📖 Úvod
Španělská renesance (původní název Renacimiento español) je literární směr, který se rozvíjel především ve Španělsku od konce 15. století, s hlavním rozkvětem po celé 16. století, a který plynule přecházel do baroka na začátku 17. století. Geograficky se rozvíjel na celém Pyrenejském poloostrově, který byl sjednocen jako Španělské království, a jeho vliv se prostřednictvím koloniální expanze rozšířil i do Nového světa. Toto období představuje zlatý věk španělské kultury, silně ovlivněný italskou renesancí, ale s výraznými národními a náboženskými specifiky.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí španělské renesance je mimořádně komplexní a určující pro její jedinečný charakter. Z historického hlediska klíčovou událostí bylo dokončení Reconquisty v roce 1492, kdy padla Granada, poslední muslimská pevnost na Pyrenejském poloostrově. Tato událost symbolizovala sjednocení křesťanského Španělska pod vládou Katolických Veličenstev, Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským, a posílila hluboce katolické národní vědomí. Téhož roku Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, což odstartovalo mohutnou koloniální expanzi a přeměnilo Španělsko ve světovou velmoc s obrovskými zdroji z Nového světa, zejména zlatem a stříbrem. Následovala vláda Habsburků, zejména Karla V. (Carlos I.), který zdědil obrovskou říši „nad kterou slunce nikdy nezapadalo“, a jeho syna Filipa II., za jehož panování se Španělsko stalo baštou katolické protireformace a centrem moci, ale i inkvizice. Společenské změny zahrnovaly centralizaci moci, posílení postavení šlechty a církve, a zároveň snahu o náboženskou jednotu, která vedla k vyhnání Židů (1492) a postupně i Maurů (Morisků), což mělo dlouhodobé důsledky pro španělskou společnost. Filozofické pozadí bylo ovlivněno italským humanismem, který pronikl do Španělska, avšak byl silně adaptován na křesťanské hodnoty, často označován jako křesťanský humanismus. Důraz byl kladen na studium antiky a člověka, ale v kontextu zbožnosti a božího řádu. Vliv Erasma Rotterdamského (erasmismus) byl významný v první polovině 16. století, podporoval reformu církve zevnitř. S nástupem reformace a následné protireformace se Španělsko stalo hlavním obráncem katolické ortodoxie, což posílilo roli inkvizice a vedlo k rozkvětu španělské mystiky jako duchovní reakce. U vzniku španělské renesance stáli nejen Katolická Veličenstva svým sjednocením a podporou učenců, ale i postavy jako Antonio de Nebrija, autor první gramatiky kastilštiny (1492), který pozvedl národní jazyk na úroveň latiny, či raní básníci jako Juan Boscán a Garcilaso de la Vega, kteří adaptovali italské metrum a témata. Španělská renesance se vymezovala proti středověkému teocentrismu a archaickým formám vyjádření, ačkoliv si zachovala silnou náboženskou dimenzi. Navazovala na italskou renesanci (Petrarca, Dante), antickou literaturu a filozofii, ale také na domácí středověké tradice, jako byly rytířské romány a náboženské divadlo, které adaptovala a transformovala.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika španělské renesance se vyznačují syntézou klasických a italských vlivů s jedinečnými španělskými rysy, zejména náboženskými a národními. Typická témata a motivy zahrnují lásku ve všech jejích podobách – platonickou, dvorskou, pastorální i mystickou, často spojenou s osudovostí a tragédií. Dále je to příroda, idealizovaná jako Locus amoenus (půvabné místo) v pastorálních románech a eklogách, symbolizující harmonii a idylický život. Velký důraz je kladen na čest (honor) a rodinnou čest (honra), rytířské ideály, hrdinství a zbožnost. Dalším významným motivem je pomíjivost života (tempus fugit, ubi sunt), často v kontextu křesťanské marnosti světských statků. Obraz typického hrdiny se liší žánr od žánru: od ideálního renesančního dvořana či rytíře, vzdělaného, statečného a citlivého (jako Garcilaso de la Vega), přes idealizované pastýře a pastýřky prožívající lásku v harmonické přírodě, až po mystiky hledající duchovní sjednocení s Bohem (sv. Tereza z Ávily, sv. Jan od Kříže). Vzniká také postava pícaroa, šibala a anti-hrdiny přežívajícího ve zkorumpované společnosti, který představuje kritický pohled na tehdejší Španělsko a je předzvěstí baroka. Obvyklé prostředí je často dvojí: na jedné straně dvory šlechty a královské paláce, na straně druhé idealizovaná pastorální krajina nebo asketické prostory klášterů a pousteven. Konflikty se soustředí na napětí mezi láskou a povinností, ideálem a realitou, světským a duchovním, a na vnitřní boj jedince o spásu a morální integritu v komplexním světě. Jazyk a styl se vyznačují jasností, elegancí, harmonií a rétorickou bohatostí, s častým využíváním metafor, alegorií a symboliky. V poezii se objevují nové metrické formy převzaté z Itálie, jako je sonet, tercína, oktáva, přizpůsobené španělštině. V mystické poezii se využívá paradox a oxymóron k vyjádření nevyslovitelné zkušenosti. Kompozice je často promyšlená, symetrická, s důrazem na rovnováhu. Vyprávěcí postupy zahrnují jak první (pikareskní romány, mystické autobiografie), tak třetí osobu (pastorální romány, kroniky), často s vložnými příběhy a bohatým dialogem. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují lyrickou poezii (s vrcholným představitelem Garcilasem de la Vega), mystickou poezii (sv. Tereza z Ávily, sv. Jan od Kříže), pastorální román (např. Diana od Jorge de Montemayor), pikareskní román (anonymní Lazarillo de Tormes, Guzmán de Alfarache od Mateo Alemán), který je specificky španělským příspěvkem k literatuře, a náboženské drama (autos sacramentales). Rytířské romány sice přetrvávaly, ale staly se také terčem parodie v přechodných dílech. Na pomezí renesance a baroka pak stojí díla Cervantesova, zejména Don Quijote, která geniálně reflektují ideály i deziluze doby.
👥 Zastupci
Španělská renesance, úzce propojená s italským humanismem, se projevila v literatuře od konce 15. do konce 16. století, přičemž do jejích proudů se zapojili především španělští autoři; české autory přímo v tomto směru, jenž je specificky španělským národním fenoménem, nelze identifikovat. Mezi nejvýznamnější španělské renesanční autory patří: Garcilaso de la Vega (1501/1503–1536), jehož díla jako “Sonetos“ a “Églogas“ (zejména Égloga I) představují dokonalé příklady adaptace italských veršových forem a klasických, neoplatónských témat lásky a přírody do španělštiny, čímž zásadně ovlivnil španělskou lyrickou poezii. Fernando de Rojas (kolem 1470–1541) s jeho “La Celestinou“ (Tragicomedia de Calisto y Melibea) nabízí hlubokou sondu do lidské psychiky a společenských konvencí konce středověku a počátku renesance, propojující realistický dialog s tragickým vývojem a ilustrující přechodové období k moderní próze. Fray Luis de León (1527–1591) svými “Odas“ a spisem “Nombres de Cristo“ ztělesňuje španělský duchovní humanismus, kde klasická vzdělanost a mystická hloubka vytvářejí poezii kontemplativního klidu a touhy po splynutí s Bohem, často v souladu s přírodou. Santa Teresa de Jesús (1515–1582), známá svými mystickými díly jako “Libro de la vida“ (Kniha života) a “Castillo interior“ (Vnitřní hrad), přináší do renesanční literatury intenzivní duchovní prožitek a inovativní introspektivní prózu, která hluboce popisuje cestu duše k Bohu a ženskou perspektivu mystické zkušenosti. San Juan de la Cruz (1542–1591) s díly jako “Cántico espiritual“ (Duchovní píseň) a “Noche oscura del alma“ (Temná noc duše) je považován za jednoho z největších mystických básníků, jehož tvorba je plná neoplatónského symbolismu a vyjadřuje extatické splynutí duše s Bohem prostřednictvím bohaté a vášnivé metafory. Anonymní autor “Lazarilla de Tormes“ (1554) položil základy pikareskního románu, žánru kritizujícího společenské pokrytectví a chudobu prostřednictvím realistického líčení osudů anti-hrdiny, což odráží odklon od idealizovaných postav a zájem o sociální realitu. Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616), ačkoliv často spojován s přechodem k baroku, svými “Novelas ejemplares“ (Příkladné novely) a především “Dona Quijotem de la Mancha“ (1605, 1615) shrnuje a zároveň paroduje mnohé renesanční ideály a rytířské romány, čímž zásadně inovoval románový žánr a představuje vrchol španělského humanismu a kritického myšlení, které prozkoumává hranice mezi iluzí a realitou.
📈 Vývoj
Vývoj španělské renesance lze rozdělit do několika fází, které se protnuly s vlivy italského humanismu a specifickým španělským náboženským a politickým kontextem. Vznik tohoto směru se datuje na konec 15. století, kdy se díky kontaktům s Itálií (politické, obchodní, náboženské) a činnosti humanistů jako Antonio de Nebrija začaly do Španělska šířit nové myšlenky a formy. Raná fáze (přibližně 1490–1520) je charakterizována adaptací italských lyrických forem, zejména sonetu a volného verše, a zkoumáním klasických témat, což bylo zřetelné u Juana Boscána, který spolu s Garcilasem de la Vegou položil základy italské školy ve španělské poezii. Vrcholné období (přibližně 1520–1580) představuje konsolidaci a rozkvět renesančních ideálů ve všech literárních žánrech. V poezii se rozvíjí pastorální téma, neoplatonismus a metafyzické úvahy. Vedle toskánské školy (Garcilaso) vzniká salamancká škola (Fray Luis de León) s důrazem na morální a filozofické obsahy, a sevillská škola, inklinující k formální brilanci. Próza zaznamenala vzestup pikareskního románu s “Lazarillem de Tormes“ (1554), který nabídl realistický a kritický pohled na společnost, a také rozvoj sentimentálních románů, dialogů a historiografií. Drama sice ještě nedosáhlo barokní podoby, ale autoři jako Lope de Rueda experimentovali s krátkými komediemi a paso. Nejspecifičtějším rysem španělské renesance bylo však bezesporu rozvinutí mystické literatury, zejména v rámci protireformace, reprezentované Santa Terezou a San Juanem de la Cruzem, kteří přinesli do západní mystiky jedinečnou hloubku a lyrickou intenzitu. Postupný ústup a proměna začínají koncem 16. století (přibližně 1580–1610), kdy se do renesančních forem začínají vkrádat prvky baroka. Renesanční harmonie, rovnováha a idealismus ustupují složitějším, dynamičtějším a často deziluzivním pohledům. Díla Cervantese, zejména druhá část “Dona Quijota“ (1615), již vykazují zřetelné barokní tendence v reflexi proměnlivosti reality a lidské složitosti, ačkoliv stále pevně stojí na renesančních humanistických základech. Španělská renesance tak plynule přechází do Zlatého věku španělské literatury (Siglo de Oro), jehož první fáze je ještě silně ovlivněna renesancí, ale postupně se transformuje v plnokrevné baroko s jeho charakteristickým culteranismem a conceptismem. Národní a žánrové varianty byly výrazné – od lyrické poezie ovlivněné Petrarcou, přes realistickou pikareskní prózu, až po unikátní duchovní literaturu, která neměla v Evropě obdoby a zrcadlila hlubokou zbožnost, ale i vnitřní konflikty doby protireformace.
💫 Vliv
Vliv španělské renesance na pozdější literaturu a umění je obrovský a dalekosáhlý, zasahující nejen španělské baroko, ale i moderní světovou literaturu. Především představovala základ pro celou zlatou éru španělské literatury (Siglo de Oro), která bezprostředně navázala na renesanční formy a témata, byť je transformovala do barokních projevů. Autoři jako Lope de Vega, Tirso de Molina, Francisco de Quevedo a Luis de Góngora čerpali z renesančního dědictví v dramatu, poezii i próze, rozvíjeli a často i parodovali renesanční ideály. Pikareskní román, který se zrodil v renesanci s “Lazarillem de Tormes“, se stal jedním z nejdůležitějších prozaických žánrů španělského baroka (“Guzmán de Alfarache“ Matea Alemána, “Život Buscona“ Francisca de Queveda) a ovlivnil vývoj románu v celé Evropě. Duchovní a mystická literatura se stala inspirací pro náboženské umění a literaturu dalších staletí, ovlivňovala i barokní malíře a sochaře v jejich zobrazení extatických vizí. Klasicistní a romantičtí autoři se vraceli k renesančním básníkům, zejména Garcilasovi, pro jeho harmonii a krásu jazyka. V 20. století se k dědictví španělské renesance hlásili autoři Generace 27, například Federico García Lorca, který obdivoval mystiky a zlatou éru španělské poezie. Nejvýraznější a nejtrvalejší vliv má ovšem “Don Quijote“ Miguela de Cervantese, který je považován za první moderní román a stál u zrodu západní románové tradice. Jeho témata iluze a reality, hrdinství a šílenství, svobody a omezení, jsou nadčasová a inspirovala bezpočet autorů od Henryho Fieldinga po Flauberta, Dostojevského, Kafku a Borgese, a je dodnes předmětem nekonečných interpretací. V době svého vzniku byla španělská renesanční literatura přijímána rozmanitě. Díla jako Garcilasova poezie byla okamžitě pochvalována pro svou eleganci a přínos pro španělský jazyk. Humanistické studie a teologické spisy, například Fraye Luise de Leóna, byly ceněny pro svou učenost. Nicméně, s nástupem protireformace a aktivitou inkvizice, mnohé renesanční myšlenky, zejména ty spojené s Erasmem Rotterdamským nebo kritické vůči církevní hierarchii, narážely na přísnou cenzuru a zákazy. Fray Luis de León strávil pět let ve vězení inkvizice kvůli obvinění z hereze za překlad Písma svatého do španělštiny a za židovsko-křesťanské texty, ačkoliv jeho poezie byla vnímána pozitivně. “La Celestina“, ač nesmírně populární, vyvolávala kontroverze kvůli svému amorálnímu obsahu a kritice mravů. Pikareskní romány byly čteny s nadšením pro svůj realismus, ale zároveň kritizovány za nízkost svých hrdinů a jejich amorální chování, což vedlo i k úpravám a cenzuře v pozdějších vydáních. “Don Quijote“ byl okamžitě bestselerem, oceňovaný pro svůj humor a inovativnost, ačkoliv jeho hloubka a filozofický přesah byly plně doceněny až později. Dnes je španělská renesance vnímána jako klíčové období pro formování španělské národní identity a pro rozvoj moderní evropské literatury. Její díla jsou součástí povinné školní četby a akademického studia po celém světě. Zejména “Don Quijote“ je neustále adaptován. Existuje bezpočet filmových verzí, od klasických po moderní interpretace, jako je “Man of La Mancha“ (muzikál a filmová adaptace, která dílo představuje s nadějí a ideály), animované filmy, televizní seriály, balety a opery. Mystické texty Teresy a Jana od Kříže jsou předmětem moderních psychologických a duchovních studií a jsou adaptovány do divadelních her či dokumentárních filmů, které se snaží přiblížit jejich vnitřní svět. Díla jako “La Celestina“ se často hrají na divadelních scénách, kde se zkoumá jejich stále aktuální problematika lásky, zrady a osudu. Vliv španělské renesance je patrný i v moderním umění a populární kultuře, odkazující na její postavy, motivy a univerzální témata lidského údělu.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Španělská renesance na Rozbor-dila.cz →