📖 Úvod
Španělský zlatý věk, známý v originále jako Siglo de Oro español, představuje jedno z nejvýznamnějších a nejplodnějších období v dějinách španělské kultury a umění, zejména literatury. Jeho časové zařazení se obvykle vymezuje od konce 15. století, konkrétně od roku 1492 (završení reconquisty, objevení Ameriky, vydání první španělské gramatiky a vyhnání Židů), až po konec 17. století, přibližně do roku 1681, kdy zemřel Calderón de la Barca, jeden z posledních velkých barokních dramatiků. Toto období se tedy rozpíná přes renesanci a baroko, přičemž největší rozkvět spadá do 16. a 17. století. Regionálně se Zlatý věk rozvíjel především ve Španělsku, ale jeho vliv a literární produkce se šířily i do španělských kolonií v Novém světě a dalších oblastí pod španělskou nadvládou.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Španělského zlatého věku je mimořádně komplexní a dynamické. U jeho počátku stály klíčové události z konce 15. století: sjednocení Španělska pod katolickými monarchy Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou, dokončení reconquisty dobytím Granady v roce 1492, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem téhož roku a následná expanze španělského impéria. Tyto události daly vzniknout mocnému a sebevědomému státu, který se stal světovou velmocí. Politická situace byla charakterizována vzestupem Habsburské monarchie, zvláště za vlády Karla V. a jeho syna Filipa II., kteří vládli obrovskému impériu „kde slunce nikdy nezapadalo“. Španělsko se stalo hlavním obráncem katolické víry v Evropě, což vedlo k četným válkám proti protestantům (Nizozemsko, Anglie) a Osmanské říši. Vnitřní politika byla poznamenána silným vlivem inkvizice, která dohlížela na náboženskou jednotu a „čistotu krve“ (limpieza de sangre), což vedlo k pronásledování a vyhnání Židů a Morisků (pokřtěných muslimů). Společenské změny zahrnovaly posilování absolutistické monarchie, upevňování moci šlechty a církve, ale i prohlubování sociálních rozdílů a rozkvět měst. Filozoficky se raná fáze opírala o křesťanský humanismus, ale s postupným úpadkem impéria, náboženskými válkami a pocitem pomíjivosti světské moci se ve druhé fázi (baroku) prosazoval pesimismus, skepse, stoicismus a silné memento mori, spojené s protireformací a zdůrazněním katolické morálky. Nelze hovořit o jediném „zakladateli“ Zlatého věku, neboť se jednalo o celé historické období. Nicméně, u zrodu ideového podhoubí stáli monarchové, kteří podporovali umění a vědu (např. založením univerzit), a později myslitelé a teologové, kteří formovali barokní mentalitu. Zlatý věk se vymezoval proti rostoucímu protestantismu v Evropě a na filozofické úrovni reagoval na renesanční optimismus a víru v člověka, kterou korigoval a prohluboval o pocit křehkosti lidského údělu a iluzornosti světa. Navazoval na klasickou antickou tradici (latinskou i řeckou), středověké literární formy (např. rytířské romány, zbožné hry) a zejména na italskou renesanci, z níž převzal básnické formy jako sonet a témata pastorální poezie, avšak obohatil je o ryze španělskou spiritualitu a barokní komplexnost.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Španělského zlatého věku je především jeho obrovská žánrová rozmanitost a tematická hloubka. Typická témata a motivy zahrnují čest a hanbu (honor a deshonor), které jsou často hybnou silou děje v dramatech a románech, lásku (jak idealizovanou platonickou, tak i vášnivou a pozemskou), náboženství a spiritualitu (mysticismus, protireformační zbožnost, pochybnosti o víře), pomíjivost života (vanitas vanitatum, memento mori), iluzi a realitu (často se prolínající, zejména v barokním divadle), hrdinství, osud vs. svobodná vůle, pomstu, sociální kritiku (především v pikareskních románech) a konflikt mezi duchovním a světským. Obraz typického hrdiny je velmi různorodý: od idealizovaného šlechtice, který brání svou čest a čest své rodiny (např. v dramatech Calderóna), přes zbožného mystika toužícího po sjednocení s Bohem (např. San Juan de la Cruz), po prohnaného a cynického pikarona, který se snaží přežít v krutém světě (např. v Lazarillovi de Tormes). Mnoho hrdinů je však vnitřně rozpolcených, zmítaných mezi morálními dilematy, vášní a povinností. Obvyklé prostředí je stejně pestré: od honosných královských dvorů a šlechtických sídel, přes bojiště a exotické země, po idylické pastýřské krajiny, temné uličky chudých měst, vězení, kláštery a venkovské chalupy. Konflikty se objevují na mnoha úrovních: vnitřní (víra vs. pochybnosti, povinnost vs. touha), mezilidské (láska, nenávist, pomsta, žárlivost, rodinné spory), společenské (chudoba vs. bohatství, útlak, nespravedlnost) a náboženské (ortodoxie vs. hereze, milost vs. hřích). Jazyk a styl se vyvíjel od renesanční jasnosti a harmonie k barokní komplexnosti, metaforičnosti a afektovanosti. V poezii se rozvíjely dva hlavní proudy: gongorismus (culteranismo) s Luisem de Góngora y Argote, charakterizovaný složitými metaforami, aluzemi, latinizmy a hyperbatony, a konceptismus (conceptismo) s Franciscem de Quevedem y Villegas, který se zaměřoval na hlubokou myšlenkovou originalitu a hru se slovy, paradoxem a vtipem. V próze a dramatu se používal široký rejstřík, od vznešeného a lyrického po hovorový a vulgární, s bohatou symbolikou, antitezemi, hyperbolami a oxymorony. Kompozice děl často odrážela barokní zálibu v složitosti, s mnoha dějovými liniemi, vnořenými příběhy a zrcadlením reality a iluze. Vyprávěcí postupy zahrnovaly er-formu, ich-formu (zejména v pikareskních románech), epistolární román a rozsáhlé dialogy. Nejčastější literární žánry a podžánry byly: v poezii sonet, romance, óda a mystická poezie (např. Tereza z Ávily, Jan od Kříže); v dramatu tzv. „comedia nueva“ (nové drama), typicky tragikomedie, reprezentovaná Lope de Vegou, Tirso de Molinou a Calderónem de la Barcou, a náboženská alegorická dramata (autos sacramentales); v próze pikareskní román (Lazarillo de Tormes, Guzmán de Alfarache, El Buscón), Cervantesův Don Quijote (zásadní dílo, které transformovalo román jako žánr), rytířské romány (jejich parodie), pastýřské romány a novely. Esejistika a didaktická literatura také hrály důležitou roli. Všechny tyto prvky dohromady tvoří bohatou a vlivnou literární éru, která zásadně ovlivnila evropskou i světovou literaturu.
👥 Zastupci
Španělský zlatý věk, označující období rozkvětu umění a literatury ve Španělsku od konce 15. do konce 17. století, zrodil řadu světově proslulých autorů. Miguel de Cervantes Saavedra (1547–1616) je autorem románu “Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ a sbírky “Příkladné novely“. Cervantes je typickým představitelem Zlatého věku, protože jeho díla kombinují parodii rytířských románů s hlubokou psychologickou introspekcí, kritikou společnosti a univerzálními tématy iluze a reality, čímž zásadně ovlivnil vývoj evropského románu. Félix Lope de Vega y Carpio (1562–1635) napsal tisíce divadelních her, mezi nejznámější patří “Fuenteovejuna“ a “El caballero de Olmedo“. Lope de Vega je ztělesněním divadelní tvorby Zlatého věku, neboť revolucionizoval španělské drama, vytvořil žánr „comedia nueva“ s propracovanými zápletkami a charaktery, které oslovovaly široké publikum a formovaly národní divadlo. Tirso de Molina (Gabriel Téllez, 1583–1648) je známý především díky hře “El burlador de Sevilla y convidado de piedra“. Tirso de Molina je klíčový pro vývoj dramatu Zlatého věku, protože stvořil archetyp Dona Juana, postavy ztělesňující nezkrotnou vášeň a vzpouru proti společenským normám, což odráží barokní tematiku hříchu a vykoupení. Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) je autorem filozofických dramat jako “La vida es sueño“ a “El alcalde de Zalamea“. Calderón představuje vrchol barokního dramatu Zlatého věku, neboť jeho hry jsou plné filozofických úvah o životě, osudu a svobodné vůli, často s komplexní symbolikou a nádherným, květnatým jazykem. Francisco de Quevedo y Villegas (1580–1645) se proslavil pikareskním románem “Život rošťáka Pabla“ (“La vida del Buscón llamado Don Pablos“) a satirickými “Sny a řeči“ (“Sueños y discursos“). Quevedo je mistrem španělského barokního konceptismu a satirické prózy, jehož díla odhalují krutou realitu tehdejší společnosti s břitkým intelektem a jazykovou virtuozitou, často využívající slovní hříčky a složitou rétoriku. Luis de Góngora y Argote (1561–1627) je představitelem kultismu, což dokazují jeho díla “Samoty“ (“Soledades“) a “Bajka o Polyfémovi a Galateji“ (“Fábula de Polifemo y Galatea“). Góngora je synonymem pro španělský kultismus (culteranismo), jehož poezie je charakteristická složitou metaforikou, neobvyklou syntaxí a bohatým jazykem, což představuje jednu z vrcholných forem barokního estetismu a hledání krásy ve formě. Dále nelze opomenout autora “La Celestiny“ (1499), Fernanda de Rojase (cca 1470–1541), ačkoli je chronologicky na hranici. “La Celestina“ je klíčové dílo Zlatého věku, neboť průkopnicky zobrazuje syrovou realitu mezilidských vztahů a lidské vášně s nevídanou psychologickou hloubkou a tragickým koncem, čímž předznamenává realismus pozdějšího období a ukazuje počátky psychologického dramatu. Kromě těchto titánů se objevují i významní mystičtí autoři jako Terezie z Ávily (1515–1582) s dílem “Hrad v nitru“ a Jan od Kříže (1542–1591) s “Duchovní písní“, jejichž tvorba je vrcholem španělské mystické literatury, vyjadřující hluboký duchovní prožitek a hledání božské jednoty prostřednictvím bohaté symboliky a metaforického jazyka, což je důležitý proud doby.
📈 Vývoj
Španělský zlatý věk (Siglo de Oro) nebyl pevně ohraničeným obdobím, ale spíše érou mimořádného kulturního a uměleckého rozkvětu, jehož kořeny sahají do konce 15. století a vrcholí v průběhu 17. století. Vznik tohoto období je úzce spjat s historickými událostmi roku 1492: dokončení Reconquisty s pádem Granady, objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a vydání “Gramatiky kastilského jazyka“ Antonia de Nebriji, která kodifikovala španělštinu. Tyto události položily základ politickému sjednocení Španělska pod Katolickými Veličenstvy a jeho následné ekonomické a politické dominanci v Evropě pod Habsburky, což vytvořilo podmínky pro nebývalý kulturní rozkvět. Raná fáze (přibližně 1492–1580) je charakterizována vlivem italské renesance a humanismu. V literatuře se objevují nové formy, jako je sonet a pastýřský román, reprezentované Garcilasem de la Vega, a vzniká pikareskní román s díly jako “Lazarillo de Tormes“, který kritizuje společnost skrze osudy chudého hrdiny. Tato fáze je také dobou renesančního ideálu harmonie, krásy a racionálního uvažování. Období vrcholu a pozdní fáze (přibližně 1580–1681) se plně nese ve znamení baroka, které se vyznačuje složitostí, protiklady, deziluzí a hlubším duchovním hledáním, často reagujícím na měnící se politickou a náboženskou situaci po reformaci a protireformaci. V této fázi se prosazují dva hlavní proudy: kultismus (culteranismo), jehož mistrem byl Luis de Góngora, zdůrazňující složitou syntaxi, metaforiku a zvukomalebnost, a konceptismus (conceptismo), reprezentovaný Franciscem de Quevedem, který se zaměřoval na intelektuální hloubku, slovní hříčky a stručnost vyjádření. Divadlo zažívá bezprecedentní zlatou éru díky Lope de Vegovi, který položil základy národního dramatu, a později Pedru Calderónovi de la Barca, jehož hry jsou plné filozofických úvah o životě a osudu. V románu dominuje Cervantesův “Don Quijote“, který paroduje rytířské ideály, ale zároveň vytváří moderní román s psychologicky propracovanými postavami. Mystická poezie Terezie z Ávily a Jana od Kříže dosahuje v této době vrcholu. Postupný ústup Zlatého věku je spojen s politickým a ekonomickým úpadkem Španělska na konci 17. století. Smrt Pedra Calderóna de la Barca v roce 1681 je často symbolicky považována za konec této éry. Následovalo období úpadku a postupné proměny k neoklasicismu v 18. století, který se snažil vrátit k racionalitě a klasickým formám, ale již bez původní vitality a originality Zlatého věku. Žánrové varianty byly bohaté: pikareskní román, rytířský román (který “Don Quijote“ parodoval), pastýřský román, historický román, novely a samozřejmě drama v nepřeberném množství podob. Každý region Španělska přispěl svými talenty, ale nejvýznamnější centra byla Madrid, Toledo a Sevilla.
💫 Vliv
Vliv Španělského zlatého věku na pozdější literaturu a umění byl a je obrovský a trvalý, přesahující hranice Španělska i časové bariéry. Jeho odkaz ovlivnil celoevropské umění. Díla Cervantese, Lopeho, Calderóna a dalších se stala pilíři západní kultury. „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ je považován za první moderní román a jeho postava se stala archetypem idealistického snílka. Inspiroval nespočet autorů od Henryho Fieldinga a Laurence Sterna v Anglii, přes Goetha v Německu, až po moderní romanopisce a esejisty po celém světě, kteří čerpali z jeho hluboké psychologie, satiry a reflexe reality. Motiv Dona Juana, zrozený v díle Tirsa de Moliny, se stal univerzálním symbolem svůdníka a rebela proti společenským normám, inspirujíc Molièra, lorda Byrona, Mozarta (opera “Don Giovanni“), Aleksandra Puškina a mnoha dalších, kteří ho adaptovali a reinterpretovali v různých historických a kulturních kontextech. Dramata Lopeho de Vegy a Calderóna de la Barca položila základy moderního divadla a jejich techniky psaní, propracované zápletky a charaktery ovlivnily evropské dramatiky, včetně francouzského klasicismu. Pikareskní román Zlatého věku zase předznamenal realismus a naturalismus 19. století a ovlivnil vývoj satirické a společensko-kritické prózy. V době svého vzniku byl Zlatý věk obdobím obrovské popularity a prestiže. Divadlo Lopeho de Vegy bylo masově navštěvováno, ačkoli se občas setkávalo s kritikou pro “nízkost“ a pro své často světské téma, což bylo v protikladu k církevním ideálům. Nicméně, cenzura ze strany inkvizice a monarchie sice existovala a týkala se především náboženských a politických témat, ale nezabránila celkovému rozkvětu literatury. Některé autorovy texty, jako například rané vydání “Lazarilla de Tormes“, byly zakázány nebo cenzurovány. Cervantes a Góngora se dočkali uznání, ale jejich plný význam byl oceněn až s odstupem času. Góngora se dokonce potýkal s kritikou pro přílišnou složitost svého stylu, zatímco Quevedo byl ceněn pro svůj břitký intelekt. Dnes je Španělský zlatý věk vnímán jako jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších kulturních fenoménů v dějinách lidstva, tvořící nezbytnou součást světového literárního a uměleckého dědictví. Je studován na univerzitách po celém světě a jeho díla jsou neustále adaptována a interpretována. Existuje nespočet filmových a televizních adaptací “Dona Quijota“, z nichž některé jsou velmi známé (například film Orsona Wellese, nebo “Muž, který zabil Dona Quijota“ Terryho Gilliama). Opera “Don Giovanni“ je stálou součástí repertoáru operních domů. Divadelní hry Lopeho de Vegy, Tirsa de Moliny a Calderóna de la Barca jsou pravidelně uváděny na jevištích po celém světě, což dokládá jejich nadčasovou relevanci. Muzikál “Man of La Mancha“ je celosvětově úspěšnou adaptací cervantesovského tématu. Kromě toho se motivy a symboly Zlatého věku objevují ve výtvarném umění, hudbě a populární kultuře, což potvrzuje jeho trvalý a hluboký vliv.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Španělský zlatý věk na Rozbor-dila.cz →