📖 Úvod
Starověká římská komedie (latinsky Fabula palliata pro komedii s řeckou tematikou a Fabula togata pro komedii s římskou tematikou) se rozvíjela primárně v období Střední římské republiky, zhruba od 3. století př. n. l. do 2. století př. n. l., s největším rozkvětem ve 2. století př. n. l. Její domovinou byla především Římská republika, konkrétně město Řím a jeho kulturní okruh.
🌍 Kontext vzniku
Vznik římské komedie je úzce spjat s celkovým rozvojem římského dramatu a silnou hellenizací římské společnosti po vítězstvích v Punských válkách a expanzi na východ, které přinesly Římanům bohatství a kontakt s vyspělou řeckou kulturou. Za zakladatele římského dramatu jako takového, a tedy i předchůdce římské komedie, je považován Livius Andronicus, propuštěný řecký otrok, který v roce 240 př. n. l. uvedl první latinskou dramatickou hru. Prvním skutečně římským dramatikem, který psal hry s římskou tematikou, byl Gnaeus Naevius. Avšak nejvýznamnějšími postavami a tvůrci, kteří stojí u zrodu a rozkvětu římské komedie, jsou Titus Maccius Plautus a Publius Terentius Afer (Terence). Historické pozadí zahrnuje období, kdy Řím transformoval z primárně agrární společnosti v městskou velmoc s rostoucími společenskými vrstvami a potřebou po veřejné zábavě. Politická situace byla charakteristická republikánským zřízením s vnitřními třenicemi mezi patriciji a plebejci, avšak komedie se primárně nezaměřovala na přímou politickou satiru, nýbrž na obecnější společenské a lidské slabosti. Společenské změny přinesly nárůst volného času pro některé vrstvy, rozmach veřejných svátků (ludi), při nichž byly hry uváděny, a širší přijímání řeckých zvyklostí, umění a literatury. Na filozofické rovině se komedie primárně nezaobírala hlubokými myšlenkovými proudy, nýbrž odrážela každodenní morálku, rodinné hodnoty a společenské konvence, často s lehkým satirickým podtónem vůči lidským slabostem a nešvarům. Římská komedie se nevymezovala proti nějakému předchozímu římskému dramatickému směru, neboť římské drama bylo v počátcích. Spíše navazovala a čerpala intenzivně z řecké Nové komedie (především dílo Menandra, Philemona a Diphila), od níž přebírala témata, postavy a dramatické struktury. Fabula palliata doslova znamená „hra v řeckém oděvu“, což přímo podtrhuje její řecký původ a adaptaci řeckých předloh pro římské publikum, často s přidáním hrubšího humoru a římských prvků.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou starověké římské komedie, zvláště pak fabula palliata, jsou typická témata a motivy jako milostné pletky mladých hrdinů (často s kurtizánami nebo dívkami nejasného původu), překonávání překážek (finančních, sociálních, otcovských) k jejich naplnění, záměny osob, únosy, podvody, rodinná tajemství a neočekávaná odhalení (např. ztracené dcery, znovushledání s rodinou). Typickým hrdinou je mladý, často naivní a zamilovaný muž (adulescens), jehož plány na sňatek či milostný vztah jsou mařeny, a chytrý, mazaný otrok (servus callidus), který intrikami a podvody pomáhá svému pánovi dosáhnout cíle. Dále se objevují postavy jako lakomý, přísný otec (senex avarus), vychloubačný voják (miles gloriosus), dobrosrdečná kurtizána (meretrix), pletichářská kuplířka (lena) nebo otrokář. Obvyklé prostředí je řecké město, ulice před domy, trh nebo chrám, což podtrhuje řecký původ námětů. Konflikty jsou často generační (syn vs. otec), sociální (pán vs. otrok), morální (touha vs. povinnost) nebo čistě komické nedorozumění plynoucí ze záměn identit. Jazyk a styl jsou živé, hravé, plné slovních hříček, dvojsmyslů, aliterací a expresivních výrazů. Používá se hovorová latina, často i s vulgárními výrazy, aby se dosáhlo komického efektu. Dialogy jsou rychlé, veršované, s proměnlivou metrikou, což dodává dynamiku. Kompozice se často drží pětiaktové struktury (byť se hrály plynule), začíná prologem, který představuje děj nebo si vyžádá pozornost publika, a má složitou zápletku s několika propletenými liniemi. Vyprávěcí postupy zahrnují velkou míru přímé interakce s publikem (monology, asides), situační komiku, slapstick, ironii a parodii. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou fabula palliata (komedie s řeckou tematikou, hlavní představitelé Plautus a Terence) a fabula togata (komedie s římskou tematikou, která se zaměřovala na život a problémy Římanů z nižších vrstev, jejíž autoři jako Afranius nebo Titinius se nám dochovali jen ve fragmentech). Vedle nich existovala i Atellana, původně italská, improvizovaná fraška s neměnnými typy postav, která ovlivnila římský mimus.
👥 Zastupci
Starověká římská komedie představuje klíčový žánr římské literatury, který se rozvíjel především v období Římské republiky a výrazně ovlivnil pozdější evropské divadlo. Mezi nejdůležitější autory tohoto směru patří Titus Maccius Plautus a Publius Terentius Afer. Plautus, působící ve 3. a 2. století př. n. l., je známý svou energickou, často farzní komedií plnou slovních hříček, situačních gagů a typových postav. Jeho díla jako “Miles Gloriosus“ (Chvástavý voják) skvěle ilustrují archetyp nadutého, ale hloupého vojáka, který je podveden, což je typický motiv římské komedie zaměřený na zábavnou kritiku společenských postav. “Aulularia“ (Komedie o hrnci zlata) představuje klasický příběh lakomce, který je posedlý svým skrytým pokladem, a zosobňuje tak komediální potenciál lidských slabostí a intrik. “Menaechmi“ (Dvojníci) zase mistrně využívá motivu záměny identity dvou bratrů k sérii vtipných nedorozumění, což je základní kámen mnoha komedií dodnes. Plautusovy hry jsou plné živého jazyka a písní, což z nich dělá dynamické a lidové představení. Terence, který tvořil v polovině 2. století př. n. l., se vyznačoval rafinovanějším stylem, menší mírou farze a větším důrazem na psychologické propracování postav a uhlazenější jazyk, často kritizovaný pro menší vtipnost ve srovnání s Plautem. Jeho “Andria“ (Dívka z Andru) je příkladem komplexní zápletky s milostnými intrikami a morálními dilematy, která ukazuje Terencovu snahu o propracovanější dramatické vyprávění, bližší řecké Nové komedii. “Adelphoe“ (Bratři) zkoumá rozdílné výchovné metody a jejich dopady na mladé muže, což podtrhuje Terencovu zálibu v etických a sociálních tématech. Terence, ač méně populární než Plautus v jeho době, je ceněn pro svou čistotu latiny a hloubku postav, což dobře ilustruje subtilnější a myšlenkovější proud římské komedie. Oba autoři společně tvoří pilíře římské “fabula palliata“, komedie s řeckou tématikou a kulisami, která dominovala rané fázi římského divadla.
📈 Vývoj
Starověká římská komedie vznikla z adaptací řeckých vzorů, zejména Nové komedie (Menandros, Diphilos, Philemon), které se do Říma dostaly po Pírrových a Punských válkách ve 3. století př. n. l. Za zakladatele římské literatury a dramatu je považován Livius Andronicus, který v roce 240 př. n. l. uvedl první latinskou hru, adaptaci řecké tragédie, ale záhy se objevily i komedie. Nejranější fázi charakterizovala tzv. “fabula palliata“, což byly komedie s řeckou zápletkou, postavami a kostýmy, které se odehrávaly v řeckém prostředí, typicky Aténách. Tato forma dosáhla svého vrcholu v období mezi koncem 3. století př. n. l. a polovinou 2. století př. n. l., a to především díky Plautovi a Terenci. Plautus, působící v ranější části tohoto období, reprezentoval robustnější, populárnější a méně rafinovanou formu s důrazem na hudbu, tanec a přímočarý, často až vulgární humor, který oslovoval široké vrstvy publika. Jeho hry byly plné machrování, milostných intrik, podvodů a záměn identity. Terence, který tvořil o něco později, přinesl do žánru větší psychologickou hloubku, důraz na etické otázky a čistší, elegantnější latinu. Jeho komedie byly méně farzní a více se soustředily na komplexní mezilidské vztahy a charaktery. Postupný ústup “fabula palliata“ nastal s rostoucím zájmem o ryze římské náměty. To vedlo ke vzniku tzv. “fabula togata“, komedie odehrávající se v Římě, s římskými postavami a kostýmy (toga), která reflektovala místní zvyklosti a morálku. Autoři jako Titinius, Atta a Afranius tvořili v tomto žánru, avšak jejich díla se dochovala pouze ve zlomcích. Ačkoli “togata“ nikdy nedosáhla takové popularity a umělecké úrovně jako “palliata“, představovala důležitou snahu o nacionalizaci dramatické tvorby. V pozdní fázi Římské republiky a v období císařství tradiční literární komedie postupně upadala. Namísto ní se do popředí dostaly méně literární a často vulgárnější formy zábavy, jako byl mime (mim) a pantomime (pantomima). Mim byl lidové představení, často improvizované, které parodovalo každodenní život a mravní poklesky, zatímco pantomima byla sólová taneční forma s doprovodnou hudbou, která vyprávěla složité příběhy prostřednictvím gest a výrazu. Tyto formy byly populární pro svou vizuálnost a menší nároky na diváka, ale zároveň signalizovaly ústup propracované komedie ve prospěch bezprostřednější a často explicitnější zábavy. Vliv řeckého divadla tak postupně slábl a římská komedie se transformovala do jiných, často méně intelektuálních forem.
💫 Vliv
Vliv starověké římské komedie na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, neboť položila základy evropské komedie. Její archetypální postavy, zápletky a komediální techniky byly neustále přejímány a adaptovány po celá staletí. V období renesance byla římská komedie objevena a stala se inspirací pro italskou “commedia erudita“ (učené komedie) autorů jako Ariosto a Machiavelli, kteří se inspirovali Plautovými a Terencovými strukturami a postavami. V Anglii se William Shakespeare ve své komedii “Komedie omylů“ přímo inspiroval Plautovou hrou “Menaechmi“, včetně motivu záměny dvojčat. Také francouzský klasicismus, zejména Molière, hojně čerpal z římských vzorů; jeho “Lakomec“ je přímou adaptací Plautovy “Aulularie“ a v dalších hrách využíval typové postavy jako chvástavého vojáka (podobně jako v “Don Juanovi“), lstivého sluhu nebo zamilovaného mladíka. Molière rovněž převzal principy intrigu, situační komiky a morální kritiky. V osmnáctém století pokračovala inspirace v italské “commedia dell’arte“, která sice stavěla na improvizaci, ale využívala podobné stock characters (Pantalone, Arlecchino, Dottore, Capitano) a zápletky. Ovlivnila také ranou operu buffu a pozdější vaudeville a muzikál. V moderní době se ozvěny římské komedie projevují v žánrech jako je sitkom, romantická komedie nebo filmová fraška, kde se stále opakují motivy záměny identit, milostných trojúhelníků, chamtivosti či sociálních intrik. Příkladem je mnoho filmů, které využívají komiku plynoucí z nedorozumění a maskování. V době svého vzniku byla římská komedie generally dobře přijímána a představovala populární formu zábavy pro široké vrstvy obyvatelstva. Hrála se na veřejných festivalech (Ludi Romani, Ludi Plebeii, Ludi Apollinares), které byly financovány státem. Diváci byli často velmi hluční a aktivně reagovali na dění na jevišti. Plautus byl ve své době nesmírně populární pro svůj přímočarý humor, dynamický děj a veselou hudbu. Terence, naopak, se potýkal s počátečními problémy s publikem, které shledávalo jeho hry méně vtipnými a příliš rafinovanými ve srovnání s Plautem; některé jeho hry musely být dokonce dvakrát nebo třikrát uvedeny, než si získaly uznání. Kritika se objevovala spíše z řad konzervativních elit (např. Cato Starší), které někdy odsuzovaly import řeckých mravů a nedostatečně římský charakter divadla. Nicméně, žádné explicitní zákazy či rozsáhlá cenzura se netýkaly komedií ve stejném rozsahu jako například křesťanských děl v pozdějších dobách. Dnes je starověká římská komedie vnímána jako neocenitelný zdroj pro studium latinského jazyka, římské společnosti, literatury a divadelní historie. Plautus je ceněn pro svou lingvistickou vitalitu a vynalézavost, jeho hry jsou studovány pro pochopení archaické latiny a lidového projevu. Terence je obdivován pro svou stylistickou eleganci a psychologickou hloubku. Oba autoři jsou základem klasického vzdělání a jejich díla jsou stále předmětem akademického výzkumu. Mimo akademickou sféru se s římskou komedií setkáváme prostřednictvím různých uměleckých adaptací. Jedním z nejznámějších filmových zpracování je muzikál “A Funny Thing Happened on the Way to the Forum“ (1966), který brilantně kombinuje prvky z několika Plautových her do jedné moderní frašky, s hudbou a texty Stephena Sondheima. Tato adaptace skvěle ukazuje nadčasovost komediálních prvků starověkého Říma. Divadelní společnosti po celém světě pravidelně uvádějí Plautovy a Terencovy hry, často v modernizovaných verzích, které zdůrazňují jejich stále relevantní humor a kritiku lidských slabostí. Tyto adaptace dokazují, že základní principy římské komedie – záměny identity, láska a intriky, páni a sluhové – zůstávají univerzálně přitažlivé a zábavné i pro současné publikum.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Starověká římská komedie na Rozbor-dila.cz →