📖 Úvod
Socialistický realizmus (rusky socialističeskij realizm) je umělecký směr, který se primárně rozvíjel ve 20. století, konkrétně od 30. let 20. století až do konce 80. let, s nástupem perestrojky a pádem komunistických režimů postupně zanikl nebo ztratil dominantní postavení. Jeho kořeny jsou pevně spjaty se Sovětským svazem, kde byl v roce 1934 oficiálně vyhlášen jako jediná přijatelná metoda umělecké tvorby. Odtud se následně rozšířil do dalších zemí pod sovětským vlivem, a to především po druhé světové válce. Mezi tyto země patřilo Československo, Polsko, Maďarsko, Východní Německo, Bulharsko, Rumunsko a další státy Východního bloku. Kromě Evropy se socialistický realizmus uplatnil také v Asii (např. Čína, Severní Korea, Vietnam) a na Kubě. Charakterizoval jej požadavek na zobrazení skutečnosti v jejím revolučním vývoji, což fakticky znamenalo idealizované a propagandistické ztvárnění budování socialismu a komunismu. Ačkoli si nárokoval realismus, často upřednostňoval typizaci a schematismus před komplexním zobrazením individuálních osudů, pokud neodpovídaly stranické linii. Byl nástrojem státní ideologie a sloužil k výchově „nového socialistického člověka“ a propagaci politických cílů komunistických stran.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku socialistického realismu je neoddělitelně spjato s bolševickou revolucí v Rusku v roce 1917 a následným upevňováním moci Komunistické strany Sovětského svazu. Po revoluci se nová sovětská moc snažila radikálně transformovat společnost a kulturu. V počátečním porevolučním období existovala určitá umělecká svoboda a koexistovalo mnoho avantgardních směrů, jako byl futurismus, konstruktivismus či formalismus, které se snažily najít nové formy pro nové revoluční obsahy. Nicméně, s nástupem Josefa Stalina k moci a konsolidací totalitního režimu na konci 20. let a na počátku 30. let, došlo k ideologické centralizaci a potlačení veškerých uměleckých projevů, které neodpovídaly oficiální stranické linii. Filozofickým základem socialistického realismu byl marxismus-leninismus, dialektický a historický materialismus, který postuloval nevyhnutelnost třídního boje, příchodu komunismu a vedoucí úlohu proletariátu a komunistické strany. Z tohoto pohledu bylo umění chápáno jako nadstavba sloužící k budování socialismu a komunistické společnosti. Zakladatelé a hlavní iniciátoři tohoto směru nebyli primárně umělci, ale političtí vůdci a ideologové. Klíčovou postavou byl Maxim Gorkij, který na Prvním všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 přednesl programovou řeč, jež definovala základní principy socialistického realismu. Dalšími klíčovými postavami byli Andrej Ždanov, vedoucí ideologické oddělení ÚV KSSS, a samozřejmě sám Josef Stalin, který osobně dohlížel na kulturní politiku a formuloval požadavky na umění. Politická situace v Sovětském svazu byla charakterizována masivní industrializací, kolektivizací zemědělství a kampaněmi proti „nepřátelům lidu“, což vyžadovalo jednotnou ideologickou podporu a potlačení jakékoli diskuze či kritiky. Společenské změny zahrnovaly likvidaci starých společenských tříd, formování „nového socialistického člověka“ a snahu o vytvoření homogenní a loajální společnosti. Socialistický realismus se vymezoval proti všem předchozím „buržoazním“ a „dekadentním“ uměleckým směrům, zejména proti avantgardě (která byla označena za formalistickou a pro-západní), symbolismu, impresionismu a dalším proudům, které byly považovány za subjektivní, elitářské a nesrozumitelné pro široké masy. Kritizoval také existenci jakéhokoli „umění pro umění“. Naopak navazoval na realistické tradice 19. století, zejména na ruský kritický realismus (např. Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv – i když jejich díla byla často revidována a interpretována v souladu s novou ideologií), a také na revoluční romantismus a populistické tradice, které glorifikovaly prostý lid a boj za lepší budoucnost. Vytvářel iluzi kontinuity s „klasickou“ literaturou, zatímco ji radikálně reinterpretroval.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika socialistického realismu byly pečlivě definovány a striktně vyžadovány. Ústředním požadavkem byla „pravdivost“ zobrazení skutečnosti v jejím “revolučním vývoji“, což v praxi znamenalo, že umění muselo být realistické formou, ale zároveň ideologicky správné a optimistické obsahem. To vedlo k paradoxu, kdy se faktická realita často idealizovala a zkreslovala ve prospěch stranické linie. Typická témata a motivy zahrnovaly budování socialismu a komunismu (např. výstavba továren, přehrad, železnic), hrdinství práce a kolektivní úsilí (stachanovština, socialistická soutěžení), třídní boj (boj proti kulakům, sabotérům, buržoazním přežitkům), vítězství komunismu, technologický pokrok, loajalitu ke Komunistické straně a jejímu vůdci, sovětský patriotismus a obranu vlasti. Důležitým motivem byla proměna člověka a společnosti pod vlivem socialistické ideologie. Obraz typického hrdiny byl idealizovaný a schematický: šlo o “kladného hrdinu“, který byl často proletář (dělník, zemědělec, voják, stranický funkcionář, inženýr, vědec), vždy uvědomělý, morálně čistý, odhodlaný, oddaný straně a kolektivu, plný optimismu a víry ve světlou budoucnost. Tento hrdina byl vzorem pro čtenáře, měl je inspirovat k podobným činům. Jeho individuální osud byl podřízen osudu kolektivu a stranickým cílům. Záporné postavy byly naopak karikovány a zjednodušeny na “nepřátele lidu„. Obvyklé prostředí zahrnovalo továrny, kolchozy a sovchozy, stavby pětiletých plánů, vojenské fronty, stranické schůze a vědecké laboratoře. Jednalo se o prostředí, kde se aktivně budoval socialismus. Konflikty byly nejčastěji externalizované a jasně definované: třídní boj mezi proletariátem a buržoazií (nebo jejími přežitky), boj proti sabotérům a zrádcům, překonávání přírodních překážek ve jménu pokroku, a vnitřní konflikty, kde jedinec musel potlačit své egoistické touhy ve prospěch kolektivu. Důležité bylo, aby tyto konflikty byly vždy řešitelné a vedly k pozitivnímu, optimistickému konci, demonstrujícímu nevyhnutelné vítězství socialistického zřízení. Jazyk a styl byly charakterizovány srozumitelností, jasností a přístupností pro široké masy. Často byl didaktický, moralizující a propagandistický. Slovní zásoba často zahrnovala ideologické termíny a hesla. Ačkoliv se snažil o realističnost, často sklouzával ke grandióznosti, patosu a až k deskriptivnímu naturalismu ve vyobrazení práce či přírody, ale vždy s pozitivním nádechem. Styl byl často schematický, s opakujícími se frázemi a obrazy. Kompozice byla obvykle chronologická, s jasně strukturovaným dějem a tradiční zápletkou. Často se objevovaly prvky epické šíře, s mnoha postavami a popisy společenských procesů. Důraz byl kladen na jasný, srozumitelný děj, který nenechával prostor pro ambivalenci či nejednoznačnost. Vyprávěcí postupy zahrnovaly převážně vševědoucího vypravěče, který jasně hodnotil postavy a situace z ideologického hlediska. Často se používala přímá řeč k vykreslení dialogů a ideologických proklamací. Důležitá byla také edukativní funkce vyprávění. Nejčastější literární žánry a podžánry zahrnovaly “výrobní román„ (produkční román), který popisoval budování továren a překonávání plánu, “kolchozní román“ o životě a práci na kolektivních farmách, historický román (reinterpretující historii z marxistického pohledu), válečný román (oslavující sovětské hrdiny), budovatelské básně, dramatické hry (agitprop, heroické drama) a bohatou dětskou literaturu, která od útlého věku vštěpovala socialistické hodnoty. Cílem všech těchto žánrů bylo výchova oddaného občana a propagace komunistické ideologie.
👥 Zastupci
Socialistický realismus, jakožto státní umělecká doktrína prosazovaná v socialistických zemích, měl za cíl zobrazovat život v jeho revolučním vývoji, s důrazem na ideologické cíle komunistické strany. Jeho autoři se snažili o ztvárnění pozitivního hrdiny, kolektivního úsilí a budování nového, spravedlivého světa. Mezi významné české autory patří Marie Majerová, jejíž román “Siréna“ (1935) a “Nejkrásnější svět“ (1947) ilustrují tento směr zobrazením dělnické třídy, jejího zápasu a nadšení z budování socialistické společnosti, což jsou klíčové tematické prvky socialistického realismu. Ivan Olbracht se ve svém románu “Anna proletářka“ (1928), ačkoliv vznikl před formálním ustavením SR, stal jedním z raných příkladů zobrazení třídního boje a vzestupu dělnické třídy, což se stalo předobrazem pro pozdější socialisticko-realistickou literaturu. Václav Řezáč svými romány “Nástup“ (1951) a “Bitva“ (1954) mistrně zachycuje dramatické procesy poválečné kolektivizace zemědělství a třídního boje na vesnici, přičemž tato díla sloužila jako silná ideologická podpora tehdejších společenských změn. Vítězslav Nezval se svou poémou “Zpěv míru“ (1950) stal exemplárním představitelem angažované poezie, která oslavovala budování socialismu a boj proti imperialistické válce, což bylo typické pro SR v období studené války. Na světové scéně je zakladatelem a nejvýznamnějším teoretikem socialistického realismu Maxim Gorkij, jehož román “Matka“ (1906) je archetypálním dílem zobrazujícím probuzení proletariátu a zapojení do revolučního boje, čímž položil základy pro ztvárnění „pozitivního hrdiny“ a revoluční změny. Michail Šolochov se proslavil epickým románem “Tichý Don“ (1928–1940) a “Rozrušená země“ (1932, 1959), které s rozsáhlostí a psychologickou hloubkou líčí revoluční přeměnu donských kozáků a kolektivizaci, což je typické pro zachycení dějinných zvratů z pohledu třídního boje. Alexandr Fadějev a jeho “Mladá garda“ (1946) představuje heroický příběh mladých komunistů bojujících proti nacistickým okupantům, což je ideální příklad zobrazení válečného hrdinství a oddanosti komunistické myšlence v duchu SR. Nikolaj Ostrovskij ve svém románu “Jak se kalila ocel“ (1932–1934) ztělesnil ideál nového sovětského člověka Pavla Korčagina, který překonává osobní utrpení a bojuje za revoluci, což je vrcholné dílo propagující neochvějnou víru v komunismus a obětavost. Mezi zahraniční autory mimo SSSR, kteří se přiklonili k socialistickému realismu, patří například francouzský Louis Aragon s románovým cyklem “Komunisté“ (1949–1951), kde popisuje historii francouzské komunistické strany a dělnické hnutí, čímž demonstroval internacionalistický rozměr směru. Německá autorka Anna Seghers s románem “Sedmý kříž“ (1942), ačkoliv se primárně zaměřuje na antifašistický odpor, se později přiklonila k socialistickému realismu a zdůraznila morální sílu a solidaritu v boji proti útlaku, což rezonovalo s ideály SR.
📈 Vývoj
Socialistický realismus (SR) se zformoval v Sovětském svazu koncem 20. let 20. století jako dominantní a jediná povolená umělecká metoda, jejíž principy byly definitivně formalizovány na I. Všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 v projevu Andreje Ždanova. Jeho kořeny lze spatřovat v proletářské literatuře a v dílech Maxima Gorkého, který byl uznán za jeho faktického zakladatele. Charakteristickými rysy SR byly stranickost (partijnost), lidovost (narodnost), ideovost, typovost postav, optimismus a zobrazení revoluční skutečnosti v jejím dynamickém vývoji směrem k socialismu. Umělecká díla měla sloužit výchově nového socialistického člověka a propagaci komunistické ideologie. Období vrcholu socialistického realismu spadá do 30. až 50. let v Sovětském svazu, kdy byl tento styl striktně uplatňován ve všech sférách umění. Po druhé světové válce, s nástupem komunistických režimů v zemích východního bloku, se SR masivně rozšířil i do těchto států, kde proběhla takzvaná kulturní revoluce. Raná fáze v SSSR se vyznačovala důrazem na industrializaci, kolektivizaci zemědělství a boj proti „škůdcům“ a nepřátelům revoluce, což se projevovalo v oslavných eposech o budování. V zemích východního bloku po roce 1948 následovala obdobná tematika, doplněná o specifika národních dějin a poválečné obnovy. Postupný ústup dogmatického socialistického realismu nastal po Chruščovově „tání“ od poloviny 50. let, kdy se objevily tendence k většímu realismu a kritice určitých negativ jevů (i když stále v rámci systému). V 60. letech, například v Československu v období „pražského jara“, došlo k výraznému uvolnění a odklonu od striktních doktrín, což vedlo k rozkvětu nových literárních směrů a větší svobodě projevu, byť tato fáze byla potlačena. V 70. a 80. letech v Sovětském svazu a ostatních zemích východního bloku docházelo ke stagnaci, kdy se SR stal spíše formálním, často prázdným označením pro oficiální literaturu, která se držela osvědčených schémat, ale ztrácela na vitalitě. Přestože se objevovaly snahy o oživení a proměny (např. ve snaze o psychologickou hloubku postav nebo zobrazení všedního života), základní ideologická východiska zůstávala neměnná. Národní a regionální varianty se projevovaly adaptací obecných principů SR na lokální kulturní a historické kontexty. V Československu byl socialistický realismus ovlivněn silnou tradicí předválečné levicové avantgardy (zejména Devětsil) a realismu, což vedlo k jeho specifičtějšímu výrazu. Například témata kolektivizace se promítala do českého venkovského prostředí a industrializace do příběhů z českých továren. Žánrové varianty byly široké: epické romány, budovatelské romány, angažovaná poezie, divadelní hry s agitačním poselstvím a historické romány s ideologickou reinterpretací minulosti. Všechny tyto žánry měly sloužit k formování socialistického vědomí a k oslavě úspěchů režimu.
💫 Vliv
Vliv socialistického realismu na pozdější literaturu a umění byl hluboký a dalekosáhlý, a to jak přímo, tak nepřímo. Přímými následovníky byla veškerá oficiální literatura a umění v zemích východního bloku po několik desetiletí. Principy „pravdě podobnosti“ (rozuměj ideologické pravdě), „lidovosti“ a „stranickosti“ byly základem pro tvorbu tisíců děl, která měla propagandistický a výchovný účel. Socialistický realismus ale také poskytl silné podhoubí pro vznik a rozvoj disentní literatury a samizdatu, které se vyvíjely jako přímá opozice proti jeho dogmatismu, ideologickému útlaku a omezením umělecké svobody. Autoři jako Alexandr Solženicyn, Varlam Šalamov nebo v Československu exiloví a domácí disidenti (např. Milan Kundera, Václav Havel) tvořili svá díla často jako explicitní kritiku nebo alternativu k socialisticko-realistickému vidění světa, ačkoliv i oni byli touto érou nepochybně ovlivněni a čerpali z ní inspiraci pro svou tvorbu – byť v opačném gardu. V oblasti filmu a divadla došlo k četným adaptacím děl socialistického realismu, například filmy „Němá barikáda“ nebo “Jak se kalila ocel“, ale i k rozsáhlé produkci filmů a divadelních her přímo vytvořených v tomto duchu, které oslavovaly dělnickou třídu, kolektivizaci, hrdiny války a budování socialismu. Ve výtvarném umění se socialistický realismus projevil v monumentálním sochařství, malířství s výjevy z továren a polí, portrétech vůdců a propagandistických plakátech, které dodnes formují vizuální paměť éry. Přijetí socialistického realismu v době jeho vzniku bylo v zemích s komunistickým režimem jednoznačně pozitivní a oficiálně vynucené. Autoři, kteří se řídili jeho principy, byli oslavováni, dostávali státní vyznamenání, finanční podporu a měli zajištěné publikování. Naopak ti, kteří se odkláněli od oficiální doktríny, čelili ostré kritice, zákazům publikace, cenzuře, perzekucím, a v mnoha případech skončili ve vězení nebo byli nuceni k emigraci. Cenzura byla všudypřítomná a dohlížela na striktní dodržování ideologických norem. Ze západních literárních a uměleckých kruhů byl socialistický realismus vesměs kritizován jako nástroj propagandy a umělecké nesvobody. Dnes je socialistický realismus vnímán primárně jako historický fenomén, nedílně spjatý s totalitními komunistickými režimy 20. století. Je předmětem studia v literární historii, politologii a sociologii umění, kde je analyzován jako umělecká doktrína sloužící k ideologické indoktrinaci a propagandě. Jeho umělecká hodnota je často zpochybňována kvůli jeho podřízenosti politické ideologii a omezením tvůrčí svobody. Nicméně, některá díla, zejména rané texty Maxima Gorkého nebo části díla Michaila Šolochova, si uchovávají určitý literární význam nezávisle na ideologickém kontextu, i když jsou vždy předmětem kritické interpretace. Současné vnímání zahrnuje i snahu o kritické přehodnocení a zasazení těchto děl do širšího historického a kulturního kontextu, často s důrazem na absurditu, tragédii a utrpení, které éra socialistického realismu přinesla. Filmové, divadelní či jiné umělecké adaptace děl SR z dané doby jsou dnes často vnímány jako historické dokumenty, kuriozity nebo předměty satirické či revizionistické interpretace. Estetika socialistického realismu se také občas objevuje v “retro“ kontextech nebo jako satirický prvek v postmoderním umění.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Socialistický realismus na Rozbor-dila.cz →