📖 Úvod
Šedesátá léta 20. století (literární směr/období) je souhrnné označení pro pestrou a dynamickou éru v literatuře a kultuře, která probíhala především v 60. letech 20. století, tedy mezi lety 1960 a 1969. Nejedná se o jednotný, formálně definovaný směr s jedním původním názvem, ale spíše o časově vymezené období, které zahrnuje celou škálu nových tendencí, proudů a experimentů, často inspirovaných hnutím známým v anglosaském světě jako „The Sixties“ nebo „Counterculture“. Tyto literární projevy se rozvíjely globálně, s mimořádnou intenzitou ve Spojených státech amerických, kde měly kořeny již v předchozí Beat Generation, a dále se šířily do západní Evropy (Francie, Velká Británie, Německo, Itálie) a v odlišných, často skrytých formách, také do zemí východního bloku, včetně Československa, Polska a Maďarska, kde představovaly určitou formu odporu proti oficiální doktríně.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku literárních proudů šedesátých let bylo mimořádně komplexní a bouřlivé. Globálně dominovalo napětí studené války s hrozbou jaderného konfliktu, což vedlo k pocitu nejistoty a hledání nových hodnot. Klíčovou událostí byla vietnamská válka, která vyvolala masivní protiválečné protesty, zejména mezi mládeží a studenty, a stala se symbolem odporu proti autoritám a „establishmentu“. V USA probíhal intenzivní boj za občanská práva Afroameričanů pod vedením osobností jako Martin Luther King Jr., což posilovalo celkové hnutí za práva menšin a volnost. V Československu se pak projevilo Pražské jaro 1968 s pokusy o reformu socialismu, které byly násilně potlačeny invazí vojsk Varšavské smlouvy. Společenské pozadí bylo charakterizováno poválečným „baby boomem“, kdy do dospělosti vstupovala obrovská generace mládeže, která odmítala konzervativní hodnoty svých rodičů a materialismus konzumní společnosti. Rozvoj masmédií, zejména televize, hrál klíčovou roli v šíření nových idejí a subkultur (hippies, mods, beatnici). Filozofické kořeny sahaly k existencialismu (Jean-Paul Sartre, Albert Camus), který zdůrazňoval individuální svobodu, odpovědnost a absurditu bytí, a dále k kritické teorii Frankfurtské školy (Herbert Marcuse s konceptem „jednorozměrného člověka“ a „represivní tolerance“), která kritizovala moderní kapitalistickou společnost. Vliv měly i východní filozofie, zejména zen buddhismus, a hledání alternativních spiritualit, často spojené s psychedelickými zkušenostmi. Neexistuje jeden zakladatel, spíše šlo o difúzní hnutí, které čerpalo z předchozích proudů jako byla americká Beat Generation (Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Burroughs) a umělci jako Bob Dylan, kteří svými texty oslovovali novou generaci. Politická situace byla napjatá, s rostoucí nespokojeností jak s totalitními režimy na východě, tak s neoliberálními tendencemi na západě, což vedlo k masivním studentským revoltám a generaci ’68. Společenské změny zahrnovaly sexuální revoluci, emancipaci žen (s nástupem antikoncepční pilulky), hnutí za práva menšin (LGBT, Afroameričané) a počátky ekologického uvědomění. Literární proudy šedesátých let se silně vymezovaly proti konzervatismu, konformismu, materialismu, maloměšťáctví, tradičním morálním hodnotám, autoritářství, rasismu a patriarchátu, stejně jako proti doktrínám socialistického realismu ve východním bloku. Navazovaly na avantgardní směry z počátku 20. století (surrealismus, dadaismus), na existencialismus, absurdní drama a samozřejmě na Beat Generation, zdůrazňujíce individualismus, svobodu a experiment.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou literárního období šedesátých let byla především snaha o prolomení konvencí a experimentování. Typická témata a motivy zahrnovaly osobní i politickou svobodu, intenzivní hledání identity, často spojené s odmítáním tradičních rolí, vzpouru proti autoritám všeho druhu, antimilitarismus a pacifismus (silně ovlivněný válkou ve Vietnamu), kritiku konzumní společnosti a odcizení moderního člověka. Dále to byly ekologické motivy, hledání alternativních životních stylů (komunity, cestování), drogy a psychedelické zkušenosti jako prostředek k rozšíření vědomí, spiritualita (často inspirovaná východními filozofiemi), volná láska, sex, přátelství a cestování jako forma úniku z reality nebo hledání pravdy. Častá byla kritika rasismu a diskriminace. Obraz typického hrdiny byl antikonformní jedinec, rebel, outsider, student, umělec, hippies, nebo intelektuál, který odmítá společenské normy, hledá vlastní cestu, je často citlivý, idealistický, ale zároveň zklamaný a bezradný. Jeho odpor mohl být pasivní nebo aktivní protest. Obvyklé prostředí se pohybovalo od univerzit, studentských kolejí a kaváren po alternativní komunity (komuny), přírodu, nekonečné cestování (autostopem), protestní demonstrace, hudební koncerty a městská ghetta. Konflikty byly převážně na rovině jedince proti společnosti/systému, staré generace proti mladé generaci, svobody proti útlaku, lásky proti nenávisti, idealismu proti drsné realitě a smyslu života proti jeho absurdnímu pojetí. Jazyk a styl se vyznačoval hovorovostí, používáním slangu, vulgarismů a nespisovných výrazů, experimenty s jazykem a prolínáním žánrů. Častá byla lyrizace, ironie, sarkasmus a bohatá metaforičnost. Běžný byl proud vědomí. Kompozice byla často nelineární, fragmentární, mozaiková a otevřená, s prolínáním různých časových rovin, snů a reality, což vedlo k experimentálním formám. Vyprávěcí postupy zahrnovaly subjektivní vyprávění, ich-formu, stylizované deníky, dopisy a rozhovory. Klíčový byl důraz na vnitřní monolog a hlubokou psychologizaci postav. Nejčastější literární žánry a podžánry byly romány (často ve formě antirománů), povídky, poezie (beatnická poezie, protestní poezie, lyrika), drama (absurdní divadlo, politické drama), esejistika a memoáry.
👥 Zastupci
Nejdůležitější čeští autoři 60. let 20. století zahrnují Milana Kunderu, jehož díla jako „Žert“ (1967) a “Směšné lásky“ (1963-1968) brilantně ilustrují absurditu totalitního režimu, lidské odcizení a složitost milostných vztahů s ironickým odstupem, což činí jeho prózu hluboce reflexivní; Bohumila Hrabala, jenž v “Ostře sledovaných vlacích“ (1965) a “Obsluhoval jsem anglického krále“ (napsáno 1965, vydáno 1971 exil) zachycuje tragikomiku obyčejného života a historické události prostřednictvím svérázného vypravěčského stylu “pábení„, čímž dává hlas malému člověku; Josefa Škvoreckého, jehož “Zbabělci“ (napsáno 1948, vydáno 1958, ale silně ovlivnil 60. léta) a “Tankový prapor“ (napsáno 1969, vydáno 1971 exil) s jazzovou lehkostí a deziluzí zobrazují odpor mládí proti autoritám a absurditu komunistického režimu, což rezonovalo s mladou generací; Ladislava Fukse, který ve “Spalovači mrtvol“ (1967) a “Myších Natalie Mooshabrové“ (1970) mistrně vykresluje psychologické hlubiny, strach a manipulaci v groteskním až hororovém duchu, čímž zkoumá temné stránky lidské psýchy; a Václava Havla, jehož absurdní dramata “Zahradní slavnost“ (1963) a “Vyrozumění“ (1965) satirizují byrokratickou mašinérii a dehumanizující povahu totalitního jazyka, čímž kritizují systém skrze absurditu. Mezi klíčové světové autory 60. let patří Gabriel García Márquez, jehož monumentální “Sto roků samoty“ (1967) je stěžejním dílem magického realismu, propojujícím mýtus, historii a politiku Latinské Ameriky s fantaskními prvky, což mu vyneslo světovou slávu; Kurt Vonnegut Jr., který v “Jatkách č. 5“ (1969) s využitím satiry, černého humoru a nelineárního vyprávění kritizuje hrůzy války a lidskou pasivitu, čímž inovativně zpracovává válečné trauma; Joseph Heller, jehož “Hlava XXII“ (1961) se stala ikonickou satirou na válečnou byrokracii a absurditu s groteskními a paradoxními situacemi, čímž definuje žánr černého humoru; Ken Kesey, autor “Vyhoďme ho z kola ven“ (známé jako “Přelet nad kukaččím hnízdem“, 1962), které představuje silnou kritiku institucionální moci a boj za individuální svobodu proti totalitnímu systému, čímž reflektuje ducha kontrkultury; a Philip K. Dick, jehož sci-fi román “Sní androidi o elektrických ovcích?“ (1968) zkoumá složité otázky reality, lidskosti a identity v postapokalyptickém světě, typické pro “New Wave“ sci-fi, čímž překračuje hranice žánru.
📈 Vývoj
Vývoj literárního směru v šedesátých letech 20. století začal ve znamení odklonu od poválečného realismu a existencialismu, kdy se objevovala rostoucí deziluze z velkých ideologií a naopak sílil důraz na individualismus a kontrkulturu; globální politické události, jako byla studená válka, dekolonizace a občanské nepokoje, spolu s technologickým pokrokem, výrazně ovlivňovaly umělecké vyjádření. V Československu se toto období vyznačovalo pomalou, ale znatelnou liberalizací, jež vyvrcholila Pražským jarem a umožnila nebývalý kulturní rozkvět, označovaný jako „zlatá šedesátá“. Období vrcholu nastalo v polovině 60. let, kdy došlo k explozi experimentálních forem – postmodernismus začal nabývat konkrétních rysů, rozvíjel se magický realismus, absurdní drama a literatura se stále více zabývala kritikou společnosti a existenciálními otázkami; československá scéna se vyznačovala oživením tvorby „šedesátníků“, kteří se vymanili ze socialistického realismu a přinesli díla plná satiry, černého humoru a psychologické hloubky. Postupný ústup a proměna se projevily globálně útlumem původních ideálů kontrkultury, které byly částečně absorbovány hlavním proudem nebo se proměnily do specifických žánrových směrů; v Československu byl tento slibný vývoj brutálně přerušen invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, následovanou obdobím normalizace, jež vedlo k zákazu a cenzuře mnoha autorů a jejich děl, a k rozdělení literatury na oficiální, samizdatovou a exilovou. Rané fáze 60. let se často ještě proplétaly s pozdním modernismem, ale již přinášely nové narativní experimenty a kritické pohledy na společnost, zatímco pozdní fáze se vyznačovaly radikálnějším odklonem a plným přijetím postmoderních prvků, jako je metafikce, intertextualita a zpochybňování tradičních hranic žánrů. Národní, regionální či žánrové varianty byly rozmanité: v Československu šlo o satirickou a existenciální prózu, absurdní drama a filmovou Novou vlnu; v Latinské Americe dominoval „Boom“ s magickým realismem (García Márquez, Cortázar), kritizujícím politickou moc a propojujícím realitu s fantazií; v USA se rozvíjela postmoderní fikce (Vonnegut, Pynchon) a „New Journalism“ (Capote), reflektující společenské změny a kritiku konzumu; ve Francii to byl „Nouveau Roman“ (Robbe-Grillet), který se soustředil na objektivní popis a odmítal tradiční psychologii postav a děj; a v žánrové literatuře se zformovala „New Wave“ sci-fi (P. K. Dick, J. G. Ballard), která se odklonila od čistě technologických témat k psychologickým a sociálním otázkám.
💫 Vliv
Vliv literárního směru 60. let na pozdější literaturu a umění byl zásadní, neboť tato dekáda fungovala jako inkubátor pro postmodernismus, jehož prvky jako metafikce, intertextualita, fragmentované narativy a zpochybňování velkých vyprávění se staly standardem pro následující generace autorů, jako byli Thomas Pynchon nebo John Barth. Magický realismus, který získal celosvětovou proslulost díky latinskoamerickému boomu, ovlivnil autory napříč kontinenty, včetně Salmana Rushdieho nebo Toni Morrison; „New Journalism“ změnil tvář non-fiction psaní a ovlivnil investigativní žurnalistiku a kreativní non-fiction, rozmazávající hranice mezi faktem a fikcí. Česká literatura byla hluboce formována generací „šedesátníků“, jejichž témata totalitarismu, odcizení a lidské důstojnosti, často vyjádřená ironií a černým humorem, se přenášela do samizdatové a exilové literatury a po roce 1989 ovlivnila celou řadu nových autorů. V divadle absurdní drama inspirovalo další experimentální scény a hry Václava Havla jsou dodnes celosvětově inscenovány pro svou nadčasovost a hluboký vhled do lidské existence; ve filmu měla šedesátá léta přímý dopad na Nové vlny (francouzskou, československou), které využívaly experimentální narativní techniky, sociální kritiku a psychologickou hloubku. V době svého vzniku byla díla 60. let přijímána různorodě: v Československu byla během liberalizačního období vřele přijímána jako osvěžující a odvážná alternativa k socialistickému realismu, avšak po roce 1968 došlo k masivní cenzuře, zákazům publikace a perzekuci autorů, což vedlo k jejich působení v samizdatu nebo exilu. Na světové scéně byly experimentální práce často chváleny pro svou inovativnost, ale zároveň kritizovány tradičními kritiky pro jejich složitost, fragmentovanost nebo domnělý nihilismus, přičemž kontrkulturní literatura čelila morální kritice. Dnes jsou šedesátá léta vnímána jako klíčová dekáda pro moderní literaturu, označovaná jako přelomové období vedoucí k postmodernismu; autoři jako García Márquez, Vonnegut, Heller nebo čeští Kundera a Hrabal jsou považováni za kanonické postavy 20. století, jejichž díla jsou studována na univerzitách a obdivována pro svůj umělecký přínos, společenský komentář a hluboký vhled do lidské psychiky. Mnoho děl ze šedesátých let se dočkalo filmových a divadelních adaptací: v Československu v rámci Nové vlny vznikly ikonické filmy jako “Ostře sledované vlaky“, “Spalovač mrtvol“ nebo “Žert“, které jsou dodnes považovány za klasiku; ve světě pak byly zfilmovány například “Přelet nad kukaččím hnízdem“, “Jatka č. 5“ a “Hlava XXII“, a hry Václava Havla jsou neustále uváděny na jevištích po celém světě, zatímco Netflix pracuje na adaptaci “Sto roků samoty“.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Šedesátá léta 20. století na Rozbor-dila.cz →