📖 Úvod
Sovětská literatura (původní název: Советская литература, Sovetskaja literatura) představuje rozsáhlý a ideologicky silně ovlivněný proud literatury, který se rozvíjel v průběhu 20. století, konkrétně v období od Říjnové revoluce v roce 1917 až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Primárně se rozvíjela na území Sovětského svazu, zahrnujícího tehdejší Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, Zakavkazské republiky, Středoasijské republiky, Pobaltské republiky (po jejich anexi) a další svazové republiky, přičemž ruská literatura zde hrála dominující roli jako „starší bratr“ a vzor pro literaturu ostatních národností. Jednalo se o centrálně řízený a ideologicky kontrolovaný umělecký systém, který sloužil jako nástroj propagandy a výchovy „nového sovětského člověka“.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku sovětské literatury je neodmyslitelně spjato s Říjnovou revolucí v roce 1917 a následným ustavením Sovětského svazu. Po pádu carského režimu a období občanské války (1918-1922) se nová bolševická vláda, vedená Vladimirem Iljičem Leninem, pustila do radikální transformace společnosti. Filozofickým základem se stal marxismus-leninismus, dialektický a historický materialismus, který prohlašoval, že literatura musí být „stranická“ (партийная) a sloužit jako nástroj budování socialistické společnosti a agitace. Ačkoliv neexistuje jeden jediný zakladatel sovětské literatury v užším slova smyslu, klíčovou roli při formování její ideologické podoby a metody socialistického realismu sehrál Maxim Gorkij, který byl často označován za „otce socialistického realismu“ a předsedal Svazu sovětských spisovatelů. U zrodu stála celá řada revolučně naladěných spisovatelů, kteří se ztotožnili s novým režimem a jeho ideály. Politická situace se vyznačovala nastolením totalitního režimu, monopolu komunistické strany (KSSS) na moc a rozsáhlou cenzurou. Ve 20. letech panovala určitá pluralita uměleckých směrů (futurismus, formalismus, konstrukcionismus), avšak s nástupem Josifa Stalina k moci a zejména po roce 1932, kdy byl dekretem strany vyhlášen socialistický realismus jako jediná povolená umělecká metoda, byla tato pluralita brutálně potlačena. Společenské změny byly dramatické: probíhala násilná kolektivizace zemědělství, masivní industrializace, urbanizace a snaha o vytvoření „nového sovětského člověka“, který by byl loajální k režimu a oddaný ideálům komunismu. Sovětská literatura se vymezovala proti předrevoluční „buržoazní“ literatuře, označované za dekadentní a neschopnou reflektovat potřeby lidu. Dále se ostře vymezovala proti avantgardním směrům, které byly po krátkém období tolerance v raných 20. letech prohlášeny za „formalistické“, „maloburžoazní“ a neslučitelné s ideologií proletariátu. Naopak navazovala na tradice ruského realistického románu 19. století, avšak s novou ideologickou interpretací a s důrazem na didaktičnost a výchovnou funkci, přičemž jejím cílem bylo oslovit široké masy a formovat jejich myšlení v duchu marxismu-leninismu. Kromě toho čerpala z revolučních tendencí v umění a literatuře, které se objevovaly již před rokem 1917, ale byly nově interpretovány a podřízeny stranické ideologii.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky sovětské literatury, zejména té ovlivněné socialistickým realismem, byla stranickost (partyjnost), lidovost (národnost), ideovost, optimismus, hrdinství a didaktičnost. Poetika socialistického realismu vyžadovala „pravdivé, historicky konkrétní zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji“, přičemž tato pravdivost musela být v souladu se socialistickou ideologií a sloužit k „ideologické převýchově pracujícího lidu v duchu socialismu“. Typická témata a motivy zahrnovaly budování socialismu, revoluční boj (jak v roce 1917, tak i v občanské válce a dalších konfliktech), hrdinství ve Velké vlastenecké válce (druhá světová válka), industrializaci, kolektivizaci zemědělství, překonávání přírodních i společenských překážek, boj proti „nepřátelům lidu“ (třídním nepřátelům, sabotérům, špionům), přátelství národů a morální výchovu. Obraz typického hrdiny byl idealizovaný a představoval „nového sovětského člověka“ – uvědomělého, statečného, obětavého a oddaného komunistické straně a ideálům socialismu. Jednalo se často o dělníky, rolníky, vojáky, vědce, inženýry či stranické funkcionáře, kteří překonávali osobní ambice ve prospěch kolektivu a společného dobra. Jejich charaktery byly často černobílé, s jasně definovanými kladnými a zápornými vlastnostmi. Obvyklé prostředí bylo rovněž ideologicky laděné: továrny, kolchozy, staveniště gigantických projektů (např. Dněproges), bojiště, vědecké laboratoře, stranické sekretariáty nebo idylické venkovské scény symbolizující rozkvět socialistického zemědělství. Konflikty byly zpravidla vnějšího rázu – boj s přírodou, s technickými problémy, s třídními nepřáteli, s přežitky starého světa nebo s vnějšími agresory. Vnitřní konflikty hrdinů byly minimální a obvykle se týkaly překonávání osobních slabostí ve jménu vyšších ideálů. Jazyk a styl byly často patetické, heroické, didaktické a propagandistické, aby byly srozumitelné širokým masám. Bylo kladen důraz na jasnost, jednoduchost a vyvarování se složitých metafor, experimentů a jakékoli nejednoznačnosti. Kompozice a vyprávěcí postupy byly většinou chronologické, s jasnou a přehlednou fabulí a jednoznačným vyústěním. Často se využíval vševědoucí vypravěč. Nejčastějšími literárními žánry byly romány (zejména výrobní romány, historické romány s novou interpretací, romány o kolektivizaci a válečné romány), povídky, poezie (lyrická, epická, agitka, básně oslavující revoluci a vůdce) a drama, které sloužily k předávání ideologických poselství a glorifikaci sovětského způsobu života. Důležitou roli hrála i dětská literatura, která měla silnou výchovnou funkci. Literární kritika byla striktně podřízena ideologii a sloužila k ideologické kontrole nad tvorbou.
👥 Zastupci
Sovětská literatura, formovaná v letech 1917 až 1991, byla úzce spjata s ideologií Sovětského svazu a zpočátku odrážela revoluční nadšení, později byla dominantně ovládána doktrínou socialistického realismu, ale zahrnovala i díla disentu a vzdoru. Mezi klíčové autory patří: Maxim Gorkij (Alexej Maximovič Peškov), jehož román Matka (1906) je považován za předchůdce a klíčové dílo socialistického realismu, jelikož oslavuje třídní boj a vzestup proletariátu. Michail Šolochov, držitel Nobelovy ceny, se proslavil epickým románem Tichý Don (1928–1940), který mistrně zachycuje osudy kozáků během revoluce a občanské války, a stal se kanonickým dílem socialistického realismu přes jeho složitou morální ambivalenci. Vladimir Majakovskij, revolucionář a futurista, svými díly jako Oblak v kalhotách (1915) symbolizoval rané, experimentální období, než se stal hlasem revoluce a v roce 1930 spáchal sebevraždu, když se cítil zrazen ideály. Isaac Babel svou sbírkou povídek Rudá jízda (1926) přinesl syrový, naturalistický a často brutální pohled na občanskou válku z perspektivy židovského intelektuála v Rudé armádě, což ukazuje složitost a mnohovrstevnost rané sovětské prózy, často s tragickými osudy postav. Michail Bulgakov napsal satirický román Mistr a Markétka (publikováno 1966–1967), jenž je hlubokou kritikou sovětské byrokracie a ateismu skrze fantastický příběh o návštěvě ďábla v Moskvě, což představuje vrchol skryté kritiky režimu a nemohl být vydán za jeho života. Boris Pasternak, laureát Nobelovy ceny, románem Doktor Živago (publikováno na Západě 1957) nabídl lyrický a kritický pohled na revoluci a občanskou válku očima lékaře-básníka, což vedlo k perzekuci a zákazu díla v SSSR. Alexandr Solženicyn, další nositel Nobelovy ceny, dílem Jeden den Ivana Děnisoviče (1962) poprvé otevřeně promluvil o hrůzách gulagu a stal se symbolem disidentské literatury a svědomí národa. Anna Achmatovová, jedna z nejvýznamnějších ruských básnířek, sbírkou Rekviem (psáno 1935–1940, publikováno v SSSR 1987) vyjádřila hlubokou bolest a utrpení sovětského lidu během stalinských čistek, což je silné svědectví o odporu a lidské důstojnosti. Valentin Katajev svými dobrodružnými romány pro mládež, jako je Samotná plachta bílá (1936), ilustroval snahy režimu o formování „nového sovětského člověka“ skrze literaturu, kombinující socialistické ideály s poutavým vyprávěním.
📈 Vývoj
Vývoj sovětské literatury lze rozdělit do několika fází, které reflektovaly politické a společenské proměny Sovětského svazu. Vznik literárního směru se datuje k Říjnové revoluci v roce 1917, kdy se objevilo obrovské tvůrčí nadšení a experimentátorství. Raná fáze (20. léta) byla obdobím relativní svobody a pluralismu. Existovaly různé skupiny jako Proletkult, který usiloval o vytvoření proletářské kultury, avantgardní směry (futurismus, konstruktivismus) s autory jako Majakovskij a Chlebnikov, a také tzv. „spoluputovníci„ (fellow travelers), kteří nebyli členy strany, ale sympatizovali s revolucí (např. Babel, Pilňak, Bulgakov v počátcích). Období vrcholu, ale zároveň i největších omezení, nastalo po roce 1934, kdy byl na prvním sjezdu sovětských spisovatelů oficiálně uzákoněn socialistický realismus jako jediná povolená umělecká metoda. Tento směr vyžadoval zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji, optimistický pohled na budování socialismu, oslavu dělníků a rolníků a “pozitivního hrdiny„. Počala éra masivních čistek, cenzury a perzekucí, kdy mnoho autorů bylo umlčeno, zatčeno nebo popraveno (např. Babel, Mandelštam). Literární produkce se zaměřila na propagandu, průmyslovou výstavbu a kolektivizaci, později na Velkou vlasteneckou válku (např. Konstantin Simonov). Postupný ústup a proměny začaly po Stalinově smrti v roce 1953 s tzv. “obdobím tání„ (Chruščovovské tání), kdy se objevila první kritická díla (např. Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče) a rehabilitace některých autorů. Nastalo uvolnění, které vedlo k rozvoji “vesnické prózy„ (např. Vasilij Šukšin, Valentin Rasputin), reflektující život na venkově a morální hodnoty, a “městské prózy„. Pozdější fáze (70. a 80. léta, období “stagnace“) přinesla opětovné utužování kontroly, růst disentu, rozvoj samizdatu (ilegálně šířená literatura) a tamizdatu (literatura vydávaná v zahraničí, např. Brodskij, Solženicyn), zatímco oficiální literatura se stávala méně invenční. Národní a regionální varianty sovětské literatury existovaly v mnoha svazových republikách (např. ukrajinská, gruzínská, baltská), kde se autoři snažili skloubit socialistický realismus s národními tradicemi a jazyky, často pod dohledem Moskvy. Žánrově se sovětská literatura pohybovala od epických románů, přes válečnou prózu, historické romány, lyrickou poezii až po dětskou literaturu a vědecko-fantastické žánry (např. bratři Strugačtí), které často nabízely skryté kritiky režimu. S perestrojkou a následným rozpadem SSSR v roce 1991 sovětská literatura jako státně řízený a ideologicky vymezený směr zanikla a transformovala se v postsovětskou ruskou literaturu a literatury nově vzniklých států.
💫 Vliv
Vliv sovětské literatury na pozdější literaturu a umění byl rozsáhlý a komplexní, rozdělený na přímý ideologický dopad a na inspiraci k odporu. Socialistický realismus jako umělecká metoda se stal závazným modelem pro literaturu a umění v celém východním bloku, včetně Československa, a ovlivnil autory jako Jan Drda či Václav Řezáč v jejich prvorepublikových a raných poválečných dílech, kde byla patrná snaha o zobrazení „kladného hrdiny“ a budování socialismu. Západní komunistické strany a levicoví intelektuálové často sovětskou literaturu obdivovali a šířili, vnímali ji jako literaturu osvobozeného lidu. Z ideologicky podbarvených základů vycházeli autoři, kteří se snažili o sociální kritiku a angažovanou literaturu, byť ne nutně komunistického ražení. V době svého vzniku byla sovětská literatura zpočátku přijímána s nadšením revolučními umělci a širokými masami, které poprvé viděly literaturu zaměřenou na jejich životy. Rychle však přišla ostrá kritika a zásahy státu. Od konce 20. let byla cenzura systematická a brutální, díla byla zakazována, přepracovávána, a autoři, kteří se nepodřídili, byli perzekvováni, uvězněni, nebo popraveni – typickým příkladem je zákaz a posmrtné vydání Bulgakovova Mistra a Markétky nebo Pasternakova Doktora Živaga. Dnes je sovětská literatura vnímána diametrálně odlišně. Oficiální socialisticko-realistická tvorba je studována jako součást historie totalitních režimů a jako nástroj propagandy, přičemž se hodnotí její umělecké kvality, často v kontrastu s její ideologickou podřízeností. Zároveň dochází k obrovskému přehodnocení a znovuobjevení děl disentu a autorů, kteří byli dříve zakázáni, jako jsou Solženicyn, Achmatovová, Pasternak, Bulgakov a mnozí další, jejichž tvorba je dnes ceněna pro svou uměleckou hodnotu, etický apel a svědectví o lidském utrpení a odporu. Mnoho děl sovětské literatury bylo adaptováno do filmové, divadelní, televizní a dokonce operní podoby. Mezi nejznámější filmové adaptace patří „Tichý Don“ (více verzí, včetně Bondarčukovy), „Doktor Živago“ (režie David Lean, ikonický film), „Mistr a Markétka“ (několik ruských i zahraničních verzí, např. Bortkova série), „Jeden den Ivana Děnisoviče“ (režie Casper Wrede), „Psí srdce“ (Bulgakov, režie Vladimir Bortko) a mnoho dalších, které pomáhají udržovat tato díla v povědomí a reflektují jejich trvalou relevanci. Sovětská literatura tak slouží jako připomínka složitého vztahu mezi uměním, mocí a společností a jako svědectví o nezničitelnosti lidského ducha v boji za svobodu slova.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Sovětská literatura na Rozbor-dila.cz →