📖 Úvod
Současná autobiografická literatura je široký a dynamický literární směr či spíše žánrový proud, který zahrnuje díla, v nichž autor tematizuje a zpracovává vlastní životní zkušenosti. Původní název se často překládá jako „Contemporary Autobiographical Literature“ (anglicky), „Littérature autobiographique contemporaine“ (francouzsky) nebo „Literatura autobiográfica contemporánea“ (španělsky), což zdůrazňuje její mezinárodní a nadnárodní charakter. Časové zařazení tohoto proudu sahá od konce 20. století, zejména od 80. a 90. let, až po celou současnost 21. století, přičemž jeho vliv a rozšíření stále narůstají. Rozvíjí se prakticky po celém světě, ale nejvýraznější boom zažívá v západních zemích, jako jsou Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Francie a Německo, kde má silnou tradici reflexe individuality a vydavatelský trh je otevřený novým formám osobního vyprávění. Stejně tak je však velmi významná i v zemích střední a východní Evropy, včetně České republiky, kde slouží často jako nástroj vyrovnání se s totalitní minulostí a kolektivními traumaty. Nejedná se o rigidně definovaný směr s pevnými hranicemi, nýbrž o flexibilní a prolínající se proud, který se neustále vyvíjí a obohacuje o nové formy a témata, reflektující aktuální společenské a individuální výzvy.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku současné autobiografické literatury je komplexní a mnohovrstevnaté. Konec 20. století je charakterizován nástupem postmoderní éry, která s sebou přinesla zpochybňování velkých vyprávění, krizi tradičních ideologií a zvýšený důraz na individualismus a subjektivní zkušenost. Lidé v postindustriální společnosti hledali nové způsoby, jak se vyrovnat s fragmentovanou identitou a rychle se měnícím světem. Rozvoj psychologie a psychoanalýzy během 20. století významně prohloubil zájem o vnitřní svět jednotlivce, mechanismy paměti, prožité trauma a vliv raných zkušeností na formování osobnosti. To vše vytvořilo živnou půdu pro literaturu, která se noří hluboko do nitra člověka. Společenské změny zahrnují také explozi mediálního a technologického rozvoje, zejména internetu a sociálních sítí na přelomu milénia. Tyto platformy normalizovaly sdílení osobních příběhů, vzpomínek a zážitků s širokým publikem, což vedlo k rozostření hranic mezi soukromým a veřejným a k fenoménu „kultu celebrity“ a „influencerství“, kde osobní příběh hraje klíčovou roli. Poptávka po „skutečných“ příbězích ovlivnila i vydavatelský průmysl, který začal aktivně vyhledávat a propagovat autobiografické tituly. Z filozofického hlediska na tuto literaturu silně působí již zmíněný postmodernismus s jeho relativismem a důrazem na konstrukci reality skrze jazyk. Fenomenologie s jejím zájmem o prožitou zkušenost a existencialismus s tématy autenticity, svobody a odpovědnosti jednotlivce rovněž poskytly ideový rámec. Poststrukturalismus dekonstruoval představu jednotného a stabilního subjektu, což se projevuje v autobiografii jako snaha o zkoumání proměnlivosti identity. Nelze hovořit o jednom zakladateli, neboť jde spíše o evoluci žánru a reakci na širší kulturní a společenské proměny. Klíčovou roli sehráli však teoretici autobiografie, jako například Philippe Lejeune, který zavedl koncept „autobiografického paktu“, jenž zásadně ovlivnil chápání tohoto žánru. Lejeuneho práce pomohla definovat a legitimovat autobiografii jako svébytný literární druh. Dále k rozvoji přispěla díla autorů, kteří posunuli hranice žánru svými experimentálními formami a otevřeností (např. Annie Ernaux ve Francii, W. G. Sebald v Německu, kteří sice nebyli „zakladateli“ v klasickém slova smyslu, ale výrazně ovlivnili jeho podobu). Politická situace po pádu železné opony a globalizace přinesla nové výzvy a témata, jako jsou migrace, multikulturalismus a potřeba vyrovnat se s dědictvím totalitních režimů, což se odrazilo v mnoha autobiografických dílech. Společenské změny zahrnují také demokratizaci přístupu k publikování a narůstající zájem o hlasy menšin a marginalizovaných skupin, pro které se autobiografie stala důležitým nástrojem sebevyjádření a aktivismu. Tento směr se vymezuje především proti tradiční, čistě fiktivní literatuře, která se vyhýbá přímé reflexi autorova života, a proti objektivistickým vyprávěním, která ignorují subjektivní prožitek. Zároveň se vymezuje i proti konvenčnímu historickému románu, který se snaží rekonstruovat „velké dějiny“ bez osobního vkladu. Na druhou stranu navazuje na bohatou tradici klasických autobiografií (např. Jean-Jacques Rousseau, Johann Wolfgang von Goethe), memoárů a deníků, ale zároveň je rozšiřuje a transformuje. Přijímá prvky moderního psychologického románu, eseje a reportáže, čímž vytváří hybridní a otevřené formy, které reflektují složitost současného světa a lidské zkušenosti.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou současné autobiografické literatury je především takzvaný „autobiografický pakt„ s čtenářem, kdy autor, vypravěč a hlavní postava jsou předpokládány jako identické osoby, což je klíčové pro důvěryhodnost a žánrovou specifikaci. Jádrem je hluboká introspekce a sebereflexe, detailní zkoumání vlastního nitra, paměti, motivací a prožitků. Subjektivita pohledu je nejen přiznaná, ale často i zdůrazněná, jelikož se vychází z předpokladu, že „pravda“ je v tomto kontextu spíše individuální a prožitá než objektivní a univerzální. Kompozice bývá často fragmentární a nelineární, vzpomínky jsou nesystematické, přeskakují v čase a často jsou neúplné, což odráží povahu lidské paměti. Díla jsou charakteristická svými hybridními formami, prolínáním s esejem, fikcí (autofikce), reportáží, deníkovými záznamy a biografií, což umožňuje komplexnější zpracování tématu. “Já„ autora je ústředním bodem vyprávění, je předmětem zkoumání, transformace a někdy i dekonstrukce, což vede k otevřenému, neuzavřenému hledání identity. Typická témata a motivy jsou nesmírně rozmanité: dětství, dospívání, složité rodinné vztahy a generační konflikty, trauma (válečné, sexuální, osobní ztráty), smutek, vyrovnávání se s minulostí a jejím dědictvím. Dále sem patří intenzivní hledání identity – sexuální, genderové, národní, kulturní, profesní, politické. Časté jsou také motivy nemoci, smrti, stáří a vyrovnání se s konečností. Migrace, exil, multikulturní zkušenosti a střet civilizací jsou reflektovány skrz osobní příběh. Neopominutelným tématem je i umělecká tvorba samotná, proces psaní a jeho reflexe. Mnohdy díla slouží i jako kritika společnosti nebo politické komentáře, avšak vždy podané optikou osobní zkušenosti. Důležitým motivem je i paměť, její nespolehlivost a proces vzpomínání, což často vede k metatextové rovině, kdy autor reflektuje samotný akt psaní o svém životě. Obraz typického hrdiny je často samotný autor jako vypravěč a protagonista. Je to postava introspektivní, citlivá, mnohdy zranitelná, která hledá smysl ve svých prožitcích a vyrovnává se s vnitřními i vnějšími konflikty. Není to heroická postava v klasickém smyslu, ale spíše “obyčejný„ člověk s jeho chybami, pochybnostmi a vnitřními boji. Obvyklé prostředí je velice rozmanité, často se prolínají soukromé prostory (rodinný dům, pokoj) s veřejnými (město, krajina, společenské události, cestování). Může jít o konkrétní historické období nebo geografické místo, ale vždy nahlížené skrze osobní a subjektivní filtr. Konflikty jsou nejčastěji vnitřní (identitární krize, morální dilemata, boj s traumatem), mezilidské (rodinné hádky, partnerské problémy, generační nedorozumění) a společenské (jednotlivec vs. systém, diskriminace, útlak menšin). Jazyk a styl jsou často charakteristické hovorovostí, neformálností a osobním, důvěrným tónem, což posiluje autenticitu a blízkost čtenáři. Může být průhledný a přímý, ale zároveň introspektivní a reflexivní, plný úvah. Používají se metafory a symboly, ale primárně slouží k vyjádření autentické zkušenosti. Stylistická úroveň se pohybuje od prosté až po vysoce literární a esejistickou. Kompozice je často volná, asociativní, fragmentární, bez striktní chronologie. Může zahrnovat vsuvky, eseje, dopisy, úryvky z deníků, dokumenty, a dokonce i fotografie. Cílem není uzavřený příběh s jasným rozuzlením, nýbrž proces hledání, reflexe a sebedefinice. Vyprávěcí postupy zahrnují primární použití první osoby jednotného čísla (“já„), časté reflexivní pasáže, v nichž autor komentuje své vlastní vzpomínky, proces psaní a svou roli vypravěče. Prolíná se retrospektiva s aktuálním prožíváním a v textu se objevují deníkové zápisy, dopisy či úvahy. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnují především autofikci, která záměrně stírá hranice mezi autobiografií a fikcí; memoáry, které se soustředí na vzpomínky na určité období nebo události, často s historickým přesahem; esejistickou autobiografii, kombinující osobní vzpomínky s filozofickými, kulturními či společenskými úvahami; trauma literaturu (literature of witness), zaměřenou na svědectví o traumatických událostech (válka, totalita, holokaust, osobní tragédie); biografický román, který má silné autobiografické prvky, ale stále se pohybuje na hranici fikce; a v širším smyslu i autotexty jako deníky, dopisy, blogy a další formy osobního psaní. Mnohé z těchto děl lze označit i jako “coming-of-age memoirs“, které se zaměřují na proces dospívání a formování osobnosti.
👥 Zastupci
Současná autobiografická literatura představuje dynamický a široký literární proud, který zahrnuje žánry jako memoáry, autofikce, osobní esejistiku a auto-teoretické texty, přičemž klade důraz na autorovu subjektivní zkušenost, paměť, identitu a často i na prolínání faktů s fikcí. Mezi nejdůležitější české autory patří Michal Viewegh s díly „Můj život po životě“ a “Biomanželka“, který je předním českým představitelem autofikce a autobiografických románů, neboť otevřeně zpracovává své osobní krize, partnerské vztahy a nemoci, čímž boří hranice mezi autorem a vypravěčem. Petra Hůlová se svými díly “Macocha“ a “Zahradníkův rok“ ačkoliv vytváří fiktivní postavy, prostřednictvím nich často reflektuje vlastní prožitky mateřství, ženství a kritické úvahy o společnosti, přičemž její texty jsou protkané silnou osobní perspektivou. Petr Pithart se svými “Po práci legrace“ nabízí jedinečný vhled do svého politického a osobního života, kombinující reflexi historických událostí s intimním prožitkem a sebereflexí. Mezi klíčové světové autory patří Karl Ove Knausgård se svým monumentálním šestidílným cyklem “Můj boj“, který je vrcholným dílem autofikce, kde autor s nesmírnou detailností a brutální upřímností popisuje svůj každodenní život, vztahy, myšlenky a vnitřní boje, čímž nově definuje možnosti autobiografického psaní. Édouard Louis se svými romány “Skoncovat s Eddym B.“ a “Dějiny násilí“ otevřeně a sociologicky analyzuje vlastní dospívání v chudém prostředí, sexualitu a sociální nerovnost, čímž propojuje osobní vyprávění s politickou a společenskou kritikou. Annie Ernaux s díly “Místo“ a “Roky“ je klíčovou autorkou, která ve svých dílech systematicky a sociologicky zkoumá vlastní paměť, společenské třídní rozdíly a ženskou zkušenost, čímž se její autobiografie stávají kolektivní historií. Rachel Cusk se svou trilogií “Obrys“, “Tranzit“ a “Provedení“ prostřednictvím fiktivní spisovatelky a jejích rozhovorů s jinými lidmi reflektuje vlastní životní zkušenosti, rozvod, mateřství a uměleckou tvorbu, čímž se rozostřuje hranice mezi fikcí a realitou. Maggie Nelson s dílem “Argonauti“ propojuje osobní příběh o vztahu s transgender umělcem a mateřství s auto-teoretickými úvahami o genderu, sexualitě a identitě, čímž vytváří hybridní žánr, který je pro současnou autobiografickou literaturu typický. Ta-Nehisi Coates s knihou “Mezi světem a mnou“ ve formě dopisu synovi zpracovává téma rasismu v Americe, kombinuje osobní zkušenosti s historií a politickou úvahou, čímž silně ilustruje propojení osobního a společenského. Deborah Levy se svými “autobiografiemi v esejích“ jako “Cena žití“ zkoumá témata ženství, mateřství, psaní a svobody s poetickou a intelektuální hloubkou, čímž rozšiřuje tradiční pojetí pamětí. Michelle Zauner (Japanese Breakfast) s memoárem “Crying in H Mart“ líčí ztrátu matky a hledání identity skrze korejskou kuchyni a kulturu, což představuje příklad moderního, přístupného memoáru pro široké publikum.
📈 Vývoj
Vývoj současné autobiografické literatury má hluboké kořeny, sahající až k raným formám autobiografie jako zpovědi či memoáru (sv. Augustin, Jean-Jacques Rousseau), ale její současná podoba se začala výrazně formovat ve druhé polovině 20. století a na počátku 21. století. Vznik tohoto směru je spojen s postmoderním zpochybněním objektivní pravdy a velkých narativů, což vedlo k novému ocenění subjektivní zkušenosti a osobního pohledu jako legitimního zdroje poznání. Raná fáze (přibližně od 70. let 20. století) se vyznačovala rostoucím zájmem o memoáry, které zpracovávaly témata traumatu (Holocaust, válečné konflikty), identity (imigrace, rasová příslušnost) a společenských krizí (krize AIDS), často s prvky fikce, ale ještě ne tak explicitně označované jako autofikce. Významný vliv mělo feministické hnutí s heslem „osobní je politické“, které legitimizovalo sdílení ženských zkušeností, a rozvoj postkoloniálních studií a queer teorií, které daly hlas marginalizovaným skupinám. Období vrcholu prožívá tento směr v 21. století, zejména s rozmachem autofikce, jejímž ikonickým představitelem je Karl Ove Knausgård, a hybridních žánrů jako auto-teorie (Maggie Nelson), osobní esejistika (Deborah Levy, Geoff Dyer) a memoáry s prvky sociologické či politické analýzy (Édouard Louis, Ta-Nehisi Coates). Témata se rozšiřují na každodennost, tělesnost, nemoci, genderovou a sexuální identitu, rodinné vztahy, třídní původ a ekologické otázky. Digitální věk a sociální média dále posílila zájem o osobní narativy a usnadnila jejich šíření. Namísto ústupu žánr spíše prochází neustálou proměnou a diverzifikací, hledá nové způsoby, jak pracovat s „já“ v textu, a experimentuje s formami, jako je kolektivní autobiografie (Annie Ernaux) nebo grafické memoáry. Národní a regionální varianty ukazují různé akcenty: ve Francii je silná tradice autofikce a auto-sociologické analýzy (Ernaux, Louis, Emmanuel Carrère), zatímco v USA převládají memoáry o rase, třídě a traumatu a rozsáhlá tradice osobního eseje. V severských zemích dominoval fenomén Knausgårdovy brutální otevřenosti. V Česku byl nástup pomalejší a opatrnější, často se projevoval spíše v „autobiografických“ románech s fiktivními jmény, nežli v explicitní autofikci, nicméně s Michalem Vieweghem a Petrou Hůlovou se i zde žánr etabloval a roste zájem o otevřenější osobní reflexe a memoáry, které se dotýkají společenských témat. Žánrové varianty jsou nesmírně bohaté a zahrnují vedle již zmíněných i dokumentární romány, fiktivní deníky, cestopisné autobiografie a biografie, které se prolínají s autorovou vlastní perspektivou.
💫 Vliv
Vliv současné autobiografické literatury na pozdější literaturu a umění je obrovský a mnohostranný. Jedním z nejzásadnějších dopadů je zvýšená akceptace subjektivního hlasu a osobní perspektivy napříč všemi literárními žánry, což vedlo k obohacení narativních forem a podpoře experimentování s hranicemi fikce a non-fikce. Tento směr významně přispěl k rozvoji „nonfiction novel“ a dalších hybridních forem, které dnes prostupují celou literaturou. Především otevřel prostor pro dříve marginalizované hlasy – ženy, příslušníky LGBTQ+ komunity, etnické menšiny a lidi s různými traumaty či zkušenostmi –, jejichž osobní příběhy se staly legitimním a oceňovaným zdrojem poznání a umělecké inspirace. Autobiografické prvky pronikly i do čistě fiktivních děl, kde se autoři nebojí čerpat z vlastních prožitků pro větší autentičnost postav a témat. V oblasti umění ovlivnila současná autobiografická literatura divadlo (vznik „docu-dramat“ a „personal narrative theatre“), film (dokumentární filmy s výraznými autobiografickými prvky, autofikční filmy) a vizuální umění, kde se objevují projekty inspirované osobními narativy. V době svého vzniku byla tato literatura přijímána rozporuplně. Na jedné straně se setkala s velkými pochvalami za odvahu, upřímnost, boření tabu a autentičnost. Kritici oceňovali její schopnost reflektovat složitost moderní identity, hloubku psychologické analýzy a filozofické úvahy, a to, jak efektivně propojovala osobní s politickým a společenským. Oceněna byla i za svou novost formy a ochotu experimentovat. Na druhé straně však čelila silné kritice, často byla obviňována z narcismu, exhibicionismu, triviality a nedostatku „skutečné“ literární hodnoty, když se „jen“ popisuje vlastní život. Vznikaly pochybnosti o „pravdivosti“ – co je skutečnost, když autor záměrně mísí fakta s fikcí? Etické otázky ohledně popisování reálných osob, zejména blízkých, byly a stále jsou předmětem vášnivých debat, jako tomu bylo například u Knausgårda. Zákazy nebo cenzura nebyly pro tento žánr v demokratických zemích typické, pokud se nejednalo o explicitní politickou kritiku režimů nebo extrémně kontroverzní obsah, nicméně autoři jako Édouard Louis se museli potýkat s kritikou a odmítáním ze strany svých rodin a komunit, což se může blížit společenskému vyloučení. Dnes je současná autobiografická literatura plně etablovaná a respektovaná jako jeden z nejvýznamnějších a nejrelevantnějších literárních proudů. Je považována za klíčovou pro porozumění modernímu člověku a společnosti, ceněna pro svou schopnost propojovat osobní s politickým, psychologickým a sociologickým. Debaty o hranicích mezi fikcí a non-fikcí a etice psaní o druhých pokračují, což jen potvrzuje vitalitu a relevanci žánru. Existuje mnoho filmových, divadelních a jiných uměleckých adaptací: úspěšné filmové adaptace jako “Divočina“ (Wild) podle memoáru Cheryl Strayed nebo “Jíst, meditovat, milovat“ (Eat Pray Love) podle Elizabeth Gilbert dokazují popularitu žánru. Divadelní scény uvádějí adaptace osobních esejů a monologů, a s rozvojem digitálních médi se objevují podcasty, videoeseje a vizuální projekty, které navazují na princip osobního vyprávění a rozšiřují jeho dosah.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Současná autobiografická literatura na Rozbor-dila.cz →