📖 Úvod
Španělská renesanční literatura (španělsky Literatura del Renacimiento español) se rozvíjela primárně v 16. století, přibližně od roku 1492 s koncem Reconquisty a objevením Ameriky, až po konec století kolem roku 1580, kdy postupně přecházela do období baroka. Geograficky se tento literární směr rozvíjel ve Španělsku, především na Pyrenejském poloostrově, ale jeho vliv zasahoval i do španělských kolonií v Americe.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí španělské renesanční literatury je neodmyslitelně spjato s politickým vzestupem Španělska a jeho proměnou v globální mocnost. Konec 15. století přinesl zásadní události: sjednocení Kastilie a Aragonie sňatkem Katolických Veličenstev (Ferdinand II. Aragonský a Isabela I. Kastilská) v roce 1469, dobytí Granady v roce 1492, které znamenalo definitivní konec muslimské nadvlády na Pyrenejském poloostrově, a především objev Ameriky Kryštofem Kolumbem téhož roku, čímž začala expanze španělského koloniálního impéria. Během 16. století, zejména za vlády habsburských panovníků Karla V. a jeho syna Filipa II., se Španělsko stalo nejmocnější říší Evropy, „říší, nad kterou slunce nikdy nezapadá“. Toto období bylo charakterizováno také snahou o náboženskou jednotu, jež vedla k činnosti inkvizice a vyhnání Židů (1492) a později Morisků (1609). Španělsko vedlo četné války s Francií, Osmanskou říší a protestantskými zeměmi, což formovalo národní identitu a pocit výjimečnosti. Společenské změny zahrnovaly postupné, byť pomalé, posilování vlivu měšťanstva, zatímco si šlechta a církev udržovaly své dominantní postavení. Docházelo k centralizaci moci v rukou panovníka a rozvíjely se významné univerzity jako Salamanca a Alcalá de Henares, které se staly centry humanistického myšlení. Společnost byla hluboce ovlivněna katolickou vírou a komplexním pojetím cti (honor). Filozofické pozadí bylo utvářeno importem italského humanismu a renesance. Humanismus kladl důraz na člověka (antropocentrismus) a jeho schopnosti, rozum a kulturu, čímž se vymezoval proti středověkému teocentrismu a scholastice. Velký vliv měl i neoplatonismus s jeho idealismem, hledáním dokonalosti a pojetím lásky jako cesty k božskému. Oblíbený byl také křesťanský humanismus, který se snažil sladit antické ideály s křesťanskou vírou. Později se objevovaly i stoické prvky vedoucí k hledání vnitřního klidu a přijetí osudu. U vzniku španělské renesanční literatury stály osobnosti jako Juan Boscán a Garcilaso de la Vega, kteří ve 20. a 30. letech 16. století začali adaptovat italské poetické formy, zejména sonet, do španělštiny. Významná byla i práce Antonia de Nebriji, jehož “Gramática de la lengua castellana“ z roku 1492 přispěla ke standardizaci španělského jazyka. Španělská renesanční literatura se vymezovala proti rigidním formám a teocentrickému světovému názoru středověku, archaickému jazyku a přehnané idealizaci rytířských románů, ačkoliv je v rané fázi ještě hojně čerpala. Naopak navazovala na antickou literaturu (řeckou a římskou), italskou renesanci (především petrarkismus) a adaptovala některé středověké lyrické tradice, ale s novým humanistickým duchem.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou španělské renesanční literatury byla především harmonie, rovnováha, jasnost a elegance výrazu, inspirované antickými ideály. Typická témata a motivy zahrnovaly především lásku, často v neoplatonickém duchu jako idealizovaný cit, ale i jako smyslnou vášeň nebo tragický úděl. Dále to byla příroda, zobrazovaná jako idylický „locus amoenus“ (příjemné místo), útočiště před světským shonem, a mytologie, která sloužila jako bohatý zdroj alegorií a metafor. Často se objevovaly motivy pomíjivosti času (carpe diem), oslavy venkovského života (beatus ille), pohrdání světem (contemptus mundi) a připomenutí smrtelnosti (memento mori), ovšem s renesančním důrazem na pozemský život. Významnou roli hrálo také náboženství, zejména ve formě mystiky (hledání přímého spojení s Bohem skrze vnitřní zkušenost) a asketismu. Etické otázky cti a morálky byly centrální, stejně jako humanistické ideály všestranně vzdělaného a kultivovaného člověka (hombre universal). Obraz typického hrdiny se lišil žánr od žánru. V poezii to byl často idealizovaný milenec, citlivý, kultivovaný a trpící pro lásku. V próze se setkáváme s „cortesanem“ (dvořanem), který byl vzdělaný, zcestovalý, znalý umění i válečnictví, a disponoval vytříbenými mravy. Zcela odlišným typem byl „pícaro“ (šibal), antihrdina z nejnižších společenských vrstev, který se snažil přežít v krutém světě pomocí lsti a podvodu, často sloužící jako satirický komentátor společnosti. Mystický hrdina usiloval o duchovní spojení s Bohem. Obvyklé prostředí zahrnovalo pastorální, idylickou krajinu, dvory šlechticů a králů, ale i drsné městské prostředí, zvláště v pikareskním románu, kde byly zobrazeny chudoba a sociální nerovnosti. Konflikty byly jak vnitřní (mezi vášní a rozumem, světským a duchovním, ideálem a realitou), tak vnější (boj o přežití, sociální nespravedlnost). Jazyk a styl se vyznačoval snahou o jasnost, eleganci, harmonii a rovnováhu. Byl kultivovaný, ale s důrazem na přirozenost, bohatě využíval metafor, srovnání a alegorií. Gramatika a syntax byly ovlivněny latinskými a řeckými vzory. Zatímco v poezii převládal vytříbený jazyk, pikareskní román často využíval i hovorový projev. Kompozice a vyprávěcí postupy byly přehledné a logické. V poezii dominovaly italské formy jako sonet, lyra, oktáva a tercína, ale také elegie a óda. V próze se uplatňovalo lineární vyprávění, často v er-formě nebo, v případě pikareskního románu, v ich-formě s epizodickou strukturou putování hrdiny. Dialogy byly důležité v didaktické literatuře. Mezi nejčastější literární žánry a podžánry patřila “poezie“, reprezentovaná lyrickou poezií ovlivněnou petrarkismem (Garcilaso de la Vega, Juan Boscán), mystickou poezií (Tereza z Ávily, Jan od Kříže) a asketickou poezií (Luis de León). V “próze“ se rozvíjel rytířský román (např. “Amadís Waleský“, byť už v úpadku a často parodován), pikareskní román (“Život Lazarilla z Tormesu“, Mateo Alemánův “Guzmán de Alfarache“) s jeho realistickým zobrazením společnosti a satirickou kritikou, pastorální román (“Diana“ od Jorgeho de Montemayor) s idylickými obrazy a neoplatonickou láskou, dále historická próza (kroniky objevů), didaktická próza (eseje, dialogy jako u Luise Vivese) a povídky inspirované Boccacciem. “Drama“ bylo v počáteční fázi moderního španělského divadla, s autory jako Lope de Rueda a ranými náboženskými hrami (auto sacramentales). Celkově španělská renesanční literatura představovala bohatou a rozmanitou tvorbu, která položila základy pro Zlatý věk španělské literatury.
👥 Zastupci
Španělská renesanční literatura, která je klíčovou součástí španělského Zlatého věku (Siglo de Oro), představuje bohatou a rozmanitou epochu, jež položila základy moderní španělské i světové literatury. Její nejvýznamnější autoři a díla dokonale ilustrují přechod od středověkého myšlení k humanismu, zdůrazňujícího člověka, jeho rozum a emoce, a zároveň reflektují složité duchovní a společenské proměny doby. Mezi stěžejní postavy patří: “Garcilaso de la Vega“ (1501/1503–1536): Díla: “Sonety“, “Eklogy“ (např. “Ekloga I“). Ilustrace směru: Garcilaso, ovlivněný italským petrarkismem, zavedl do španělské poezie nové formy (sonet, tercína, oktáva) a témata lásky, přírody a melancholie, čímž zásadně modernizoval lyrickou poezii a učinil ji plně renesanční. “Fernando de Rojas“ (asi 1465–1541): Dílo: “Tragikomedia o Kalisto a Melibeji“, známější jako “La Celestina“ (1499). Ilustrace směru: Toto dílo, ač stojí na pomezí středověku a renesance, představuje průkopnický krok k modernímu dramatu a románu s hlubokou psychologií postav, realistickým dialogem a kritikou společenských konvencí, odrážející humanismus a zájem o lidskou přirozenost. “Anonym“ (pravděpodobně z poloviny 16. století): Dílo: “Život Lazarilla z Tormesu a jeho strastí a protivenství“ (1554). Ilustrace směru: Jako zakladatelské dílo pikareskního románu nabízí realistický, často cynický pohled na společnost očima antihrdiny nízkého původu, čímž ztělesňuje renesanční zaměření na individuální zkušenost a kritické zkoumání společenských struktur. “Fray Luis de León“ (1527–1591): Díla: “Óda na život v ústraní“ (Oda a la vida retirada), “Jména Kristova“ (De los nombres de Cristo). Ilustrace směru: Jeho lyrická poezie a próza spojují klasický stoicismus s křesťanskou spiritualitou, čímž exemplárně demonstruje humanistickou syntézu antického vědění a křesťanské teologie, typickou pro španělskou renesanci. “San Juan de la Cruz“ (Jan od Kříže, 1542–1591): Díla: “Duchovní píseň“ (Cántico espiritual), “Temná noc“ (Noche oscura del alma). Ilustrace směru: Tyto mystické básně představují vrchol španělské náboženské lyriky, vyjadřující intenzivní osobní duchovní cestu skrze bohatý, symbolický jazyk, hluboce zakořeněný v renesančních básnických formách, a zároveň je přesahující. “Miguel de Cervantes Saavedra“ (1547–1616): Dílo: “Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ (část I 1605, část II 1615). Ilustrace směru: Ačkoliv je často považován za most k baroku, jeho humanismus, kritické zkoumání idealismu, střet reality s iluzí a zaměření na vnitřní svět jednotlivce ho pevně ukotvují v renesančním myšlení, přičemž pozvedá renesanční román k jeho vrcholné podobě.
📈 Vývoj
Španělská renesanční literatura prošla dynamickým vývojem, který se překrývá s obdobím španělského Zlatého věku (Siglo de Oro), zahrnujícím pozdní 15. až 17. století, přičemž renesance tvoří jeho počáteční a vrcholnou fázi. „Vznik (konec 15. a začátek 16. století):“ Základy španělské renesance byly položeny na konci 15. století s dobytím Granady (1492), objevem Ameriky a sjednocením Španělska pod katolickými monarchy, což vedlo k politické a kulturní expanzi. Klíčový byl vliv Itálie, kam španělští vzdělanci cestovali a odkud přinášeli ideje humanismu, neoplatonismu a petrarkismu. Humanistické studie se rozvíjely na univerzitách (Salamanca, Alcalá de Henares). Prvními projevy byly díla jako “La Celestina“ (1499) od Fernanda de Rojase, která stála na pomezí středověku a renesance, ale již předznamenávala moderní psychologii a realismus. V poezii začali Juan Boscán a Garcilaso de la Vega (tzv. “první generace italské školy„) v prvních desetiletích 16. století adaptovat italské formy a témata, čímž modernizovali španělskou lyriku. “Období vrcholu (polovina a druhá polovina 16. století):“ Pravý rozkvět španělské renesance nastal za vlády Karla V. a Filipa II. (zhruba od 30. let 16. století do konce století). Toto období bylo charakteristické hlubokou syntézou klasického dědictví a křesťanské víry, často ovlivněné protireformací. “Lyrická poezie:“ Po Garcilasovi se rozvinuly tzv. “školy“ – “Salamanská škola“ (např. Fray Luis de León) se zaměřovala na moralizující, klasicky inspirovanou poezii s umírněným stylem, často reflektující kontemplativní život a vnitřní klid. “Sevillská škola“ (např. Fernando de Herrera) byla bohatší na ozdoby, více se věnovala patriotickým a hrdinským tématům a rozvíjela komplikovanější stylistiku. “Mystická literatura:“ Vrcholné dílo španělské renesance představuje mystická literatura, která ztělesňuje intenzivní osobní zbožnost. Klíčovými postavami byly “Santa Teresa de Jesús“ (Terezie z Ávily) a “San Juan de la Cruz“ (Jan od Kříže), jejichž próza a poezie popisovaly duchovní cestu k sjednocení s Bohem, často v extatických a symbolických obrazech. “Prozaická tvorba:“ Vedle náboženské prózy (Fray Luis de Granada) a historických kronik (kronikáři objevování Ameriky) se objevily nové žánry. “Pikareskní román“, jehož zakladatelem byl anonymní “Lazarillo z Tormesu“ (1554), nabídl realistický a kritický pohled na společnost z pohledu antihrdiny. “Pastýřský román“ (např. Jorge de Montemayorův “Diana“, 1559) idealizoval lásku a přírodu v bukolickém prostředí. Konec 16. století viděl také rané povídky Miguela de Cervantese (jeho “Novelas ejemplares“ jsou sice vydány později, ale mnohé jsou renesančního ducha) a počátky jeho revolučního románu “Don Quijote“. “Drama:“ Drama se vyvíjelo pomaleji, od náboženských her (autos sacramentales) a her inspirovaných antickými vzory k raným formám profánního divadla (Lope de Rueda). Až na přelomu století se začal formovat moderní španělský národní divadelní styl (tzv. “Comedia Nueva“), který je již spíše barokní. “Postupný ústup a proměna (přelom 16. a 17. století):“ S koncem 16. století začala renesance postupně ustupovat baroku. Změny byly postupné a plynulé, s mnoha autory (zejména Cervantes a raný Lope de Vega) fungujícími jako mosty mezi oběma epochami. Renesanční optimismus, harmonie a víra v lidský rozum se začaly transformovat v barokní složitost, kontrasty, iluzionismus, rozčarování a hlubší introspekci. Protireformace, posilující se moc Inkvizice a sociální problémy vedly k hlubšímu zkoumání existenciálních otázek a často k pesimističtějšímu pohledu na svět. Zatímco renesance zdůrazňovala jasnost a rovnováhu, baroko se přiklánělo k přebytku, dynamice a emotivnosti. Žánry jako pikareskní román (např. “Guzmán de Alfarache“ od Matea Alemána) se staly temnějšími a složitějšími, odrážejícími tuto změnu nálady.
💫 Vliv
Vliv španělské renesanční literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, sahající od bezprostředně následujícího baroka až po moderní dobu. “Vliv na pozdější literaturu a umění:“ Španělská renesanční literatura sloužila jako základ pro rozkvět španělského baroka, tvořícího jádro Zlatého věku. Mnozí barokní autoři přímo navázali na renesanční žánry a témata, přičemž je obohatili o větší komplexitu, dynamiku a často i deziluzi. “Barokní literatura:“ Miguel de Cervantes Saavedra, ač sám renesanční myslitel, svými pozdními díly (zejména druhou částí “Dona Quijota“) již předznamenal barokní tendence k relativismu a složitosti. Pikareskní román, založený na “Lazarillu z Tormesu“, se dále rozvinul v temnější a filozoficky hlubší díla jako “Guzmán de Alfarache“ od Matea Alemána a “Život šibala“ od Francisca de Quevedo. Drama, jehož základy byly položeny v renesanci, dosáhlo svého vrcholu v baroku díky autorům jako Lope de Vega a Calderón de la Barca, kteří stavěli na raných formách a vnesli do nich barokní exuberanci a morální dilemata. “Enlightenment a Neoklasicismus:“ I když tyto směry kritizovaly barokní přehánění, renesanční důraz na rozum, harmonii a antické vzory byl pro ně inspirativní. “Romantismus:“ Romantici znovu objevili intenzivní emocionalitu a individualismus mystických básníků, jako je San Juan de la Cruz, a ocenili jejich svobodné vyjádření vnitřního světa. “Moderní a soudobá literatura:“ Cervantesův “Don Quijote“ je dodnes považován za jeden z pilířů světové literatury a „první moderní román“. Jeho témata střetu idealismu s realitou, šílenství a rozumu, iluze a pravdy jsou neustále reflektována v literatuře 20. a 21. století. Autoři jako Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez nebo Milan Kundera byli ovlivněni Cervantem a jeho hlubokým zkoumáním lidské povahy a fikce. Realismus a psychologická hloubka “La Celestiny“ a “Lazarilla“ inspirovaly pozdější realistické a kritické proudy v literatuře. “Přijetí v době vzniku:“ Španělská renesanční literatura byla ve své době převážně pozitivně přijímána, zejména lyrická poezie Garcilasa a později Cervantes. “Pochvaly:“ Garcilaso de la Vega byl obdivován pro své poetické inovace a eleganci. Díla jako “La Celestina“ byla nesmírně populární, ačkoli zpočátku v menšinových kruzích, a tiskla se v mnoha vydáních, což svědčí o jejich oblibě. Cervantesův “Don Quijote“ zaznamenal okamžitý úspěch a byl hojně čten po celé Evropě. Mystická literatura byla pro mnoho věřících zdrojem hluboké inspirace. “Kritika a cenzura:“ Doba renesance ve Španělsku byla silně ovlivněna protireformací a inkvizicí, což vedlo k přísné cenzuře. Díla jako “Lazarillo z Tormesu“, která realisticky a kriticky zobrazovala mravní úpadek společnosti a církve, byla rychle zařazena na Index zakázaných knih nebo vydávána v cenzurovaných verzích. Mystické spisy, ačkoliv byly duchovně hluboké, byly často podrobovány pečlivé kontrole inkvizicí, jelikož přímé zkušenosti s Bohem mohly být považovány za ohrožení církevní autority (např. spisy sv. Terezie byly zkoumány). “Zákazy:“ Některá díla byla zakázána pro svou údajnou nemorálnost nebo kacířství, a autoři jako Fray Luis de León dokonce čelili věznění ze strany inkvizice za překlady biblických textů. “Vnímání dnes a umělecké adaptace:“ Dnes je španělská renesanční literatura považována za zlatý fond světové kultury. Její díla jsou předmětem intenzivního akademického studia a jsou součástí kánonu světové literatury. “Vnímání:“ “Don Quijote“ je považován za jeden z největších románů všech dob a základní kámen západní literární tradice. Mystická poezie San Juana de la Cruz je ceněna pro svou hloubku, krásu a univerzální duchovní poselství. “La Celestina“ a “Lazarillo z Tormesu“ jsou uznávány jako průkopnická díla v rozvoji dramatu a románu a cenné svědectví o životě a myšlení své doby. “Filmové, divadelní a jiné adaptace:“ Nejvíce adaptovaným dílem je jednoznačně “Don Quijote“. Existuje nespočet filmových a televizních verzí (např. “Don Quijote“ G. W. Pabsta z roku 1933, sovětská adaptace Kozinceva z roku 1957, americká verze z roku 2000), divadelních her, oper, baletů a muzikálů (např. světoznámý “Man of La Mancha“). “La Celestina“ se také dočkala mnoha divadelních a filmových adaptací. Dále existují adaptace “Lazarilla z Tormesu“ a příležitostně se objevují i zpracování děl mystických autorů. Jejich odkaz je živý a neustále inspiruje nové umělce po celém světě.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Španělská renesanční literatura na Rozbor-dila.cz →