderní angličtinu. Postupný ústup středověké anglické literatury přichází ke konci 15. století s nástupem renesance a novými humanistickými vlivy z kontinentální Evropy. Objevení knihtisku Williamem Caxtonem v roce 1476 pomohlo standardizovat anglický jazyk a šířit literární díla, ale zároveň znamenalo konec éry rukopisné kultury a úvod do moderního literárního světa. Přesto mnohé středověké tradice a žánry přetrvaly i do raného novověku.
💫 Vliv
Vliv středověké anglické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, často tvoří základ, na kterém se budovaly pozdější epochy. Na literárním poli z ní přímo vycházeli autoři renesance, byť se snažili od středověku distancovat. William Shakespeare například čerpal z artušovských legend a kronikových her, které měly kořeny ve středověké Anglii. Edmunda Spensera “Královna víl“ je silně inspirována středověkými rytířskými romány a alegorií. Romantici 18. a 19. století, jako byli Walter Scott a Alfred Lord Tennyson, znovu objevili a idealizovali středověký svět, jeho hrdiny a legendy, zejména artušovský cyklus. V 19. a 20. století se k odkazu středověké anglické literatury hlásili Pre-Rafaelité, kteří se inspirovali její estetikou a narativními motivy. Autoři jako J.R.R. Tolkien, profesor staroangličtiny, byl hluboce ovlivněn “Beowulfem“ a germánskou mytologií, což se projevilo v jeho “Pánovi prstenů“ a vytvoření fantasy žánru jako takového. C.S. Lewis také čerpal inspiraci z alegorie a křesťanské tradice středověku. V době svého vzniku byla staroanglická literatura (např. “Beowulf“) primárně součástí ústní tradice, ceněna pro své hrdinské ideály a zábavnou funkci; s příchodem křesťanství se stala nástrojem pro šíření víry. Po normanském dobytí byla angličtina jako literární jazyk zpočátku v pozadí, ale ve 14. a 15. století s Chaucerem a Langlandem dosáhla uznání a vážnosti. Chaucer byl ve své době velmi uznávaný a jeho díla byla chválena pro svůj realismus a humor. Langlandova kritika společnosti byla sice odvážná, ale zřejmě rezonovala s mnoha lidmi. Cenzura v té době se týkala spíše náboženské hereze než literární formy. Dnes je středověká anglická literatura vnímána jako naprosto zásadní základ moderní anglické kultury a jazyka. Je předmětem intenzivního akademického studia a zároveň inspiruje širokou veřejnost. Filmové adaptace zahrnují různé verze “Beowulfa“ (např. animovaný film z roku 2007, živě akční z roku 1999), četné adaptace artušovských legend jako “Excalibur“ (1981), “První rytíř“ (1995) nebo “Král Artuš“ (2004). Také “Canterburské povídky“ byly adaptovány do filmů (např. Pier Paolo Pasoliniho z roku 1972) a divadelních her, které zdůrazňují jejich nadčasový humor a kritiku společnosti. Robin Hood, jehož kořeny sahají do středověkých balad, je neustále předmětem filmových a televizních zpracování. Moderní fantasy literatura a umění obecně silně čerpají z motivů, mytologie a estetiky středověké anglické literatury, čímž zajišťují její trvalou relevanci a popularitu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Středověká anglická literatura na Rozbor-dila.cz →