📖 Úvod
Sociální realismus je literární směr, který se soustředil na realistické a často kritické zobrazení sociálních problémů a životních podmínek chudých, dělnické třídy a marginalizovaných skupin ve společnosti. Původní název se v anglosaském prostředí ustálil jako Social Realism, v německojazyčných zemích pak jako Sozialer Realismus, a je důležité ho odlišit od Socialistického realismu (Socialist Realism), který představoval státní doktrínu v Sovětském svazu a dalších socialistických zemích. Zatímco Socialistický realismus byl normativní a měl za cíl propagovat socialistické ideály a budovat „nového člověka“, Sociální realismus je širší proud, který se zaměřuje na kritickou analýzu společenských nerovností, utrpení a boje za spravedlnost, často s cílem vyvolat společenskou změnu, ale bez nutnosti dogmatického ideologického podkladu. Jeho časové zařazení spadá především do první poloviny 20. století, s výrazným rozkvětem v meziválečném období, zejména ve 30. letech v souvislosti s Velkou hospodářskou krizí, a přetrvával i po druhé světové válce. Geograficky se rozvíjel především ve Spojených státech amerických (např. tzv. „proletářská literatura“), Velké Británii, Francii, Německu a severských zemích. Významný byl také v zemích Střední a Východní Evropy, včetně Československa, a v Latinské Americe.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku Sociálního realismu je hluboce zakořeněno v bouřlivých změnách přelomu 19. a 20. století a první poloviny 20. století. Klíčovými faktory byly masivní industrializace, která vedla k rychlé urbanizaci a koncentraci obyvatelstva ve městech, což mělo za následek prohloubení sociálních rozdílů, vznik rozsáhlých dělnických čtvrtí s neutěšenými životními podmínkami, chudobu, nezaměstnanost a vykořisťování. Dělnické hnutí, boj za sociální spravedlnost a rostoucí vliv socialistických a marxistických ideologií ovlivnily myšlení mnoha umělců. Velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století po celém světě drasticky umocnila sociální problémy, což vyvolalo silnou potřebu umělecké reflexe a kritiky společenského uspořádání. Dopady první světové války, rozpad tradičních hodnot a ohrožení demokracie nástupem totalitních režimů (fašismu, nacismu, stalinismu) rovněž přispěly k angažovanosti umění. Filozofické pozadí spočívá v pokračování materialismu a empirismu, silně ovlivněného marxistickou sociální teorií, která zdůrazňovala roli ekonomických vztahů a třídního boje v utváření společnosti. Umělci se často inspirovali sociologickými výzkumy a psychologií, snažili se pochopit a zprostředkovat mechanismy společenské nerovnosti a dopady chudoby na lidskou psychiku. Neexistuje jeden jediný „zakladatel“ Sociálního realismu; spíše se jedná o vývojový proud, který organicky navázal na kritický realismus 19. století a naturalismus. Autoři jako Émile Zola se svým detailním a často pesimistickým zobrazením sociálních determinantů lidského osudu, nebo ruští realisté a kritici společnosti, představovali důležité předchůdce. U zrodu tedy stála spíše celá generace autorů reagujících na společenskou realitu. Politická situace byla charakterizována ostrým ideologickým bojem mezi kapitalismem a nově se formujícími socialistickými/komunistickými ideologiemi, v některých zemích přerůstající v revoluční snahy. Společenské změny zahrnovaly masivní přesuny obyvatelstva z venkova do průmyslových center, formování silné a uvědomělé dělnické třídy, rozvoj odborů a boje za sociální a pracovní práva. Sociální realismus se výrazně vymezoval proti idealizujícímu romantismu, který unikal od reality do světa fantazie a individuálních prožitků. Ostře se odlišoval také od dekadence a symbolismu, které považoval za příliš estetické, elitářské a odtržené od palčivých problémů mas. Kritizoval lartpourlartismus, tedy umění pro umění, a naopak zdůrazňoval společenskou funkci umění, jeho angažovanost a schopnost být nástrojem kritiky a změny. Na druhou stranu, Sociální realismus pevně navazoval na tradici realismu a naturalismu 19. století, přičemž ale posouval jejich objektivní popis dál k intenzivnější sociální kritice a politickému záměru, často s explicitním vyjádřením solidarity s utlačovanými.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Sociálního realismu je především angažovanost a kritičnost vůči společenské realitě, často s otevřeně deklarovaným záměrem upozornit na sociální nespravedlnosti a podpořit společenskou změnu. Snaží se o objektivní, ačkoliv často selektivní (zvýrazňující sociální konflikty), zobrazení skutečnosti, s důrazem na její sociální determinismus. Důraz je kladen na kolektivní osud spíše než na individuální, a pokud se zabývá jednotlivcem, pak v kontextu jeho ovlivnění a utváření širšími společenskými silami. Typická témata a motivy zahrnují širokou škálu sociálních problémů: chudoba, nezaměstnanost, vykořisťování, třídní boj, rasismus, dopady industrializace a urbanizace, neutěšené životní podmínky proletariátu a venkovských chudých, dělnické stávky, solidarita mezi utlačovanými, ale i korupce a morální úpadek v privilegovaných vrstvách. Často se objevuje motiv přežití, boje za důstojnost a hledání spravedlnosti v nepřátelském prostředí. Obraz typického hrdiny je charakteristický svou „obyčejností“. Je to nejčastěji příslušník dělnické třídy, rolník, nezaměstnaný, migrant nebo jiný marginalizovaný jedinec. Není to idealizovaná postava, nýbrž člověk z masa a kostí, často poznamenaný útrapami života, bojující o existenci. Jeho osud je často tragický, ale v průběhu příběhu se může vyvíjet od pasivní oběti k uvědomělému, solidárnímu a aktivnímu bojovníkovi za svá práva nebo za lepší budoucnost. Obvyklé prostředí je syrové, ponuré a realistické: industriální města, dělnické čtvrti, továrny, doly, znečištěné ulice, slumy, chudinské venkovské oblasti, sociální ústavy nebo věznice. Prostředí není jen kulisou, ale aktivním faktorem, který utváří životy postav a symbolizuje tíhu sociální situace. Konflikty jsou převážně sociální a třídní: jedinec versus nespravedlivý společenský systém, chudí proti bohatým, dělníci proti majitelům kapitálu, utlačovaní proti utlačovatelům. Vnitřní konflikty postav jsou často přímým důsledkem těchto vnějších sociálních tlaků a morálních dilemat spojených s přežitím nebo bojem. Jazyk a styl jsou přímé, jasné, často syrové a bez příkras, snažící se co nejvěrněji zachytit realitu. Autoři hojně využívají hovorový jazyk, dialekty a argot daného prostředí, aby dodali textu autentičnost a bezprostřednost. Styl je popisný, bohatý na detaily, často až reportážní nebo dokumentární, což posiluje dojem pravdivosti. Kompozice bývá chronologická a lineární, často se rozvíjí v rozsáhlých epických plátnech, ságách nebo panoramatických románech, které sledují osudy více postav nebo generací v určitém sociálním kontextu. Důraz je kladen na vývoj dějové linie a její přímé dopady na životy postav. Vyprávěcí postupy zahrnují často vševědoucího vypravěče, který umožňuje široký pohled na společnost a osudy postav, často s kritickým odstupem nebo naopak s výrazným soucitem. Někdy se používá ich-forma, aby se zvýšila autentičnost a bezprostřednost prožitku postavy. Dialogy jsou klíčové pro vykreslení charakterů a jejich sociálního postavení. Nejčastější literární žánry či podžánry jsou sociální román, dělnický román, román-řeka, povídka, novela, sociální drama a reportážní próza. Méně často se objevuje sociálně angažovaná poezie. Celkově Sociální realismus představuje mocný proud literatury, který se snažil dát hlas těm, kteří byli v tradiční literatuře přehlíženi, a použít umění jako nástroj pro osvětu a změnu společnosti.
👥 Zastupci
Sociální realismus je literární směr zaměřený na autentické zobrazení sociálních problémů, útlaku, chudoby a životních podmínek pracující třídy a marginalizovaných skupin. Mezi klíčové světové autory patří Maxim Gorky, jehož román „Matka“ (1906) a drama „Na dně“ (1902) mistrně vykreslují probuzení proletářského vědomí a beznadějné životy vyvrhelů na okraji společnosti. John Steinbeck s díly „Hrozny hněvu“ (1939) a „O myších a lidech“ (1937) do hloubky analyzoval drsné osudy amerických migrantů a chudých farmářů během Velké hospodářské krize. Upton Sinclair svou „Džunglí“ (1906) šokoval svět popisem nelidských podmínek v chicagských jatkách a vykořisťování přistěhovalců, čímž zásadně ovlivnil sociální legislativu. Z českých autorů je významná Marie Majerová, která v románech „Siréna“ (1935) a „Nejkrásnější svět“ (1923) poutavě zachycuje těžký život horníků a hutníků v kladenském průmyslovém regionu a jejich boj za lepší budoucnost. Ivan Olbracht se ve svém románu „Anna proletářka“ (1928) soustředí na příběh mladé venkovské dívky, která se v Praze zapojuje do dělnického hnutí a nachází své místo v kolektivním boji. Všichni tito autoři skvěle ilustrují směr tím, že neidealizují realitu, ale podrobně a empaticky ztvárňují sociální nespravedlnost a její dopad na jednotlivce i společnost.
📈 Vývoj
Sociální realismus jako literární směr vznikl na přelomu 19. a 20. století, přičemž jeho kořeny sahají k naturalismu Emila Zoly a kritickému realismu Charlese Dickense. Zrodil se jako reakce na prohlubující se sociální nerovnosti způsobené průmyslovou revolucí a kapitalismem, s cílem upozornit na bídu, vykořisťování a konflikty mezi třídami. Období jeho vrcholu spadá do meziválečného období, zejména do 20. a 30. let 20. století, kdy se světem šířily myšlenky socialismu a komunismu a kdy Velká hospodářská krize v USA a Evropě prohloubila sociální problémy. V této době se stal dominantním stylem v Sovětském svazu, kde byl v roce 1934 kodifikován jako oficiální a závazná umělecká doktrína pod názvem „socialistický realismus“. Ten se však od širšího sociálního realismu lišil svou předpisovostí, stranickostí, optimismem a důrazem na „revoluční vývoj skutečnosti“, často na úkor umělecké svobody a kritického pohledu. Ve Spojených státech se ve 30. letech rozvinul v podobě silné kritiky kapitalismu a utrpení chudých farmářů a dělníků, aniž by byl svázán státní ideologií. V Československu se sociální realismus rozvíjel zejména v meziválečném období v rámci tzv. proletářské literatury, která se angažovala v dělnických hnutích a kritice kapitalismu. Po druhé světové válce začal sociální realismus v západních zemích postupně ustupovat s nástupem nových modernistických a později postmodernistických směrů, které se zaměřovaly spíše na vnitřní svět jedince, experimentální formy a filozofické otázky. V zemích východního bloku socialistický realismus nadále dominoval, avšak s postupným ústupem dogmatismu se objevovaly i obměny a zmírnění. Raná fáze sociálního realismu byla často spontánnější a drsnější v popisech, zatímco pozdější fáze, zejména ta socialisticko-realistická, nabývala na idealizaci a propagandistickém účelu. Existovaly i národní varianty, například indigenismus v Latinské Americe, zaměřený na problémy domorodého obyvatelstva, nebo různé podoby kritického realismu v Evropě. Žánrově se nejvíce uplatnil v románu, novele a dramatu, ale silně ovlivnil i poezii, film, malířství a fotografii.
💫 Vliv
Vliv sociálního realismu na pozdější literaturu a umění je značný a trvalý. Položil základy pro angažovanou literaturu a umění, které se i nadále zabývají sociálními nerovnostmi, chudobou a útlakem. Mnozí autoři a umělci po celém světě vycházejí z jeho tradice, ať už vědomě, či nevědomě, při zobrazování společenských problémů. Inspiraci z něj čerpalo například italské neorealistické filmové hnutí po druhé světové válce, britské „kuchyňské drama“ (kitchen sink drama) 50. a 60. let, které se zaměřovalo na životy dělnické třídy, a také řada dokumentárních filmů a fotografií. Sociální realismus tak rozšířil tematický záběr umění, aby zahrnoval životy obyčejných lidí a jejich každodenní boj. V době svého vzniku byl přijímán rozporuplně. Progresivní kritici, socialisté a dělnická hnutí ho oslavovali jako nezbytný hlas útlaku, který má moc inspirovat ke změně. Chválili jeho autenticitu, odvahu odkrývat nepříjemnou pravdu a empatii k trpícím. Konzervativní kruhy a obhájci status quo ho naopak kritizovali jako propagandistický, pesimistický, vulgární nebo příliš zaměřený na „ošklivou“ stranu života, a často se snažili o jeho cenzuru nebo zákaz. V Sovětském svazu a dalších komunistických zemích byl socialistický realismus zpočátku silně podporován a oficiálně prosazován, zatímco odchylky byly tvrdě potlačovány a cenzurovány. Dnes je sociální realismus vnímán především jako důležitá součást literární a umělecké historie, která poskytuje cenný pohled na minulé sociální a ekonomické podmínky. Zatímco rigidní a propagandistický socialistický realismus je často kritizován za svou dogmatičnost a omezení umělecké svobody, širší směr sociálního realismu je ceněn pro své humanistické poselství a schopnost zachytit podstatu lidské zkušenosti v těžkých časech. Mnohá díla, jako jsou „Hrozny hněvu“ Johna Steinbecka, se stala nadčasovou klasikou a dodnes se studují ve školách a adaptují. „Hrozny hněvu“ byly zfilmovány v roce 1940 Johnem Fordem a získaly Oscara, a stejně tak se dočkaly mnoha divadelních adaptací. Také Gorkyho „Na dně“ bylo mnohokrát převedeno na divadelní prkna i filmové plátno. Tyto adaptace svědčí o trvalé relevanci témat sociálního realismu a jeho schopnosti oslovovat publikum i v moderní době, upozorňovat na přetrvávající sociální nerovnosti a inspirovat k zamyšlení nad společenskou odpovědností.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Sociální realismus na Rozbor-dila.cz →