📖 Úvod
Skupina 42 je český literární a umělecký směr/skupina, jehož původní i český název je totožný – Skupina 42. Její činnost se datuje do 20. století, konkrétně do let 1942 až 1948, což bylo období protektorátu a bezprostředně poválečné doby. Rozvíjela se především na území tehdejšího Československa, s těžištěm v Praze a Brně, kde se shromažďovali její členové a příznivci. Vliv skupiny se však postupně rozšířil i za hranice těchto center a ovlivnil širší kulturní dění v poválečném období.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské a filozofické pozadí vzniku Skupiny 42 je úzce spjato s politickou situací v Československu během druhé světové války a v poválečných letech. Vznikala v době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), v atmosféře válečné brutality, okupačního útlaku, cenzury a všudypřítomné existenční nejistoty. Klíčovou postavou u zrodu a hlavním teoretikem skupiny byl kritik a esejista Jindřich Chalupecký, který formuloval její programové východiska a estetické principy. Mezi literárními členy, kteří stáli u vzniku a formovali tvář skupiny, patřili především básníci a prozaici jako Jiří Kolář, Ivan Blatný, Josef Kainar, Jan Hanč a Milan Nápravník. Z výtvarníků to byli Kamil Lhoták, František Hudeček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr a fotograf Miroslav Hák. Skupina reagovala na společenské změny spojené s prohlubující se urbanizací, industrializací a technologickým pokrokem, které proměňovaly život obyčejného člověka ve městě. Tyto změny přinášely nejen pokrok, ale i nové formy odcizení a anonymity. Filosofické pozadí bylo silně ovlivněno existencialismem, který se ve válečných podmínkách jevil jako obzvláště relevantní, se svým důrazem na absurditu existence, svobodu a odpovědnost jednotlivce tváří v tvář nesmyslnému světu. Členové skupiny se zabývali otázkami autenticity, úzkosti, osamění a hledání smyslu v banalitě každodennosti. Skupina 42 se ostře vymezovala proti předchozím literárním směrům a skupinám, které vnímala jako odtržené od reality či příliš idealizující. Kritizovala surrealismus pro jeho přílišnou imaginativnost, subjektivismus a odklon od konkrétní skutečnosti, poetismus pro jeho hravost a lehkovážnost, které se zdály nevhodné pro válečnou dobu plnou utrpení, a socialistický realismus (který se začal prosazovat po válce) pro jeho propagandistické tendence, schematismus a idealizaci společenských poměrů. Zároveň odmítala veškerý patos, sentimentalitu a idealizaci venkova či idylické minulosti. Naopak navazovala na tradici českého civilismu z počátku 20. století (např. Fr. Gellner, V. Dyk), který se také zaměřoval na město a všední život, avšak s mnohem hlubší reflexí a existenciální perspektivou. Inspiraci čerpala i z některých prvků meziválečné avantgardy (zejména z jejího zájmu o techniku a moderní život), ale s důrazem na materialitu, konkrétní prožitek a kritické zhodnocení reality, ne na sny či vize. V roce 1948, s nástupem komunistického režimu a s ním spojeným vnucováním doktríny socialistického realismu jako jediné možné umělecké metody, byla činnost skupiny násilně ukončena a její členové byli perzekvováni, umlčeni nebo jim bylo zakázáno publikovat. Dílo Skupiny 42 bylo na dlouhá léta potlačeno a rehabilitace přišla až mnohem později.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Skupiny 42 se vyznačovaly radikálním příklonem k realitě všedního dne, k fenoménům moderního velkoměsta a k „obyčejnému“ člověku, který je obklopen civilizačními výdobytky i úskalími. Typická témata a motivy zahrnovaly především městskou periferii, industriální krajinu, ulice, nádraží, továrny, tramvaje, obchody, výkladní skříně, kavárny a hospody – zkrátka celé spektrum městského prostředí s jeho betonem, asfaltem, reklamami, hlukem, spěchem a shonem. Dále se zaměřovali na prožitky všednosti, nudy, banality, odcizení jedince v davu, anonymity, samoty, úzkosti a deprese, které plynuly z moderního života. Často se objevovaly motivy techniky, strojů, sportu (fotbal, cyklistika), práce, ale i erotiky v jejích syrových, neidealizovaných podobách. Obraz typického hrdiny byl vykreslen jako obyčejný člověk: dělník, úředník, sportovec, tulák, voják, student, žena v domácnosti. Šlo o často anonymní postavy z okraje společnosti nebo z periferie, které prožívaly svá vnitřní dramata v běžných, až banálních situacích, bez hrdinských gest. Byli to lidé poznamenaní dobou, spíše melancholičtí, pozorující, reflektující, s vnitřním světem plným pochybností, obav a pocitů marnosti. Obvyklé prostředí bylo vždy konkrétní a realistické, často až drsné a nehostinné: špinavé ulice, rozpadající se domy, hlučné továrny, prázdná sportoviště, nádražní haly plné spěchajících davů, noční město. Bylo to prostředí, které se snažilo zachytit syrovou atmosféru poválečné doby a civilizačního úpadku. Konflikty, které se v dílech objevovaly, byly především vnitřní: střet jedince se sebou samým, s jeho pocity odcizení a neschopnosti komunikace, s marnou snahou nalézt smysl v rutinním životě, nebo konflikt mezi touhou po svobodě a realitou existenčního omezení. Nešlo o velkolepé, dramatické vnější střety, ale spíše o latentní, plíživé pocity úzkosti a rezignace, často vyjádřené formou ironie či absurdity. Jazyk a styl byl civilní, věcný, strohý, úsporný a často až syrový, bez příkras. Členové skupiny se snažili zachytit autentickou řeč ulice, proto hojně využívali hovorovou řeč, slang, argot, útržky dialogů a frází z běžného života. Vyhýbali se ornamentálnosti, patosu a metaforám, které by zakrývaly realitu. Namísto toho preferovali přesný, téměř reportážní popis, často s využitím principů filmového střihu nebo fotografického záběru, což dávalo textům dynamiku a vizuální ostrost. Kompozice byla často fragmentární, mozaikovitá, asociativní, volně řazená, s častým střídáním lyrických a epických prvků. Typický byl volný verš v poezii, který umožňoval přirozenější rytmus a intonaci blízkou mluvené řeči. Vyprávěcí postupy zahrnovaly objektivní popis, detailní pozorování, často z pohledu pasivního či zmateného pozorovatele, a vnitřní monology postav. Častá byla i intertextualita a experimenty s vizuální poezií, jako jsou koláže textů a obrazů. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry byla poezie ve volném verši, často s prvky básně v próze (např. v díle Jiřího Koláře), dále krátká próza v podobě povídek, črt a fejetonů (Jan Hanč, Ivan Blatný). Důležitou součástí tvorby byly i teoretické eseje Jindřicha Chalupeckého, které objasňovaly program a filosofii skupiny a sloužily jako manifesty. Vizuální umění, včetně fotografie (Miroslav Hák) a malby (Kamil Lhoták, František Hudeček, Ladislav Zívr), bylo integrální součástí celé skupiny a sdílelo stejnou tematiku a poetiku, zaměřenou na realitu města a techniky, často s melancholickým až groteskním podtónem.
👥 Zastupci
Skupina 42, jedna z nejvýznamnějších českých uměleckých skupin 20. století, vznikla v roce 1942 v okupované Praze jako reakce na tehdejší převládající surrealismus a poetismus, s cílem zaměřit se na autentickou realitu moderního města a každodenního života. Její členové se snažili o znovunalezení smyslu a krásy v banalitě, v obyčejných lidech a objektech, čímž položili základy nového vnímání reality v umění i literatuře. Mezi klíčové literární osobnosti patřili: “Jiří Kolář“, básník a pozdější výtvarník, který svými sbírkami „Prométheova játra“ a „Dny v roce“ přináší fragmentární, kolážovité obrazy městské reality, zachycující úzkost i fascinaci obyčejným životem v totalitní době; jeho poezie z tohoto období ztělesňuje snahu zachytit syrovou, autentickou zkušenost městského člověka. “Ivan Blatný“, jenž se se svými „Melancholickými procházkami“ a „Hledáním přítomného času“ ponořuje do introspektivního zkoumání městských zákoutí a lidské psychiky s neobyčejnou citlivostí; jeho tvorba vyjadřuje melancholické putování městem a hluboké vnímání jeho atmosféry, což je typické pro poetiku Skupiny 42. “Josef Kainar“, básník, prozaik a textař, který v dílech jako „Nové mýty“ a „Osudy“ vnáší do české poezie rytmiku jazzu a hovorovou řeč, čímž přímo reflektuje pulzující, byť i tísnivou, atmosféru poválečného města a život prostých lidí; jeho díla zřetelně ukazují zájem o sociální aspekty a každodenní dramata ve městě. “Jan Hanč“, jehož sebrané spisy „Události“ a „Dny“ (vydané posmrtně) představují intenzivní, detailní záznamy osobních prožitků a pozorování z městského prostředí, často na pomezí prózy a poezie; Hančova tvorba je esencí existenciální reflexe všednosti a bytí v urbanizovaném světě, což je pro skupinu zásadní. Tyto osobnosti a jejich díla společně ilustrují ústřední témata Skupiny 42: fascinaci moderním městem, jeho perifériemi a obyvateli, existenciální rozměr každodennosti, fragmentární vnímání reality a snahu o autentické vyjádření bez estetických příkras. Jejich tvorba se programově vyhýbala patosu a velkým gestům, místo toho se soustředila na detail, okamžik a syrovou krásu všednosti, čímž se radikálně odlišila od předchozích literárních směrů.
📈 Vývoj
Skupina 42 se zformovala v roce 1942 v srdci protektorátní Prahy, kde se skupina mladých umělců a teoretiků sešla s naléhavou potřebou reagovat na proměny moderního světa a především na traumatizující realitu válečné okupace. Jejím hlavním teoretikem a duchovním otcem byl „Jindřich Chalupecký“, který v programovém eseji „Svět, ve kterém žijeme“ formuloval základní teze skupiny: zaměření na město jakožto novodobou mytologii, fascinaci technikou, všedním životem „malého člověka“ a hledání autenticity v konfrontaci s existenciálními otázkami moderního bytí. Vznik skupiny byl reakcí na předválečné avantgardní proudy, zejména surrealismus, který členové Skupiny 42 vnímali jako příliš eskapistický a odtržený od konkrétní reality. Namísto snu a podvědomí se obraceli k ulici, periferii, továrně, kavárně a domovu. Období vrcholu Skupiny 42 spadá do let 1942 až 1948. Během této doby členové skupiny aktivně vystavovali (zejména malíři jako Kamil Lhoták, František Gross, Jan Smetana, Bohumír Matal, Ladislav Zívr) a publikovali své literární i teoretické texty v časopisech jako “Listy„ nebo “Kvart„. Vytvořili ucelený a vnitřně soudržný program, který se prolínal napříč různými uměleckými druhy – od poezie a prózy přes malířství a sochařství až po fotografii (např. Miroslav Hák, Zdeněk Tmej), což svědčí o její interdisciplinaritě. Tento program se vyznačoval společným zájmem o zobrazení moderního městského života, jeho fragmentace, banality a existenciální úzkosti, ovšem s důrazem na poetizaci všednosti. Skupina se programově soustředila na realismus s poetickým přesahem, nikoli na romantizující či idealizující pohled. Postupný ústup a proměna skupiny nastaly po únoru 1948, kdy se v Československu chopila moci Komunistická strana. Estetika a program Skupiny 42 byly v novém režimu, který prosazoval doktrínu socialistického realismu, považovány za buržoazní, formalistické a dekadentní. Skupina byla oficiálně rozpuštěna a její činnost zakázána. Jednotliví členové se poté vydali odlišnými cestami: někteří byli nuceni emigrovat (Ivan Blatný), jiní se stáhli do ústraní a tvořili v ilegalitě (Jiří Kolář), zatímco další se snažili přizpůsobit novým poměrům, často s vnitřním kompromisem (Josef Kainar, který se věnoval textům písní a filmové tvorbě, byť si zachoval svou básnickou integritu). Neexistovaly žádné výrazné rané a pozdní fáze jako takové v rámci “kolektivní“ existence skupiny, spíše intenzivní, avšak relativně krátké období společné tvorby a formulace manifestů, které bylo násilně přerušeno. Nicméně, individuální tvorba členů se po roce 1948 vyvíjela dál, přičemž mnozí zůstali věrni původním ideálům Skupiny 42, byť v izolaci nebo s omezenou možností publikace. Skupina 42 byla primárně “národní a regionální variantou“, pevně zakotvenou v pražském prostředí a české kulturní tradici. Její “urbanismus“ byl specificky český, reflektující atmosféru středoevropského města. Přestože vnímala inspirace z dobového umění západu (např. americký civilismus, italský neorealismus), její projev byl jedinečně adaptován na místní podmínky. Z žánrového hlediska byla skupina interdisciplinární, jak již bylo zmíněno, a zahrnovala poezii (s důrazem na hovorovou řeč a fragmentární formu), prózu (s lyrickými a existenciálními prvky), malířství (s důrazem na realistické, ale stylizované zobrazení města a techniky), sochařství a fotografii. Její vliv však přetrval, ačkoli v podzemí, a nadále formoval budoucí generace umělců.
💫 Vliv
Vliv Skupiny 42 na pozdější českou literaturu a umění je nedocenitelný a dalekosáhlý, a to i přes její krátkou oficiální existenci. Její program a estetika se staly inspiračním zdrojem pro poválečnou generaci a pro mnohé umělce, kteří se snažili reflektovat moderní realitu autenticky a bez ideologických příkras. Nejvýznamnějším pokračovatelem a nejznámějším autorem, který z poetiky Skupiny 42 bytostně vycházel, i když sám nebyl jejím přímým členem, je „Bohumil Hrabal“. Jeho tvorba, s fascinací pro okrajové postavy, prostředí hospod, periférií a pro “pábení„ – specifický styl vyprávění plný nadsázky, humoru a existenciální hloubky – je přímým dědicem Skupiny 42. Hrabalovo spojení vysokého a nízkého, všedního a poetického, bylo předznamenáno právě přístupem Skupiny 42 k realitě. Z jejího odkazu čerpalo i “české undergroundové umění a literatura“ v 70. a 80. letech, zejména v odporu k oficiální estetice a v zaměření na autentický život mimo hlavní proud. Autoři jako “Egon Bondy“ nebo raný “Ivan Martin Jirous“ vnímali důležitost zachycení syrové skutečnosti a existenciální rozměr každodennosti, což byly pilíře Skupiny 42. V umění se vliv projevil v generaci “Nové figurace“ a v proudech, které se snažily o návrat k realitě a předmětnosti, avšak s výrazným subjektivním a často existenciálním podtextem. Přijetí Skupiny 42 v době jejího vzniku bylo komplexní. Během druhé světové války a protektorátu, kdy byla skupina založena, působila jako vnitřní, tichá opozice proti oficiální ideologii a okupaci. Její členové se snažili udržet kontinuitu české kultury a reflexe moderního života, a to i za cenu jisté izolace. Nebyli přímo zakazováni či cenzurováni v počáteční fázi, jelikož jejich tvorba nebyla primárně politicky konfrontační, nýbrž existenciální a estetická, a její rozsah byl omezen. Po osvobození v roce 1945 byla skupina zpočátku vnímána jako svěží, moderní a autentická síla, která přinášela nové pohledy na poválečnou společnost a moderní život. Byly organizovány výstavy a publikace, které se setkaly s pozitivní odezvou v kulturních kruzích. Nicméně, po únoru 1948 a nástupu komunistického režimu se situace radikálně změnila. Skupina 42 se stala terčem oficiální kritiky, byla označována za “formalistickou„, “buržoazní„, “pesimistickou„ a “odcizenou pracujícímu lidu„. Její díla byla stažena z oběhu, výstavy zakazovány a členové perzekvováni. Ivan Blatný byl nucen emigrovat, Jiří Kolář čelil zákazům publikování a perzekucím. Josef Kainar se snažil kompromitovat s režimem, aby mohl tvořit, ale jeho raná tvorba ze Skupiny 42 byla zapovězena. Tímto způsobem byla Skupina 42 násilně umlčena a její dědictví se na dlouhá léta stalo součástí “samizdatové„ a “exilové“ kultury. Dnes je Skupina 42 vnímána jako jedna z klíčových a nejoriginálnějších kapitol české moderny 20. století. Její význam je vnímán jako most mezi předválečnou avantgardou a poválečnou literaturou a uměním, a také jako předzvěst mnoha pozdějších uměleckých a existenciálních tendencí. Její estetika „mytologie všednosti“ a „poetiky města“ je považována za nadčasovou a stále inspirativní. Její členové jsou dnes vysoce ceněni a jejich díla jsou součástí kánonu české literatury a výtvarného umění. Zatímco přímých “filmových nebo divadelních adaptací“ “kolektivního programu“ Skupiny 42 není mnoho, duch a témata skupiny žijí v mnoha dílech. Jak již bylo zmíněno, Hrabalovy romány, které jsou silně ovlivněny estetikou Skupiny 42, se dočkaly četných a velmi úspěšných filmových adaptací (např. „Ostře sledované vlaky“, „Postřižiny“, „Slavnosti sněženek“ režiséra Jiřího Menzela). Tyto filmy, byť adaptují díla konkrétního autora, dokonale ilustrují smysl pro detail, humor v tragédii, existenciální rozměr obyčejného života a fascinaci periferií, které byly pro Skupinu 42 typické. Také život a dílo některých jednotlivých členů, jako například Ivana Blatného, se staly předmětem dokumentárních filmů nebo divadelních her, které se snaží reflektovat jejich osudy v kontextu politických událostí 20. století. Celkově je Skupina 42 dnes vnímána jako progresivní a vizionářská skupina, která zásadně přispěla k promýšlení místa člověka v moderním světě a k redefinici vztahu umění k realitě.