📖 Úvod
Starověká komedie, označovaná v řeckém kontextu jako Archaia Komodia (Stará komedie) a později navazující Mese Komodia (Střední komedie) a Nea Komodia (Nová komedie), a v římském kontextu jako Comoedia antiqua, se rozvíjela primárně v 5. století př. n. l. v Řecku, zejména v Athénách, s vrcholným obdobím Staré komedie v druhé polovině tohoto století (cca 450–400 př. n. l.). Následně se její formy a témata transformovaly ve 4. a 3. století př. n. l. v Řecku (Střední a Nová komedie) a poté se významně projevila v římské literatuře od 3. do 2. století př. n. l., kde dosáhla svého vrcholu skrze adaptace řeckých předloh. V těchto obdobích se komedie stala neodmyslitelnou součástí kulturního a společenského života v Athénách a později i v Římě, sloužící jako zrcadlo společnosti, politiky a lidských povah.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Starověké komedie je úzce spjato s rozkvětem athénské demokracie a zlatým věkem řecké polis v 5. století př. n. l., i přes probíhající Peloponéské války (431–404 př. n. l.), které Athény vyčerpávaly. Athény byly centrem politických diskusí, filozofických proudů (sofisté, Sókratés) a uměleckého vyjádření. Divadlo, které mělo kořeny v archaických dionýsovských rituálech plodnosti a jarních veselicích (komos), bylo pro občany klíčovým místem pro zábavu, poučení i kritiku. Zakladatelem či průkopníkem řecké Staré komedie byli již Kratinos a Eupolis, avšak nejvýraznějším, nejplodnějším a nejzachovalejším představitelem, který stál u formování žánru, je “Aristofanés“. Jeho hry odrážejí politickou situaci Athén, kdy se mohl svobodně vyjadřovat k aktuálním problémům, kritizovat politiky (např. demagog Kleón, státník Perikles), generály, filozofy (Sókratés v „Oblacích“ byl častým terčem pro své sofistické argumentační metody) a umělce (tragik Euripidés v „Žabách“). Společenské změny, jako byl narůstající individualismus, napětí mezi starými a novými mravy, úpadek tradičních hodnot a dopady války, poskytovaly bohatý materiál pro satirickou reflexi. Stará komedie se ostře vymezovala proti vážnosti a patosu tragédie, často parodovala její mytologické náměty, jazyk a dramatické konvence, a zároveň navazovala na lidovou tradici frašek, satirických písní, obscénních rituálů a satyrovského dramatu. Po Peloponéských válkách a úpadku athénské demokracie politická satira ustupovala a Stará komedie se postupně transformovala ve Střední a Novou komedii, které se více zaměřovaly na sociální a rodinné zápletky. V Římě se komedie objevila později, ve 3. století př. n. l., v době rané Římské republiky, kdy Řím expandoval a absorboval helénistickou kulturu. První římské komedie byly adaptacemi řeckých předloh, zejména řecké Nové komedie, a jejich zakladateli, kteří přinesli řeckou dramatiku do Říma, byli Livius Andronicus a Gnaeus Naevius, přičemž nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími dramatiky byli “Plautus“ a “Terentius“. Římská komedie se primárně zaměřovala na sociální a rodinné záležitosti, milostné intriky a intriky otroků, s menším důrazem na přímou politickou satiru, což odráželo odlišnou strukturu římské společnosti, menší roli divadla jako platformy pro politickou kritiku a menší toleranci přímé kritiky vládnoucích elit. Přesto sloužila jako zrcadlo římského městského života a morálních dilemat a podílela se na formování římské identity prostřednictvím importované řecké kultury. Filosofické pozadí zahrnovalo kritiku sofistického relativismu a morálních změn ve společnosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Starověké komedie je její jedinečná kombinace drsného humoru, fantazie a sociální kritiky, která se projevovala odlišně v řeckém a římském kontextu. Typická témata řecké Staré komedie se zaměřovala na palčivou politickou satiru (kritika Perikla, Kleóna), sociální kritiku (např. korupce, bohatství a chudoba), filozofickou satiru (výsměch Sókratovi a sofistům), otázky války a míru, utopické vize (např. ženské převzetí moci v „Lysistratě“, budování ptačího města v „Ptácích“), a kritiku umělců. Motivací bylo často zlepšení společnosti prostřednictvím výsměchu a nadsázky. Obraz typického hrdiny byl často excentrický, odhodlaný athénský občan, který s bizarním, často fantaskním nápadem usiluje o řešení nějakého společenského problému, například uzavření míru, nastolení spravedlivějšího řádu nebo útěk před realitou. Prostředí Staré komedie bylo realistické (Athény, ulice, agóra), často však prolnuté s fantaskními, nadpřirozenými nebo alegorickými místy (oblačné království, podsvětí). Konflikty byly grandiózní – jednotlivec proti celému systému, iracionální řešení problémů, které reálně byly neřešitelné, s tendencí k absolutnímu vítězství hrdinovy myšlenky. Jazyk a styl řecké Staré komedie byl nesmírně živý, expresivní, vulgární, plný narážek, dvojsmyslů, obscénností, novotvarů a parodií na tragédii, často s přímým oslovováním publika a meta-divadelními prvky. Kompozice řecké Staré komedie byla specifická: začínala prologem, následoval parodos (vstup a tanec chóru), agón (verbální souboj dvou stran, často s epickým rozsahem), charakteristická parabasa (chór vystoupil z role a promluvil k publiku o aktuálních politických a společenských tématech, často s politickým manifestem), epizody (rozvoj děje) a závěrečný exodos (oslavný odchod a veselice). Vyprávěcí postupy zahrnovaly časté prolomení „čtvrté stěny“, přímé oslovování diváků, groteskní zveličování a satiru. Římská komedie (zejména fabula palliata) naopak čerpala z řecké Nové komedie a její témata se soustředila na rodinné a milostné zápletky, intriky otroků, záměny identit (např. v Plautově „Dvojčatech“), souboje generací (lakomí staří otcové versus rozhazovační synové), a charakterní typy jako voják chvastoun, vychytralý otrok, matrona nebo nevěstka se zlatým srdcem. Obraz typického hrdiny byl stereotypizovaný – mladík zamilovaný, starý lakomec, lstivý otrok, hlučný voják. Obvyklé prostředí bylo městské – ulice před domy, náměstí, tržiště. Konflikty se točily kolem překonávání překážek v lásce, získání peněz, rozuzlení nedorozumění a útěku před trestem. Jazyk a styl římské komedie byl lidový latinský, bohatý na hovorové výrazy, slovní hříčky a rytmiku (často jambický senár), méně vulgární než řecká Stará komedie, ale stále velmi expresivní a přístupný širokému publiku. Kompozice římské komedie byla většinou pět aktů s prologem, který často odhaloval celou zápletku. Vyprávěcí postupy využívaly monologů (soliloquia) pro odhalení myšlenek postav a stranou pronesených poznámek (asides), udržující diváka v obraze, a také časté prvky frašky a slapsticku. Nejčastějším literárním žánrem byla samozřejmě divadelní hra, a to především komedie, která se v Římě dělila na fabula palliata (řecké náměty a postavy v řeckém oděvu) a fabula togata (římské náměty a postavy v římském oděvu, méně dochované). Starověká komedie jako celek nabízela bohatou škálu humoru od hrubé frašky po rafinovanou satiru a zůstává klíčovým prvkem ve vývoji západního dramatu.
👥 Zastupci
Starověká komedie, klíčový žánr antického dramatu, má své nejvýznamnější představitele především v řeckém a římském světě. K nejdůležitějším světovým autorům řecké staré komedie patří “Aristofanés“, jehož díla jako “Lysistrata“, “Žáby“ a “Oblaky“ dokonale ilustrují směr tím, že pomocí politické satiry, fantaskních zápletek a hrubého humoru kritizují soudobou athénskou společnost a významné osobnosti. “Lysistrata“ například ukazuje ženský protest proti válce s Peloponéskými válkami skrze sexuální stávku, což je typické pro starou komedii, kde se absurdita mísí s ostrým společenským komentářem. V rámci řecké nové komedie je stěžejním autorem “Menandros“, jehož reprezentativní díla jako “Škarohlíd“ (Dyskolos), “Soudní pře“ (Epitrepontes) a “Dívka se střihnutými vlasy“ (Perikeiromene) exemplárně ukazují posun k zápletkám z běžného života, zaměřeným na rodinné vztahy, milostné intriky a charakterní typy namísto politické satiry. “Škarohlíd“ s postavou mrzutého starce, který se vyhýbá společnosti, je archetypem pro pozdější charakterní komedii. Pro římskou komedii, která navazovala na řeckou novou komedii, jsou klíčoví “Plautus“ a “Terentius“. “Plautus“ se proslavil díly jako “Komedie o hrnci“ (Aulularia), “Dvojčata“ (Menaechmi) a “Chlubivý vojín“ (Miles Gloriosus); jeho hry dobře ilustrují římskou komedii svou energickou situační komedií, záměnami postav, verbálními hříčkami a využíváním archetypů jako je lakomec či chlubivý voják, adaptovanými pro římské publikum. “Dvojčata“ se svou zápletkou založenou na záměně identit dvou bratrů položila základ pro nespočet pozdějších komedií omylů. “Terentius“ (Terence) pak zastupuje jemnější a psychologicky propracovanější styl s díly jako “Eunuch“, “Bratři“ (Adelphoe) a “Tchyně“ (Hecyra); jeho komedie se vyznačují elegantnějším jazykem, hlubšími morálními dilematy a propracovanějšími charaktery, odlišujíce se od Plautovy hrubší zábavy, což je vidět například v “Bratrech“, kde se řeší otázky výchovy a morálky.
📈 Vývoj
Vývoj starověké komedie je úzce spojen s antickým Řeckem a Římem. Žánr vznikl v Athénách v 6. století př. n. l. jako součást náboženských slavností na počest boha Dionýsa, konkrétně z rituálních průvodů zvaných “komos“ a satyrských her, které se vyvinuly do dramatické formy s prvkem řeckého sboru a hereckých dialogů. Obdobím rané fáze a zároveň vrcholem tzv. “staré komedie“ je 5. století př. n. l., kdy se plně rozvinula v Athénách, s Aristofanem jako jejím nejvýraznějším představitelem. Tato fáze byla charakteristická ostrou politickou a společenskou satirou, parodií na tehdejší události a osobnosti, fantaskními a často absurdními zápletkami, hrubým humorem, obscénností a silným zastoupením sborových pasáží (tzv. “parabasis“), kde sbor promlouval přímo k divákům. Postupným ústupem politické svobody a proměnou řecké společnosti ve 4. století př. n. l. došlo k přechodu k “střední komedii“, která již nebyla tak politicky angažovaná a soustředila se spíše na parodie mytologie a obecné společenské typy, ovšem z této fáze se dochovalo jen málo textů. Následovala “nová komedie“, která dosáhla vrcholu ve 4. a 3. století př. n. l. s Menandrem. Tato fáze představovala zásadní proměnu: politická satira téměř vymizela, nahradil ji zájem o soukromý život, rodinné konflikty, milostné intriky a vykreslování charakterních typů (lakomec, chlubivý voják, lstivý otrok, nevrlý stařec, milenecká dvojice). Důraz byl kladen na psychologii postav a realistické zobrazení athénské společnosti. Sbor ztratil svou dřívější významnou roli. Nová komedie měla obrovský vliv na římské drama, kde byla adaptována do tzv. “římské komedie“ (přesněji “palliata“), která vzkvétala ve 3. a 2. století př. n. l. V Římě se vyvinuly dvě hlavní varianty: Plautus, který adaptoval řecké předlohy pro lidovější římské publikum s důrazem na situační humor, slapstick a výrazné komické postavy, a Terentius, který tvořil sofistikovanější komedie s elegantnějším jazykem, propracovanějšími charaktery a morálními dilematy, určené pro vzdělanější římské elity. S úpadkem Římské říše a vzestupem křesťanství, které bylo k divadlu často nepřátelské, postupně starověká komedie upadala a její formy se proměňovaly v jednodušší představení jako pantomima a mimus, které byly často kritizovány pro svou obscénnost a úpadek umělecké úrovně, čímž starověká komedie jako žánr v původní podobě postupně zanikla.
💫 Vliv
Vliv starověké komedie na pozdější literaturu a umění je nedocenitelný a všudypřítomný. Zejména řecká nová komedie a její římské adaptace položily základy pro téměř všechny pozdější komediální žánry a dramata. Její “typové postavy“ se staly archetypy, které se objevují v commedia dell’arte (např. Pantalone, Capitano, Zanni), v Shakespearových komediích (např. Falstaff jako chlubivý voják), v dílech Molièra (např. Harpagon v “Lakomci“, inspirace pro lakomce z “Komedie o hrnci“), v renesančním a barokním dramatu a dokonce i v moderních sitcomech a romantických komediích. Struktura zápletky, zahrnující milostné intriky, nedorozumění, záměny identit, odhalování skrytých původů a šťastné konce, je dodnes základem mnoha narativů. Aristofanovy metody politické satiry a parodie se staly inspirací pro satirické divadlo a politické karikatury napříč staletími, ovlivňující autory jako Jonathan Swift či Voltaire. V době svého vzniku byla starověká komedie nesmírně populární a nedílnou součástí náboženských slavností v Řecku i Římě, byla ceněna pro svou zábavnost, satirickou ostrost a schopnost oslovit široké publikum. Zároveň však byla předmětem kritiky. Aristofanovy hry, útočící na politiky (Kleón) či filosofy (Sokrates v “Oblacích“), vedly k žalobám, a i když přímá cenzura či zákaz nebyly běžné v athénské demokracii, hranice svobody projevu byly testovány. Platón v “Ústavě“ kritizoval komedii za její potenciál podkopávat morálku a společenský řád, zatímco v Římě někteří konzervativci kritizovali řecký původ a údajnou frivolnost komedií. Nicméně, obecně byly komedie oblíbeným a masově navštěvovaným žánrem. Dnes je starověká komedie vnímána jako jeden z klíčových pilířů západní dramatické tradice, jehož studium je nepostradatelné pro pochopení vývoje divadla. Je předmětem akademického studia na univerzitách, ale zároveň je stále živá na jevištích po celém světě. Mnoho děl Aristofana, Menandra, Plauta a Terentia je pravidelně uváděno, často v modernizovaných adaptacích, které zdůrazňují jejich nadčasovost a humor. Existuje mnoho filmových a divadelních adaptací, které buď přímo přebírají starověké zápletky (např. muzikál a film “A Funny Thing Happened on the Way to the Forum“, volně inspirovaný Plautovými komediemi) nebo využívají jejich typické charaktery a motivy. Moderní komediální tvůrci se stále inspirují starověkými technikami pro situační humor, satiru, práci s archetypálními postavami a klasickou výstavbu zápletky, což dokazuje trvalý a nezmenšený odkaz starověké komedie v současné kultuře a umění.