📖 Úvod
Stoicismus (původně Stoa, z řeckého Στωικισμός, odkazující na Stoa Poikile – „Malovanou Stou“ – athénskou sloupovou síň, kde se konaly původní přednášky) je významný literární a filozofický směr, který se časově zařazuje do období helénismu a raného Římského císařství. Jeho počátky sahají do raného 3. století před naším letopočtem, konkrétně kolem roku 300 př. n. l., a jeho vliv přetrvával až do 3. století našeho letopočtu. Rozvíjel se především v antickém Řecku, konkrétně v Athénách, jako místo svého zrodu, a následně se velmi silně rozšířil a stal se dominantní filozofií v Římské říši, kde měl obrovský vliv na římskou elitu, politiky i běžné občany. Jeho centrem se tak staly i římské provincie, přičemž Řím samotný byl epicentrem jeho rozkvětu během císařské éry.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku stoicismu je úzce spjato s dramatickými změnami v helénistickém světě po smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. Konec éry nezávislých řeckých městských států (polis), které dříve poskytovaly občanům silný pocit identity a sounáležitosti, vedl k politické fragmentaci a vzniku obrovských helénistických království pod vládou Alexandrových diadochů. Občan již nebyl primárně loajální své polis, ale stal se součástí rozlehlých říší, často bez přímé politické moci či vlivu na státní záležitosti. Tato ztráta politické autonomie a pocit bezmoci v měnícím se, kosmopolitním světě vyvolaly hlubokou potřebu nové etiky a životní filozofie, která by jednotlivci nabídla vnitřní stabilitu, klid a smysl navzdory vnějším otřesům. Společenské změny zahrnovaly vzestup kosmopolitismu, kde se míchaly kultury a tradice, narůstala nejistota ohledně budoucnosti a tradiční hodnoty se rozpadaly. Lidé hledali individuální štěstí a vnitřní mír v době, kdy vnější svět byl chaotický a nepředvídatelný. Filozofické pozadí pak souviselo s hledáním eudaimonie (dobrého života, štěstí) po Platónovi a Aristotelovi, ale s důrazem na praktickou etiku pro každodenní život. Zakladatelem stoicismu je Zénón z Kitia (kolem 334–262 př. n. l.), který začal učit v Athénách kolem roku 300 př. n. l. v malované Stoji (Stoa Poikile), odkud pochází název směru. Na vzniku se podíleli i jeho následovníci Kleanthés z Assu a Chrýsippos ze Soloi, kteří rozvinuli a systematizovali Zénónovy myšlenky a vybudovali složitý filozofický systém zahrnující logiku, fyziku a etiku. Stoicismus se vymezoval především proti konkurenčním helénistickým školám, jako byl epikureismus, který spatřoval nejvyšší dobro v hledání příjemných pocitů a absenci bolesti (ataraxie), a pyrrhonismus (skepticismus), který popíral možnost objektivního poznání a vedl k pochybnostem o všech pravdách. Stoikové naopak tvrdili, že poznání je možné a že nejvyšší dobro spočívá ve ctnosti, nikoli v potěšení. Navazovali na některé myšlenky starších řeckých filozofů: na Sókrata s jeho důrazem na ctnost a sebekontrolu; na kyniky, zejména Diogena ze Sinópy, s nimiž sdíleli ideál sebestačnosti (autarkeia), odpor k materiálnímu bohatství a společenským konvencím, i když stoikové byli méně radikální a uznávali význam společnosti; a na Hérakleita z Efesu s jeho pojetím logu (rozumu) jako univerzálního zákona, který řídí kosmos. Z Hérakleita převzali i cyklickou povahu světa a neustálou proměnu, řízenou božským rozumem. Stoicismus se snažil nabídnout ucelený pohled na svět, kde člověk, byť malý v rozlehlé říši, může najít vnitřní svobodu a klid skrze racionální pochopení a přijetí svého místa v kosmickém řádu.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika stoicismu se projevují v jeho didaktické a eticky zaměřené literatuře. Typická témata a motivy zahrnují především ctnost (areté) jako jediné skutečné dobro a cestu ke štěstí. Stoikové zdůrazňovali, že ctnost spočívá v životě v souladu s přírodou (physis) a univerzálním rozumem (logos), který prostupuje celý kosmos. Dalšími klíčovými motivy jsou apatheia, což není apatie v moderním slova smyslu, ale spíše svoboda od rušivých, iracionálních vášní a emocionálních otřesů; rozlišení mezi věcmi, které jsou v naší moci (naše myšlenky, úsudky, volby), a těmi, které v naší moci nejsou (zdraví, bohatství, pověst, smrt), s důrazem na soustředění se na to první; přijetí osudu (amor fati), což znamená smířit se s tím, co nelze změnit, a vidět v tom součást božského plánu; a kosmopolitismus, myšlenka, že všichni lidé jsou občané jednoho světa, spojeni společným rozumem. Časté jsou také úvahy o pomíjivosti života, nevyhnutelnosti smrti a nutnosti žít přítomností s maximální morální integritou. Obraz typického hrdiny stoického směru je sofos – mudrc, který je ztělesněním ctnosti, racionální sebekontroly a vnitřního klidu. Není to nutně vojevůdce či král, ale člověk, který dosáhl dokonalosti v etickém životě, je imunní vůči vnějším ranám osudu, nepropadá strachu, bolesti ani naději. Je autonomní, soběstačný a vždy jedná podle rozumu. Obvyklé prostředí pro stoické texty je často městské, reflektující každodenní život v Římě či Athénách, ale skutečné „prostředí“ konfliktů je spíše vnitřní – mysl člověka. Hlavní konflikty spočívají v boji s vlastními iracionálními emocemi, touhami a averzemi, které brání v dosažení vnitřního klidu. Externí konflikty, jako jsou politické převraty, osobní ztráty, nemoci nebo nespravedlnost, jsou vnímány jako příležitosti k procvičování stoických principů a přijetí osudu. Jazyk a styl stoických děl je obvykle jasný, přímý, často didaktický a přesvědčivý. Vyznačuje se logickou argumentací, pragmatismem a snahou o srozumitelnost pro široké publikum, neboť cílem bylo aplikovat filozofii v praxi. Často se využívají aforismy, maximy, krátké průpovědi a rétorické otázky, které mají čtenáře vybídnout k zamyšlení a sebereflexi. Styl může být někdy strohý a úsporný, jindy vášnivý, když se Seneca obrací proti lidským slabostem. Kompozice a vyprávěcí postupy se liší podle žánru, ale převládá esejistická forma, dopisy (např. Senecovy “Dopisy Luciliovi“), dialogy a osobní deníky či meditace (např. “Hovory k sobě“ Marka Aurelia). Vyprávění je často v první osobě, což dodává textům intimní a reflexivní charakter. Dominantní jsou exposiční a argumentativní pasáže, doplněné o příklady ze života, anekdoty nebo krátké bajky. Cílem je vždy morální poučení a vedení k lepšímu životu. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou etické traktáty, filozofické dopisy, diatriby (kritické rozpravy), etické příručky (např. Epiktétovo “Encheiridion“) a osobní meditace. Stoická literatura není primárně beletrie, ale spíše filozofická próza s výrazným literárním cítěním a stylistickou propracovaností, zaměřená na praktickou etiku a duchovní cvičení.
👥 Zastupci
Stoicismus není literární směr v moderním slova smyslu, ale filozofická škola, jejíž spisy tvoří její literární odkaz a zásadně ovlivnily pozdější literaturu a umění, soustředící se na život v souladu s rozumem a přírodou, ctnost, odolnost a přijetí osudu. Mezi nejdůležitější světové autory a myslitele tohoto směru patří: Zénón z Kitia (zakladatel stoicismu, jehož učení o životě podle přírody a ctnosti tvoří základ celého směru, byť se dochovaly jen fragmenty jeho děl), Kleanthés (Hymnus na Dia – toto dílo vyjadřuje stoickou teologii, víru v božský logos prostupující vesmír a přijetí osudu, což je ústřední pro stoické smíření s přírodou), Lucius Annaeus Seneca (Listy Luciliovi o morálce – tyto dopisy formou esejů poskytují praktické rady pro každodenní život, zdůrazňují sebeovládání, odolnost vůči utrpení a hledání vnitřního klidu, což jsou jádrové stoické principy; O krátkosti života – v tomto eseji Seneca kritizuje marnivé trávení času a vybízí k uvědomělému životu a smysluplnému využití každého okamžiku, což je v souladu se stoickým zaměřením na přítomnost a moudré jednání; O klidu duševním – toto dílo se zabývá dosažením ataraxie a apathie, tedy duševního klidu a oproštění od vášní, což je ideál stoického mudrce), Epiktétos (Rozpravy, zaznamenané Arrianem – tyto rozpravy učí rozlišovat mezi tím, co je v naší moci, a co není, což je základní kámen stoické etiky pro dosažení vnitřní svobody; Příručka – stručný soubor maxim a rad shrnující Epiktétovo učení o praktickém stoicismu zaměřeném na ovládání vlastních reakcí a přijímání vnějších událostí) a Marcus Aurelius (Hovory k sobě – tento osobní deník císaře reflektuje každodenní aplikaci stoických principů, jako je ctnost, povinnost, moudrost, přijetí nevyhnutelného a služba lidstvu, a ukazuje snahu o život v souladu s Logem). V českém prostředí se stoicismus neprojevoval jako samostatný literární směr, avšak jeho myšlenky se objevovaly v tvorbě filozofů a spisovatelů, kteří se inspirovali antickým myšlením, například v dílech myslitelů renesance a baroka ovlivněných neostoicismem, avšak bez přímých „českých stoických autorů“ ve smyslu klasické antické školy.
📈 Vývoj
Vývoj stoicismu začal v helénistickém Řecku kolem roku 300 př. n. l. v Athénách, kdy Zénón z Kitia založil svou školu na Stoa Poikile (Malované sloupořadí). Rané období, známé jako Stará Stoa (cca 300–200 př. n. l.), bylo charakteristické systematizací filozofie do tří hlavních částí: logiky, fyziky a etiky. Zénón, Kleanthés a především Chrýsippos, který je považován za druhého zakladatele a systematizátora stoicismu, rozpracovali komplexní systém metafyziky založené na materiálním panteismu, determinismu a teleologickém pojetí vesmíru řízeného božským Logem. Období Střední Stoy (cca 200–50 př. n. l.) zastoupené především Panaetiem z Rhodu a Poseidoniem, bylo poznamenáno eklektičtějším přístupem, integrací prvků z jiných filozofických škol, jako byl platónismus a aristotelismus, a větším zaměřením na psychologii a kosmologii, stejně jako na politickou filozofii. Vrcholu a největšího rozšíření se stoicismus dočkal v období Pozdní Stoy, známé jako římský stoicismus (cca 50 př. n. l. – 200 n. l.). V této fázi se těžiště posunulo od teoretické fyziky a logiky k praktické etice a otázkám osobního života. Klíčovými představiteli byli Lucius Annaeus Seneca, propuštěnec Epiktétos a císař Marcus Aurelius. Jejich díla se zaměřovala na odolnost, sebeovládání, povinnost, ctnost, smíření se s osudem a kosmopolitismus, což nabízelo útěchu a morální vedení v nestabilních dobách. Postupný ústup stoicismu jako dominantní filozofické školy nastal s nástupem a šířením křesťanství, které nabízelo alternativní, často emocionálnější a eschatologicky zaměřený pohled na svět a smysl života, přestože stoické etické principy (jako je ctnost, sebekontrola, přijetí utrpení) byly částečně absorbovány do raně křesťanské teologie. Stoicismus neměl národní, regionální či žánrové varianty v moderním slova smyslu, ale spíše se vyvíjel v čase a adaptoval se na různé kulturní kontexty (řecký vs. římský), přičemž jeho žánrové projevy zahrnovaly filozofické traktáty, dopisy, rozpravy a osobní meditace.
💫 Vliv
Vliv stoicismu na pozdější literaturu a umění je hluboký a dalekosáhlý, ačkoli se často projevuje spíše jako inspirace pro témata a charaktery než jako přímý směr. Raně křesťanští myslitelé, včetně svatého Pavla a svatého Augustina, čerpali ze stoických etických konceptů, které se následně staly součástí křesťanské morálky. Během renesance došlo k obrodě zájmu o stoicismus, zvláště prostřednictvím hnutí neostoicismu, jehož předním představitelem byl Justus Lipsius. Myslitelé jako Michel de Montaigne ve svých esejích reflektovali stoické ideje o klidu duše a přijetí nevyhnutelného, byť s výrazným skeptickým nádechem. Stoické důrazy na rozum, ctnost a sebekontrolu rezonovaly v době osvícenství u filozofů jako Baruch Spinoza nebo Immanuel Kant, kteří do svých systémů začlenili myšlenky o povinnosti a morálním zákonu. V moderní literatuře a filozofii lze nalézt stoické prvky v existencialismu, zejména v důrazu na individuální odpovědnost, přijetí úzkosti a hledání smyslu tváří v tvář absurdnímu světu, jako například u Alberta Camuse (mytický Sisyfos jako symbol stoické vytrvalosti a přijetí osudu). Mnozí autoři od Williama Shakespeara (postavy jako Hamlet zvažující osud a jednání) přes puritánské autory (důraz na ctnost a disciplínu) až po moderní romanopisce a básníky vytvořili postavy ztělesňující stoickou odolnost, vnitřní klid a schopnost čelit nepřízni osudu s důstojností. V době svého vzniku byl stoicismus přijímán s respektem v intelektuálních kruzích, nabízející komplexní a morálně silnou alternativu k jiným filozofickým školám. Setkával se s kritikou, například od epikurejců, kteří jej považovali za příliš rigorózní a potlačující přirozené lidské emoce, nebo od akademiků za dogmatismus. Nicméně, neexistovaly záznamy o plošných zákazech nebo cenzuře, neboť se jednalo o filozofickou školu v rámci širší debaty. Dnes je stoicismus vnímán jako mimořádně aktuální a praktická filozofie. Jeho principy, jako je dikotomie kontroly (rozlišení toho, co můžeme ovlivnit a co ne), cvičení odolnosti a snaha o racionální emoce, jsou široce aplikovány v moderní psychoterapii (např. kognitivně-behaviorální terapie – CBT), v osobním rozvoji, v manažerských dovednostech a v populární kultuře jako nástroj pro zvládání stresu, úzkosti a životních výzev. Existují četné filmové, divadelní a jiné umělecké adaptace či inspirace, ačkoliv se nejedná o přímé dramatizace stoických traktátů. Filmy jako „Gladiátor“ zobrazují postavu Marka Aurelia a témata ctnosti, povinnosti a přijetí osudu. Postavy v různých filmech a seriálech často vykazují stoické vlastnosti – klid v chaosu, vnitřní sílu, odhodlání a morální integritu (např. postava Jamese Bonda, samurajové, nebo někteří akční hrdinové). V divadle se stoické dilemata (např. mezi vášní a rozumem, povinností a osobními touhami) objevují v tragédiích již od antiky. Moderní umění a literatura často zobrazují hrdiny, kteří se, ať už vědomě či nevědomě, řídí stoickými principy, čímž demonstrují přetrvávající relevanci této starověké filozofie pro současného člověka a jeho snahu o smysluplný a odolný život.