📖 Úvod
Špinavý realismus, v angličtině známý jako Dirty Realism, je literární směr, který se primárně rozvíjel v posledních desetiletích 20. století, s největším rozkvětem v 70. a 80. letech. Jeho kolébkou a hlavním prostředím rozvoje byly především Spojené státy americké, odkud také vzešla většina jeho nejvýznamnějších představitelů a děl.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Špinavého realismu je úzce spjato s atmosférou Spojených států po vietnamské válce, obdobím charakterizovaným hlubokou desiluzí a ztrátou víry v tradiční hodnoty a takzvaný „americký sen“. Ekonomická nejistota, krize energetiky a nástup neoliberalismu za vlády Ronalda Reagana vedly k prohlubování sociálních rozdílů, úpadku průmyslu a prekarizaci práce, což se projevilo v rozpadu komunit a oslabení tradičních rodinných vazeb. Lidé se potýkali s pocitem odcizení, osamělosti a marnosti, často se uchylovali k alkoholu, drogám či jiným formám úniku před realitou. Filozoficky navazoval Špinavý realismus na existencialistické myšlenky o absurdnosti lidské existence, beznaději a nesmyslnosti, stejně jako na pragmatický důraz na všední, konkrétní zkušenost, čímž se vymezoval proti idealismu, romantismu a pompéznosti. Současně se projevovala postmoderní skepse vůči velkým narativům, absolutním pravdám a schopnosti společnosti nabídnout smysluplnou budoucnost. Termín „Dirty Realism“ poprvé použil v roce 1983 Bill Buford, tehdejší editor vlivného literárního časopisu Granta, aby popsal tvorbu autorů jako Raymond Carver, Charles Bukowski, Tobias Wolff, Richard Ford, Jayne Anne Phillips či Mary Robison, kteří stáli u zrodu a formování tohoto směru a stali se jeho nejvýraznějšími představiteli. Politická situace v USA během studené války a po ní byla poznamenána konzervativní vlnou, která sice slibovala návrat k tradičním hodnotám a silnou Ameriku, ale v praxi často vedla k prohloubení ekonomických problémů nižších a středních vrstev. Společenské změny zahrnovaly rapidní nárůst rozvodovosti, úpadek maloměst, rozšíření konzumní kultury a zároveň rostoucí uvědomění si její prázdnoty a povrchnosti. Špinavý realismus se tak vymezoval především proti takzvané ‚vysoké literatuře‘, která se zabývala složitými intelektuálními tématy, experimentální postmoderně, jež se často uchylovala k metafikci a sebereflexi, a také proti jakékoliv sentimentalitě, heroizaci a iluzím o životě či společnosti. Místo toho se snažil zachytit drsnou, nepřikrášlenou, někdy až brutální realitu bez patosu. Navazoval na tradici amerického realismu a naturalismu 20. století (zejména na úsporný styl Ernesta Hemingwaye a sociální citlivost Johna Steinbecka), ale také na nonkonformní, syrovou a často autobiografickou literaturu beatnické generace, především na tvorbu Charlese Bukowského, který je často považován za předchůdce a nepsaného patriarchu celého hnutí. Dále čerpal inspiraci z existenciální literatury s jejím zaměřením na osamělost, hledání smyslu v nesmyslném světě a konfrontaci s lidskou existencí v celé její syrovosti.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Špinavého realismu se vyznačují záměrnou strohostí, úsporností, precizností a minimalismem. Typickými tématy a motivy jsou každodennost, nuda, beznaděj, osamělost, odcizení, frustrace, neúspěšné lidské vztahy (rozvody, nevěry, neschopnost komunikace, rozpad rodiny), alkoholismus, drogy a prekarizovaná práce, často nekvalifikovaná, monotónní a vyčerpávající. Autoři se zaměřovali na ztrátu iluzí, na marné hledání smyslu a na malá, často banální dramata obyčejných lidí, kteří se snaží přežít v bezútěšné, materiálně i emocionálně chudé realitě, marně hledají štěstí nebo se utápí v konzumerismu a prázdnotě. Často zkoumají tichou zoufalost, která prostupuje životy mnoha Američanů. Obraz typického hrdiny je antihrdinský – jde o obyčejného člověka, často z nižší střední nebo dělnické třídy, který je pasivní, ztracený, osamělý, zranitelný a neschopný efektivně řešit své problémy. Může se potýkat se závislostmi, vnitřními boji a hlubokým zklamáním, ale chybí mu jakékoliv tradiční hrdinské rysy, vznešené cíle či morální kompas; často jedná impulzivně a iracionálně. Obvyklé prostředí děl Špinavého realismu zahrnuje malá americká města, předměstí, zapadlé bary, levné obytné přívěsy (trailers), motely, supermarkety, prádelny, zastaralé obchody, parkoviště a sešlé byty – zkrátka místa bez lesku a glamouru, která odrážejí šedivost a bezútěšnost existence a sociální periferie. Konflikty jsou převážně vnitřní, psychologické, nebo mezilidské, pramenící z neschopnosti komunikace, selhávajících vztahů a obecné neschopnosti najít své místo ve světě. Často jsou konflikty nevyřešené, nebo se jejich řešení jeví jako marné, což podtrhuje všudypřítomný pocit beznaděje a marnosti. Jazyk a styl je strohý, úsporný, přímočarý a věcný, bez zbytečných přídavných jmen, metafor či květnatých popisů. Používá se hovorový, kolokviální jazyk, často s krátkými větami a jednoduchou slovní zásobou, což dodává textu syrovost, autentičnost a pocit bezprostřední blízkosti k realitě postav. Autoři se soustředí na to, co se děje a co je viditelné (akce, dialogy), spíše než na hluboké psychologické analýzy či vnitřní monology; čtenář si tak psychologické pozadí a motivace postav domýšlí z jejich činů a stručných dialogů. Význam často leží v náznacích, podtextu a v tom, co není přímo řečeno, což připomíná Hemingwayovu „teorii ledovce“. Kompozice děl je často fragmentární a epizodická, s dějem, který se posouvá pomalu, nebo se zdá, že se v něm nic zásadního neděje, což zrcadlí monotónnost a stagnaci života postav. Nevelký rozsah děl je typický, přičemž dominantním žánrem je krátká povídka. Vyprávěcí postupy jsou objektivní, téměř reportážní, s nezaujatým, někdy až chladným pohledem vypravěče. Ačkoliv se často používá třetí osoba, první osoba je rovněž běžná, aby zdůraznila bezprostřednost a subjektivní prožitek obyčejného člověka. Záměrné vynechávání informací, implicitní vyjádření a minimalizace vysvětlení posiluje pocit autentičnosti a umožňuje čtenáři aktivněji se podílet na interpretaci a zaplnění prázdných míst. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou krátká povídka, která je pro Špinavý realismus klíčová a dominantní, dále pak novela a v menší míře román, často s epizodickou nebo volnou strukturou.
👥 Zastupci
Špinavý realismus, často též označovaný jako dirty realism, je literární směr, který se zrodil v 70. a 80. letech 20. století především ve Spojených státech a vyznačuje se minimalistickým, úsporným stylem, soustředěním na banální, často bezútěšné životy obyčejných lidí, společenských ztroskotanců a nižších vrstev společnosti. Autoři se vyhýbají složitým metaforám a psychologickým analýzám, místo toho se zaměřují na přesný popis děje, dialogy a vnější projevy postav, často s chladným, nehodnotícím tónem a otevřenými, nejednoznačnými konci. Mezi nejdůležitější světové autory špinavého realismu patří především Raymond Carver, jehož povídkové soubory jako “O čem mluvíme, když mluvíme o lásce“ (What We Talk About When We Talk About Love, 1981) a “Katedrála“ (Cathedral, 1983) jsou esenciálním příkladem tohoto směru díky svému úspornému jazyku, zaměření na obyčejné lidi v krizi a nejednoznačným koncům, které nechávají čtenáře s pocitem tíhy a nevyslovených pravd. Dalším klíčovým autorem je Charles Bukowski, jehož romány “Pošta“ (Post Office, 1971) a “Hollywood“ (1989) zobrazují syrovou realitu alkoholiků, prostitutek a neúspěšných spisovatelů s brutální upřímností a vulgárním, přímým jazykem, čímž bez příkras odhaluje spodinu americké společnosti. Tobias Wolff, ačkoliv s jemnějším tónem, je zastoupen díly jako “Stary dobrý kluk“ (This Boy’s Life, 1989), kde líčí vlastní trable a zklamání dospívání v obtížných rodinných poměrech s citlivostí, ale bez sentimentu, čímž ztělesňuje deziluzi z amerického snu. Richard Ford se svými romány jako “Sportovní reportér“ (The Sportswriter, 1986) se rovněž zařazuje mezi významné představitele, neboť se v nich zabývá manželskými krizemi a hledáním smyslu v každodenním americkém životě s pocitem melancholie a rezignace, charakteristickým pro tento směr. Jay McInerneyho “Bright Lights, Big City“ (1984), ačkoliv s důrazem na yuppie kulturu 80. let, zobrazuje marnost a povrchnost mladé generace v New Yorku s podobným, deziluzivním nádechem a přímočarým vyprávěním, což se s špinavým realismem v mnohém protíná. Bret Easton Ellis ve svých raných dílech, jako je “Míň než nula“ (Less Than Zero, 1985), používá chladný, minimalistický styl k popisu prázdnoty a morálního úpadku bohaté mládeže v Los Angeles, čímž rozšiřuje tematiku špinavého realismu o vyšší společenské vrstvy. Vzhledem k tomu, že Špinavý realismus je primárně americkým literárním směrem 70. a 80. let 20. století, nemá přímé a explicitní české autory, kteří by se k němu programově hlásili nebo byli jeho neodmyslitelnou součástí; jeho vliv se nicméně mohl projevit v dílech pozdějších českých autorů, kteří se soustředili na syrové zobrazení reality bez příkras.
📈 Vývoj
Špinavý realismus jako termín a literární hnutí vznikl koncem 70. a začátkem 80. let 20. století ve Spojených státech. Za jeho faktického otce je často označován Raymond Carver, jehož povídky z počátku 70. let, editované Gordonem Lishm, definovaly mnoho stylistických rysů tohoto směru. Nicméně, termín samotný popularizoval až britský editor Bill Buford v roce 1983 v čísle 8 časopisu Granta, kde publikoval díla Carvera, Forda, Wolffa a dalších pod tímto označením. Směr se zrodil jako reakce na intelektuální a experimentální výstřelky postmodernismu, usilující o návrat k realitě, avšak s novou, syrovější a méně idealizovanou estetikou. Cílem bylo psát o lidech na okraji společnosti, o jejich každodenních zápasech, často bez naděje na happy end. Období vrcholu špinavého realismu spadá do celých 80. let, kdy se autoři jako Carver, Bukowski, Wolff, Ford, McInerney a Ellis stali kriticky i komerčně úspěšnými, a jejich tvorba ovlivnila celou generaci mladších spisovatelů. Směr si získal značnou pozornost pro svůj přímý a nekompromisní pohled na americkou společnost, která se potýkala s ekonomickými problémy a ztrátou iluzí. Postupný ústup jako svébytného hnutí nastal koncem 80. a v průběhu 90. let. Někteří autoři se posunuli k jiným tématům a stylům, zatímco jiní, jako Bukowski, zůstali věrni svým kořenům. Špinavý realismus se nicméně nezaniknul, spíše se asimiloval do širšího proudu realistické a minimalistické literatury a ovlivnil budoucí přístupy k psaní. Lze hovořit o rané fázi v 70. letech, kdy se formovaly základní principy, a o fázi vrcholu v 80. letech. Pozdní fáze se projevuje spíše jako vliv na žánrové varianty, například v „grit lit“ literatuře, která se soustředí na drsné prostředí amerického Jihu, nebo v „transgressivní literatuře“, jež posouvá hranice zobrazení tabuizovaných témat. Co se týče národních a regionálních variant, špinavý realismus je především americkým fenoménem. Nicméně, jeho ozvuky lze nalézt v britské literatuře (např. Irvine Welsh s “Trainspottingem“, ačkoli s výraznou mírou humoru a nadsázky), která sdílí podobnou tematiku a přímočarost. V ostatních národních literaturách se neobjevil jako explicitně pojmenovaný směr, ale jeho estetické principy, jako je neidealizované zobrazení reality a úsporný styl, se staly součástí širšího proudu moderního realismu po celém světě.
💫 Vliv
Vliv špinavého realismu na pozdější literaturu a umění je značný a dalekosáhlý, ačkoliv se nejednalo o masové hnutí. V literatuře ovlivnil především novou generaci realistických spisovatelů, kteří se inspirovali jeho důrazem na přímočaré vyprávění, autentické dialogy a zobrazení vnitřních stavů skrze vnější akce. Jeho estetika se stala základem pro minimalistickou prózu a pronikla i do tzv. „transgressivní literatury“ (např. Chuck Palahniuk), která často posouvá hranice tabuizovaných témat s podobnou syrovostí. Mnozí současní autoři čerpají z jeho odkazu v zobrazení obyčejných lidí a jejich tichých dramat. Na poli filmu měl špinavý realismus obrovský dopad. Režiséři jako Robert Altman adaptoval Carverovy povídky ve filmu “Short Cuts“ (1993), který je mistrovským příkladem filmového špinavého realismu. Další režiséři, například Paul Thomas Anderson v raných filmech jako “Hard Eight“ (1996) nebo “Magnolia“ (1999), či bratři Coenové v některých svých dílech, také zjevně čerpali z této estetiky, zobrazujíce morálně ambivalentní postavy v syrovém prostředí. Mnoho nezávislých filmů přebírá podobnou estetiku – syrové prostředí, obyčejné typy herců a zaměření na drobné, každodenní dramata bez hollywoodského lesku. V hudbě se jeho vliv projevuje v textech písní, zejména v žánrech jako alt-country, folk-punk nebo indie rock, které často vyprávějí příběhy z okraje společnosti, o ztrátách, neúspěších a každodenních bojích s podobnou přímočarostí a nedostatkem sentimentality. V době svého vzniku byl špinavý realismus přijímán s rozporuplnými reakcemi. Na jedné straně byl oceňován pro svou svěžest, upřímnost a návrat k důrazu na vyprávění a realitu v době, kdy literaturu ovládal postmoderní experiment. Kritici v něm viděli důležitou reakci na akademismus a odtržení literatury od života. Na druhé straně byl často kritizován za svůj pesimismus, omezený rozsah témat, údajnou absenci hlubších myšlenek a někdy i za stylistickou jednoduchost, kterou někteří vnímali jako nedostatek sofistikovanosti. Zákazy nebo cenzura nebyly typické pro celý směr, ačkoli díla Charlese Bukowskiho, pro svou explicitní a vulgární povahu, často čelila kontroverzím a snahám o omezení. Dnes je špinavý realismus vnímán jako významný a vlivný literární směr, který rozšířil definici realismu a otevřel cestu novým formám vyprávění. Raymond Carver je považován za jednoho z mistrů krátké formy a jeho dílo je studováno na univerzitách po celém světě. Charles Bukowski má kultovní status a jeho díla zůstávají populární pro svou nekompromisní upřímnost. Adaptace děl špinavého realismu se i nadále objevují, nejen ve filmu, ale i v divadle, kde se jeho vliv projevuje v dramatech zobrazujících osudy obyčejných lidí s realistickými dialogy a bez idealizace. Celkově je špinavý realismus uznáván jako směr, který přinesl do literatury novou formu citlivosti k marginalizovaným hlasům a ukázal sílu v jednoduchosti a úspornosti vyprávění.