📖 Úvod
Český literární směr/skupina Šedesátníci, známí pod tímto označením i v původním českém kontextu, se primárně rozvíjel v Československu v období šedesátých let 20. století, konkrétně přibližně od začátku 60. let až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, která zahájila období normalizace. Jedná se tedy o fenomén úzce spjatý s českou a slovenskou (resp. československou) literaturou a kulturou, přičemž jeho vliv a dopady byly samozřejmě cítit i v následujících desetiletích.
🌍 Kontext vzniku
Historické, společenské a filozofické pozadí vzniku Šedesátníků je úzce spjato s postupným uvolňováním totalitního režimu v Československu po stalinských padesátých letech. Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kde N. S. Chruščov odsoudil kult osobnosti, začalo docházet k postupné destalinizaci a mírnému politickému „tání“, které v Československu vyvrcholilo pražským jarem v roce 1968. Šedesátníci se formovali v atmosféře rostoucí kritiky dogmatického socialistického realismu a snahy o návrat k předválečným kulturním tradicím a západním vlivům, které byly v 50. letech potlačovány. Nejednalo se o formálně ustavenou skupinu s jasným manifestem a zakladatelem, spíše o generační proud spisovatelů narozených převážně ve 30. letech, kteří dospívali a začínali tvořit v atmosféře poválečné euforie, ale následně byli konfrontováni s rigiditou komunistického režimu a jeho cenzurou. Klíčovými osobnostmi, které stály u zrodu tohoto myšlenkového proudu a definovaly jeho směřování, byli například Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Ivan Klíma, Pavel Kohout a další, často působící v redakcích významných časopisů (např. Literární noviny) či v rozhlase. Politická situace v 60. letech byla charakterizována postupným oslabováním cenzury, což umožnilo širší diskuzi, kritiku a svobodnější uměleckou tvorbu. Společenské změny zahrnovaly touhu po svobodě projevu, otevření se světu, revizi minulosti a kritické zhodnocení současnosti. Mladá generace a intelektuální elity odmítaly ideologické manipulace a falešný optimismus padesátých let, hledaly autenticitu a pravdu. Filozoficky se autoři obraceli k existencialismu, absurdismu, humanismu a vraceli se k individualitě, subjektivitě a složitosti lidské existence, na rozdíl od kolektivistické a ideologicky zjednodušující doktríny minulého desetiletí. Vymezovali se především proti schematickému, didaktickému a ideologicky zatíženému socialistickému realismu 50. let, jehož cílem bylo budovat nového socialistického člověka a ukazovat utopickou vizi světlých zítřků. Navazovali na meziválečnou avantgardu (např. poetismus, surrealismus), na demokratické a humanistické tradice československé kultury (např. Karel Čapek), na absurdní drama a západní literární proudy – existencialismus (Albert Camus, Jean-Paul Sartre), beat generation (Jack Kerouac), novou vlnu ve francouzské kinematografii a na díla modernismu a postmodernismu, která se začala objevovat v západní literatuře.
✨ Známé znaky
Hlavní znaky a poetika Šedesátníků jsou bohaté a rozmanité, odrážejí pluralitu přístupů v rámci této generační vlny, avšak sdílejí určité společné rysy. Typická témata a motivy zahrnují odcizení jednotlivce v totalitním systému a byrokratickém aparátu, existenciální úzkost, hledání smyslu života a autenticity, problematiku identity, složité mezilidské vztahy (často s důrazem na lásku, sexualitu a rodinné vazby), zklamání z politického vývoje a nenaplněných ideálů, kritiku byrokracie, pokrytectví a absurdity režimu, fascinaci banalitami všedního dne, vzpomínky na válku a poválečné období, reflexi dějin a vztah jedince k nim. Časté je i téma umělce a intelektuála a jeho postavení ve společnosti, konflikt mezi svobodou a nesvobodou. Obraz typického hrdiny je komplexní a nejednoznačný. Není to idealizovaný socialistický budovatel, ale spíše anti-hrdina, často intelektuál, outsider, buřič, cynik, snílek, nebo naopak člověk z okraje společnosti (např. pábitel u Bohumila Hrabala), který se potýká s realitou, hledá si vlastní cestu a často selhává. Bývá to hrdina, který je v konfliktu se společenskými normami, systémem, nebo vlastní minulostí, plný vnitřních rozporů a pochybností. Obvyklé prostředí zahrnuje realisticky vykreslené městské aglomerace, pražské ulice, kavárny, hospody (místa setkávání a diskuzí, útočiště před realitou), ale i venkov, továrny, kanceláře – často místa, kde se projevuje absurdita, nuda a byrokracie každodenního života. Konflikty jsou často vnitřní (rozpor mezi touhou po svobodě a realitou, mezi ideály a životem, mezi jedincem a jeho minulostí) nebo vnější (jedinec versus totalitní systém, jedinec versus společnost, generační konflikty). Jazyk a styl se vyznačuje uvolněností, často se blíží hovorové řeči, obsahuje prvky argotu, slangu, dialektismů, ironie a satiry. Využívá se černý humor, groteska, parodie, nadsázka. Autoři experimentovali s jazykem, hledali nové výrazové prostředky, často propojovali vysoký a nízký styl. Mnozí z nich, jako Hrabal s jeho „pábením“, rozvíjeli specifické a rozpoznatelné stylistické postupy, charakteristické pro jejich individuální poetiku. Kompozice bývá často fragmentární, nelineární, s prolínáním časových rovin, častým využíváním vnitřního monologu, proudu vědomí, koláže, montáže a intertextuality. Vyprávěcí postupy zahrnují subjektivní perspektivu, polymorfní vyprávění (střídání vypravěčů či úhlů pohledu), nechronologické uspořádání děje, časté jsou retrospektivy a prolnutí snu s realitou, vzpomínek a fantazie. Důraz je kladen na detail, drobnou událost, na úkor velkých, ideologicky motivovaných dějů. Nejčastější literární žánry či podžánry zahrnují moderní román (často s prvky filozofického, psychologického, absurdního, historického nebo generačního románu), povídky, novely, dramata (především absurdní drama), poezii, esejistiku, fejetony a reportáže. Významné bylo i prolínání literatury s filmem, kdy mnoho děl Šedesátníků bylo adaptováno do filmové podoby, čímž vznikla tzv. československá nová vlna, která získala mezinárodní uznání.
👥 Zastupci
Šedesátníci je generace českých spisovatelů, dramatiků a tvůrců, která se plně rozvinula v Československu v průběhu 60. let 20. století, v období uvolnění politické atmosféry a intenzivního hledání nových uměleckých forem po dogmatismu socialistického realismu. Jejich díla se vyznačovala kritikou společenské reality, existenciálními otázkami, ironií, humorem, skepsí vůči ideologiím a často experimentální formou. Mezi klíčové české autory patří: „Milan Kundera“ (1929–2023) – Díla: “Žert“ (1967), “Směšné lásky“ (1963–1968). Kundera mistrně propojoval osobní příběhy s hlubokou reflexí dějin a totalitního útlaku, jeho romány zkoumají absurditu lidské existence a mechanismy zapomínání, což jej činí jedním z nejvýraznějších kritiků doby. “Bohumil Hrabal“ (1914–1997) – Díla: “Ostře sledované vlaky“ (1965), “Pábitelé“ (1964), “Postřižiny“ (1976, byť psáno dříve). Hrabalův jedinečný styl “pábení“ a tragikomický pohled na obyčejné lidi a jejich osudy v absurdním světě ztělesňuje poetiku a lidskost Šedesátníků, přičemž jeho postavy často nacházejí krásu a smysl v banalitech. “Josef Škvorecký“ (1924–2012) – Díla: “Zbabělci“ (psáno 1948, vydáno 1958), “Tankový prapor“ (1969, psáno 1954). Škvorecký přinesl do české literatury osobitý jazzový rytmus a vypravěčskou lehkost, skrze postavu Dannyho Smiřického ironizoval totalitní režim a konvence, zároveň vzdával hold americké kultuře a individualismu. “Václav Havel“ (1936–2011) – Díla: “Zahradní slavnost“ (1963), “Vyrozumění“ (1965). Havel se stal jedním z předních dramatiků absurdního divadla, jehož hry satirizovaly byrokracii, zneužívání jazyka a dehumanizaci v komunistickém režimu, čímž přesahovaly lokální kontext k univerzálním tématům moci a identity. “Ludvík Vaculík“ (1926–2015) – Díla: “Sekyra“ (1966), “Český snář“ (1980, psáno 1979). Vaculík reprezentuje autory, kteří se v próze pokoušeli o autentickou výpověď o české realitě a morálním úpadku, často s využitím esejistických prvků a osobní reflexe, což vedlo k otevřené kritice režimu. “Ivan Klíma“ (nar. 1931) – Díla: “Má veselá jitra“ (1979, psáno dříve), “Hodina ticha“ (1963). Klíma se zaměřuje na psychologické drama a etické dilematy jednotlivce v době morální krize, jeho díla odhalují rozpor mezi vnější realitou a vnitřním světem postav. Mezi světové autory, kteří svým dílem rezonovali s tématy Šedesátníků nebo je inspirovali, patří: “Samuel Beckett“ (1906–1989) – Dílo: “Čekání na Godota“ (1953). Beckettovo absurdní drama s jeho tématy marnosti, nekomunikace a existenciální prázdnoty mělo silný vliv na české dramatiky jako Havel, kteří reflektovali podobné pocity v kontextu totalitního útlaku. “Joseph Heller“ (1923–1999) – Dílo: “Hlava XXII“ (1961). Hellerova satirická kritika byrokracie a nesmyslnosti války, podaná s černým humorem a logikou absurdna, nacházela ozvěnu u českých autorů ironizujících komunistický systém. “Albert Camus“ (1913–1960) – Dílo: “Cizinec“ (1942). Camusovy úvahy o absurdnu lidské existence a odcizení, stejně jako jeho morální postoj, silně ovlivnily existenciální tóny v dílech Kundery a dalších, kteří se potýkali s otázkami svobody a odpovědnosti.
📈 Vývoj
Vznik a rozmach fenoménu Šedesátníků úzce souvisí s politickým uvolňováním v Československu po stalinském období. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 a projevu Nikity Chruščova o kultu osobnosti, stejně jako po tzv. „československé oblevě“ v první polovině 60. let, došlo k postupnému oslabování cenzury a návratu některých dříve zakázaných autorů do veřejného života. První signály přicházely již na konci 50. let, ale skutečný rozkvět nastal po roce 1963, kdy byla formálně ukončena fáze kulturních zákazů a objevila se nová vydavatelství a časopisy (např. Literární noviny, Host do domu, Sešity pro mladou literaturu), které poskytly platformu pro nové hlasy. Období vrcholu Šedesátníků spadá do let 1965–1968, kdy se autoři jako Kundera, Hrabal, Škvorecký, Havel a Vaculík stali zavedenými a jejich díla pronikla do širokého povědomí. Tato doba byla charakterizována intenzivním dialogem s evropskou modernou, experimentováním s formou, překonáváním ideologických klišé a otevřenou kritikou totalitní minulosti i přítomnosti. Vrcholem tohoto období byl IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967, kde zazněla ostrá kritika režimu, a následně Pražské jaro v roce 1968, kdy se Šedesátníci stali jednou z klíčových intelektuálních sil volajících po reformách a demokratizaci. Postupný ústup a proměna nastaly po srpnové okupaci Československa v roce 1968 a následném nástupu normalizace. Režim tvrdě potlačil veškeré projevy svobody a nezávislého myšlení. Většina autorů Šedesátníků byla zakázána, jejich knihy staženy z knihoven, a byly jim znemožněny publikace a veřejná činnost. Mnozí z nich byli donuceni k emigraci (Kundera, Škvorecký, Klíma na čas), jiní zvolili vnitřní exil a publikovali v samizdatu (Havel, Vaculík, Hrabal – i když Hrabal měl specifické postavení a po určitou dobu byl „tolerován„ s autocenzurou, nebo publikoval „uříznuté“ verze). To vedlo k rozdělení tvorby Šedesátníků na exilovou a samizdatovou, přičemž obě formy si udržovaly vysokou uměleckou úroveň a morální integritu. Raná fáze Šedesátníků (přelom 50. a 60. let) byla charakterizována hledáním a opatrnějším posouváním hranic, zatímco pozdní fáze (polovina 60. let) už se vyznačovala plnou uměleckou zralostí a otevřenější kritičností. Po roce 1968 se pro mnohé jednalo o fázi tvorby “do šuplíku„ nebo pro úzký okruh čtenářů. Národní a žánrové varianty: Šedesátníci jsou primárně český fenomén, který má silné paralely se slovenskou literaturou stejného období (např. Ladislav Mňačko, Dominik Tatarka), ačkoliv termín “Šedesátníci“ se používá převážně pro české autory. Jejich tvorba se soustředila především na prózu (romány, povídky), ale významné místo zaujímalo i drama (Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub) a film (Československá nová vlna, s režiséry jako Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, kteří často adaptovali díla Šedesátníků nebo sdíleli podobnou poetiku). Tato žánrová pestrost a vzájemné ovlivňování uměleckých forem byly pro období Šedesátníků typické.
💫 Vliv
Vliv Šedesátníků na pozdější literaturu a umění je obrovský a trvalý. Autoři, kteří působili v exilu a samizdatu, udržovali živou kontinuitu české literatury i během normalizace a jejich díla se stala základem pro literaturu po roce 1989. Mnozí z nich se po pádu komunismu vrátili k oficiálnímu publikování a jejich kanonizované dílo nadále formovalo estetické a etické standardy. Jejich schopnost kriticky reflektovat dějiny, zkoumat složitost lidské psychiky a odmítat ideologické zjednodušení inspirovala následující generace. Dnes se jejich díla stala pevnou součástí české i světové literární historie, představují vzor intelektuální integrity a umělecké svobody. Postmoderní prvky, ironie, hravost a intertextualita, které Šedesátníci do literatury přinesli, se staly integrální součástí moderní české prózy. V době svého vzniku byli Šedesátníci přijímáni dvojznačně. Na jedné straně získali obrovské pochvaly od kulturní veřejnosti, čtenářů a kritiky za svou originalitu, odvahu, svěží pohled na realitu a prolomení dogmat socialistického realismu. Jejich díla byla vnímána jako ztělesnění naděje na svobodnější a autentičtější kulturu. Zejména v období Pražského jara byla jejich kritická angažovanost vysoce ceněna. Na straně druhé se setkávali s kritikou ze strany oficiálních míst, která je obviňovala z revizionismu, nihilismu, prozápadního smýšlení a podvracení socialistického zřízení. Tato kritika postupně přerostla v otevřené zákazy a cenzuru. Po srpnu 1968 byli autoři jako Kundera, Škvorecký, Havel, Vaculík a Klíma zařazeni na index zakázaných autorů, jejich díla byla odstraněna z knihoven a prodejen, a oni sami se stali terčem perzekuce a dehonestace ze strany státní moci. Dnes jsou Šedesátníci vnímáni jako zlatý věk české literatury a umění 20. století, symbol intelektuální odvahy a morální integrity. Jejich díla tvoří základ moderního českého kánonu a jsou předmětem akademického studia i širokého čtenářského zájmu. Mnoho z jejich prací bylo adaptováno do jiných uměleckých forem. Filmové adaptace jsou obzvláště prominentní: Miloš Forman zfilmoval “Hoří, má panenko“ (i když není přímo adaptací knihy Šedesátníků, sdílí s nimi poetiku a postoj), Jiří Menzel adaptoval Hrabalovy “Ostře sledované vlaky“ (Oscar za nejlepší cizojazyčný film 1968) a “Postřižiny“, ale také Škvoreckého “Zločin v šantánu“. Mezi další patří “Žert“ od Jaromila Jireše (podle Kundery) a “Tankový prapor“ od Víta Olmera (podle Škvoreckého) z pozdější doby. Havlovy hry jsou nepřetržitě inscenovány na divadelních scénách po celém světě. Jejich odkaz žije dál nejen v literatuře, ale i ve filmu, divadle a v kolektivní paměti jako připomínka složitých dějin a síly uměleckého slova.