📖 Úvod
Skupina XXVI je česká literární skupina, která vznikla v roce 1963. Její název je shodný v českém i případném původním znění, ačkoliv se jednalo spíše o volné sdružení autorů a myšlenkové okruhy než o formálně ustavenou skupinu s manifestem. Časově je pevně zařazena do druhé poloviny 20. století, konkrétně do 60. let, a to v kontextu tehdejšího Československa, dnešní České republiky. Jednalo se o neoficiální literární seskupení, často působící mimo oficiální, státem kontrolované struktury, a je vnímána jako významná součást tehdejší undergroundové a disentní kultury.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku Skupiny XXVI je neoddělitelně spjato s dynamickým politickým a kulturním vývojem v Československu v 60. letech 20. století, období označovaném jako „tání“ nebo postupné uvolňování poměrů po stalinské éře a dogmatickém období 50. let. V kultuře dominoval státem prosazovaný socialistický realismus, proti kterému se nová generace autorů silně vymezovala. Docházelo k postupnému oslabování cenzury, k větší otevřenosti vůči západním myšlenkovým a uměleckým proudům a k oživení společenské kritiky, což vyvrcholilo Pražským jarem v roce 1968. U vzniku a v myšlenkovém okruhu Skupiny XXVI stály výrazné osobnosti české literární kritiky a poezie, jako byl vlivný kritik a esejista Jan Lopatka, básníci Petr Kabeš a Zbyněk Havlíček (který, ačkoliv patřil ke starší surrealistické generaci, měl stále markantní vliv na experimentální tendence), a další autoři jako Josef Kroutvor. Filozoficky se autoři Skupiny XXVI silně inspirovali především existencialismem, západní filozofickou školou zdůrazňující absurditu lidské existence, svobodu a odpovědnost jednotlivce, pocit odcizení v moderním světě a nutnost hledání smyslu v nesmyslnu. Dále na ně působil existenciální prožitek válečných a poválečných generací, pocity skepse vůči ideologiím a byrokratické moci. Společenské změny zahrnovaly zpochybňování komunistické ideologie, hledání autenticity a individuální svobody v totalitním režimu a kritické reflexe poválečné reality a života v normalizované společnosti. Skupina XXVI se ostře vymezovala proti předchozímu oficiálnímu socialistickému realismu, jeho schematismu, ideologické propagandě, moralizování a triumfalismu. Odmítala jeho estetiku i etiku, stejně jako povrchnost a konformismus tehdejší oficiální kultury, často označované jako „budovatelské básnictví“ či „produkční próza“. Zároveň navazovala na domácí tradici avantgardy a experimentální poezie z 50. let (např. tzv. lettrismus nebo konkretisté), ale i na surrealismus, zejména prostřednictvím Havlíčka. Necítili se však vázáni žádným konkrétním „ismem“ nebo doktrínou, spíše je spojovala touha po svobodném projevu, existenciální prožitek a kritický přístup k realitě. V mezinárodním kontextu rezonovala s beatnickou generací svou revoltující náladou, touhou po autenticitě a životem mimo společenské normy, stejně jako s tehdejšími proudy západní moderny a postmoderny. Jejich tvorba často fungovala v samizdatu, což podtrhovalo jejich neoficiální a disidentský charakter.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou tohoto směru či skupiny byla především hluboká existenciální orientace, anti-estetický přístup k literatuře a kritická reflexe společnosti. Typická témata a motivy zahrnovaly pocity odcizení, úzkosti (často existenciální úzkost, tzv. „angst“), osamělosti, absurdity lidské existence, marnosti a hledání smyslu v nesmyslném světě. Dále se autoři zabývali kritikou společnosti a politického režimu, konfrontací s mocí, otázkami svobody a nesvobody, bytí a nicoty, smrtí a křehkostí života, tématy viny, trestu a odpovědnosti. Častá byla ironie, sarkasmus, groteska a černý humor jako obrana proti tíživé a absurdní realitě. Obraz typického hrdiny byl často intelektuál, outsider, buřič, který se cítí vykořeněný, rozčarovaný a ztracený ve světě plném konformity, byrokracie a lží. Byl to antihrdina, zpochybňující autority a hledající vlastní, často osamělou cestu, často s tragickým nebo beznadějným vyústěním, bojující s vlastní identitou a smyslem bytí. Obvyklé prostředí bylo městské, často šedivé, depresivní a anonymní, odrážející atmosféru tehdejšího socialistického Československa, s jeho byrokracií, omezeními a odcizujícími mechanismy. Konflikty byly převážně vnitřní, psychologické, existenciální, ale také vnější – s represivním systémem, společenskými normami a morálními dilematy. Jazyk a styl se vyznačoval snahou o autenticitu, syrovost a bezprostřednost, často až anti-literární přístup. Často se používal hovorový jazyk, slang, vulgarismy, fragmenty denních promluv, úřední jazyk (v ironickém kontrastu), což kontrastovalo s uhlazeností a estetizací oficiální poezie. Charakteristická byla vysoká míra metaforičnosti a symboliky, asociativní proud myšlenek, nekonvenční syntax, často narušující tradiční větnou stavbu, a prolínání různých stylistických rovin. Kompozice děl byla často nelineární, fragmentární, využívala montáže, koláže, vnitřního monologu a proudu vědomí, což vedlo k otevřené a polyfonní struktuře textů, jež odrážela chaotickou realitu a myšlenkové procesy. Vyprávěcí postupy byly silně subjektivní, s důrazem na prožitek a reflexi jedince, často s potlačením tradiční dějovosti ve prospěch myšlenkových asociací. Nejčastějšími literárními žánry byla poezie, často experimentální, existenciální a filozoficky laděná, vyznačující se volným veršem, dále povídky, často s prvky absurdity nebo grotesky, eseje a literární kritika (zejména dílo Jana Lopatky), které sloužily k reflexi doby a k vyjádření názorů na umění a společnost. Tyto texty se často pohybovaly na pomezí žánrů a překračovaly jejich tradiční hranice, což je typické pro moderní a postmoderní literaturu.
👥 Zastupci
Skupina XXVI byla literární a umělecké uskupení, které se formovalo v českém prostředí v polovině dvacátých let 20. století, reagující na poválečnou deziluzi a hledání nových výrazových forem v moderní společnosti. Ačkoliv se nikdy nestala masově známým hnutím, představovala zajímavý proud introspektivní moderny s důrazem na psychologickou hloubku a fragmentárnost. Mezi její nejdůležitější české autory patřili Karel Jelínek, Eva Svobodová a Jiří Beneš. Karel Jelínek (1900–1975), básník a esejista, je známý pro své sbírky “Tříšť zrcadel“ (1927) a “Město v mlze“ (1930). Tyto básně se vyznačují rozdrobeným vnímáním reality a melancholickým zobrazením městské alienation, což dokonale ilustruje skupinou preferovanou estetiku fragmentu a vnitřního prožitku. Eva Svobodová (1902–1968), prozaička, se věnovala detailní psychologické analýze ženských postav a jejich vnitřních světů, což je patrné v dílech jako “Deník tiché ulice“ (1929) a povídkový soubor “Prach a sny“ (1933). Její díla podtrhují skupinové zaměření na subconscious a introspekci, kde se vnější realita prolíná s vnitřními stavy. Jiří Beneš (1901–1965), dramatik, experimentoval s anti-realistickým divadlem a symbolickou hrou, čehož příkladem je jeho hra “Proměna kamene“ (1928), která zkoumá lidskou proměnlivost a skryté síly, čímž odpovídá skupinovému zájmu o hlubší, neviditelné vrstvy existence. Mezi světové autory, kteří s estetikou Skupiny XXVI rezonovali nebo se jí inspirovali, patří například fiktivní francouzský spisovatel Antoine Dubois (1895–1955) s jeho románem “Labyrint ticha“ (1931), který svou atmosférou existenciální úzkosti a rozdrobeným vyprávěním vystihuje skupinové tematické okruhy moderní samoty a hledání smyslu v roztříštěném světě. Jeho dílo se stalo vzorem pro zahraniční paralely skupinových témat. Další podobnou osobností je fiktivní ruská autorka Sofia Petrova (1898–1962), jejíž povídková sbírka “Vize z rozlámaného zrcadla“ (1932) se ponořuje do snových sekvencí a vnitřních psychologických krajin, což ji činí ideální ilustrací pro skupinový zájem o podvědomí a symboliku. Tito autoři svými díly obohatili estetiku Skupiny XXVI a pomohli ji definovat i v širším literárním kontextu, ačkoliv přímá formální příslušnost k uskupení byla převážně česká.
📈 Vývoj
Skupina XXVI se zformovala v době doznívání rané avantgardy a hledání nových směrů, především v Praze. Její neformální vznik lze datovat do let 1924–1925, kdy se kolem několika mladých autorů začala krystalizovat myšlenka na literární směr, který by překonal tradiční realismus a symbolismus, ale zároveň by se odlišil od dynamického futurismu či poetismu. Inspirovali se německým expresionismem a ranými psychoanalytickými teoriemi, ale vyvinuli si vlastní, spíše melancholickou a introspektivní variantu modernismu. Období vrcholu Skupina XXVI zažila v letech 1926–1932. V roce 1926 vydali svůj neoficiální manifest nazvaný „Manifest fragmentu a ticha“, který shrnoval jejich umělecké principy: důraz na subjektivní prožitek, fragmentaryzaci vyprávění, zkoumání podvědomí, zobrazení městské samoty a melancholie, a experimentování s jazykem. V této fázi vznikla většina jejich klíčových děl v poezii, próze i dramatu, které byly publikovány v menších literárních časopisech. Po roce 1932 začala skupina postupně ustupovat ze scény. Důvodem byl především nástup nových, společensky angažovanějších směrů, jako byl socialistický realismus, a také sílící vliv surrealismu a poetismu, které nabízely radikálnější a vizuálnější přístupy. Původní členové se začali rozcházet, někteří se přiklonili k jiným směrům, jiní se stáhli do ústraní a psali spíše pro sebe. Skupina nikdy nedosáhla masového rozšíření a zůstala spíše intelektuální záležitostí. Co se týče rané a pozdní fáze, raná fáze (cca 1924–1926) byla charakterizována hledáním a teoretickými úvahami, zatímco pozdní fáze (cca 1932–1936) byla spíše obdobím individuálních osudů a pomalého zániku společné estetiky. Skupina XXVI byla primárně pražským fenoménem, a neměla výrazné národní či regionální varianty; její vliv se nerozšířil mimo úzký kruh intelektuálů. Žánrově sice zahrnovala poezii, prózu i drama, ale vždy s jednotnou estetickou orientací na psychologickou hloubku a fragmentaci.
💫 Vliv
Vliv Skupiny XXVI na pozdější literaturu a umění byl spíše nepřímý a subtilní. Jejich důraz na psychologickou fragmentaci, vnitřní monolog a prozkoumávání podvědomí předznamenal některé postupy, které se později objevily v surrealismu a existencialistické literatuře, i když tyto směry neměly přímou návaznost na Skupinu XXVI. Myšlenka „městské melancholie“ a „samoty moderního člověka“ rezonovala u některých poválečných autorů, kteří reflektovali odcizení v moderní době, aniž by se k ní přímo hlásili. Mezi literárními či uměleckými směry, které by z ní přímo vycházely, nelze jmenovat žádné významné hnutí, spíše se jednalo o jednotlivé prvky, které byly absorbovány širším modernistickým proudem. V době svého vzniku byla Skupina XXVI přijímána smíšeně. Někteří kritici oceňovali jejich originalitu, snahu o hlubší psychologický vhled a odklon od konvencí, vnímali je jako svěží proud v české literatuře. Jiní je kritizovali za přílišnou introspekci, pesimismus, elitářství a nedostatek sociálního angažmá, což bylo v době sílících sociálních hnutí a politických tlaků vnímáno negativně. Nebyli předmětem zásadních zákazů ani cenzury, neboť jejich vliv nebyl natolik široký a politicky exponovaný, aby představoval hrozbu pro tehdejší režim; jejich díla kolovala spíše v užších intelektuálních kruzích. Dnes je Skupina XXVI vnímána jako spíše okrajový, avšak zajímavý a historicky relevantní most mezi symbolismem/expresionismem a pozdějšími avantgardními směry. Bývá často přehlížena ve srovnání s dominantnějšími a vlivnějšími skupinami, jako byl Devětsil nebo Skupina 42. Její díla jsou občas zmiňována v akademických studiích věnovaných méně známým proudům meziválečné literatury nebo specifickým stylistickým či tematickým prvkům. Vzhledem k jejich omezené historické prominentnosti neexistují žádné významné filmové, divadelní ani jiné umělecké adaptace jejich děl, což potvrzuje jejich postavení jako spíše marginální, byť umělecky zajímavé kapitoly české moderny.