📖 Úvod
Sběratelé lidové slovesnosti je širší označení pro intelektuální a kulturní hnutí, které se rozvíjelo především v pozdním 18. a průběhu 19. století, s dozvuky až do počátku 20. století, přičemž jeho kořeny sahají až k osvícenskému zájmu o „prostý lid“ a jeho kulturu. Nemá jednotný původní název jako specifický literární směr, neboť jde spíše o metodu a předmět zájmu, který se prolínal s různými literárními směry, primárně však s romantismem. Rozvíjel se po celé Evropě, s mimořádnou intenzitou v oblastech s probouzejícím se národním uvědoměním, jako jsou německé země (např. Prusko, Bavorsko), rakouské císařství (zejména české země, Morava, Slezsko, Slovensko, Halič, Chorvatsko, Maďarsko), Rusko, skandinávské země (Švédsko, Dánsko, Norsko, Finsko), Pobaltí, Polsko a do jisté míry i Velká Británie a Francie. České země se staly jedním z klíčových ohnisek sběratelské činnosti, kde mezi nejvýznamnější postavy patřili František Ladislav Čelakovský, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová a Pavel Josef Šafařík. Cílem bylo systematicky shromažďovat a zaznamenávat ústně předávané příběhy, písně, pověsti, pořekadla, zvyky a jazykové zvláštnosti, které byly považovány za autentický projev národního ducha (Volksgeist) a základ národní identity. Tento zájem nebyl omezen jen na literární formy, ale zasahoval i do etnografie, lingvistiky a historie, čímž položil základy pro moderní folkloristiku. Sběratelé často publikovali svá díla pod názvy jako „Národní báchorky a pověsti,“ „České národní písně a říkadla“ či „Märchen“, které přímo odkazovaly na shromážděný lidový materiál.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku sběratelského hnutí je úzce spjato s koncem osvícenství a nástupem romantismu, stejně jako s turbulentním politickým vývojem v Evropě na přelomu 18. a 19. století. Napoleonské války a následný pád starého řádu vedly k redefinici politické mapy a k posílení myšlenek nacionalismu a státní suverenity. V zemích bez vlastního státního útvaru nebo v rámci velkých říší (např. habsburské monarchie) se národní obrození stalo klíčovým hnutím usilujícím o emancipaci a uznání národní identity. Filozofické pozadí je neodmyslitelně spjato s myšlenkami Johanna Gottfrieda Herdera, který je považován za duchovního otce tohoto směru. Herder zdůrazňoval jedinečnost každého národa, jeho jazyka a kultury, a viděl v lidové slovesnosti nejautentičtější projev „duše národa“ (Volksgeist). Proti osvícenskému univerzalismu a racionalismu, který hledal společné principy pro celé lidstvo a preferoval antickou klasiku, postavil Herder hodnotu individuality národů, emocí a organického vývoje. V česky mluvících zemích na Herderovy myšlenky navázali Josef Dobrovský s důrazem na studium slovanské filologie a Pavel Josef Šafařík a Ján Kollár, kteří rozvíjeli panslavistické ideje a zdůrazňovali společné kulturní kořeny slovanských národů, jež bylo třeba objevit právě v lidové tvorbě. U zrodu systematického sběru v Německu stáli bratři Jacob a Wilhelm Grimmové, jejichž sbírka „Kinder- und Hausmärchen“ (Dětské a domácí pohádky) se stala modelovým dílem a inspirovala sběratele po celém světě. Politická situace v habsburské monarchii, kde dominovala němčina a německá kultura, vedla české obrozence k intenzivnímu hledání a kultivaci české identity, což se projevilo i v jazykové a literární oblasti. Společenské změny, jako byl počátek industrializace a urbanizace, znamenaly postupný zánik tradičního venkovského života a obavu z úbytku ústní tradice, což motivovalo sběratele k uspěchanému zaznamenávání mizejících prvků. Sběratelské hnutí se vymezovalo proti dominanci dvorské a literární kultury vyšších vrstev, která byla často kosmopolitní a inspirovaná cizími vzory (francouzskými, německými, latinskými). Zpochybňovalo i osvícenskou představu o „nevzdělanosti“ a „primitivnosti“ lidové kultury. Naopak navazovalo na starší zájem o lokální historii a zvyky, který však nebyl tak systematický a filozoficky podložený. Inspirovalo se také pietistickým hnutím, které v některých regionech podporovalo používání národního jazyka a zájem o zbožnost prostého lidu. Důraz na národní jazyk a jeho obohacení lidovou slovesností byl klíčovým nástrojem v boji za národní přežití.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou sběratelské činnosti byla snaha o co největší autenticitu a věrnost zaznamenané ústní předloze, ačkoliv v praxi docházelo k jistým úpravám (standardizace jazyka, odstranění vulgárností, stylistické uhlazení). Důraz byl kladen na konzervaci a uchování mizejícího kulturního dědictví pro budoucí generace. Typickými tématy a motivy byly univerzální lidské zkušenosti: boj dobra se zlem, sociální nespravedlnost, láska, zrada, odvaha, osud, odměna za ctnost a trest za hřích, magické přeměny, zázračné pomoci. Časté byly motivy zvířat mluvících lidskou řečí, nadpřirozených bytostí (čerti, víly, vodníci, bludičky), kouzelných předmětů a plnění tří přání. Obraz typického hrdiny byl často spojen s postavou z lidu – chudý mládenec, sirotek, prostá dívka, pracovitý sedlák, voják. Tito hrdinové nebyli obdařeni složitou psychologií, ale spíše ztělesňovali určité vlastnosti (dobrotu, pokoru, chytrost, píli, statečnost), které jim pomáhaly překonávat překážky. Často jsou pasivními příjemci osudu, kteří se ale díky své morální integritě nebo s pomocí nadpřirozených sil dopracují k úspěchu. Naopak záporné postavy (čarodějnice, draci, zlí páni, macechy) byly ztělesněním zla a pýchy. Obvyklé prostředí bylo venkovské – chalupy, mlýny, lesy, potoky, skály, zříceniny hradů, ale i snové a fantastické říše. Konflikty byly často primární: boj o přežití, záchrana milované osoby, překonání zlé moci, nalezení spravedlnosti nebo cesty k bohatství. Častý byl konflikt mezi člověkem a nadpřirozenými silami, člověkem a osudem, nebo mezi prostým lidem a mocnými či bohatými. Jazyk a styl se vyznačoval snahou o reprodukci ústního projevu, tedy jednoduchostí, srozumitelností, rytmizací a častým užíváním ustálených formulí, opakování, přísloví a přirovnání. Styl byl často strohý, epický, s minimálními popisy, zaměřený na děj. Někteří sběratelé se snažili zachovat dialektické rysy, jiní jazyk standardizovali pro širší publikum. Kompozice byla obvykle lineární, s jasnou expozicí, zápletkou, vyvrcholením a rozuzlením. Vyprávěcí postupy zahrnovaly vševědoucího vypravěče, časté užití přímé řeči, opakování motivů a celých dějových sekvencí (např. trojité opakování zkoušky). Literární žánry či podžánry, které byly sbírány a publikovány, byly primárně pohádky (pohádky o zvířatech, kouzelné pohádky, novely), pověsti (místní, historické, démonologické), lidové písně (milostné, pracovní, vojenské, obřadní), balady, epické písně (např. Kalevala ve Finsku), koledy, říkadla, přísloví, hádanky, pranostiky a popisy lidových zvyků a obřadů. Cílem nebylo jen sbírat, ale i vydávat a popularizovat tento materiál, čímž sběratelé zásadně přispěli k formování národních literatur a identit.
👥 Zastupci
Sběratelé lidové slovesnosti byli klíčovými postavami 19. století, kteří zachytávali ústní tradici a formovali národní identity. K nejdůležitějším českým autorům patří Karel Jaromír Erben, jehož Kytice z pověstí národních (1853) představuje mistrné umělecké zpracování českých balad a legend, ilustrující touhu po národní svébytnosti skrze tragické osudy, a České pohádky (1865), které systematicky shromažďovaly a literárně adaptovaly tradiční vyprávění pro širokou veřejnost. Božena Němcová s dílem Národní báchorky a pověsti (1845–1847) a Slovenské pohádky a pověsti (1857–1858) zaznamenala autentické české a slovenské ústní vyprávění, často s bohatými etnografickými detaily, a tím zachovala část mizející lidové kultury a zdůraznila pan-slovanskou jednotu. Ve světovém kontextu jsou nepřehlédnutelní Jacob a Wilhelm Grimmové s jejich monumentálním dílem Kinder- und Hausmärchen (Dětské a domácí pohádky, 1812–1857), které představuje nejkomplexnější a nejvlivnější sbírku německých lidových pohádek, jež položila základy moderní folkloristiky a ovlivnila pohádkový žánr globálně; a také Deutsche Sagen (Německé pověsti, 1816–1818), které rozšiřují jejich sběratelskou činnost i na pověsti a legendy, dokládající hluboký zájem o národní mytologii. Charles Perrault se svým dílem Histoires ou contes du temps passé, avec des moralités (Pohádky matky Husy, 1697) představuje raného sběratele, který přenesl francouzské ústní příběhy do psané podoby pro šlechtické kruhy, čímž jim zajistil nesmrtelnost a položil základ pro pozdější sběry. Alexandr Nikolajevič Afanasjev je s dílem Народные русские сказки (Národní ruské pohádky, 1855–1867) tvůrcem jedné z nejrozsáhlejších sbírek ruského folkloru, která uchovává rozmanitost a bohatství slovanské ústní tradice. Elias Lönnrot se proslavil epickou básní Kalevala (první verze 1835, rozšířená verze 1849), která synteticky zpracovává finské runo písně a fragmenty, čímž vytvořil jednotný národní epos a posílil finskou národní identitu, ukazující na přechod od pouhého sběru k tvůrčí rekonstrukci. Giambattista Basile a jeho Lo cunto de li cunti overo lo trattenemiento de peccerille (Pohádka pohádek neboli Kratochvíle nejmenších, 1634–1636), známější jako Pentamerone, je jedním z nejstarších a nejvlivnějších souborů evropských pohádek napsaných v neapolském dialektu, jenž ukazuje ranou literární formu zpracování ústních vyprávění. V pozdější fázi je důležitý Andrew Lang s jeho sérií barevných pohádkových knih, například The Blue Fairy Book (Modrá pohádková kniha, 1889), které kompilovaly pohádky z celého světa pro anglicky mluvící děti, popularizující globální folklor.
📈 Vývoj
Vznik sběratelství lidové slovesnosti je úzce spjat s osvícenstvím a preromantismem konce 18. století, kdy se objevil zájem o lidovou kulturu jako protiklad k převažujícímu racionalismu a klasicismu, a vnímání lidu jako nositele „autentického“ ducha národa. Rané sběry, jako byly ty Giambattisty Basileho nebo Charlese Perraulta, byly často primárně určeny pro zábavu vyšších vrstev a představovaly spíše literární stylizace než vědecké záznamy. Období vrcholu nastalo v 19. století, zejména v éře romantismu a národního obrození, kdy byla lidová slovesnost idealizována jako „duše národa“ a nejčistší projev jeho identity. V zemích střední a východní Evropy se sběr stal klíčovým nástrojem pro budování a upevňování národní identity, jazyka a kultury. Od nesystematických, často až náhodných záznamů se přešlo k vědeckým přístupům, jejichž průkopníky byli bratři Grimmové, kteří se snažili o co nejvěrnější záznam včetně dialektu a původní formy. Mezi klíčové postavy tohoto období patřili v Německu Bratři Grimmové, v Čechách Erben a Němcová, v Rusku Afanasjev a ve Finsku Lönnrot. Postupný ústup od masivního sběru jako primární literární činnosti nastal na konci 19. a ve 20. století, kdy se sběr lidové slovesnosti proměnil v akademickou disciplínu – etnografii a folkloristiku. Zájem se přesunul od idealizované představy „čistého národa“ k vědeckému studiu sociálních funkcí folkloru, variant a kontextu vyprávění. Raná fáze sběratelství se vyznačovala spíše amatérským nadšením, snahou o záchranu mizející tradice a často i literárními úpravami pro publikování, zatímco pozdní fáze se zaměřila na systematický vědecký sběr, fonetické záznamy a komplexní akademickou analýzu. Národní a regionální varianty se projevovaly specifickým zaměřením: v Německu u Grimmů dominovaly pohádky a ságy, v Čechách Erben rozvíjel baladická témata a Němcová zaznamenávala realističtější obrazy venkovského života, ve Finsku Lönnrot směřoval k syntéze eposu Kalevala, zatímco v Rusku Afanasjev pokryl obrovské spektrum žánrů. V Anglii a Skotsku se sběratelé jako Thomas Percy a Francis James Child zaměřili především na balady a písně. Žánrové varianty zahrnovaly pohádky, pověsti, báje, balady, písně, přísloví, hádanky a dětské říkanky.
💫 Vliv
Vliv sběratelů lidové slovesnosti na pozdější literaturu a umění je obrovský a prostupuje mnoha směry. Jsou základem pro žánry jako moderní fantasy literatura, kde autoři jako J.R.R. Tolkien, C.S. Lewis nebo George R.R. Martin hojně čerpají z mytologií, legend a pohádek. Pohádková literatura, včetně děl Hanse Christiana Andersena nebo Walta Disneyho, přímo navazuje na sbírané příběhy, adaptuje je a rozvíjí. Lidové motivy a jazyk inspirovaly i pozdější romantické a realistické autory, stejně jako symbolismem a secesi, jež se obracely k bájným a mytologickým prvkům. V hudbě byly lidové melodie a témata základem národních škol, například u Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka v Čechách, Edvarda Griega v Norsku nebo Bély Bartóka v Maďarsku, které je vplétaly do oper, symfonických básní a komorní hudby. Výtvarné umění, včetně ilustrací pohádek, mytologických výjevů a národních motivů, bylo ovlivněno sbírkami (např. Alfons Mucha, Max Švabinský). V době svého vzniku byly sbírky lidové slovesnosti většinou přijímány s velkým nadšením, zejména v kruzích národního obrození, kde byly vnímány jako neocenitelné záchrany národního dědictví a posílení identity. Byly chváleny za obohacení jazyka a literatury a za důkaz bohatosti a svébytnosti národní kultury. Objevovala se však i kritika, zejména ohledně úprav, stylizace či idealizace původních textů, které byly mnohdy zbavovány drsných nebo explicitních prvků (např. Perraultova uhlazenost, Erbenova baladičnost, Grimmova snaha o „německost“). Někteří vědci kritizovali nedostatečnou metodologii raných sběratelů. Přímé zákazy či cenzura se netýkaly sběru pohádek v takové míře jako politicky angažované literatury, nicméně sběratelé sami často „čistili“ obsah od hrubosti. Dnes jsou sbírky lidové slovesnosti vnímány jako klíčové kulturní dědictví a neocenitelné zdroje pro poznání historie, kultury a kolektivní psychiky. Stále jsou předmětem intenzivního akademického zájmu v rámci folkloristiky, literární vědy, antropologie a psychologie. V populární kultuře nadále inspirují nespočet filmových (např. animované filmy Disney a Pixar, české pohádky jako Tři oříšky pro Popelku nebo S čerty nejsou žerty), divadelních, televizních seriálových (např. Once Upon a Time) a videoherních adaptací. Mezi nejznámější filmové adaptace patří filmová Kytice F. A. Brabce (2000) a nespočet verzí Grimmových pohádek, které se staly základem pro hollywoodské produkce. Dnešní kritický pohled rovněž reflektuje, jak sběratelé ovlivnili vyprávění prostřednictvím zjednodušení, cenzury, standardizace jazyka a zamaskování regionálních rozdílů ve snaze vytvořit jednotný národní mýtus.
🔗 Mohlo by vás zajímat
Související s tématem Sběratelé lidové slovesnosti na Rozbor-dila.cz →