📖 Úvod
Slovenská moderna je literární a umělecký směr, který se rozvíjel na Slovensku na přelomu 19. a 20. století, konkrétně od 90. let 19. století přibližně do první světové války, tedy zhruba v letech 1895-1918. Český název je Slovenská moderna, původní název je rovněž Slovenská moderna. Geograficky se rozvíjela primárně na území dnešního Slovenska, které bylo v té době součástí Rakousko-Uherska, konkrétně jeho uherské části. Šlo o klíčové období ve formování moderní slovenské literatury a národního sebeuvědomění, které se vyznačovalo úsilím o překonání starších literárních tradic a o propojení s evropskými uměleckými proudy.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí slovenské moderny je charakterizováno rostoucím národnostním útlakem ze strany uherské vlády v rámci politiky maďarizace, která zesílila po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. To se projevovalo v potlačování slovenského jazyka ve školství, veřejné správě a kultuře, zavíráním slovenských kulturních institucí (např. Matice slovenské v roce 1875) a absencí vlastní politické reprezentace. Společenské změny zahrnovaly postupné rozšiřování vzdělání, byť s překážkami, a vznik inteligence, která si začala uvědomovat potřebu modernizace národního života. Filozofické pozadí bylo ovlivněno evropskými myšlenkovými proudy konce 19. století – symbolismem, dekadencí, impresionismem, se silným důrazem na individualismus, subjektivismus a často pesimistické vnímání světa. Vymezovala se především proti předchozímu literárnímu realismu a romantismu 19. století, zejména proti jeho didaktismu, schematismu, konzervatismu a důrazu na kolektivní národní úkoly. Realismus byl vnímán jako příliš popisný, věcný a neschopný zachytit složitost moderního člověka. Romantismus byl kritizován za svou idealizaci a patetičnost. Slovenská moderna navazovala na podněty přicházející z české moderny (generace Lumírovců, Mánesovský realismus, generace 90. let – Sova, Březina, Dyk, Machar), ale především na evropský symbolismus a dekadenci, inspirovala se francouzskými básníky jako Baudelaire, Verlaine, Rimbaud. U vzniku slovenské moderny nestála jedna konkrétní osobnost jako zakladatel, ale spíše skupina autorů, především básníků, kteří sdíleli podobné estetické názory a generační pocity. Mezi klíčové postavy, které formovaly a reprezentovaly slovenskou modernu, patří zejména Ivan Krasko (vlastním jménem Ján Botto), Janko Jesenský, Vladimír Roy, ale i mladší prózař Martin Kukučín svými pozdějšími díly a Ladislav Nádaši-Jégé. Krasko je často považován za nejvýraznějšího představitele a básníka slovenské moderny. Tito autoři se snažili o emancipaci umění od mimouměleckých funkcí a o zdůraznění autonomie umělecké tvorby.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky slovenské moderny zahrnují intenzivní lyrizaci, subjektivismus, individualismus a hlubokou melancholii, často spojenou s pocitem osamělosti, rezignace a marnosti. Typická témata a motivy jsou existenciální úzkost, zklamání, smutek, samota, deziluze, hledání smyslu života, ale i láska (často nešťastná, nenaplněná, s erotickým nábojem), smrt, pomíjivost, vnitřní rozervanost jedince. Časté jsou motivy nočních krajin, soumraku, mlhy, stínů, zchátralých domů a symbolických prvků přírody, které odrážejí vnitřní stavy lyrického subjektu. Obraz typického hrdiny je komplexní, vnitřně rozervaný jedinec, intelektuál, často outsider, který se cítí izolovaný a nepochopený společností. Prožívá hluboké vnitřní konflikty, reflektuje svou existenci a často se potýká s pocitem marnosti a neschopnosti jednat. Není to hrdina bojující za národní ideály v tradičním smyslu, ale spíše introspektivní a senzitivní bytost. Obvyklé prostředí je spíše metaforické a symbolické než realisticky vykreslené – vnitřní svět hrdiny, abstraktní krajiny duše, ale také sugestivní obrazy maloměstského či venkovského prostředí, které však slouží jako kulisy pro zobrazení psychických stavů. Konflikty jsou primárně vnitřní: boj s vlastními pocity, touhami, pochybnostmi, ale i s nepochopením okolí a osamělostí. V literatuře se objevuje i konflikt mezi jedincem a společností, mezi snem a realitou, mezi touhou po svobodě a společenskými konvencemi. Jazyk a styl jsou charakteristické bohatou obrazností, symbolikou, metaforami a alegoriemi. Využívá se evokativní jazyk, plný náznaků a podtextů, s důrazem na hudebnost a rytmus verše. Styl je často sugestivní, emotivní a smyslový. Kompozice bývá volnější, asociativní, často postavená na kontrastu světla a stínu, naděje a beznaděje. Ve sbírkách básní se často objevuje tematická provázanost, vytvářející celistvý obraz duševního světa autora. Vyprávěcí postupy v próze se zaměřují na psychologickou drobnokresbu, introspekci a vnitřní monolog, s důrazem na náladu a atmosféru. V poezii dominuje lyrický subjekt, který přímo vyjadřuje své pocity a myšlenky. Nejčastější literární žánry jsou poezie, především lyrická báseň, často s rysy symbolistické nebo impresionistické lyriky. V próze se objevují novely a krátké povídky s psychologickou hloubkou, které rozvíjejí témata vnitřního světa a společenské krize. Drama je méně zastoupeno, ale i zde se projevovaly modernistické tendence.
👥 Zastupci
Slovenská moderna predstavuje prelomové obdobie v slovenskej literatúre, ktoré ju na prelome 19. a 20. storočia otvorilo európskym modernistickým prúdom, predovšetkým symbolizmu, impresionizmu a dekadencie, a oslobodilo od výhradne národno-buditeľských funkcií. Jej hlavnými predstaviteľmi sú predovšetkým slovenskí autori, ktorí transformovali tieto vplyvy do osobitého národného prejavu. Medzi najdôležitejších slovenských autorov patrí “Ivan Krasko (vlastným menom Ján Botto)“, ktorý je považovaný za centrálneho básnika moderny; jeho zbierky “Nox et solitudo“ (1909) a “Verše“ (1912) sú preniknuté hlbokou melanchóliou, osamelosťou a symbolizmom, ktorý reflektuje dobové pocity existenciálnej úzkosti a národného smútku. Ďalšou kľúčovou osobnosťou je “Janko Jesenský“, ktorý svojimi “Veršami“ (1905) začínal podobne intímnou lyrikou, no neskôr sa v dielach ako “Zo zajatia“ (1918-1919) a románe “Demokrati“ (1934) posunul k ironickejšej reflexii spoločnosti a kritike, pričom si zachoval modernistický dôraz na individuálny zážitok a štylistickú rafinovanosť. “Vladimír Roy“ je typickým predstaviteľom symbolistickej a parnasistickej línie; jeho zbierky “Keď mráz kvitne“ (1921) a “Peruťami“ (1922) vynikajú hudobnosťou a estetickou obraznosťou, ktoré boli charakteristické pre slovenskú modernu. “Štefan Krčméry“, ako básnik, kritik a organizátor literárneho života, zosobňuje aj organizačnú stránku moderny, šíriac jej idey v dielach ako “Keď sa sloboda rodila“ (1920) a “Herbárium“ (1929), čím prispieval k etablovaní modernistických tendencií. Hoci Slovenská moderna je primárne národným fenoménom, jej formovanie bolo ovplyvnené širšími európskymi a českými prúdmi. Z českých autorov možno spomenúť “Fráňu Šrámka“, ktorého impresionalistická a dekadentná lyrika, napríklad v zbierke “Splav“ (1906), s dôrazom na mladosť, zmyslovosť a melanchóliu, rezonovala s témami slovenskej moderny a jej individuálnym prežívaním. Podobne “Karel Toman“, symbolista a básnik s hlbokým vzťahom k domovine, svojimi “Měsíci“ (1918) predstavuje paralelu k slovenskej moderne v hľadaní národnej identity cez osobný, reflektívny zážitok. Na svetovej úrovni mali zásadný vplyv na formovanie európskeho modernizmu a tým aj slovenskej moderny autori ako “Charles Baudelaire“ s prelomovou zbierkou “Květy zla“ (Les Fleurs du mal, 1857), ktorý je kľúčovou postavou symbolizmu a dekadencie a jeho chápanie poézie ako autonómnej umeleckej formy bolo pre slovenských modernistov inšpiratívne. “Stéphane Mallarmé“, s dielami ako “Odpoledne Fauna“ (L„après-midi d“un faune, 1876), svojím dôrazom na hudobnosť, sugesciu a evokáciu namiesto priameho popisu položil základ symbolistickej poetiky, z ktorej slovenská moderna čerpala. Tieto vplyvy pomohli slovenskej literatúre prekonať regionálnu izoláciu a začleniť sa do širšieho európskeho kontextu.
📈 Vývoj
Slovenská moderna vznikla na konci 19. storočia ako reakcia na prevládajúci realizmus (predovšetkým diela Vajanského, Hviezdoslava a Kukučína, hoci títo autori sami prechádzali vývojom) a ako snaha o modernizáciu slovenskej literatúry a jej pripojenie k aktuálnym európskym umeleckým prúdom ako symbolizmus, impresionizmus a dekadencia. Jej plný rozkvet a obdobie vrcholu sa datuje do rokov 1905 až 1918, kedy bola vydávaná väčšina prelomových zbierok Ivana Krasku, Janka Jesenského a Vladimíra Roya. V ranom období sa moderna často prelína s prvkami realizmu alebo romantizmu, pričom prvé náznaky nového prístupu k lyrickej výpovedi sa objavujú v Almanachu slovenských študentov a v časopisoch ako Dennica alebo Prúdy, ktoré slúžili ako platformy pre mladých autorov. Dominovala lyrická poézia, charakterizovaná hlbokou subjektivitou, melanchóliou, pocitmi osamelosti a smútku, často spojeného s vtedajším národným útlakom v Uhorsku, pričom láska, smrť, úzkosť a hľadanie zmyslu života boli opakujúcimi sa témami. Táto fáza bola kľúčová pre oslobodenie básnického jazyka a formy od didaktických a popisných tendencií. Po vzniku Československa v roku 1918 začala pozdná fáza slovenskej moderny a postupný ústup jej dominantného postavenia. Hoci mnohí modernisti pokračovali v tvorbe, prichádzala nová generácia autorov (napríklad vitalisti a sociálni básnici), ktorá preberala a transformovala modernistické podnety, čím sa moderna transformovala do širších prúdov medzivojnovej literatúry. Niektorí predstavitelia, ako Janko Jesenský, sa v tomto období viac zamerali na prózu a spoločensky kritickú tvorbu. Žánrovo bola Slovenská moderna prevažne lyrickým smerom, kde poézia stála v popredí; próza bola menej výrazná, často obohatená o lyrické a impresionistické prvky (čo neskôr predznamenalo lyrizovanú prózu), a dráma bola takmer absentujúca. Národno-regionálne varianty neboli výrazné, skôr išlo o jednotný celoslovenský fenomén, ktorý sa šíril prostredníctvom literárnych časopisov a almanachov a združoval autorov z rôznych kútov Slovenska pod spoločnou modernistickou estetikou a ideou oslobodenia umenia. Táto silná previazanosť s národným osudom dodávala slovenskej moderne špecifický rozmer melanchólie a reflexie.
💫 Vliv
Vplyv slovenskej moderny na neskoršiu literatúru a umenie je zásadný a pretrváva dodnes. Bola východiskovým bodom pre celú generáciu medzivojnových autorov, ktorí z jej estetických princípov čerpali, ale zároveň ich prekonávali. Napríklad vitalistickí básnici ako Ján Smrek prebrali radosť zo života a zmyslovosť, zatiaľ čo surrealisti a nadrealisti (Laco Novomeský, Rudolf Fábry) rozvinuli modernistický dôraz na subjektivitu a podvedomie, prenášajúc ho do nových, experimentálnych foriem. Katolícka moderna (Rudolf Dilong, Pavol Gašparovič Hlbina) prebrala modernistické poetické postupy, ale naplnila ich náboženským a transcendentálnym obsahom. V próze položila slovenská moderna základy pre lyrizovanú prózu (napr. Margita Figuli, Dobroslav Chrobák, František Švantner), ktorá sa vyvinula z lyricko-impresionistických prvkov prítomných už v ranej modernistickej próze. Rovnako podnietila rozvoj literárnej kritiky a teoretického myslenia, predovšetkým vďaka Štefanovi Krčmérymu a A. Mrázovi, ktorí sa snažili o systematické uchopenie nových estetických princípov. Vo výtvarnom umení sa paralely prejavovali v secesnom a symbolistickom umení (napríklad v tvorbe Miloša Janošku alebo Martina Benku v jeho raných fázach), kde sa objavovali podobné motívy melanchólie, prírody a národného cítenia, hoci v maliarstve sa skôr presadzoval monumentalizmus. Hudobné zhudobnenia modernistickej poézie sú dodnes živé. V dobe svojho vzniku bola Slovenská moderna prijímaná rozpačito a čelila výraznej kritike zo strany konzervatívnych prúdov, ktoré ju obviňovali z „pesimizmu“, „kozmopolitizmu“ a „odtrhnutosti od národa“. Predovšetkým jej subjektivizmus a „neangažovanosť“ boli vnímané ako únik od naliehavých národných otázok. Hoci nedochádzalo k priamym zákazom či cenzúre v rozsahu neskorších období, v uhorskom prostredí bola akákoľvek literatúra, ktorá sa odkláňala od jasnej národno-buditeľskej línie, vnímaná s podozrením. Mladšia generácia a progresívni kritici však modernu obhajovali a videli v nej cestu k umeleckému pokroku a začleneniu slovenskej literatúry do európskeho kontextu. Štefan Krčméry bol jedným z jej najväčších advokátov. Dnes je Slovenská moderna vnímaná ako jedno z najvýznamnejších a najdôležitejších období v histórii slovenskej literatúry. Je považovaná za neoddeliteľnú súčasť národného literárneho kánonu, ktorá vymanila slovenskú poéziu z provincionalizmu a vniesla do nej hĺbku a estetickú rafinovanosť. Diela Ivana Krasku sú súčasťou stredoškolských a vysokoškolských osnov. Hoci je prevažne lyrickým smerom, priame filmové alebo divadelné adaptácie sú menej časté; existujú skôr zhudobnenia básní alebo divadelné čítania. Výnimkou je filmová adaptácia Jesenského románu “Demokrati“ z roku 1937. Celkovo je moderna dnes oceňovaná pre jej umeleckú hodnotu a kľúčovú rolu v transformácii slovenskej literárnej identity.