📖 Úvod
Socialistický realismus (často též Sovětský realismus) je oficiální český název pro literární a uměleckou metodu, jejíž původní název zní Социалистический реализм (Sotsialisticheskiy realizm). Jedná se o umělecký směr 20. století, který se jako oficiální a závazná doktrína v Sovětském svazu etabloval od počátku 30. let (konkrétně po roce 1932) a dominoval až do rozpadu SSSR na konci 80. a počátku 90. let. Jeho vliv byl nejsilnější v období Stalinovy éry a po druhé světové válce. Socialistický realismus se primárně rozvíjel v Sovětském svazu (Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Střední Asie, Pobaltské republiky, Zakavkazsko atd.), odkud se po druhé světové válce rozšířil jako direktivně nařízená a státem podporovaná umělecká doktrína do všech zemí sovětského bloku a spřátelených socialistických států. Mezi tyto země patřilo Československo, Polsko, Německá demokratická republika, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie, Jugoslávie (s určitými odchylkami), Čína, Severní Korea, Kuba a Vietnam.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku socialistického realismu je neoddělitelně spjato s dějinami Sovětského svazu a vývojem komunistické ideologie. Po Říjnové revoluci v roce 1917 a následné občanské válce (1918-1922) se bolševici, pod vedením Vladimira Iljiče Lenina a posléze Josifa Stalina, snažili konsolidovat svou moc a vybudovat novou socialistickou společnost. V prvních porevolučních letech panovala v umění určitá pluralita, kdy se vedle revolučního romantismu a agitpropu mohly uplatňovat i avantgardní směry (futurismus, konstruktivismus) či tradiční realismus. Tato relativní svoboda však byla postupně utlumována s narůstající kontrolou Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) nad všemi aspekty života, včetně kultury. Ve 20. letech, v době Nové ekonomické politiky (NEP), existovaly různé literární skupiny (např. RAPP – Ruská asociace proletářských spisovatelů), které již usilovaly o ideologicky správné umění, avšak bez jednotného, státem schváleného dogmatu. Zlom nastal na přelomu 20. a 30. let, kdy Stalin upevnil svou diktaturu a zahájil masivní industrializaci a kolektivizaci zemědělství. Tyto procesy vyžadovaly mobilizaci celého národa a vytvoření silné ideologické podpory. V dubnu 1932 bylo dekretem Ústředního výboru VKS(b) (Všesvazové komunistické strany bolševiků) „O přestavbě literárně uměleckých organizací“ rozpuštěno všech dosavadních uměleckých uskupení a nahrazeno jednotnými svazy (Svaz spisovatelů, Svaz výtvarných umělců atd.). V této době se poprvé objevuje termín „socialistický realismus“. Oficiální doktrína byla formulována na 1. všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, kde hlavní projev pronesl Maxim Gorkij (často označovaný za jednoho z otců zakladatelů či nejvlivnějších teoretiků socialistického realismu, ačkoliv jeho teoretické zázemí bylo širší a složitější než striktní doktrína). Skutečným „zakladatelem“ a garantem však byla Komunistická strana a Josif Stalin osobně, který definoval umění jako „inženýrství lidských duší“. Filozofické pozadí spočívalo v marxismu-leninismu, oficiální státní ideologii. Základem byl dialektický a historický materialismus, který postuloval nevyhnutelný vývoj společnosti k socialismu a komunismu. Umění mělo být „odrazem“ skutečnosti, ale ne pasivním – mělo ji aktivně formovat a ukazovat ve vývojové perspektivě, tj. „revolučním vývoji“. Z toho pramenila zásada „pravdivého, historicky konkrétního zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji, spojeného se socialistickou výchovou pracujících v duchu socialismu“. Klíčovými principy byly také „partijnost“ (stranickost) a „národnost“ (narodnost). Politická situace byla charakterizována totalitní kontrolou státu nad veškerými aspekty života, včetně umění. Existovala masivní cenzura, ideologická kontrola a represe proti jakýmkoli odchylkám od oficiální linie. Společenské změny zahrnovaly likvidaci starých třídních struktur, budování nového průmyslu a zemědělství, vznik nového člověka – „homo sovieticus“ – který měl být oddaný straně, kolektivu a socialistickým ideálům. Socialistický realismus se kategoricky vymezoval proti jakýmkoli formám formalismu, avantgardním směrům (futurismus, dadaismus, surrealismus, symbolism, akmeismus, konstruktivismus), které byly prohlášeny za buržoazní, dekadentní, nesrozumitelné lidu a nepřátelské sovětské moci. Odmítán byl také „lartpourlartismus“ (umění pro umění) a jakákoli autonomie umění, která by se vyhnula službě ideologii. Naopak, formálně navazoval na kritický realismus 19. století, zejména na jeho didaktické a společensky angažované aspekty (např. Dostojevskij, Tolstoj, Gončarov, Turgeněv), ovšem reinterpretoval jej a podřídil ideologickým cílům, zbavil ho kritického potenciálu vůči stávajícímu řádu a místo toho z něj udělal nástroj oslavy a propagandy.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika socialistického realismu byly striktně definovány stranickými směrnicemi a sloužily především jako nástroj propagandy a ideologické výchovy. Mezi základní pilíře patřily: 1. „Partijnost (stranickost):“ Umění muselo otevřeně a aktivně podporovat politiku Komunistické strany a prosazovat její ideologii. To znamenalo glorifikaci strany, jejích vůdců a socialistického zřízení. 2. “Národnost (narodnosť):“ Umění mělo být srozumitelné, přístupné a blízké širokým masám pracujícího lidu, vycházet z jejich zkušeností a potřeb, avšak v ideologicky “správném„ výkladu. 3. “Ideovost (idejnosť):“ Každé dílo muselo nést silné ideologické poselství, oslavující socialistické ideály, boj proti kapitalismu a směřování k beztřídní společnosti. 4. “Typičnost:“ Postavy a situace měly být typické pro socialistickou skutečnost, byť často idealizované. Nešlo o zobrazení reality tak, jak je, ale tak, jaká “má být„ nebo jaká se “revolučně vyvíjí„. 5. “Historický optimismus:“ I přes jakékoli dočasné obtíže muselo dílo vždy vyzařovat víru v konečné vítězství komunismu a světlou budoucnost. Vždy se musel rýsovat pozitivní vývoj a řešení. 6. “Výchovná funkce:“ Umění mělo výchovnou roli, formovalo socialistické vědomí a morálku občanů. Typická témata a motivy byly pevně stanoveny a opakovaly se v bezpočtu variací: budování komunismu (výstavba továren, přehrad, kolchozů, nových měst), hrdinská práce dělníků a kolchozníků, oslava Velké říjnové socialistické revoluce, občanské války a vítězství ve Velké vlastenecké válce (druhá světová válka). Dále to byl boj proti vnitřním i vnějším nepřátelům (špióni, sabotéři, kulaci, imperialisté), přátelství národů Sovětského svazu, věda a technika sloužící pokroku, nový socialistický člověk, a především pak kult osobnosti vůdců, zejména Stalina, Lenina a dalších stranických funkcionářů. Obraz typického hrdiny byl silně schematický. “Kladný hrdina“ ztělesňoval ideály nového socialistického člověka. Byl to obětavý, morálně čistý, ideologicky uvědomělý, pracovitý a neochvějně oddaný straně a socialistickému zřízení jedinec. Často šlo o dělníka, traktoristu, kombajnistu, inženýra, vědce, vojáka, stranického funkcionáře nebo udavače. Překonával překážky, vlastní slabosti a bojoval proti nepřátelům ve jménu vyššího cíle – budování socialismu. Jeho psychologie byla zjednodušená, postavy často postrádaly hlubší vnitřní konflikty a byly spíše ilustracemi ideologických tezí. “Záporný hrdina“ reprezentoval síly nepřátelské socialismu. Byl to zrádce, sabotér, špión, spekulant, kulak, buržoazní přežitek nebo intelektuál se “zkaženým„ smýšlením. Jeho charakter byl často jednorozměrný a sloužil k exemplárnímu potrestání a zdůraznění správnosti socialistické cesty. Obvyklé prostředí a konflikty: Děj se často odehrával v dynamickém prostředí práce a boje: na staveništích obrovských přehrad, v továrnách, na kolchozních polích, na frontách válek, v sídlech stranických organizací nebo vědeckých ústavech. Konflikty byly převážně vnější a ideologické: boj mezi starým (kapitalistickým, buržoazním) a novým (socialistickým) světem, mezi uvědomělými a neuvědomělými, mezi kladným hrdinou a sabotérem, zrádcem či nepřítelem režimu. Často se objevoval i konflikt člověka s přírodou (dobývání divoké přírody, zkrocení řek), vždy však s optimistickým vyústěním a triumfem socialistické vize. Jazyk a styl byl realistický, ale často značně heroizující, patetický a rétorický. Byl srozumitelný pro široké masy, bez jakýchkoli experimentů s formou či jazykem, které by mohly být označeny za formalismus. Vyznačoval se používáním bohatých popisů, které však měly sloužit k ilustraci ideologického obsahu, nikoli k pouhému zobrazení reality. Časté bylo používání politických frází, hesel a klišé, které se staly součástí oficiálního diskurzu. Tón byl často didaktický a agitační. Kompozice a vyprávěcí postupy: Kompozice děl byla obvykle lineární a chronologická, s jasnou a jednoduchou zápletkou. Struktura často odpovídala klasickému dramatu s expozicí, kolizí, krizí, peripetií a optimistickým rozuzlením, kde vždy triumfovaly socialistické hodnoty. Vypravěč byl nejčastěji vševědoucí, poskytující čtenáři jednoznačný výklad událostí a morální hodnocení postav. Psychologie postav byla zjednodušená, charakteristické byly spíše typy než individuality. Nejčastější literární žánry či podžánry: “Román“ byl nejdominantnější žánr, který zahrnoval produkční romány (o výstavbě a výrobě), historické romány (o revoluci, občanské a vlastenecké válce), kolchozní romány (o kolektivizaci), životopisné romány (o Leninově životě) a romány o “novém člověku“. Příklady: Michail Šolochov – „Tichý Don“ (i když jeho klasifikace je složitější), Nikolaj Ostrovskij – „Jak se kalila ocel“, Alexandr Fadějev – „Mladá garda“. Dále “povídka a novela“ sloužily k rychlejšímu šíření ideologických poselství. “Drama“ zahrnovalo divadelní hry s revoluční, budovatelskou nebo válečnou tematikou. V “poezii“ se objevovaly epické básně, ódy na vůdce a agitační poezie. “Esej a publicistika“ sloužily k přímé ideologické agitaci. “Dětská literatura“ byla silně didaktická a ideologicky zaměřená. Všechny tyto aspekty tvořily ucelený systém, jehož cílem bylo vytvořit jednotnou, státem kontrolovanou a ideologicky závaznou estetiku, která by podpořila budování socialismu a komunismu.
👥 Zastupci
Socialistický realismus byl oficiální a státem vnucenou uměleckou doktrínou v Sovětském svazu a později i v dalších socialistických zemích, která si kladla za cíl zobrazovat život v souladu s ideály socialismu a komunistické strany. Mezi klíčové světové autory tohoto směru patří Maxim Gorkij (Gorky), jehož román “Matka“ (1906) a raná díla jako “Dětství“ (1913–1914) a “Moji univerzitní léta“ (1923) se staly kanonickým vzorem pro idealizované zobrazení revoluční pracující ženy a formování proletářského hrdiny, ačkoliv mnohá jeho díla předcházela oficiálnímu vyhlášení doktríny; Nikolaj Ostrovskij, jehož “Jak se kalila ocel“ (1932) představuje archetyp budovatelského románu, kde Pavel Korčagin obětuje vše pro revoluci, čímž ilustruje ideál nového sovětského člověka; Michail Šolochov, jehož epický román “Tichý Don“ (1928–1940) zachycuje složité osudy donských kozáků během revoluce a občanské války s monumentálním realistickým záběrem a “Rozrušená země“ (1932, 1959) idealizuje kolektivizaci a boj proti kulakům, což jsou centrální motivy směru; Fjodor Gladkov s románem “Cement“ (1925), který detailně popisuje poválečnou obnovu průmyslu a ideologický boj v továrně, typický pro budování nové společnosti; a Alexandr Fadějev s dílem “Mladá garda“ (1945), jež idealizuje hrdinství mladých partyzánů během Velké vlastenecké války a je ukázkou sovětského vlastenectví. Z českých autorů se k socialistickému realismu aktivně hlásili nebo do něj byla jejich díla interpretována či zařazena zejména po roce 1948: Václav Řezáč s romány “Nástup“ (1951) a “Bitva“ (1954), které popisují kolektivizaci venkova a třídní boj v poválečném Československu, čímž dokonale ilustrují implementaci socialistickorealistických témat; Marie Majerová, jejíž díla jako “Siréna“ (1935) a “Hutě“ (1940), ačkoliv vznikla dříve, byla svou tematikou dělnické třídy a sociálního boje kanonizována jako předobraz socialistického realismu; a Ivan Olbracht, jehož román “Anna proletářka“ (1928) byl svou tematikou a idealizací dělnické třídy a revolučních změn podobně interpretován a sloužil jako vzor, ačkoliv jeho pozdější díla se režimu zcela nepodřídila. Jan Drda se svou sbírkou povídek “Němá barikáda“ (1946) idealizoval hrdinství lidu v Pražském povstání, což se stalo součástí narativu budování nového státu a socialistického realismu.
📈 Vývoj
Socialistický realismus, na rozdíl od jiných uměleckých směrů, nevznikl spontánně, ale byl uměle vytvořen a státem vnucenou doktrínou. Jeho počátky sahají do 20. let 20. století, kdy se v SSSR hledala nová estetika revoluce, s vlivy proletářské kultury a raných děl Maxima Gorkého, ale oficiálně byl vyhlášen a kodifikován na Prvním všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 v Moskvě, kde ho definoval Andrej Ždanov. Zde byly stanoveny klíčové principy: narodnost (lidovost, srozumitelnost), ideynost (ideovost, stranickost), partijnost (stranickost, oddanost komunistické straně), typičnost (zobrazení ideálních typů, nikoli průměru) a historický optimismus. Období vrcholu nastalo v éře stalinismu od poloviny 30. let do začátku 50. let, kdy byl socialistický realismus jediným povoleným a podporovaným uměleckým stylem, potlačujícím jakoukoli alternativu. Raná fáze (do roku 1934) zahrnovala ideologické spory mezi různými proletářskými skupinami a „spolucestujícími“ (poputčiky), které byly následně násilně ukončeny ve prospěch jediné doktríny. V období vrcholu se kladl důraz na monumentalismus, heroizaci, glorifikaci práce, průmyslové a zemědělské kolektivizace, boj proti nepřátelům revoluce a později na hrdinství ve Velké vlastenecké válce; často se prosazovala takzvaná „teorie bezkonfliktnosti“, která zakazovala zobrazování vnitřních protikladů v socialistické společnosti. Postupný ústup či proměna začala po Stalinově smrti s takzvaným „Chruščovovým táním“ v druhé polovině 50. let, kdy se objevila jistá relaxace v ideologickém dohledu, umožňující mírně nuancovanější zobrazení reality a lidských osudů, ale socialistický realismus zůstal oficiální doktrínou. Pozdní fáze od 60. let do pádu Sovětského svazu se vyznačovala rostoucí formalizací, rigiditou, ztrátou tvůrčí inspirace a kredibility, což vedlo k produkci schematických a umělecky slabých děl. Mnozí autoři se uchylovali k samizdatu, tamizdatu nebo „psaní do šuplíku“. Socialistický realismus měl také své národní varianty, neboť byl vnucen všem státům sovětského bloku (např. Československo, NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko) a dalším komunistickým zemím (Čína, Severní Korea, Kuba), kde se sice přizpůsoboval lokálním dějinám a tradicím, ale základní ideologické principy zůstaly zachovány. Žánrově dominoval epický román (budovatelské, válečné, historické), didaktická poezie a drama, ale ovlivnil i film, výtvarné umění (monumentální sochařství, malba) a hudbu, vždy s cílem posilovat stranickou ideologii a optimistický obraz komunismu.
💫 Vliv
Vliv socialistického realismu na pozdější literaturu a umění je komplexní a často paradoxní. Přímo z něj vychází oficiální umění v současných totalitních a autoritářských režimech, například v Severní Koreji či na Kubě, kde stále slouží jako nástroj státní propagandy a ideologické výchovy. Nepřímo však ovlivnil řadu pozdějších směrů a autorů tím, že se stal modelem, proti kterému se vymezovala a na který reagovala post-socialistická a postmoderní literatura a umění v zemích bývalého východního bloku; mnoho spisovatelů a umělců po roce 1989 se snažilo právě od jeho dogmatické estetiky a ideologického tlaku distancovat, hledajíce individualitu, subjektivitu a pluralitu. Některé jeho stylistické rysy, jako je důraz na srozumitelný narativ, sociální témata nebo snaha o epické zachycení dějinných událostí, lze s odstupem najít i v jiných formách angažovaného realismu, ovšem bez jeho striktního ideologického diktátu. V době svého vzniku byl socialistický realismus v Sovětském svazu a v zemích, kam se rozšířil, přijímán oficiálně s obrovským nadšením a chválou, byl označován za jedinou progresivní a „pravdivou“ uměleckou metodu, umění pro masy a výraz lidové tvořivosti. Veškerá kritika, odchylky nebo experimenty byly potlačovány, označovány za „formalismus“, „buržoazní dekadenci“ či „kosmopolitismus“, a vedly k zákazu děl, cenzuře, perzekuci autorů, ztrátě zaměstnání, uvěznění, či dokonce popravám. Umělci se museli přizpůsobit, psát „do šuplíku“ nebo volit exil. Dnes je socialistický realismus vnímán především jako totalitní umělecká doktrína a silný propagandistický nástroj, jehož umělecká hodnota je často zpochybňována kvůli jeho didaktičnosti, schematismu a nucenému optimismu. Je považován spíše za historický fenomén, důležitý pro pochopení politického a kulturního vývoje dané éry. Existuje však i snaha o historické přehodnocení některých děl, která i přes ideologické rámce dokázala dosáhnout jisté umělecké kvality, nebo snaha o studium toho, jak autoři v rámci systému manévrovali. Mnoho děl socialistického realismu bylo ve své době adaptováno do filmových, divadelních, operních nebo baletních podob (např. filmové adaptace “Jak se kalila ocel“, “Tichého Donu“ či “Mladé gardy“), které dále posilovaly jejich ideologické poselství a dosahovaly masové popularity. Dnes se tyto adaptace, stejně jako výtvarné umění (monumentální sochy, plakáty, obrazy), často vystavují v muzeích jako artefakty historického významu a příklady politického umění, nikoli primárně jako autonomní umělecká díla. Některé moderní umělecké interpretace se k socialistickému realismu vracejí s ironií, kritikou nebo jako k materiálu pro reflexi totalitní minulosti.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Sovětský realismus na Rozbor-dila.cz →