📖 Úvod
Skupina 47 je literární skupina, jejíž český název je Skupina 47, a původní název je taktéž Skupina 47 (srbsky a chorvatsky Grupa 47, ale v literárním kontextu se používá i český ekvivalent). Skupina se časově zařazuje do 20. století, primárně do poválečného období, především do 40. a 50. let, s přesahem do raných 60. let. Rozvíjela se zejména na území bývalé Jugoslávie, konkrétně v Socialistické federativní republice Jugoslávie, s těžištěm v Srbsku, ale její vliv a myšlenky se promítaly napříč všemi republikami federace. Jednalo se o klíčové uskupení jugoslávské poválečné literatury, které významně ovlivnilo její směřování a podobu.
🌍 Kontext vzniku
Historické pozadí vzniku Skupiny 47 je úzce spjato s koncem druhé světové války a následným ustavením Socialistické federativní republiky Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita. Poválečné období bylo charakterizováno obrovskými snahami o obnovu válkou zničené země a budování nového socialistického společenského řádu. V umělecké sféře se zpočátku i v Jugoslávii prosazoval socialistický realismus jako oficiální a doporučená estetická doktrína, která měla sloužit propagandistickým cílům a oslavě režimu. Společenské pozadí odráželo transformaci země z monarchie a feudálních přežitků k modernímu socialistickému státu, což s sebou přinášelo rozsáhlé změny ve všech aspektech života, od industrializace a kolektivizace až po změny v sociálních strukturách a mentalitě lidí. Filozofické pozadí bylo zprvu ovlivněno marxismem, avšak členové skupiny se od počátku snažili o kritické a hlubší pochopení marxistických idejí, s důrazem na svobodu uměleckého vyjádření a odmítnutí dogmatismu. Klíčovým momentem, který výrazně ovlivnil uměleckou svobodu v Jugoslávii, byl rozkol s Kominformou (tzv. Informbyro) v roce 1948, kdy se Jugoslávie pod Titovou vládou odklonila od sovětského modelu a začala hledat vlastní cestu „samoupravného socialismu“. Tato politická situace vedla k uvolnění ideologického tlaku a umožnila větší otevřenost vůči západním literárním proudům a kritičtější přístup k vlastní realitě. U vzniku Skupiny 47 stáli přední jugoslávští autoři a intelektuálové, kteří sdíleli touhu po nové, autentické a nedogmatické literatuře. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které formovaly tuto skupinu a ovlivnily její směřování, patří spisovatelé jako Mihailo Lalić, Antonije Isaković, Dobrica Ćosić, Oskar Davičo, Vasko Popa (významný básník, který byl s realistickou prozaickou skupinou úzce spjat svou moderní poetikou), Dušan Matić, Branko Ćopić, Pavle Ugrinov nebo Erih Koš. Nebyl zde jeden jediný zakladatel, spíše se jednalo o konglomerát autorů s podobnými estetickými a ideologickými východisky. Skupina 47 se jednoznačně vymezovala proti dogmatickému socialistickému realismu sovětského typu, který prosazoval idealizované zobrazení skutečnosti, černobílé postavy, propagandistickou funkci umění a potlačoval jakoukoli kritiku nebo komplexnější zobrazení lidského osudu. Autoři Skupiny 47 odmítali šablonovité hrdiny a optimistický závěr na povel, preferujíce drsnou realitu a její složitost. Zároveň se vymezovali i proti některým formám tradiční, předválečné literatury, kterou považovali za zastaralou a neschopnou adekvátně reflektovat novou historickou éru. Navazovala na humanistické tradice evropské literatury, kritický realismus 19. století, ale také na určité aspekty meziválečné avantgardy a modernismu, zejména v oblasti formálních experimentů a psychologické hloubky. Důležitá byla i inspirace lidovou slovesností a jazykem, která pomáhala ukotvit jejich tvorbu v autentickém jugoslávském prostředí a dodat jí na přirozenosti a síle. Cílem bylo vytvořit literaturu, která by byla zároveň realistická a moderní, angažovaná, ale bez ideologického nátlaku, reflektující skutečné problémy a dilemata poválečné jugoslávské společnosti a člověka v ní.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou Skupiny 47 byla snaha o autentické a realistické zobrazení skutečnosti, často se silným psychologickým nábojem a kritickým pohledem na společenské jevy. Odklon od ideologického dogmatismu socialistického realismu k hlubšímu zkoumání lidské existence, morálních dilemat a sociálních problémů byl stěžejní. Ačkoliv se jednalo o skupinu s realistickými tendencemi, nebránili se ani experimentování s formou a narativními technikami, což jejich tvorbu odlišovalo od strnulého realismu. Důraz byl kladen na pravdivost, objektivitu (v rámci možností) a komplexnost. Typická témata a motivy zahrnovaly především válečné zkušenosti a jejich dalekosáhlé dopady na jednotlivce a společnost – partyzánský boj, poválečná traumata, otázky kolaborace a odporu. Dalšími častými tématy byly problémy poválečné obnovy a budování nové společnosti, včetně kolektivizace zemědělství, industrializace, urbanizace a s tím spojených sociálních změn a konfliktů. Autoři se zabývali morálními dilematy, etickými otázkami v hraničních situacích, hledáním smyslu života v proměňující se společnosti a kritikou byrokracie, korupce a lidských selhání, které provázely budování socialismu. Často se objevoval motiv osudu jedince v kolektivu, konfliktu mezi individuální svobodou a společenskými požadavky. Hluboké zkoumání lidské psychiky, vnitřních konfliktů a existenciální úzkosti bylo nedílnou součástí jejich poetiky. Návrat k venkovu, k jeho tradicím a hodnotám byl často přítomen, ale zároveň i kritika zaostalosti a konzervatismu. Obraz typického hrdiny byl diametrálně odlišný od idealizovaného a jednoznačného socialistického hrdiny. Hrdinové Skupiny 47 jsou komplexní, vnitřně rozervané postavy, poznamenané válkou, revolucí nebo společenskými změnami. Jsou z masa a kostí, s chybami, pochybnostmi, morálními dilematy a často s tragickým osudem. Nejsou černobílí, ale realističtí a plní vnitřních rozporů. Často se jedná o bývalé partyzány, intelektuály, venkovany snažící se adaptovat na nový svět, nebo prosté lidi, kteří se potýkají s těžkostmi života. Obvyklé prostředí bylo syrové a autentické, často venkovské, hornaté oblasti, vesnice a samoty, kde se odehrávaly nejdrsnější válečné i poválečné události. Rovněž se objevovaly městské aglomerace v procesu industrializace, staveniště, nebo byrokratická prostředí. Prostředí hrálo důležitou roli při formování postav a jejich osudů. Konflikty byly jak vnější – válka, revoluce, střety ideologií, společenské přeměny – tak vnitřní – morální dilemata, boj s vlastní minulostí, hledání identity, konflikt mezi loajalitou k režimu a individuálními hodnotami a svědomím. Často docházelo ke střetům mezi starým a novým světem, tradicí a modernitou. Jazyk a styl byl často syrový, úsporný, expresivní, ale zároveň s velkým důrazem na psychologickou propracovanost a detail. Autoři využívali lidového jazyka, dialektismů, ale i bohatého, obrazného jazyka, přičemž se snažili o autentičnost v dialozích. Kompozice a vyprávěcí postupy byly často složitější, s nelineárním vyprávěním, retrospektivami, vnitřními monology, sny a proudem vědomí, což odráželo komplexnost zobrazované reality a vnitřního světa postav. Prolínání objektivního popisu s subjektivními prožitky bylo běžné. Nejčastější literární žánry a podžánry byly román (především historický román s válečnou a revoluční tematikou, společenský román), povídka a novela. I v poezii, spjaté s okruhem této skupiny, se objevovaly moderní formy a nová poetika (např. Vasko Popa).
👥 Zastupci
Skupina 47, německá literární skupina založená v roce 1947, sdružovala klíčové autory poválečné německé literatury, kteří se snažili o kritické zhodnocení nedávné historie a vytvoření nové, realistické a politicky angažované literatury; mezi nejvýznamnější členy patřili Heinrich Böll, jehož díla jako “Billard um halbzehn“ (Kulečník v půl desáté) kritizují poválečnou společnost, její vinu a individuální odpovědnost, a “Ansichten eines Clowns“ (Klaunovy názory) odhalují pokrytectví a materialismus západoněmecké společnosti, což dokonale ilustruje skupinou propagovaný kritický realismus a morální zkoumání; Günter Grass, se svým románem “Die Blechtrommel“ (Plechový bubínek), který satiricky a epicky ztvárňuje německé dějiny z neobvyklé perspektivy, představuje inovativní narativní techniky a nekompromisní konfrontaci s minulostí, zatímco “Katz und Maus“ (Kočka a myš) se zabývá dědictvím nacismu a hledáním identity, což jsou ústřední témata skupiny; Uwe Johnson s “Mutmaßungen über Jakob“ (Dohady o Jakobovi) používá fragmentovanou naraci a více perspektiv k prozkoumání rozděleného Německa a individuálního odcizení, což odráží experimentální přístup skupiny a její politické angažmá; Siegfried Lenz v románu “Deutschstunde“ (Hodina němčiny) zkoumá individuální spoluúčast a odpor vůči totalitarismu, zdůrazňujíc morální dilemata německé minulosti; Ingeborg Bachmannová, jejíž poezie jako “Die gestundete Zeit“ (Vypůjčený čas) s lyrickou intenzitou a filozofickou hloubkou konfrontuje traumata války a výzvy poválečné existence, demonstruje rozmanitost uměleckých výrazů v rámci skupiny; Paul Celan, ačkoli nebyl stálým účastníkem setkání, ale byl zván a četl zde, jeho báseň “Todesfuge“ (Fuga smrti) představuje hlubokou morální a historickou konfrontaci s holokaustem, která definovala literární kontext, jímž se Skupina 47 zabývala; Martin Walser s “Ehen in Philippsburg“ (Manželství ve Philippburgu) realisticky zobrazuje složitost a deziluzi středostavovského života v poválečném Německu, nabízejíc kritický pohled na společenské normy; a Ilse Aichinger, autorka “Die größere Hoffnung“ (Větší naděje), se zabývá tématy pronásledování, přežití a identity z pohledu židovské dívky během druhé světové války, čímž odráží zaměření skupiny na individuální prožitek traumatu a vyrovnání se s ním.
📈 Vývoj
Skupina 47 vznikla v roce 1947 z iniciativy Hanse Wernera Richtera a Alfreda Andersche jako reakce na poválečný literární vaku a potřebu kriticky zpracovat německou minulost a položit základy nové literatury; původně šlo o soukromá setkání, kde autoři četli své nepublikované rukopisy a podrobovali je intenzivní kritice kolegů, což vytvářelo stimulující, avšak náročné prostředí pro literární tvorbu; období vrcholu skupiny spadá přibližně do let počátku 50. až počátku 60. let, kdy se stala nejdůležitější platformou pro formování poválečné německé literatury, prosazující realistické, politicky angažované a jazykově čisté vyjádření namísto dřívějších ideologických přetvářek či lyrických úniků; raná fáze skupiny se vyznačovala zejména tzv. „Trümmerliteratur“ (literatura trosek), která se přímo zabývala válečnou zkušeností, vinou a poválečnou obnovou, často s jednoduchým a přímým jazykem; v pozdějších fázích se tematický rozsah rozšířil o kritiku tzv. „Wirtschaftswunder“ (hospodářského zázraku), rozdělení Německa, konzumerismu a měšťácké společnosti, přičemž se objevovaly i experimentálnější narativní formy, avšak vždy s důrazem na společenskou relevanci; skupina se postupně začala rozpadat v polovině 60. let, přičemž poslední oficiální setkání se uskutečnilo v roce 1967 v Pforzheimu; k ústupu vedla řada faktorů: rostoucí kritika ze strany mladších generací, zejména studentského hnutí roku 1968, které skupinu vnímalo jako příliš etablovanou nebo nedostatečně radikální, dále narůstající individuální úspěchy a sláva jejích členů, které oslabovaly potřebu společné platformy, a také vnitřní ideologické neshody mezi členy a pocit zakladatelů, že skupina splnila svůj účel a stala se příliš velkou a těžkopádnou; Skupina 47 byla primárně západo německým fenoménem, a ačkoli byla stylově různorodá, pojilo ji odhodlání k realismu, kritickému myšlení a jazykové jasnosti v konfrontaci s nedávnou historií; neexistovaly výrazné regionální varianty, jelikož se jednalo o celoněmeckou literární instituci, která formovala celkový diskurz poválečné Spolkové republiky.
💫 Vliv
Vliv Skupiny 47 na pozdější literaturu a umění byl obrovský a formoval poválečnou německou literární scénu na desetiletí dopředu; skupina zásadně přispěla k obnovení tradice společensky kritické literatury v Německu a k prosazení realismu a politické angažovanosti jako klíčových pilířů tvorby; ačkoliv nevytvořila přímé následné literární směry s pevným manifestem, její odkaz je patrný v nepřetržité kritické reflexi německé společnosti a historie, která se projevuje u autorů jako Christa Wolf (byť z NDR, ale sdílející podobné kritické tendence) a v pozdějších generacích kritických realistů; Skupina 47 povzbuzovala experimenty s narativními formami, vždy však zakotvenými v jasné zprávě, a její kritické diskuse a veřejný profil významně obohatily poválečný intelektuální diskurz v Německu; v době svého vzniku byla skupina přijímána s nadšením i kritikou; na jedné straně byla chválena jako životně důležitá pro obnovu německé literatury, za odvážné vyrovnávání se s „nezpracovanou minulostí“ (unbewältigte Vergangenheit) a za poskytnutí platformy pro nové hlasy, přičemž kritici jako Marcel Reich-Ranicki byli klíčoví pro povýšení jejích členů; na druhé straně čelila kritice od konzervativnějších kruhů za své údajné levicové tendence nebo nekompromisní kritiku německé společnosti; později, jak již bylo zmíněno, se objevila kritika i ze strany studentského hnutí, které ji považovalo za příliš konformní nebo nedostatečně radikální; Skupina 47 se vyhnula státní cenzuře a zákazům v západním Německu, ale její díla vyvolávala kontroverze, zatímco v NDR byla její orientace a kritický realismus vnímány negativně a její vliv byl omezen; dnes je Skupina 47 široce uznávána jako zakládající síla poválečné německé literatury, jejíž význam pro vyrovnání se s nacistickou minulostí a pro etablování demokratické literární kultury je všeobecně uznáván a rozsáhle studován v akademické sféře; je vnímána jako unikátní fenomén, volné společenství, které prostřednictvím kritického dialogu vykonávalo masivní vliv; mnoho jednotlivých děl jejích členů se dočkalo filmových, divadelních a operních adaptací; například “Die Blechtrommel“ Güntera Grasse byla zfilmována Volkerem Schlöndorffem v roce 1979 a získala řadu ocenění, včetně Oscara; román “Billard um halbzehn“ Heinricha Bölla byl adaptován do filmu v roce 1965 a “Deutschstunde“ Siegfrieda Lenze se dočkala filmových adaptací v letech 1971 a 2019; samotná dynamika setkání skupiny, s jejich intenzivními kritikami, se stala předmětem dokumentů a dramatizací, což svědčí o jejím trvalém kulturním významu.