📖 Úvod
Skupina Křik je česká literární skupina, jejíž název je v českém kontextu zároveň jejím původním označením. Její činnost se soustředila primárně do období druhé světové války a bezprostředně po ní, tedy do 40. let 20. století. Geograficky se rozvíjela především v českých zemích, tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava a poválečného Československa, s centrem v Praze. Jednalo se o neformální, ale ideově silně propojenou skupinu mladých umělců, kteří se snažili reagovat na traumatizující válečnou realitu a hledat novou, autentickou uměleckou výpověď v době hluboké společenské krize.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Skupiny Křik je nerozlučně spjato s hrůzami druhé světové války a německou okupací českých zemí, která vedla k vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Toto období se vyznačovalo brutální perzekucí, cenzurou, potlačováním národní kultury a systematickým ničením lidských životů a hodnot. Společenské pozadí bylo prosyceno strachem, úzkostí, beznadějí a pocitem naprosté absurdity lidské existence tváří v tvář totalitní moci. Lidé byli nuceni žít v permanentním ohrožení, což vedlo k hluboké deziluzi a krizi morálních i duchovních hodnot. Filozoficky se Skupina Křik, byť často nevědomě či intuitivně, blížila existencialismu, který reflektoval osamělost jednotlivce, jeho svobodu a odpovědnost v nesmyslném světě, a touhu po nalezení autenticity v extrémních podmínkách. U vzniku skupiny stáli klíčoví autoři jako Jiří Kolář, který je často považován za jejího neoficiálního duchovního vůdce a katalyzátora, dále Josef Hiršal, Kamil Lhoták (výtvarník, který byl součástí kruhu), Jan Hanč, Zdeněk Urbánek a Václav Černý (literární kritik a teoretik, který skupině poskytoval ideovou podporu a reflexi). Politická situace v Protektorátu byla charakterizována útlakem, zákazy shromažďování a jakékoli svobodné kulturní činnosti, což nutilo členy skupiny k práci v ilegalitě či pololegalitě, často s vědomím rizika. Jejich umění bylo formou tiché rezistence, hledáním hlasu, který by prolomil mlčení a lži oficiální propagandy. Společenské změny, jako bylo rozbití tradičních sociálních struktur, masivní úmrtnost a všudypřítomné násilí, zanechaly hluboké stopy v psychice celé generace a ovlivnily i témata a formy jejich tvorby. Skupina Křik se vymezovala proti předválečným avantgardním směrům, jako byl poetismus či surrealismus, které jim v kontextu válečné reality připadaly příliš hravé, estetizující, či odtržené od palčivých problémů. Kritizovali jejich údajnou „útěkovost“ a nedostatečnou angažovanost ve světě plném utrpení. Jejich cílem bylo opustit jakoukoli formu iluze či lži a čelit realitě v její nahé podobě. Navazovali však na expresionistické tendence v evropském umění, které kladly důraz na silný vnitřní prožitek, úzkost, deformaci a demaskování společenských jevů. Také čerpali inspiraci z existenciální filosofie a vnitřní potřeby vyjádřit autentický hlas člověka v krizi.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Skupiny Křik bylo především radikální upřímnost a snaha o autentickou výpověď, která se neštítila zobrazovat syrovou, často až naturalistickou realitu. Typická témata a motivy zahrnovaly válku, smrt, utrpení, dehumanizaci, absurditu lidské existence, samotu, úzkost, morální dilemata, ztrátu smyslu, paměť, vinu a pocit viny, všudypřítomnou tíhu dějin, křehkost života a snahu o nalezení pravdy i v nejextrémnějších podmínkách. Často se objevoval motiv „křiku“ jako metafora pro vnitřní projev utrpení, touhu po vyjádření a odmítnutí mlčení. Obraz typického hrdiny byl zranitelný, často osamělý jedinec, poznamenaný válečnou zkušeností, který se pohybuje na hranici psychického i fyzického kolapsu. Není to heroická postava, nýbrž anti-hrdina, který pasivně trpí, nebo se snaží navzdory vnějšímu tlaku udržet si vnitřní integritu. Jeho hrdinství spočívá v pouhé existenci a snaze porozumět nesmyslnosti světa. Obvyklé prostředí bylo často městské, zejména pražské, v době okupace – zpustošené ulice, rozbombardované domy, šedivé dvory, stísněné byty, místa prodchnutá atmosférou strachu a útlaku, ale také vnitřní krajiny mysli, sny a noční můry. Konflikty byly převážně vnitřní, psychologické, mezi jedincem a jeho svědomím, mezi touhou po životě a všudypřítomnou hrozbou smrti, mezi nadějí a beznadějí. Velký důraz byl kladen na střet člověka s totalitním systémem, s mocí, která jej drtí. Jazyk a styl byl charakterizován úsporností, strohostí, až asketismem. Často se objevovala fragmentace, eliptické formulace, zdánlivě jednoduché, ale symbolicky nabité obrazy. Autoři se vyhýbali ornamentálnosti, patosu a jakýmkoli zkrášlujícím prvkům. Jazyk měl být přímý, autentický, „holý“, bez příkras, aby co nejvěrněji reflektoval otřesnou realitu. Častá byla strohá větná stavba, opakování, rytmizace, ale i útržkovitost a zkratkovitost. Kompozice děl byla často nelineární, mozaikovitá, složená z fragmentů, krátkých sekvencí nebo epizod, které odrážely roztříštěnost světa a lidské psychiky. Vyprávěcí postupy zahrnovaly první osobu (silně introspektivní, deníkové záznamy, proudy vědomí), ale i objektivní, až chladné pozorování v třetí osobě, které paradoxně zvyšovalo pocit hrůzy. Často se objevovala prolínání reality se snem a imaginací. Nejčastější literární žánry či podžánry byly poezie (často baladická, lyricko-epická, s prvky poemy), krátká próza (povídky, črty, skici, fejetony, lyrické prózy, záznamy), deníkové zápisky, dopisy a experimentální texty, které stíraly hranice mezi žánry a hledaly nové formy vyjádření pro bezprecedentní zkušenost. Jejich tvorba se stala důležitým svědectvím o době a zároveň základem pro poválečný vývoj české literatury.
👥 Zastupci
Skupina Křik, spíše nežli formální literární směr, představovala v českém kontextu přelomu 60. a 70. let 20. století volnou platformu a duchovní proud, který se vymezoval proti oficiální kultuře normalizačního Československa. Jejím cílem bylo poskytnout prostor pro publikaci a šíření literárních děl, která by kvůli své nekonformnosti neměla šanci vyjít v oficiálních nakladatelstvích, a tak se stala klíčovým elementem českého undergroundu. Inspiraci čerpala z americké beatnické generace, evropského existencialismu a psychedelie. Přestože Skupina Křik neměla „světové autory“ přímo ve svých řadách, byla hluboce ovlivněna mysliteli a autory jako Allen Ginsberg, Jack Kerouac nebo William S. Burroughs, jejichž práce rezonovaly s pocitem odcizení a hledání nových forem existence v represivním prostředí. Mezi nejvýznamnější české autory, jejichž tvorba hluboce korespondovala s duchem Skupiny Křik a širšího undergroundu, který Křik pomáhal formovat a šířit, patří: Egon Bondy (Zbyněk Fišer), klíčová postava českého undergroundu, jehož filozofické a básnické dílo poskytovalo intelektuální rámec pro celou generaci a bylo inspirací pro aktivity jako byla Skupina Křik; jeho “Deník Hozny Patočky“ (1974, samizdat) bezprostředně zachycuje deziluzi z komunistického režimu a hledání smyslu v absurdní realitě, což rezonovalo s existenciálními pocity spojenými s Křikem, a román “Invalidní sourozenci“ (1974, samizdat) s ironií a vulgaritou vykresluje pocity marginalizace a odcizení, čímž zosobňuje anti-establishmentový postoj typický pro okruh Křiku. Bondyho díla ztělesňují syrovou, neotesanou a často provokativní formu vyjádření nesouhlasu a odklon od oficiální kultury, což byly základní pilíře působení Skupiny Křik. Ivan Martin Jirous (Magor), teoretik, básník a organizátor českého undergroundu, jehož snahy o nezávislou kulturu byly srdcem toho, co Křik reprezentoval, i když nebyl přímým zakládajícím členem stejnojmenné konkrétní samizdatové edice, jeho vliv byl zásadní; jeho “Pravdivý příběh Plastic People of the Universe“ (1976, samizdat), fungující jako manifest a kronika undergroundové scény, oslavuje její vzdor a jedinečnou kulturní identitu, kterou se Křik snažil literárně postihnout, a básnická sbírka “Magorovy labutí písně“ (1985, samizdat), psaná z vězení, prokazuje hluboký osobní a duchovní odpor proti totalitě, což ilustruje hledání pravdy a svobody, jež Křik propagoval. Jirousova tvorba a teoretická práce demonstrují odhodlání k nezávislé kulturní tvorbě a využívání umění jako prostředku osobní i politické svobody, což byly fundamentální principy Skupiny Křik. Vratislav Brabenec, básník a hudebník, klíčová osobnost skupiny The Plastic People of the Universe, jehož práce propojovala poezii s hudbou a reflektovala multidisciplinární charakter undergroundu, který byl rovněž vlastní Skupině Křik; jeho básnická sbírka “Konec světa“ (1970, samizdat) spojuje surrealistické obrazy s brutální, často apokalyptickou vizí, což odráží příklon skupiny k experimentálním formám a kritice moderní civilizace, a “Vrány a psi“ (1986, samizdat) ukazuje směs osobní reflexe, společenské kritiky a spojení s přírodou, ztělesňující alternativní světový názor prosazovaný Křikem a undergroundem. Brabencova poezie exemplifikuje spojení uměleckých disciplín a hledání alternativních duchovních a sociálních paradigmat, což charakterizovalo širší kontext, ve kterém Skupina Křik působila.
📈 Vývoj
Vývoj Skupiny Křik, jakožto konkrétní samizdatové edice, byl poměrně krátký a splynul s širším vývojem českého undergroundu. „Vznik“ Skupiny Křik se datuje na přelom 60. a 70. let 20. století (kolem roku 1969-1970), v období po sovětské okupaci Československa a nástupu normalizace. Byla přímou reakcí na drastické utužení kulturní politiky, které vedlo k zákazům a cenzuře jakéhokoli neoficiálního projevu. Inspiraci čerpala z americké beatnické generace, evropského existencialismu, psychedelie a dalších projevů západní kontrakultury, přičemž se snažila navázat na duchovní a uměleckou svobodu Pražského jara, která byla brutálně potlačena. Cílem nebylo vytvořit literární směr v tradičním slova smyslu, ale spíše zajistit prostor pro publikaci “zakázaných„ autorů a projevů, které oficiální režim potlačoval. “Období vrcholu“ Křiku lze umístit do první poloviny 70. let. V této době, ačkoliv pod přísným dohledem Státní bezpečnosti, probíhaly setkání, soukromé koncerty a hlavně vznikaly a šířily se samizdatové texty, často psané na psacím stroji a vázané podomácku. Samotná “edice Křik„ vydala několik sborníků a almanachů (např. “Křik“ 1970, “Křik II“ 1971), které obsahovaly poezii, prózu a kritické texty undergroundových autorů. Úzce spolupracovala s hudebními skupinami, zejména s The Plastic People of the Universe, a stala se důležitou součástí fenoménu “českého undergroundu„. Charakteristická byla pro Křik syrovost, neotesanost, autentičnost, často provokativnost a hledání nových, nekonvenčních výrazových prostředků. Literatura zde často splývala s manifesty a teoretickými úvahami o smyslu umění a svobody v nesvobodné společnosti. “Postupný ústup a proměna“ konkrétní entity “Skupina Křik“ jako specifické edice nastal v průběhu 70. let, kdy se širší undergroundové hnutí stávalo strukturovanějším a organizovanějším. Spíše než o zánik šlo o splynutí s celkovým proudem samizdatové literatury, která se konsolidovala do větších a systematičtějších edicí, jako byly Edice Expedice Václava Havla, Petlice Ludvíka Vaculíka, či se aktivity přesunuly do individuálního vydávání textů jednotlivými autory. Duch Křiku – nekompromisní nezávislost a vzdor proti oficiální kultuře – však zůstal živý a transformoval se do dalších forem kulturního a disidentského odporu. Raná fáze Křiku byla charakterizována spontánností a bezprostřední reakcí na události roku 1968, zatímco pozdní fáze (přesahující do širšího undergroundu) byla již poznamenána hlubší reflexí nad exilovou a vězeňskou zkušeností, což vedlo k duchovnějším a niternějším projevům. “Národní, regionální či žánrové varianty:“ Skupina Křik byla primárně českým fenoménem, úzce spjatým s prostředím Prahy a některých moravských či východočeských regionů, kde existovaly undergroundové komunity. Ačkoliv se nejednalo o žánrový směr v konvenčním slova smyslu, převažovala zde experimentální poezie, často s vlivy psychedelie, surrealismu a existencialismu. Texty se mnohdy vyznačovaly hovorovou až vulgární mluvou, narušováním syntaktických struktur a prolínáním různých uměleckých druhů, zejména poezie s hudbou a performancí. Tento multidisciplinární přístup byl pro Křik a celý český underground typický.
💫 Vliv
Vliv Skupiny Křik a celého českého undergroundu, jehož byla nedílnou součástí, na pozdější literaturu a umění je značný, ačkoliv často nepřímý a obtížně kvantifikovatelný v oficiálním kontextu. Křik a podobné iniciativy položily „základy pro celou tradici nezávislé kultury a samizdatové literatury“ v Československu. Z jejich ducha vycházela řada pozdějších literárních nebo uměleckých směrů a skupin v rámci disentu. Jejich nekompromisní postoj a důraz na autenticitu inspirovaly autory, kteří se v 70. a 80. letech formovali v prostředí zakázané literatury. Mnozí z tehdejších “mladých“ autorů, kteří později získali uznání, prošli tímto prostředím nebo z něj čerpali inspiraci pro svou tvůrčí svobodu a kritický pohled na společnost. Skupina Křik rovněž významně přispěla k formování estetiky a etiky českého undergroundu, která ovlivnila nejen poezii a prózu, ale i hudbu (např. již zmínění The Plastic People of the Universe, DG 307) a vizuální umění. Její odkaz žije v dílech autorů, kteří si cení syrovosti, bezprostřednosti a odvahy jít proti proudu. “Přijetí v době vzniku“ bylo drasticky rozdělené. Oficiální režim Skupinu Křik a veškerou s ní spojenou činnost vnímal jako krajně závadnou, dekadentní a protistátní. Díla byla okamžitě “zakazována, konfiskována a autoři i šiřitelé perzekuováni“, vězněni nebo nuceni k emigraci. Neexistovala žádná možnost legální publikace. Kritika v oficiálním tisku byla vždy odsuzující a ideologicky motivovaná. Naopak v rámci undergroundové a disidentské komunity byla tvorba spojená s Křikem “velmi ceněna a obdivována“. Byla vnímána jako autentický hlas svobody, nekompromisní protest proti totalitě a důkaz, že kultura může existovat i mimo státem kontrolované instituce. Pro mnohé představovala duchovní útočiště a morální oporu. “Vnímání dnes“ se radikálně změnilo. Skupina Křik a celé undergroundové hnutí, které reprezentovala, jsou dnes považovány za “vitální a neopomenutelnou součást české literární a kulturní historie 20. století“, zejména pak za důležitou kapitolu dějin disentu a boje za svobodu. Jsou vnímány jako průkopníci alternativní kultury a morální integrity v době útlaku a jako významní předchůdci Sametové revoluce, demonstrující sílu kulturního odporu. Jejich díla jsou dnes předmětem akademického studia, reedicí a kritického zhodnocení. Mnozí autoři spjatí s Křikem, jako Egon Bondy nebo Ivan Martin Jirous, jsou dnes klasiky české literatury a jejich kompletní dílo vychází v oficiálních nakladatelstvích. “Filmové, divadelní nebo jiné umělecké adaptace:“ I když neexistují přímé adaptace “Skupiny Křik“ jako takové, celý fenomén českého undergroundu, jeho postavy a specifická atmosféra se staly inspirací pro řadu dokumentárních a hraných filmů, divadelních her a výstav. Příkladem může být dokumentární film “Pějme píseň dohola“ (1990) o Plastic People, nebo hraný film “Rok ďábla“ (2002) režiséra Petra Zelenky, který sice není přímou adaptací, ale velmi silně čerpá z postav a ducha české undergroundové scény a hudební skupiny The Plastic People of the Universe, s níž byli autoři Křiku úzce spojeni. Také jsou realizovány divadelní inscenace a čtení z děl undergroundových autorů, které udržují jejich odkaz živý. Výstavy a retrospektivy se často věnují vizuálnímu umění a samizdatové grafice spojené s tímto obdobím. Díla autorů jako Bondy či Jirous jsou dnes součástí kánonu české literatury a jsou běžně vyučována na školách.