📖 Úvod
Sentimentalismus (v angličtině Sentimentalism, ve francouzštině Sensibilité, v němčině Empfindsamkeit) je literární směr a kulturní proud, který se rozvíjel především v druhé polovině 18. století, zhruba od 60. let až do počátku 19. století. Jeho kořeny sahají nejhlouběji do Anglie, kde se plně etabloval, odkud se šířil do dalších evropských zemí, zejména do Francie a Německa. Významný vliv měl také v Severní Americe, kde spoluvytvářel ranou národní literaturu. Tento směr kladl důraz na city, vnitřní prožívání, empatii a morální citlivost, což představovalo výrazný posun od předchozího zaměření na rozum a racionalitu. Byl to směr, který rezonoval s dobovými společenskými změnami a předjímal nástup romantismu.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku sentimentalismu je komplexní a hluboce zakořeněné v přelomovém 18. století. V době, kdy Evropu stále formovalo osvícenství s jeho důrazem na rozum, vědu a pokrok, začaly se objevovat trhliny v absolutní víře v lidský rozum jako jediného arbitra pravdy a morálky. Sentimentalismus vzniká jako reakce na chladný racionalismus osvícenství a strohé, často elitářské principy klasicismu a neoklasicismu, které preferovaly objektivitu, pravidla a univerzální platnost před individuálním prožitkem. Klíčovou postavou, která stála u zrodu a filozoficky ovlivnila sentimentalismus, byl švýcarsko-francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau se svými myšlenkami o přirozené dobrotě člověka („šlechetný divoch“) a o významu citů a přirozeného prostředí pro lidský rozvoj. Jeho díla, jako je „Julie aneb Nová Heloisa“ (1761) nebo „Emil aneb O výchově“, zdůrazňovala primát srdce nad rozumem a kritizovala zkaženost civilizace. Dalšími vlivnými osobnostmi byli angličtí spisovatelé Samuel Richardson, jehož romány „Pamela“ (1740) a „Clarissa“ (1748) prozkoumávaly hluboké morální a citové dilematy skrze formu dopisů, a Laurence Sterne s jeho „Sentimentální cestou po Francii a Itálii“ (1768), která dala směru jeho anglický název a proslavila koncept „sentimentu“ jako kultivované citlivosti. Politická situace v 18. století byla charakterizována napětím mezi přetrvávajícím absolutismem a sílícími požadavky na svobodu, rovnost a lidská práva, což vyústilo v americkou revoluci (1775-1783) a francouzskou revoluci (1789). Tyto revoluce byly částečně poháněny osvícenskými ideály, ale sentimentalismus dodal diskuzi o lidství a spravedlnosti emocionální hloubku a empatii. Společenské změny zahrnovaly vzestup měšťanstva jako ekonomicky i kulturně významné třídy, což vedlo k novému zájmu o soukromý život, rodinné hodnoty a morální integritu. Sentimentalismus reflektoval a posiloval tento trend, přesouvaje pozornost od dvorů a aristokratických salónů k domácímu krbu a intimním vztahům. Zvyšovala se gramotnost a četba se stávala populárnější zábavou, což umožnilo šíření románů, které byly ideálním médiem pro prozkoumávání vnitřního světa postav. Sentimentalismus se vymezoval proti striktním pravidlům neoklasicismu, jehož dramatická teorie vyžadovala jednotu času, místa a děje, a proti jeho idealizaci heroických postav a mýtických témat. Namísto toho se zaměřoval na obyčejné lidi, jejich každodenní starosti a především na jejich bohatý emocionální život. Navazoval však na některé osvícenské myšlenky o hodnotě jedince a jeho právech, ale posunul důraz z racionálního sebepoznání k emocionální introspekci a etice založené na sympatii a soucitu. Filosoficky čerpal z empirismu, který zdůrazňoval zkušenost a smyslové vnímání, a rozvíjel myšlenky morálního smyslu (moral sense philosophy) britských filozofů, jako byl Anthony Ashley Cooper, třetí hrabě ze Shaftesbury, a Francis Hutcheson, kteří argumentovali, že lidé mají přirozenou schopnost vnímat dobro a zlo. Sentimentalismus tak představoval přechodné období, které zpochybnilo dogmata osvícenského rozumu a připravilo půdu pro mnohem emotivnější a subjektivnější romantismus, zdůrazňující pocity, intuici a individualitu.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou sentimentalismu je především intenzivní důraz na city, emoce a vnitřní prožívání, často s projevy zvýšené citlivosti (sensibility), soucitu (pity) a melancholie. Typická témata a motivy zahrnují utrpení, nevinnost, ctnost (často v kontrastu se zkažeností světa), rodinný život, přátelství, lásku (často nešťastnou, tragickou nebo sublimovanou), smrt, přírodu (jako útočiště a zrcadlo duše), venkovský život (idealizovaný jako místo prostoty a čistoty), lidskou dobrotu a spravedlnost, ale i nespravedlnost a osudovou nepřízeň. Obraz typického hrdiny je komplexní – je to postava mimořádně citlivá, empatická, ušlechtilá a morálně bezúhonná, často idealizovaná, schopná hlubokého prožitku radosti i bolesti. Tito hrdinové jsou náchylní k pláči, k extatickým projevům citů a k introspekci. Často trpí pro své ideály, pro nespravedlnost světa nebo pro nešťastnou lásku. V ženských postavách se zrcadlí ideál čistoty, oddanosti a schopnosti hluboce milovat a trpět. Obvyklé prostředí je často venkovské, přírodní krajina, zahrady, osamělé chaty nebo malebná zákoutí, které slouží jako útočiště před ruchem a morální zkažeností městského života, anebo jako kulisa pro vnitřní prožitky. Důležitou roli hrají také domácí, intimní prostory, které symbolizují rodinnou pohodu a soukromí. Konflikty jsou primárně vnitřní, psychologické – boj mezi rozumem a citem, morální dilemata, boj ctnosti proti pokušením nebo nespravedlnosti. Často se objevují i konflikty sociální, kde ctnostný jedinec naráží na krutost, cynismus nebo předsudky společnosti. Jazyk a styl jsou charakteristické svou emocionalitou a expresivitou. Texty jsou plné vzdechů, výkřiků, patetických obratů, lyrických pasáží a bohatých popisů citových stavů. Hojně se využívají superlativy, metafory a přirovnání související s přírodou a lidskými emocemi. Časté jsou dlouhé, barvité věty, které odrážejí tok myšlenek a citů. Kompozice je často volnější než u klasicistních děl, se zaměřením na subjektivní perspektivu a detailní psychologickou analýzu. Vyprávěcí postupy zahrnují hojné používání první osoby, deníkové záznamy, a především epistolární formu (romány v dopisech), která umožňuje přímý vhled do vnitřního světa postav a jejich bezprostředních emocionálních reakcí. Důraz je kladen na introspekci a na to, jak události působí na psychiku postav. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román – zejména román v dopisech (epistolární román), román citu (novel of sensibility), sentimentální román, domácí román (domestic novel). Dále lyrická poezie, idyly, balady a měšťanské tragédie, které se zaměřovaly na osudy obyčejných, ctnostných lidí a jejich rodinné dramata, čímž se odlišovaly od hrdinských tragédií klasicismu. Sentimentalismus tak přinesl do literatury novou hloubku a citlivost, otevírajíc cestu k pozdějšímu romantismu.
👥 Zastupci
Sentimentalismus je literární směr, který se rozvíjel především v 18. století a kladl důraz na emoce, citovost, soucit a morální pocity. Snažil se vyvolat silnou citovou odezvu u čtenáře a často zdůrazňoval ctnost, utrpení a individuální prožitek. Mezi nejdůležitější světové autory patří: “Samuel Richardson“: Díla: “Pamela aneb Odměněná ctnost“, “Clarissa aneb Historie mladé dámy“. Pamela ilustruje sentimentalismus svým zaměřením na morální ctnost, utrpení hrdinky a její citové prožitky, které nakonec vedou k odměně; Clarissa je příkladem tragického sentimentalismu, kde ctnostná hrdinka čelí krutému osudu a její utrpení je popsáno s velkou psychologickou hloubkou a citovým dopadem. “Jean-Jacques Rousseau“: Díla: “Julie aneb Nová Héloïsa“, “Emil aneb O výchově“. Nová Héloïsa je mistrovským dílem sentimentalismu, které zkoumá komplexní milostné a morální dilemata s hlubokou citovostí a vášní, zdůrazňující přirozenou dobrotu člověka a vliv společnosti; Emil je sice pedagogický traktát, ale jeho důraz na přirozenou výchovu a rozvoj citů je hluboce zakořeněn v sentimentálním myšlení. “Laurence Sterne“: Díla: “Sentimentální cesta Francií a Itálií“, “Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho“. Sentimentální cesta je archetypální dílo směru, kde se autorova citlivost a subjektivní vnímání světa stává samotným předmětem putování a vyprávění. “Henry Mackenzie“: Dílo: “Muž citlivosti“. Toto dílo dokonale ilustruje sentimentalismus skrze postavu Harleyho, jehož přehnaná citlivost a empatie ho vedou k neustálým emocionálním prožitkům a nakonec k tragickému konci. “Johann Wolfgang von Goethe“ (rané období): Dílo: “Utrpení mladého Werthera“. Werther je vrcholným dílem německého Sturm und Drang, které s intenzivní citovostí a subjektivitou zobrazuje nešťastnou lásku, existenciální úzkost a konečnou sebevraždu hrdiny, čímž exemplárně demonstruje přehnanou citlivost a romantický idealismus. “Oliver Goldsmith“: Dílo: “Farář wakefieldský“. Toto dílo je příkladem idylického sentimentalismu, kde se skrze osudy ctnostné rodiny faráře Primroseho projevuje víra v lidskou dobrotu, morální integritu a konečné vítězství spravedlnosti navzdory utrpení. Čeští autoři v čistě sentimentálním proudu, srovnatelném s výše uvedenými, jsou vzácní; spíše nacházíme silné sentimentalistické prvky v literatuře českého osvícenství a raného národního obrození. Lze zmínit: “Václav Matěj Kramerius“: Díla: “Život a osudy slavného kozáka Platova“, “Dobře a zle vychovaná dcera“. Kramerius nebyl primárně sentimentální románopisec v západním slova smyslu, avšak jeho populární a moralizující literatura, která kladla důraz na ctnost, utrpení a silné emotivní příběhy s didaktickým poselstvím, rezonovala s mnoha aspekty sentimentálního vkusu té doby.
📈 Vývoj
Sentimentalismus se zrodil v polovině 18. století jako reakce na osvícenský racionalismus a klasicistní důraz na rozum a řád, namísto logiky a objektivního poznání začal klást důraz na cit, subjektivní prožitek, empatii a mravní pocity. Jeho kořeny lze hledat v anglické filozofii morálního smyslu (např. Shaftesbury, Hutcheson), která předpokládala přirozenou schopnost člověka cítit soucit a rozpoznávat dobro. Období jeho vrcholu spadá do druhé poloviny 18. století (cca 1740-1790), kdy dominoval v anglické literatuře a rychle se šířil po celé Evropě. Raná fáze, reprezentovaná díly jako Richardsonova „Pamela“ (1740), často zdůrazňovala ctnost a morálku, přičemž utrpení hrdinky bylo prostředkem k prokázání její čistoty a následné morální odměny; byla to éra “románů v dopisech„, které umožňovaly hluboký vhled do vnitřního světa postav. Pozdější fáze, zejména s Rousseauovou “Novou Héloïsou“ (1761) a Goethovým “Wertherem“ (1774), prohloubila emocionální intenzitu a pesimismus, často vedoucí k tragickým koncům a zdůrazňující neřešitelnost citových konfliktů se společenskými normami; zde se sentimentalismus začal prolínat se zárodky preromantismu a hnutí Sturm und Drang. Postupný ústup sentimentalismu jako samostatného literárního směru nastal na přelomu 18. a 19. století, kdy byl pohlcen a transformován do širšího proudu romantismu. Romantismus převzal sentimentální důraz na emoce, individualismus a subjektivitu, ale obohatil jej o nové prvky jako je kult přírody, tajemno, zájem o historii, mytologii a revoluční duch; sentimentalismus se tak stal důležitým prekurzorem romantismu, poskytujícím emocionální a psychologickou půdu, na níž romantismus mohl vyrůst. Národní a regionální varianty byly výrazné: “Anglický sentimentalismus“ se vyznačoval romány v dopisech, důrazem na morálku a citlivost (Richardson, Mackenzie). “Francouzský sentimentalismus“ (Rousseau) propojoval citovost s filosofickými myšlenkami o přirozené dobrotě člověka a kritikou společnosti. V “Německu“ se projevil zejména v hnutí “Sturm und Drang“, kde se intenzivní citovost, individualismus a prožívání světa často propojovaly s rebelií proti společenským konvencím (Goethe, Schiller). V dramatu existovaly tzv. “plačtivé komedie„ nebo “měšťanská dramata“ (comédie larmoyante, bourgeois drama), které na jevišti vyvolávaly silné citové reakce diváků. V českých zemích se sentimentalismus neprojevil jako silný samostatný literární směr s typickými romány, ale spíše jako tendence v moralizující a didaktické literatuře osvícenství a raného národního obrození (Kramerius), kde emotivní apely sloužily k výchově a probuzení národního cítění; zde se spíše jednalo o přijímání sentimentálních prvků a motivů do již existujících žánrů.
💫 Vliv
Vliv sentimentalismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť představoval klíčový přechod od racionalismu k emocionalismu, který položil základy „romantismu“. Romantismus přímo navázal na důraz sentimentalismu na individuální cit, subjektivní prožitek, fantazii a vnitřní svět hrdiny, jen jej rozšířil o nové motivy a intenzitu; mnozí romantičtí autoři, jako jsou Byron, Shelley, Novalis nebo Mácha, by nebyli myslitelní bez předchozího “otevření cesty„ pro hluboké emocionální zobrazení. Sentimentalismus také ovlivnil rozvoj “realistického a psychologického románu“, neboť se poprvé ve větší míře soustředil na detailní zkoumání vnitřních stavů postav a jejich motivací; jeho odkaz lze nalézt v “domácím románu“, “melodramatu“ a pozdější “viktoránské literatuře“, kde se často objevují silné scény patosu, soucitu a morálních dilemat (např. Charles Dickens s jeho postavami vzbuzujícími soucit, Jane Austen, která sice sentimentální excesy kritizovala, ale zároveň čerpala z psychologické hloubky rodinných vztahů). I moderní populární literatura a film, které se snaží vyvolat silné emotivní reakce – ať už lásky, smutku nebo soucitu – nesou dědictví sentimentalismu. V době svého vzniku byl sentimentalismus přijímán s “obrovským nadšením a popularitou“, zejména mezi ženskými čtenáři a středními vrstvami; díla jako “Pamela“ nebo “Werther“ se stala bestsellery a vyvolala vlnu napodobenin. Lidé si je cenili za to, že “mluvily k jejich srdcím„, podporovaly empatii, morální výchovu a ctnostné jednání. Zároveň však čelil i silné “kritice“. Často byl odsuzován za svou “přehnanou citovost“, “slzopudnost„ a manipulativní tendence, kdy se snažil uměle vyvolat silné emoce; kritici poukazovali na “morální slabost“ postav, jejich neschopnost jednat racionálně a na “umělost situací“. Někdy byl vnímán jako “nebezpečný“, protože mohl vést k melancholii, pasivitě nebo dokonce sebevraždám (tzv. “Wertherova horečka„, kdy po vydání “Werthera“ došlo k vlně sebevražd inspirovaných hrdinou). Často byl terčem “parodií“, například v dílech Jane Austen (“Rozum a cit“ reaguje na nadměrný sentimentalismus a nedostatek rozumu). Zákazy a cenzura se objevovaly v některých zemích, například církevní kruhy někdy odsuzovaly Rousseauova nebo Goethova díla pro jejich “nemorálnost„ nebo výzvy k individualismu. Dnes je sentimentalismus vnímán jako “významný, i když často kontroverzní, mezník v dějinách literatury“. Historikové a literární vědci uznávají jeho klíčovou roli v emancipaci emocí v literatuře, ve vývoji románového žánru a v předznamenání romantismu. Zároveň však bývá často spojován s “pejorativním pojmem “sentimentality““ – přehnané, umělé či povrchní citovosti. Moderní čtenář často shledává jeho styl příliš afektovaným, jeho postavy pasivními a jeho morální poselství příliš zjevnými. Čistě sentimentální díla se dočkala “minimálního počtu filmových, divadelních či jiných uměleckých adaptací“ v moderní době, protože jejich dobový emocionální jazyk a tempo často rezonují jen s obtížemi s dnešním publikem; nicméně díla, která obsahují silné sentimentální prvky, zejména romány 19. století s emocionálními zápletkami (např. Dickens, Austenová), jsou adaptována velmi často. Sentimentalismus zůstává předmětem studia pro svůj historický a vlivový význam, nikoliv však pro svou přímou popularitu u širokého publika.