📖 Úvod
Starověká orientální literatura je souhrnné označení pro bohatou a rozmanitou literární tvorbu civilizací starověkého Předního východu, Indie a Číny. Původní název jako jednotný směr neexistuje, jelikož se jedná o geograficky a kulturně rozsáhlé období zahrnující mnoho různých tradic; hovoříme o literatuře sumerské, akkadské, staroegyptské, chetitské, hebrejské, perské, indické, čínské apod. Časové zařazení se obecně pohybuje od zhruba 4. tisíciletí př. n. l. (vznik nejstarších písemných záznamů v Mezopotámii a Egyptě) do zhruba 6. století n. l. (počátek islámu, který transformoval blízkovýchodní kultury, a rozkvět klasického sanskrtu či raných dynastií v Číně, které pokládaly základy pozdějšího vývoje). Hlavními zeměmi a regiony, kde se tento typ literatury rozvíjel, jsou Mezopotámie (dnešní Irák a části Sýrie, Turecka a Íránu, zahrnující kultury Sumeru, Akkadské říše, Babylonské a Asyrské říše), Starověký Egypt, Levanta (dnešní Izrael, Libanon, Jordánsko, Sýrie – zahrnující hebrejskou, fénickou, ugaritskou literaturu), Anatolie (dnešní Turecko – chetitská literatura), Persie (dnešní Írán – elamská, staroperská literatura), Indický subkontinent (dnešní Indie, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka – védská, sanskrtská, páli literatura) a Čína (včetně dynastií Šang, Čou, Čchin, Chan).
🌍 Kontext vzniku
Vznik starověkých orientálních civilizací je úzce spjat s rozvojem zemědělství a usazeného života v úrodných oblastech velkých řek (Nil, Eufrat a Tigris, Indus, Žlutá řeka). Zhruba ve 4. tisíciletí př. n. l. dochází k urbanizaci, vzniku městských států a posléze rozsáhlých říší s centralizovanou správou a hierarchickou společností. Klíčovým momentem pro vznik literatury bylo vynalezení písma (klínopis v Sumeru, hieroglyfy v Egyptě), které umožnilo zaznamenávat ústní tradice, mýty, zákony a historické události. Politické pozadí charakterizovala vláda teokratických panovníků, kteří byli často považováni za bohy nebo jejich přímé zástupce (Egypt, Mezopotámie), nebo vládli z boží milosti (Čína – Mandát nebes). Společnost byla přísně stratifikovaná, často s kastovním systémem (Indie) nebo dělením na svobodné, nesvobodné a otroky, s významnou rolí kněžské vrstvy a byrokratického aparátu. Neustálé války, dobývání a zániky říší byly běžnou součástí politického života. Společenské změny zahrnovaly vzestup obchodu, rozvoj řemesel a právních systémů (např. Chammurapiho zákoník). Filozofické a náboženské pozadí bylo dominantně polyteistické v Mezopotámii a Egyptě, kde víra v množství bohů a démonů ovlivňovala veškerý život a umění, včetně silného egyptského kultu mrtvých a posmrtného života. V Levantě se postupně vyvinul monoteismus judaismu s důrazem na etický kodex a smlouvu s jedním Bohem. V Indii se raný védismus (kolem 1500 př. n. l.) rozvinul v bráhmanismus a později z něj vzešly reformní náboženské a filozofické systémy jako buddhismus (zakladatel Gautama Buddha, cca 6.–5. stol. př. n. l.) a džinismus, které zdůrazňovaly karmu, samsáru a cestu k osvobození. V Číně pak vznikly v období jara a podzimu a válčících států (cca 8.–3. stol. př. n. l.) klíčové filozofické školy: konfucianismus (zakladatel Konfucius, 6.–5. stol. př. n. l.) zdůrazňující morálku, etiku, společenský řád a harmonii, a taoismus (připisovaný Lao-c„, 6.–5. stol. př. n. l.?) zaměřený na harmonii s přírodou a princip nezasahování (wu-wej). Legalismus pak prosazoval silný stát a přísné zákony. Starověká orientální literatura se nevymezovala proti předchozím literárním směrům v moderním slova smyslu, neboť představovala “samotný vznik“ písemné literatury. Navazovala však na bohatou ústní tradici mýtů, legend, rituálních zpěvů, pohádek a mudrosloví, které zpevnila do písemné podoby, a na náboženské a politické potřeby tehdejších států – legitimování panovnické moci, uctívání božstev, zaznamenávání historie a zákonů a uchování moudrosti pro budoucí generace. Zakladatelé v pravém slova smyslu pro celou literaturu neexistují, ale u zrodu jednotlivých myšlenkových proudů stáli například Konfucius, Lao-c“ nebo Buddha, zatímco autoři většiny nejstarších literárních děl jsou anonymní nebo kolektivní.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou starověké orientální literatury je silný náboženský a mýtický charakter, kde bohové a nadpřirozené síly hrají ústřední roli při vysvětlování světa a lidského údělu. Literatura měla často didaktický, moralizující a poučný charakter, snažila se předat moudrost, etické zásady a pravidla pro život ve společnosti i ve vztahu k bohům. Díla jsou často monumentální, epická a reflektují kolektivní vědomí, s častým anonymním autorstvím. Charakteristické je používání symbolů, alegorií a metafor, které čerpaly z přírody, kosmologie a náboženských představ. Jazyk a styl byl často vznešený, patetický a formulkovitý, s opakovanými motivy a frázemi, což usnadňovalo zapamatování a recitaci (odkaz na ústní tradici). V poezii se objevuje paralelismus (zvláště v hebrejské poezii), rytmus, aliterace a asonance. Typická témata a motivy zahrnují stvoření světa a člověka (kosmogonie, antropogonie), boj dobra a zla, otázky života a smrti a posmrtného života (zvláště v Egyptě), role osudu a božské vůle. Dále se objevuje oslava panovníka a jeho moci, hrdinské činy, hledání nesmrtelnosti či poznání, ale také témata moudrosti, spravedlnosti, lásky a přátelství. Obraz typického hrdiny je často král nebo panovník (Gilgameš, Ráma), moudrý rádce či mudrc (konfuciánští učenci), svatý muž nebo prorok (Mojžíš, Izaiáš), kteří jsou obdařeni výjimečnými vlastnostmi, silou, moudrostí nebo mají zvláštní spojení s božským světem. Hrdina často prochází zkouškami a hledá vyšší smysl. Obvyklým prostředím jsou královské paláce, chrámy, městské státy, ale i divoká, často nebezpečná příroda (pouště, hory, pralesy), která je místem zkoušek a setkání s nadpřirozenem. Konflikty se odehrávají mezi bohy, mezi člověkem a bohy (porušení tabu, vzdor), mezi lidmi (války, politické intriky) nebo v nitru hrdiny (morální dilemata, hledání pravdy). Kompozice je často lineární v eposech a historických dílech, ale mohou se objevit i cyklické prvky (v mýtech o ročních cyklech) nebo rámcové vyprávění. Vyprávěcí postupy zahrnují detailní popisy, dialogy, monology, proroctví a hymnické pasáže. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou epika (eposy jako Epos o Gilgamešovi, Mahábhárata, Rámájana), mýty a legendy (o stvoření, o bozích, o hrdinech), hymny (na bohy, na panovníky), modlitby, žalmy a nářky, právní kodexy (Chammurapiho zákoník), mudrosloví (Kniha přísloví, Kniha Kazatel, egyptská Naučení), proroctví (biblická), dějepisná díla (anály, kroniky), didaktická literatura (bajky, poučné příběhy), milostná poezie (Píseň písní, staroegyptská lyrická poezie), drama (sanskrtské divadlo v Indii) a panovnické autobiografické nápisy.
👥 Zastupci
Starověká orientální literatura představuje kolébku písemné kultury, zahrnující rozsáhlé a rozmanité texty z oblastí Mezopotámie, Egypta, Levanty, Indie a Číny, které vznikaly po tisíciletí a položily základy světového písemnictví, náboženství a filozofie. Mezi nejvýznamnější anonymní díla, která reprezentují tento směr, patří především mezopotámský “Epos o Gilgamešovi“, který je jedním z nejstarších dochovaných literárních děl lidstva a ilustruje univerzální témata hledání smyslu života, nesmrtelnosti, přátelství a vyrovnání se se smrtí, čímž ztělesňuje rané hrdinské narativy a mytologii regionu. Z Egypta je klíčová “Kniha mrtvých“, soubor posvátných textů a rituálů, které měly zemřelým zajistit šťastný posmrtný život a které názorně odrážejí komplexní náboženské představy a rituální praxi starověkého Egypta. Dále pak “Sinuhetův příběh“, realistický cestopisný a autobiografický text, který podává cenný vhled do života šlechtice, politické intriky a kulturních kontaktů Egypta Střední říše, čímž ukazuje rozvinutou prozaickou formu a individualistické narativní umění. Hebrejská literatura, soustředěná v “Bibli (zejména Starém zákoně)“, nabízí díla jako je “Kniha Genesis“, popisující stvoření světa a rané dějiny lidstva skrze mýty a rodové ságy, což je klíčové pro monoteistické náboženské tradice a jejich etické základy. “Kniha Žalmů“ představuje bohatou sbírku lyrických básní, modliteb a chvalozpěvů, jež vyjadřují hluboké lidské emoce a vztah k Bohu, což je reprezentativní pro poetickou a duchovní stránku hebrejské literatury. “Kniha Kazatel“ pak nabízí hluboké filozofické úvahy o marnosti pozemského života a hledání smyslu, čímž dokládá moudrostní literaturu s existenciálními otázkami. Z Indie jsou zásadní eposy jako “Mahábhárata“, tradičně připisovaná mudrci “Vyasovi“, monumentální sbírka příběhů, filozofických úvah a morálních dilemat, která tvoří pilíř hinduistické kultury a mytologie a je vzorem pro komplexní vyprávění. Dále pak “Rámájana“, připisovaná “Valmikimu“, hrdinský epos oslavující božského Rámu a jeho boj proti démonům, který je exemplární pro indické pojetí ctnosti, lásky a oddanosti a hluboce ovlivnil morální a estetické cítění subkontinentu. V Číně je důležitým myslitelem a autorem “Konfucius“, jehož “Rozhovory (Analekta)“ obsahují záznamy jeho učení a filozofie, které zdůrazňují etiku, morálku, společenský řád a úctu k tradicím, a staly se základem konfucianismu a čínské státní správy. Dalším klíčovým čínským myslitelem je “Laozi“, jemuž je připisováno dílo “Tao Te Ching (Kniha o Cestě a Ctnosti)“, které aforistickým a poetickým stylem představuje základní principy taoismu, jako je harmonie s přírodou, nečinění (wu-wei) a hledání vnitřního míru, což ilustruje mystickou a filozofickou hloubku rané čínské myšlenky.
📈 Vývoj
Starověká orientální literatura se začala formovat s nástupem prvních civilizací a písemných systémů, zejména ve 4. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii (Sumer) a Egyptě, kdy vznikla z praktických potřeb administrativy, náboženských rituálů a záznamu dějin. Raná fáze (kolem 3500–2000 př. n. l.) je charakterizována především náboženskými hymny, mýty o stvoření a potopě, královskými nápisy a právními kodexy (např. sumerský král Urnammu, Chammurapiho zákoník v Mezopotámii), stejně jako texty pyramid a sarkofágů v Egyptě, které se zaměřovaly na posmrtný život. Období vrcholu je rozsáhlé a liší se region od regionu. V Mezopotámii vrcholilo kolem 2. tisíciletí př. n. l. s epickými díly jako Epos o Gilgamešovi. V Egyptě klasické období Střední říše (cca 2000–1700 př. n. l.) přineslo narativní prózu jako Sinuhetův příběh a Naučení Ptahhotepovo, zatímco Nová říše (cca 1550–1070 př. n. l.) rozvinula lyrickou poezii a hymny. Hebrejská literatura, jejíž kořeny sahají do 2. tisíciletí př. n. l., se konsolidovala a dosáhla vrcholu v období od království (10. století př. n. l.) až po helénistické období (2. století př. n. l.) s formováním Starého zákona. V Indii se raná védská literatura (cca 1500–500 př. n. l.) s hymny a rituálními texty vyvinula v pozdější filozofické Upanišady a následně ve vrcholné eposy Mahabharata a Ramayana, které se formovaly v rozmezí poloviny 1. tisíciletí př. n. l. až rané křesťanské éry. Čína zažila rozkvět v období dynastií Západní Zhou (Klasika poezie – Ši-ťing), Období Jara a Podzimu a Válčících států (cca 771–221 př. n. l.) s rozvojem filozofických škol Konfucia a Laoziho, a raných císařských dynastií (např. Han) s historiografií a prozaickými díly. Postupný ústup ve smyslu ukončení produkce se u starověké orientální literatury nedá přesně definovat; spíše docházelo k proměně forem a témat. S pádem starověkých říší a nástupem nových náboženských a kulturních směrů (např. islámu) se starověké tradice transformovaly a inspirovaly literaturu raného středověku. Hranice starověku se často klade kolem 5. století n. l., avšak v mnoha oblastech (např. Indie, Čína) se klasické tradice kontinuálně vyvíjely dále. Existovaly významné národní, regionální a žánrové varianty. Mezopotámie zahrnovala sumerskou, akkadskou, babylonskou a asyrskou literaturu, kde dominovaly mýty, eposy, hymny, lamenty a zákoníky. Egyptská literatura byla psána hieroglyfy a hieratickým písmem, s žánry jako naučení, autobiografie, náboženské texty pro zemřelé a milostná poezie. Indická literatura se vyvíjela v sanskrtu a magadhí a zahrnovala védy, filozofické upanišady, sútry a monumentální eposy. Čínská literatura používala klasickou čínštinu a představovala filozofické texty (konfucianismus, taoismus, legismus), poezii (Ši-ťing), historické záznamy (Ši-ťi) a rané prozaické žánry. Hebrejská literatura byla psána v hebrejštině a aramejštině a skládala se z historických knih, zákonů (Tóra), prorockých knih, moudrostní literatury a lyrické poezie. Pozdní fáze starověké literatury (např. helénistické období v Levantě, rané dynastie v Číně, post-védské období v Indii) se vyznačovala komplexnějšími narativy, propracovanějšími filozofickými systémy a rozvojem dramatických a lyrických žánrů.
💫 Vliv
Vliv starověké orientální literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a představuje jeden z pilířů světové kultury. Mnoho témat a narativních vzorců bylo převzato a adaptováno pozdějšími směry. Řecká a římská literatura, která je považována za základ západní kultury, byla nepochybně ovlivněna východními mýty a příběhy; například Gilgamešův příběh o potopě má paralely v biblickém vyprávění i řeckých mýtech, a mnoho řeckých filozofů se učilo na Východě. Judeo-křesťanská tradice, odvozená z hebrejské Bible (Starého zákona), je nejvýraznějším příkladem přímého vlivu, neboť se stala základem pro celou západní literaturu, umění, etiku a právo, ovlivňující díla od středověkých mystérií po renesanční malířství a moderní romány a poezii. Islámská literatura, která se objevila v 7. století n. l., čerpala z biblických a předislámských arabských tradic, stejně jako z perských a indických motivů. V Asii pak čínské a indické klasické texty formovaly literaturu Koreje, Japonska a jihovýchodní Asie, kde se šířily filozofické systémy jako buddhismus a konfucianismus, které ovlivnily nejen literaturu, ale i malířství, kaligrafii a divadlo. Mnohé moderní literární směry a autoři se inspirovali východní filozofií (např. Herman Hesse a indické myšlení) nebo využívají archetypální biblické příběhy a postavy. V době svého vzniku byly tyto texty přijímány převážně s úctou a posvátností. Mnoho děl mělo náboženský, rituální nebo právní charakter a bylo považováno za božsky inspirované nebo autoritativní. Byly uchovávány, opisovány a studovány po tisíciletí, což svědčí o jejich obrovské hodnotě pro tehdejší společnosti. Přímá „kritika“ v moderním smyslu byla vzácná; spíše docházelo k reinterpretacím nebo úpravám textů v souladu s měnícími se politickými či náboženskými ideologiemi. Zákazy a cenzura existovaly, ale byly často omezeny na konkrétní politicky nebo nábožensky nepohodlné pasáže či celé texty, které byly ničeny nebo potlačovány (např. některá díla z Achnatonovy doby v Egyptě, nebo pálení knih v Číně za dynastie Qin). Dnes je starověká orientální literatura vnímána jako neocenitelný kulturní poklad a zdroj poznání o raných civilizacích. Je intenzivně studována na univerzitách po celém světě v rámci religionistiky, historie, archeologie, filologie a komparativní literatury. Její univerzální témata a hluboké filozofické úvahy jsou stále relevantní pro moderního člověka. Tato díla jsou často adaptována do různých uměleckých forem: biblické příběhy se staly základem pro nespočet filmů (např. „Desatero přikázání“, „Ben-Hur“), televizních seriálů, divadelních her a muzikálů. Epos o Gilgamešovi je předmětem moderních literárních reinterpretací, divadelních her a oper. Indické eposy Mahabharata a Ramayana jsou masově populární v Indii, kde slouží jako námět pro nesčetné filmy, televizní seriály, taneční dramata a komiksy, přičemž mezinárodně proslulá je divadelní adaptace Mahabharaty od Petera Brooka. Egyptské mýty a příběhy inspirují romány, videohry a hollywoodské blockbustery (např. série „Múmia“). Čínská filozofie a klasické příběhy se objevují v moderní čínské kinematografii, animovaných filmech a literatuře, ukazující tak přetrvávající živost těchto tisíce let starých děl.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Starověká orientální literatura na Rozbor-dila.cz →