📖 Úvod
Spiritualismus je v českém kontextu znám jako Spiritualismus nebo Spiritismus, přičemž původní anglický název je Spiritualism a francouzský Spiritisme. Tento literární směr, úzce spjatý s širším filozoficko-náboženským hnutím, se primárně rozvíjel od poloviny 19. století, s vrcholným obdobím sahajícím do počátku 20. století. Geograficky se centrum jeho vzniku a raného rozvoje nacházelo především ve Spojených státech amerických (především v New Yorku), ve Velké Británii a ve Francii, odkud se poté šířil do dalších částí Evropy (včetně Čech), Austrálie a Latinské Ameriky.
🌍 Kontext vzniku
Vznik spiritualismu jako hnutí a následně i jako literárního proudu byl hluboce zakořeněn v historickém, společenském a filozofickém kontextu poloviny 19. století. Období průmyslové revoluce s sebou přineslo rychlé společenské změny, urbanizaci a rozvoj vědy, který začal zpochybňovat tradiční náboženské autority a dogmata, vedl k nárůstu materialismu a ateismu. Zároveň však tato doba čelila i vysoké úmrtnosti způsobené válkami (např. americká občanská válka), epidemiemi a nízkou hygienou, což v lidech vyvolávalo hlubokou potřebu útěchy a naděje v posmrtný život. Filozoficky se spiritualismus vymezoval právě proti nastupujícímu materialismu a vědeckému redukcionismu, který odmítal existenci čehokoli mimo hmotný svět. Hledal důkaz o přežití lidské duše po smrti a o možnosti komunikace mezi světem živých a mrtvých. Důležitým impulsem pro vznik moderního spiritualismu, zejména v anglosaském světě, se staly události v Hydesville ve státě New York v roce 1848, kde sestry Foxovy (Margaretta, Kate a Leah) údajně navázaly kontakt s duchem mrtvého obchodníka prostřednictvím klepání. To vedlo k explozi zájmu o média a seance. Ve Francii se pak paralelně rozvíjel spiritismus pod vedením Allana Kardeca (Hippolyte Léon Denizard Rivail), který systematizoval učení o reinkarnaci, morálním pokroku a komunikaci s duchy do série knih, počínaje „Knihou duchů“ (Le Livre des Esprits, 1857). Kardecovo učení kladlo větší důraz na filozofický a etický rozměr, zatímco americký spiritualismus byl často více zaměřen na fenomenologii a experimentální ověřování jevů. Politická situace přímo neovlivňovala vznik spiritualismu, avšak jeho stoupenci se často angažovali v progresivních společenských hnutích té doby, jako bylo abolicionismus (zrušení otroctví), ženská práva (v mnoha případech spiritualistické seance poskytovaly ženám, často jako médium, unikátní platformu pro veřejné vystoupení a získání vlivu) a hnutí za střídmost. Spiritualismus navazoval na starší mystické tradice, esoterické proudy, mesmerismus (léčení pomocí živočišného magnetismu) a romantismus s jeho důrazem na iracionálno, intuici a zájem o nadpřirozené jevy. Zároveň se vymezoval proti dogmatismu etablovaných církví, které často spiritualismus odsuzovaly jako kacířství nebo podvod.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního spiritualismu je především ústřední téma komunikace s mrtvými, zkoumání posmrtného života a duchovní evoluce. Motivicky se objevují seance, média (často ženy), duchové jako aktivní postavy, zjevení, telepatie, jasnovidectví, ale i prvky podvodu a skepticismu, které často tvoří dramatický konflikt. Obraz typického hrdiny je často rozdělen na několik typů: médium (často citlivá, intuitivní osoba, která je „nástrojem“ duchů), truchlící pozůstalý hledající útěchu a důkaz přežití svých blízkých, skeptik, který je postupně konvertován vírou v duchy, nebo naopak demaskuje podvod, a samotný duch jako postava s vlastními příběhy a motivacemi. Obvyklé prostředí je často intimní a tajemné: tmavé pokoje pro seance, staré opuštěné domy, hřbitovy, ale i „vědecké„ laboratoře, kde se prováděly pokusy s médii. Konflikty se točí kolem rozporu mezi materiálním a duchovním světem, vědou a vírou, nadějí a zoufalstvím, podvodem a autentickým prožitkem. Jazyk a styl jsou často velmi popisné, detailně líčí prožitky médií a průběh seancí, s tendencí k mystickému a emocionálnímu vyjádření. V dílech s filozofickým základem (zejména Kardecovský spiritismus) je jazyk didaktický, snaží se vysvětlovat duchovní principy. Kompozice děl může být episodická (zápisy jednotlivých seancí), deníková (osobní prožitky média či truchlícího), nebo narativní (příběhy o duchách a jejich interakcích se živými). Časté jsou dialogy, a to i mezi živými a mrtvými. Vyprávěcí postupy zahrnují první osobu (z pohledu média, pozorovatele, nebo dokonce ducha) a objektivního vypravěče, který se snaží jevy dokumentovat. Nejčastější literární žánry a podžánry jsou záznamy ze seancí (často vydávané jako “zprávy z druhého břehu“), spiritistické romány (často s didaktickým a morálním poselstvím), povídky o duchách, fantastická literatura, esoterické a filozofické traktáty (např. Kardecovy spisy), autobiografie a memoáry médií, a populárně-vědecká literatura o paranormálních jevech a spirituálních výzkumech.
👥 Zastupci
Spiritualismus jako literární směr se nezformoval v tak pevné a stylisticky jednotné hnutí jako například symbolismus nebo realismus, spíše představuje tematickou a filosofickou linii, která prostupovala literaturou a uměním, reflektujíc společenský zájem o komunikaci se záhrobím, nesmrtelnost duše a parapsychologické jevy, často s cílem nabídnout „vědecký“ důkaz posmrtného života nebo duchovního růstu; mezi klíčové světové autory, kteří se spiritualismem a jemu blízkými tématy zabývali, patří Sir Arthur Conan Doyle, jehož díla jako non-fiction “The Wanderings of a Spiritualist“ (1921) a román “The Land of Mist“ (1926) ilustrují jeho hluboké osobní přesvědčení a snahu propagovat spiritualismus skrze literaturu, zatímco “The Wanderings“ je jeho duchovním deníkem a “The Land of Mist“ představuje spiritualistickou praxi v románové podobě. Další významnou postavou je Elizabeth Stuart Phelps Ward s jejím románem “The Gates Ajar“ (1868), který se stal bestsellerem a živě zkoumá možnosti komunikace se zesnulými a povahu posmrtného života, což silně rezonovalo se spiritualistickými vírami o pokračujícím vědomí; ačkoli se nejedná o beletristu v tradičním smyslu, Allan Kardec (Hippolyte Léon Denizard Rivail) je stěžejní postavou pro celou spiritualistickou literaturu, neboť jeho díla jako “The Spirits„ Book“ (1857) a “The Mediums“ Book“ (1861) systematicky kodifikovala nauku Spiritismu (brazilské a francouzské varianty spiritualismu), čímž poskytla teologický a filosofický rámec, který přímo inspiroval a formoval obrovské množství spiritualistické literatury a myšlení. Irský básník W. B. Yeats, ačkoliv byl spíše spjat s okultismem a esoterickými společnostmi jako Zlatý úsvit, ve svých dílech jako “A Vision“ (1925) a v mnoha básních (např. “The Second Coming“) projevuje hlubokou fascinaci duchovními světy, channelováním a mystickými prožitky, čímž ukazuje, jak spiritualistické a okultní myšlenky pronikly do vysoké literaturu a formovaly jeho symbolismus a kosmologii. V kontextu české literatury se neobjevil takto specifický a pojmenovaný „spiritualistický literární směr“ s jasně definovanou skupinou autorů jako v angloamerickém prostředí; zájem o okultismus, mystiku a paranormální jevy se zde spíše prolínal s jinými směry, jako byl symbolismus, dekadence nebo katolická mystika, případně s folklorními motivy. Nicméně, Josef Váchal se svou tvorbou, hluboce ponořenou do esoteriky a okultismu, se k těmto tématům nejvíce přibližuje; jeho román “Krvavý román“ (1924) a grafické práce, které často zobrazují démony, duchy a mystické symboly, prozkoumávají neviditelné sféry a komunikaci s nimi, byť spíše z pozice širšího zájmu o paranormálno a magii než striktního spiritualismu, čímž ilustruje fascinaci s neviditelnými světy, podobně jako díla “Magická lampa“ (1921) ukazující jeho pronikání do mystických a okultních sfér.
📈 Vývoj
Vývoj spiritualismu jako společenského a literárního fenoménu je úzce spjat s jeho historickým kontextem: jeho vznik se datuje do poloviny 19. století, konkrétně k událostem v Hydesville ve státě New York v roce 1848, kde sestry Foxovy údajně navázaly komunikaci s duchem, což odstartovalo lavinu zájmu o komunikaci se zemřelými. Toto období bylo charakteristické prudkým vědeckým pokrokem, který sice zpochybňoval tradiční náboženské dogmata, zároveň však vytvářel poptávku po nových, „vědecky“ ověřitelných formách spirituality a naděje na posmrtný život, s prekurzory v mesmerismu a swedenborgianismu. Období vrcholu spiritualismu nastalo v pozdním 19. a raném 20. století (přibližně 70. léta 19. století až 20. léta 20. století), kdy se stal masivním hnutím ve Spojených státech, Velké Británii, Francii, Německu, Itálii a Rusku, což se projevilo vznikem tisíců spiritualistických spolků, časopisů, organizováním seancí a činností mnoha médií; po první světové válce zájem ještě zesílil, neboť truchlící rodiny hledaly útěchu a možnost kontaktu se svými padlými blízkými. Postupný ústup z pozice dominantního společenského fenoménu začal ve 20. a 30. letech 20. století, především v důsledku odhalování četných podvodů ze strany médií (např. kampaně Harryho Houdiniho), vzestupu moderní psychologie (Freud, Jung), která nabízela alternativní vysvětlení pro zdánlivě paranormální jevy, a celkově rostoucího vědeckého skepticismu. I přes ústup z mainstreamu spiritualismus nezanikl, ale transformoval se do různých forem, udržel se jako okrajový, ale trvalý proud, často se prolínající s hnutím New Age, parapsychologií a osobními duchovními praktikami. Raná fáze spiritualismu se soustředila na fyzické projevy, jako byly klepání, hýbání stoly, levitace předmětů a materializace duchů, s důrazem na „důkazy“ přítomnosti duchů. Pozdní fáze se naopak přesunula k mentálnímu médiu (tranzovní mluvení, automatické psaní), k filosofickým a etickým učením o duchovním vývoji a méně k okázalým fyzickým jevům, často integrujíc prvky východních filozofií. Národní a regionální varianty zahrnovaly angloamerický spiritualismus, který se více zaměřoval na přímou komunikaci se zemřelými a individuální médium, zatímco francouzský a brazilský Spiritismus (Kardecismus), založený Allanem Kardecem, měl mnohem strukturovanější doktrínu s důrazem na reinkarnaci, morální evoluci, charitu a vzdělávací aspekty, přičemž v Brazílii se stal velmi vlivným náboženským hnutím. Ve střední Evropě a v českých zemích se zájem o okultismus a mystiku často prolínal s theosofií, antroposofií a dalšími esoterickými proudy, spíše než s čistým spiritualismem ve smyslu masového hnutí pro komunikaci s duchy, ačkoliv i zde existovaly společnosti pro psychický výzkum a zájem o paranormální jevy.
💫 Vliv
Vliv spiritualismu na pozdější literaturu a umění je značný a rozmanitý, byť často nepřímý; inspiroval a obohatil řadu směrů a žánrů, aniž by sám nutně zplodil nástupnický „spiritualistický“ směr. Z jeho myšlenek vycházela například symbolistická a dekadentní literatura konce 19. století, která sdílela zájem o neviditelné, tajemné, podvědomé a iracionální, jak je patrné v dílech autorů jako W. B. Yeats nebo Maurice Maeterlinck. Spiritualismus položil základy pro četné tropy v rané science fiction a fantasy, týkající se telepatie, psychických schopností, cestování mezi dimenzemi a komunikace s jinými bytostmi. Nadále ovlivňuje žánry jako horor a duchařské příběhy, kde motivy komunikace se zemřelými, strašidelných domů a neklidných duchů zůstávají klíčové, například v dílech M. R. Jamese nebo v moderní gotice. Nepřímý vliv lze spatřovat i v modernismu, který sice spiritualismus často odmítal jako naivní, ale jeho zájem o vnitřní světy, podvědomí a psychologickou hloubku postav mohl být částečně ovlivněn dřívějším zkoumáním nemateriální podstaty člověka. V současnosti se spiritualistické myšlenky projevují v literatuře New Age, která se zaměřuje na osobní duchovní růst, alternativní léčení a reinkarnaci. V době svého vzniku byl spiritualismus přijímán velmi rozporuplně: získal si miliony stoupenců napříč všemi společenskými vrstvami, včetně významných intelektuálů (např. vědec Alfred Russel Wallace, psycholog William James), spisovatelů a politiků, neboť nabízel útěchu truchlícím, naději na vědecké ověření nesmrtelnosti a alternativu k tradičnímu náboženství. Zároveň čelil ostré kritice a odporu ze strany tradičních církví (které ho považovaly za herezi či satanismus) a velké části vědecké komunity (která ho označovala za pseudovědu a podvod). Tisk často spiritualistické seance senzacionalizoval nebo zesměšňoval a osobnosti jako Harry Houdini vedly aktivní kampaně proti podvodným médiím, což vedlo k postupnému úbytku jeho důvěryhodnosti. Ačkoliv neexistovaly přímé zákazy literárních děl spiritualistického charakteru, byly přijaty zákony proti podvodnému věštění a šarlatánství, které nepřímo omezovaly praxi médií. Dnes je spiritualismus vnímán především jako fascinující historické náboženské a sociální hnutí, které odráželo dobové úzkosti, vědecké naděje a duchovní hledání viktoriánské a edwardiánské éry, často spojené s obrazem kuriózních seancí a domnělých podvodů. Nicméně, jeho tematické jádro – zájem o posmrtný život, komunikaci s duchy a paranormální jevy – zůstává v populární kultuře živé, což se projevuje v nesčetných filmových, divadelních a dalších uměleckých adaptacích. Mezi filmové adaptace a díla inspirovaná spiritualismem patří například kultovní filmy jako “Duch“ (Ghost, 1990), “Šestý smysl“ (The Sixth Sense, 1999), horory jako “Poltergeist“ (1982) nebo série “V zajetí démonů“ (The Conjuring), které často čerpají z motivů komunikace se zemřelými, posedlosti a strašení. Existují také životopisné filmy o Houdinim, které často zobrazují jeho střety s médii. Divadlo a televize rovněž opakovaně zpracovávají témata seancí, médií a záhrobí, například v dobových dramatech s okultními prvky nebo v detektivních seriálech, které využívají psychické schopnosti; tyto adaptace dokazují trvalou fascinaci lidstva otázkami, které spiritualismus kdysi zkoušel „vědecky“ zodpovědět.