📖 Úvod
Semiotika (česky též sémiotika) je vědecká disciplína zabývající se studiem znaků a znakových systémů (tj. jazyka, obrazu, gesta, rituálu, atd.) a jejich interpretace. Původní název v angličtině je Semiotics, ve francouzštině Sémiotique, v němčině Semiotik. Její kořeny sahají do konce 19. století, ale největší rozvoj zaznamenala ve 20. století, zejména pak v jeho druhé polovině. Nejde o literární směr v tradičním slova smyslu, ale o metodologii a teoretický rámec, který zásadně ovlivnil literární vědu a kritiku. Rozvíjela se globálně, s významnými centry v USA (díky Charlesi Sandersi Peircovi), ve Švýcarsku a Francii (Ferdinand de Saussure, Roland Barthes, Julia Kristeva), v Itálii (Umberto Eco) a ve východní Evropě, zejména v Sovětském svazu (tzv. Tartu-moskevská semiotická škola s Jurijem Lotmanem). Tyto školy a osobnosti položily základy pro různé přístupy k semiotice.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku semiotiky je komplexní a hluboce zakořeněné ve vývoji moderního myšlení o jazyce a komunikaci. U vzniku této disciplíny stály dvě klíčové postavy: americký filozof a logik Charles Sanders Peirce (přelom 19. a 20. století) a švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure (počátek 20. století). Peirce je považován za zakladatele moderní semiotiky (kterou nazýval semeiotic) se svým trichotomickým modelem znaku (ikon, index, symbol) a svou filozofií pragmatismu. Saussureho Course de linguistique générale (posmrtně vydaný v roce 1916) pak položil základy strukturalistické lingvistiky s jeho dyadickým modelem znaku (označující/označované) a rozlišením mezi langue (jazykový systém) a parole (konkrétní projev), synchronií a diachronií. Tyto dvě nezávislé linie myšlení se postupně propojily a vytvořily robustní teoretický rámec pro studium znaků. Vznik semiotiky je úzce spjat s rozvojem filozofie jazyka, logiky, psychologie a antropologie v 19. a 20. století. Po druhé světové válce, zejména v 50. a 60. letech, zaznamenal strukturalismus (na němž semiotika do značné míry stavěla) ohromný rozmach v humanitních vědách, ovlivňující lingvistiku (Pražský lingvistický kroužek), antropologii (Claude Lévi-Strauss), literární teorii a sociologii. Společenské a politické změny sice nebyly přímým impulzem pro její vznik, ale semiotika se stala nástrojem pro analýzu společenských jevů a ideologií. Například ve Francii Roland Barthes aplikoval semiotické metody na studium mýtů v každodenním životě (reklama, móda, jídlo), čímž demaskoval skryté ideologie. V Sovětském svazu (Tartu-moskevská semiotická škola, Jurij Lotman) se semiotika stala prostředkem pro studium kulturních textů a systémů, často v kontextu oficiální ideologie, což vedlo k rozvoji metod interpretace „kulturního prostoru“ a „textu“ v širokém smyslu. Semiotika se vymezovala proti předchozím směrům, které buď ignorovaly strukturu a systém (např. čistě pozitivistické přístupy), nebo se soustředily na autorův záměr či biografický kontext (tradiční literární kritika), aniž by analyzovaly mechanismy, jakými text produkuje význam. Vymezovala se také proti esencialismu a atomismu, zdůrazňujíc, že význam nevzniká z izolovaných jednotek, ale ze vztahů a pozic v rámci celého systému. Navazovala na ruský formalismus (Viktor Šklovskij, Vladimir Propp), od kterého převzala zájem o vnitřní strukturu a funkčnost literárního díla, a na lingvistické teorie (zejména Saussureho). Dále čerpala inspiraci z fenomenologie (Edmund Husserl) a hermeneutiky, které zdůrazňují roli interpretace a subjektivního vnímání.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika semiotiky jako teoretického rámce aplikovaného na literaturu spočívají v jejím přístupu k textu jako k autonomnímu znakovému systému. Semiotika se primárně nezabývá tvorbou literárních děl s konkrétní poetikou, nýbrž poskytuje nástroje pro jejich analýzu a interpretaci. V literární semiotice je text vnímán jako komplexní struktura složená ze znaků, kódů a významů, které čekají na dekódování. Ústřední je myšlenka, že význam není fixní a inherentní, ale je vytvářen v procesu komunikace mezi „odesílatelem“ (autorem), „zprávou“ (textem) a „příjemcem“ (čtenářem), přičemž všechny tyto prvky jsou samy o sobě znaky. Typickým tématem je proto spíše proces tvorby významu než konkrétní tematika. Klíčová je intertextualita – každý text je chápán jako součást širší sítě textů, odkazující na jiné literární, kulturní nebo společenské kódy, mýty a žánry. Text je „tkáň citací z bezpočtu center kultury,“ jak uvedl Roland Barthes. Obraz typického hrdiny, obvyklé prostředí a konflikty nejsou semiotikou přímo definovány; spíše se semiotika zaměřuje na to, jakým způsobem jsou tyto prvky „kódovány“ a jaké významy nesou jako znaky. Hrdina tak může být znakem společenské třídy, psychologického archetypu, ideologického postoje nebo narativní funkce. Prostředí není jen kulisou, ale znakem, který nese symbolické významy a ovlivňuje vnímání příběhu. Konflikty jsou analyzovány z hlediska jejich semiotické funkce v budování narativu a jeho sdělení. Jazyk a styl jsou v semiotickém pohledu na literaturu klíčové, neboť jazyk je primárním znakovým systémem. Semiotika zkoumá, jak stylistické figury (metafory, metonymie, synekdochy), rétorické postupy a volba slov fungují jako znaky, které ovlivňují význam a čtenářovu interpretaci. Analyzuje se „poetičnost“ jazyka, tedy způsob, jakým jazyk upozorňuje sám na sebe a svou formu, čímž generuje dodatečné významy. Kompozice a vyprávěcí postupy jsou rovněž v centru semiotické analýzy. Struktura díla (např. lineární vs. nelineární vyprávění, rámcové příběhy, časové posuny) není náhodná, ale funguje jako znakový systém, který ovlivňuje čtenářské očekávání a interpretaci. Vyprávěcí postupy (např. vypravěčská perspektiva, ohniska) jsou analyzovány z hlediska toho, jak konstruují realitu příběhu a jaké ideologické nebo estetické poselství přenášejí. Neexistují specifické literární žánry či podžánry, které by byly semiotikou přímo vytvořeny. Spíše je semiotika aplikovatelná na jakýkoli text, od poezie a prózy (romány, povídky, divadelní hry) až po mýty, pohádky (klíčová práce Vladimira Proppa o morfologii pohádky) a dokonce i non-literární „texty“ jako je film, reklama, móda, rituály nebo městská krajina. V podstatě semiotika vidí celou kulturu jako obrovský text, který je třeba číst a interpretovat prostřednictvím svých znaků a kódů. Důraz je kladen na čtenáře jako aktivního dekodéra, který se spolupodílí na tvorbě významu, a na pojetí literárního díla jako „otevřeného díla“ (Umberto Eco), které nabízí mnoho možností interpretace.
👥 Zastupci
Semiotika není v tradičním slova smyslu literární směr, nýbrž interdisciplinární vědecká disciplína, která se zabývá studiem znaků a znakových systémů, procesy označování (semiózou) a tvorbou významu, a to nejen v jazyce, ale ve všech oblastech lidské kultury a komunikace. V literatuře pak poskytuje analytický rámec pro chápání textu jako komplexního znakového systému. Nejdůležitějšími světovými autory, kteří formovali semiotiku a její aplikaci na literaturu, jsou: „Ferdinand de Saussure“ se svým stěžejním dílem “Kurs obecné lingvistiky“ (1916), které položilo základy moderní lingvistiky a semiologie definováním znaku jako spojení označujícího a označovaného, a ukázalo arbitrální povahu jazykového znaku. “Charles Sanders Peirce“ s jeho “Collected Papers“ (posmrtně publikované eseje) rozvinul komplexní filosofický systém semiotiky, kategorizoval znaky na ikony, indexy a symboly, čímž poskytl široký nástroj pro analýzu různorodých fenoménů. “Roland Barthes“ je klíčovou postavou francouzské sémiologie; jeho “Mytologie“ (1957) dekonstruuje každodenní kulturní znaky a odhaluje jejich skryté ideologické významy, “S/Z“ (1970) nabízí detailní semiotickou analýzu krátké povídky, ukazující rozmanitost kódů v literárním textu, a “Rozkoš z textu“ (1973) se zabývá interakcí čtenáře s textem jako zdrojem potěšení a významu. “Umberto Eco“ je přední italský sémiotik a romanopisec; jeho “Teorie sémiotiky“ (1976) představuje komplexní teoretický základ disciplíny, zatímco román “Jméno růže“ (1980) mistrně a hravě ilustruje semiotické principy interpretace, znaků, kódů a omylů v historickém detektivním příběhu. “Julia Kristeva“ ve svém díle “Sémeiôtikê: Recherches pour une sémanalyse“ (1969) zavedla koncepty jako intertextualita a rozlišování mezi semiotickým (před-jazykovým) a symbolickým (jazykovým) řádem. “Algirdas Julien Greimas“ se svou “Sémiotique narrative et discursive“ (1979) vyvinul narativní sémiotiku a sémiotický čtverec, které umožňují rigorózní analýzu vyprávěcích struktur a základních sémantických vztahů. “Jurij Lotman“, zakladatel tartusko-moskevské sémiotické školy, ve svých dílech “Struktura uměleckého textu“ (1970) a “Sémiosféra“ (1984) analyzuje literaturu jako komplexní znakový systém a zavádí koncept sémiosféry jako jednotného prostoru znaků a významů v kultuře. Z českých autorů je nezbytné zmínit “Jana Mukařovského“, přední osobnost Pražského lingvistického kroužku, jehož “Kapitoly z české poetiky“ (1948, soubor esejů) analyzují estetickou funkci umění a jeho znakový charakter v rámci strukturalistického a semiotického přístupu. “Miroslav Červenka“ navázal na odkaz Pražské školy; jeho “Významová výstavba literárního díla“ (1978) představuje systematický semiotický přístup k literární analýze se zaměřením na konstrukci významu v textu. “Roman Jakobson“, ačkoliv Rusko-Američan, byl klíčovým členem Pražského lingvistického kroužku a jeho práce o poetice a lingvistických funkcích, zejména esej “Lingvistika a poetika“ z “Poetiky“ (1960), ukazuje, jak poetický jazyk manipuluje se znaky a vytváří specifické významy.
📈 Vývoj
Semiotika se jako disciplína formovala na přelomu 19. a 20. století, nezávisle na sobě, především prostřednictvím lingvistických teorií Ferdinanda de Saussura a filosofických úvah Charlese Sanderse Peirce. Zatímco Saussure se zaměřil na jazykový znak a vytvořil termín sémiologie, Peirce rozvinul širší teorii znaků a zavedl termín sémiotika. Raná fáze (počátek 20. století až 40. léta) byla charakterizována vznikem strukturalismu v lingvistice (Pražský lingvistický kroužek, Kodaňská škola) a v literární teorii (ruský formalismus), kde se jazyk a text začaly chápat jako systémy. Období vrcholu (50. až 80. léta) přineslo expanzi semiotiky do mnoha humanitních a společenských věd. Ve Francii vznikla silná sémiologická škola (Barthes, Greimas, Kristeva), která aplikovala semiotiku na literaturu, film, reklamu, módu a psychoanalýzu. V Itálii Umberto Eco rozvíjel teorii sémiotiky a její aplikaci na masovou kulturu. V bývalém Sovětském svazu vznikla v 60. letech v estonském Tartu a Moskvě tartusko-moskevská sémiotická škola (Lotman, Uspenskij), která se soustředila na kulturní sémiotiku, sémiotiku umění a sémiosféru. Tato éra byla ve znamení strukturalismu a následného poststrukturalismu, který semiotické poznatky rozvíjel, ale zároveň kritizoval rigiditu některých strukturalistických přístupů. Postupný ústup jako samostatného „ismu“ (od 90. let) nebyl faktickým zánikem, nýbrž integrací semiotiky do jiných disciplín. Její metodologie a koncepty se staly základní součástí literární teorie, kulturálních studií, mediální teorie a komunikačních studií. Dnes semiotika pokračuje jako robustní akademická oblast, s novými variantami jako biosemiotika (studium znaků v živých systémech) a kognitivní sémiotika. Národní a regionální varianty zahrnovaly například francouzskou sémiologii (orientovanou na kulturní texty a ideologie), italskou sémiotiku (silně propojenou s estetikou a masovou kulturou), tartusko-moskevskou školu (s důrazem na kulturní dynamiku a sémiosféru) a Pražský lingvistický kroužek (raný strukturalismus a semiotika umění). Žánrové varianty se projevily v narativní sémiotice, vizuální sémiotice, sémiotice divadla či hudby.
💫 Vliv
Vliv semiotiky na pozdější literaturu a umění je zásadní a hluboký, ačkoli se nejedná o tvůrčí směr, nýbrž o analytický přístup. Semiotika revolučním způsobem změnila literární teorii a kritiku, přesunula fokus z autorovy intence či biografie na text samotný jako autonomní systém znaků. Koncepty jako intertextualita (Kristeva), „smrt autora“ (Barthes) nebo aktivní role čtenáře při utváření významu jsou přímo odvozeny ze semiotického myšlení. Poststrukturalismus a dekonstrukce, ačkoliv kriticky navazovaly na strukturalismus, by bez semiotických základů neexistovaly, neboť se opírají o nestabilitu významu a arbitrálnost znaku. Kulturní studia a mediální studia se opírají o semiotiku jako klíčový nástroj pro analýzu reklamy, filmu, televize, módy a populární kultury jako znakových systémů, které přenášejí významy a ideologie. Naratologie, systematické studium narativních struktur, vděčí Greimasově narativní sémiotice za své metodologické nástroje. V umění se vliv projevuje nepřímo – umělci, zejména v postmoderním období či v konceptuálním umění a performance, často záměrně pracují se znaky, symboly a jejich dekonstrukcí či rekontextualizací, reflektujíce tak semiotické poznatky o konstruované povaze reality a významu. Literatura sama o sobě semiotiku jako „směr„ nepoužívá, ale autoři jako Umberto Eco ve svých románech (“Jméno růže“, “Foucaultovo kyvadlo“) explicitně zkoumají semiotické otázky interpretace, znaků a symbolů, čímž sami fungují jako literární ilustrace semiotického myšlení. Mnoho postmoderních děl, která si hrají s jazykem, nespolehlivým vyprávěním, meta-fikcí nebo fragmentací, implicitně odráží semiotické chápání jazyka jako nejednoznačného a konstruujícího realitu. V době svého vzniku byla semiotika přijímána s nadšením i kritikou. Byla chválena za to, že vnesla vědeckou rigoróznost do humanitních věd, nabídla systematické metody analýzy umění a kultury a umožnila hlubší pochopení, jak se tvoří význam. Zejména Pražský lingvistický kroužek byl ceněn za svou aplikaci na estetiku. Kritikou byla často označována za redukcionistickou, abstraktní, ignorující historický kontext a příliš zaměřenou na strukturu na úkor lidské zkušenosti. V některých totalitních režimech, například v komunistickém Československu po roce 1968, byly některé formy strukturalismu a sémiotiky potlačovány nebo vnímány s podezřením, protože nabízely alternativní rámec pro interpretaci reality, který mohl podkopávat oficiální ideologie. Dnes je semiotika vnímána jako etablovaná a nepostradatelná součást humanitních věd. Je to základní analytický nástroj v literární vědě, kulturálních studiích, lingvistice, filosofii a mediálních studiích. Její relevance v digitálním věku, plném symbolů, piktogramů a vizuální komunikace, je dokonce větší než kdy dříve. Semiotika není předmětem “adaptací„ v běžném slova smyslu, ale je aplikována na analýzu filmových, divadelních a jiných uměleckých děl. Příkladem umělecké díla, které explicitně zkoumá semiotické principy, je román “Jméno růže“ od Umberta Eca, který byl úspěšně adaptován do filmu (1986) s Seanem Connerym a později do televizního seriálu (2019). Tyto adaptace vizuálně ztvárňují Ekovu fascinaci znaky, symboly, interpretací a mocí textů. Mnoho filmů a divadelních her se zabývá tématy komunikace, interpretace reality, identity jako znaku nebo selhání jazyka (např. “Blade Runner“, “Matrix“, “Arrival“), ačkoli tato díla nejsou “semiotickými adaptacemi“, ale spíše bohatým materiálem pro semiotickou analýzu a často odrážejí semiotické vhledy.