📖 Úvod
Současná rakouská literatura, v původním jazyce známá jako Zeitgenössische österreichische Literatur, se rozvíjí primárně v Rakousku, s počátky sahajícími do druhé poloviny 20. století, zejména od konce druhé světové války, a pokračuje dynamicky až do 21. století. Jde o bohatý a pluralitní literární proud, který si získal mezinárodní uznání a je charakterizován hlubokou reflexí národní identity a komplexní minulosti země. Autoři tohoto období jsou hojně překládáni a oceňováni po celém světě, což svědčí o univerzální relevanci jejich témat a umělecké síle.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku současné rakouské literatury je úzce spjato s traumatickým obdobím po druhé světové válce. Rakousko se po roce 1945 potýkalo s rozporuplným mýtem o „první oběti„ nacismu, který dlouho bránil otevřené konfrontaci se spoluvinou mnoha Rakušanů na zločinech Třetí říše. Teprve od 60. let, s nástupem nové generace, začala literatura toto tabuizované téma intenzivně zpracovávat. Důležitým milníkem byla obnova státní suverenity v roce 1955 a deklarace neutrality, což formovalo specifickou rakouskou identitu odlišnou od Německa. Filozofické pozadí bylo ovlivněno pozdním dopadem vídeňské moderny, zejména logickým pozitivismem Vídeňského kruhu a analytickou filozofií Ludwiga Wittgensteina, což vedlo k silné jazykové skepsi a kritice jazyka jako nástroje manipulace a lži. Zároveň se projevovaly vlivy existencialismu a absurdního divadla, reflektujícího poválečnou deziluzi a odcizení. U zrodu stála generace autorů, která se snažila vyrovnat s minulostí a kriticky reflektovat poválečnou společnost. Mezi klíčové postavy patří Ingeborg Bachmann, která mistrně zpracovávala traumata identity a jazyka, a Thomas Bernhard, jehož díla jsou ostrou kritikou rakouské maloměšťácké společnosti a jejího pokrytectví. Dalším významným autorem je Peter Handke, proslulý svými experimenty s jazykem a narativní formou. Nelze opomenout ani “Wiener Gruppe“ (Vídeňskou skupinu) z 50. let, s autory jako H.C. Artmann, Konrad Bayer, Gerhard Rühm a Oswald Wiener, kteří se věnovali radikálním jazykovým a formálním experimentům, čímž položili základy avantgardního proudu. Politická situace poválečného Rakouska byla dlouho charakterizována „velkou koalicí“ dvou hlavních stran (SPÖ a ÖVP), která sice zajistila stabilitu, ale zároveň potlačovala kritické hlasy a bránila plné reflexi minulosti. Aféra Waldheim v 80. letech, kdy se ukázala nacistická minulost tehdejšího prezidenta Kurta Waldheima, představovala pro Rakousko zásadní společenskou a politickou krizi, která vedla k intenzivnímu přehodnocování národní historie. Společenské změny, jako bylo studentské hnutí 60. let, emancipace žen a rostoucí sekularizace, rovněž ovlivnily literární tvorbu, vedoucí k otevřenější kritice autoritářských struktur a konzervativních hodnot. Současná rakouská literatura se vymezuje proti idealizované, nacionalistické a konvenční literatuře meziválečného období a nacistické propagandě. Ostře kritizuje mýtus o „republice obětí“ a maloměšťáckou kulturu. Navazuje však na bohatou tradici vídeňské moderny (Musil, Kraus, Kafka, Hofmannsthal) v její kritické reflexi společnosti, psychologické hloubce a jazykové citlivosti, dále na existencialismus a modernistické a avantgardní proudy 20. století, s důrazem na jazykové experimenty a radikální kritiku jazyka.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou současné rakouské literatury je především hluboká konfrontace s nacistickou minulostí a poválečnou identitou Rakouska. Typickými tématy a motivy jsou jazyková skepse, kritika jazyka jako nástroje lži a manipulace, krize identity, odcizení, osamělost a hledání smyslu v absurdním světě. Častá je melancholie, zmar, téma smrti a beznaděje, často spojené s dysfunkčními rodinnými vztahy a venkovským prostředím, které je často zobrazováno jako zdroj útlaku a pokrytectví (např. v dílech Thomase Bernharda a Elfriede Jelinek). Dalšími motivy jsou kritika maloměšťáctví, pokrytectví, autoritářství, téma domova a bezdomoví, únik z domova a vztah umělce ke společnosti. Obraz typického hrdiny je často komplexní: jde o outsidery, intelektuály, umělce či vykořeněné jedince, kteří trpí úzkostmi, depresemi a existenciálními pochybnostmi. Jsou kritičtí k sobě i k okolí, často cyničtí, melancholičtí a nacházejí se v neustálém konfliktu s konvencemi a společenskými tlaky. Jejich vnitřní svět je detailně prozkoumáván. Obvyklým prostředím je venkov, často alpské vesnice, vnímané jako symbol uzavřenosti, zaostalosti a skrytého násilí, nebo naopak Vídeň jako centrum intelektuálního života, ale i odcizení a byrokracie. Konflikty se odehrávají na úrovni jednotlivce versus společnost, umělce versus konvence, minulosti versus přítomnosti, svobody versus útlaku a jazyka versus reality, stejně jako hluboké vnitřní konflikty hrdinů. Jazyk a styl jsou charakteristické velkou jazykovou citlivostí a často experimentálním přístupem. Autoři používají precizní, někdy až patologicky přesný jazyk, s častými opakováními, variacemi a dlouhými, složitými souvětími (Bernhard). Objevuje se i fragmentárnost, elipsa, minimalismus, stejně jako ironie, sarkasmus a černý humor. Jazyk může být lyrický a poetický, ale i drsný a přímočarý. Kompozice je často nelineární, s retrospektivami, vnitřními monology a otevřenými konci. Experimentální formy, jako jsou romány bez kapitol nebo hry bez klasické dramatické struktury, jsou běžné. Vyprávěcí postupy zahrnují vnitřní monolog, proud vědomí, často subjektivního a nespolehlivého vypravěče v první osobě, nebo i druhý osobu pro zdůraznění adresnosti (Handke). Často se objevují meditativní a reflexivní pasáže. Nejčastějšími literárními žánry či podžánry jsou psychologický, generační a experimentální román, drama (včetně absurdního a postdramatického divadla), povídka, esejistika, poezie (lyrická i experimentální), rozhlasová hra a autobiografické texty.
👥 Zastupci
Současná rakouská literatura představuje bohatou a často provokativní oblast světové literatury, která se vyznačuje intenzivní sebereflexí, kritikou společnosti, jazykovým experimentátorstvím a hlubokým zkoumáním identity a minulosti. Mezi nejvýznamnější a mezinárodně uznávané autory tohoto směru patří především Thomas Bernhard, jehož díla jako “Korekce“, “Staré mistři“ a “Mýcení“ s typickým monologickým stylem a opakujícími se motivy kritiky rakouské společnosti, nemoci a rozpadu mistrně ilustrují existenciální úzkost a misantropii. Elfriede Jelinek, nositelka Nobelovy ceny, se prosadila romány “Pianistka“, “Milenky“ a “Touha a jinde“, které prostřednictvím radikální lingvistické hry, feministické optiky a nekompromisní kritiky patriarchálních struktur a rakouské maloměšťáckosti odhalují temné stránky lidské psychiky a společnosti. Peter Handke, rovněž držitel Nobelovy ceny, je známý pro raná díla jako “Úzkost brankáře při penaltě“ a “Neštěstí bez přání“, jež se vyznačují experimentální formou, zkoumáním jazyka a vnímání reality, a později pro precizní, poetické prózy jako “Don Juan (vlastní vyprávění)“, které se soustředí na existenciální otázky a odcizení. Robert Menasse si získal pozornost satirickým románem “Hlavní město“, v němž s humorem a břitkou inteligencí dekonstruuje fungování Evropské unie a složitost nadnárodní byrokracie, čímž kriticky reflektuje současnou evropskou identitu. Daniel Kehlmann, jeden z nejúspěšnějších současných německy píšících autorů s rakouskými kořeny, je autorem bestsellerů jako “Vyměřování světa“ a “Já a Kaminski“, které spojují historická fakta s fikcí a filozofickými úvahami v přístupném a vtipném podání. Maja Haderlap v románu “Anděl zapomnění“ zkoumá téma jazyka, paměti a identity karintských Slovinců, čímž přináší niterný pohled na osud menšiny a trauma války v lyrické próze. Clemens J. Setz je reprezentantem mladší generace s díly jako “Láska za časů zmanipulovaných snů“ či “Indigová noc“, v nichž s originalitou a černým humorem zkoumá digitalizaci, sexualitu a lidskou abnormalitu v post-moderním světě, často s prvky hororu a experimentu. Mezi další významné autory patří Christoph Ransmayr (“Poslední svět“, “Atlas děsu“), který ve svých dílech s mistrovskou elegancí mísí mytologii, historii a poetickou fantazii, a Arno Geiger (“Starý král ve svém vyhnanství“, “Všechno o Salym“), jenž citlivě a s empatií zpracovává témata stáří, paměti a rodinných vztahů.
📈 Vývoj
Vývoj současné rakouské literatury lze sledovat od poválečného období, kdy se projevila silná potřeba vyrovnat se s válečnou minulostí a identitou národa, což vedlo k odmítnutí idealizujících a konzervativních literárních tradic. Raná fáze v 50. a 60. letech byla ovlivněna „Wiener Gruppe“ (Vídeňská skupina) a autory jako Ingeborg Bachmannová a Paul Celan, kteří položili základy pro jazykovou skepsi a kritické zkoumání reality prostřednictvím literatury. Šedesátá a sedmdesátá léta představovala období intenzivního experimentování a „Sprachkritik“ (kritiky jazyka), kdy autoři jako Peter Handke svými ranými díly zpochybňovali narativní konvence a Thomas Bernhard svým nekompromisním stylem ostře napadal rakouskou provinčnost a přetvářku. Tato éra, často označovaná za období vrcholu modernismu a postmodernismu v Rakousku, přinesla také první provokativní texty Elfriede Jelinek. Osmdesátá a devadesátá léta upevnila mezinárodní reputaci těchto autorů, přičemž se objevovaly nové hlasy, které pokračovaly v kritickém duchu, ale zároveň rozšiřovaly tematické spektrum o reflexi individualismu, odcizení a společenských tabu. Vedle silné angažovanosti v politických a sociálních otázkách, typické pro Jelinek, se rozvíjely také poetické a historické romány Christopha Ransmayra, které propojovaly mytologii s moderními tématy. Po roce 2000 dochází k proměně, kdy se rakouská literatura stává ještě rozmanitější, s větší pozorností k globalizačním procesům, migračním zkušenostem a otázkám identity v multikulturní společnosti. Autoři jako Robert Menasse přinášejí satirický pohled na evropskou integraci, zatímco Daniel Kehlmann se vrací k historickým románům s moderním twistem. Clemens J. Setz experimentuje s novými médii a tématy digitální doby. Důležitou součástí vývoje jsou také regionální varianty; silně je zastoupena literatura z Rakouského Štýrska (Graz) s autory jako Wolfgang Bauer a Werner Schwab, kteří přinesli do dramatu osobitý, často drsný jazyk, a samozřejmě vídeňská městská literatura. Specifickým proudem je také literatura karintských Slovinců, reprezentovaná autory jako Florjan Lipuš a Maja Haderlap, která se soustředí na otázky menšinové identity a historické paměti. Žánrově se současná rakouská literatura nevyhýbá experimentu a překračování hranic; vedle tradiční prózy a dramatu se výrazně prosazuje esejistická tvorba a nová poezie, často s výrazným sociálním nebo filozofickým podtextem.
💫 Vliv
Vliv současné rakouské literatury na pozdější literaturu a umění je značný a mnohostranný. Jazyková skepse a radikální kritika společnosti, zejména v podání Thomase Bernharda a Elfriede Jelinek, ovlivnila celou generaci německy píšících autorů, kteří se naučili zpochybňovat jazykové konvence a nebát se ostré kritiky. Bernhardův monologický styl a jeho bezútěšná vize světa rezonovaly v dílech autorů, kteří se zaměřují na existenciální úzkost a kritiku maloměšťáctví. Jelinek svým experimentálním jazykem a nekompromisní feministickou kritikou inspirovala autory a umělce zabývající se genderovými otázkami a zneužíváním moci. Její hry, podobně jako drsná dramata Wernera Schwaba, hluboce ovlivnily současné německy mluvící divadlo, posouvajíc hranice srozumitelnosti a tabu. Peter Handkeho precizní pozorování a minimalistický styl, zvláště v rané fázi, ovlivnil literaturu zaměřenou na detail a existenciální reflexi. V době svého vzniku byla většina těchto děl přijímána s obrovskou kontroverzí. Thomas Bernhard byl často označován za „Nestbeschmutzer“ (špínaře vlastního hnízda), zvláště po skandálu s divadelní hrou “Heldenplatz“ v roce 1988, která vyvolala intenzivní politické a mediální debaty a pokusy o zákaz. Elfriede Jelinek čelila neustálé kritice za obscénnost, pornografii a přílišnou agresivitu ve svém vyjádření, přestože byla současně uznávána pro svůj intelekt a literární odvahu. Její díla byla často předmětem cenzurních snah a veřejného pohoršení. Navzdory kritikám a zákazům získávali tito autoři prestižní literární ceny, což svědčilo o rozporuplném, ale intenzivním přijetí. Dnes jsou autoři jako Bernhard, Jelinek a Handke považováni za kanonické postavy světové literatury, jejichž díla jsou studována na univerzitách a těší se mezinárodnímu uznání. Jejich kritický duch, jazyková inovativnost a tematická hloubka jsou vnímány jako klíčové pro pochopení rakouské, ale i širší evropské identity a historie. Mnoho jejich děl bylo úspěšně adaptováno do jiných uměleckých forem. “Pianistka“ Elfriede Jelinek byla bravurně zfilmována Michaelem Hanekem, což jí přineslo mezinárodní věhlas a ocenění na festivalu v Cannes. Bernhardova díla, jako “Korekce“, byla adaptována do rozhlasových her a divadelních inscenací, které se snaží postihnout jeho specifickou jazykovou kadenci a temnou atmosféru. Handkeho romány, například “Úzkost brankáře při penaltě“, byly rovněž převedeny na filmové plátno, často s jeho vlastní účastí na scénáři. Jelinek se sama aktivně podílí na divadelních adaptacích svých textů, které se často hrají v experimentálních divadlech po celém světě, což podtrhuje jejich trvalou relevanci a provokativnost. Tyto adaptace nejen šíří díla rakouských autorů k širšímu publiku, ale také potvrzují jejich hluboký kulturní dopad a schopnost rezonovat s aktuálními společenskými otázkami.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Současná rakouská literatura na Rozbor-dila.cz →