📖 Úvod
Ruský realismus, v původním znění Русский реализм, je dominantním literárním směrem, který se plně rozvinul v 19. století, především v jeho druhé polovině, a jehož kolébkou a hlavním působištěm bylo Ruské impérium. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších období světové literatury, které položilo základy moderního románu a přineslo díla s hlubokou psychologickou a sociální analýzou.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku ruského realismu je neodmyslitelně spjato s bouřlivými proměnami a napětím v Rusku 19. století. Klíčovým momentem byla porážka Ruska v krymské válce (1853–1856), která odhalila zaostalost carského režimu a nutnost reforem. Následovala éra tzv. „Velkých reforem“ cara Alexandra II., z nichž nejdůležitější bylo zrušení nevolnictví v roce 1861. Ačkoli zrušení nevolnictví mělo přinést pokrok, v praxi vedlo k novým sociálním a ekonomickým problémům, masivní migraci rolníků do měst a k prohloubení sociálních rozdílů. Společnost byla hluboce rozvrstvena na šlechtu (aristokracii, statkáře), byrokracii, formující se inteligenci (raznočinci – lidé různého stavu, bez šlechtického původu), měšťany a ohromné masy rolníků. Filozofické pozadí bylo ovlivněno myšlenkami západního pozitivismu, materialismu a utilitarismu, které pronikaly do Ruska a střetávaly se s tradičními pravoslavnými hodnotami a slavjanofilstvím. Vznikla skupina myslitelů a revolucionářů, často označovaných jako nihilisté (viz Bazarov v Turgeněvových Otcích a dětech), kteří odmítali staré hodnoty a autority a volali po radikálních změnách. Dále se rozvíjel populismus (narodničestvo), který idealizoval rolníky a usiloval o socialismus založený na venkovských komunách. U vzniku a rozvoji ruského realismu stálo několik klíčových osobností. Nikolaj Vasiljevič Gogol s díly jako „Mrtvé duše“ a „Plášť“ je často považován za jednoho z předchůdců a zakladatelů tzv. „přirozené školy“, která se zaměřovala na detailní a kritický popis skutečnosti. Teoretické základy položil literární kritik Vissarion Grigorjevič Bělinskij, který prosazoval princip „umění pro život“ a kritizoval romantický idealismus. Mezi hlavní představitele pak patří Ivan Sergejevič Turgeněv, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov. Politická situace v Rusku 19. století byla charakterizována autokracií carské moci, všudypřítomnou cenzurou a omezenými svobodami. Reformní snahy se střídaly s obdobím reakce a utužování režimu, což vedlo k narůstajícímu společenskému napětí a radikalizaci opozice. Ruský realismus se silně vymezoval proti předchozímu romantismu, jeho idealizaci světa, exaltovaným emocím a subjektivismu. Odmítal únik do fantastických světů a namísto toho se soustředil na objektivní zobrazení každodenní reality. Rovněž se odkláněl od sentimentalismu. Navazoval na prvky kritického realismu přítomné již u dřívějších autorů jako Alexandr Sergejevič Puškin (např. v „Evženu Oněginovi“) a Michail Jurjevič Lermontov (např. v „Hrdinovi naší doby“), a zejména na výše zmíněnou Gogolovu „přirozenou školu“, která se snažila zachytit „malého člověka“ a sociální problémy.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky ruského realismu je především maximální objektivita a detailní popis skutečnosti, a to jak vnějšího světa, tak vnitřního života postav. Je charakteristický hlubokou psychologickou analýzou, která proniká do nejniternějších hnutí lidské duše, jejích rozporů a morálních dilemat. Neodmyslitelná je silná sociální kritika a reflexe společenských problémů, chudoby, nespravedlnosti a morálního úpadku. Poetika ruského realismu zahrnuje širokou škálu prvků. Typická témata a motivy jsou smysl života a existence, otázky víry a nevěry, dobra a zla, lidské svobody a odpovědnosti, konflikty mezi jedincem a společností, generační rozpory, láska, nenávist, pomsta, utrpení, zločin a trest, vztah k venkovu a městu, postavení ženy, revoluční myšlenky a nihilismus, psychologie moci a korupce. Častým motivem je hledání Boha nebo pravdy. Obraz typického hrdiny je komplexní a rozporuplný. Často se jedná o „zbytečného člověka“ (typ vytvořený Turgeněvem), inteligentního, ale pasivního a neschopného smysluplné činnosti, nebo o „malého člověka“, potýkajícího se s nepřízní osudu a společenskou nespravedlností. Dalšími typy jsou intelektuálové zmítaní ideologickými proudy, nihilisté, revolucionáři, ale i hluboce věřící postavy či hříšníci hledající vykoupení. Hrdinové jsou často sužováni vnitřními konflikty a morálními dilematy. Obvyklé prostředí zahrnuje velká města jako Petrohrad a Moskva s jejich chudinskými čtvrtěmi, salony vyšší společnosti, úřady, ale také rozlehlé venkovské statky a vesnice, kde žijí rolníci. Prostředí je detailně popsáno a stává se integrální součástí vyprávění, odrážející psychiku postav i sociální realitu. Konflikty jsou často vnitřní (morální, existenciální), ale také vnější (jedinec vs. společnost, chudí vs. bohatí, různé ideologie). Kompozice děl je často rozsáhlá, komplexní a vícevrstvá, s mnoha postavami a dějovými liniemi, které se proplétají. Často se objevují rozsáhlé retrospektivy a filozofické pasáže. Jazyk a styl jsou charakteristické věcností, přesností a bohatostí výrazu. Autoři využívají detailní popisy, propracované dialogy a vnitřní monology, které odhalují psychologii postav. Častá je nepřímá řeč, která umožňuje vypravěči proniknout do myšlenek postav. Styl je často prostý a přímý, ale zároveň schopný zachytit nejjemnější nuance lidských emocí. Může obsahovat i hovorové prvky a dialekty pro autentičnost. Vyprávěcí postupy zahrnují především vševědoucího vypravěče v er-formě, který má plný přehled o všech událostech a myšlenkách postav. Objevuje se však i ich-forma, využití dopisů, deníků nebo vzpomínek, které dodávají vyprávění subjektivnější rozměr. Nejčastějšími literárními žánry a podžánry jsou román (zejména psychologický román, sociální román, filozofický román, román-epopej, generační román), povídka a novela. Drama se rozvíjelo spíše v pozdější fázi (Čechov). Ruský realistický román je často monumentální ve svém rozsahu a ambicích, s tendencí k hluboké sondě do lidského nitra a komplexnímu zobrazení ruské společnosti.
👥 Zastupci
Ruský realismus, klíčový literární směr 19. století, se vyznačoval snahou o objektivní zobrazení skutečnosti, detailní psychologickou analýzou postav a hlubokým společenským a filozofickým přesahem. Mezi nejdůležitější světové autory (primárně ruské) tohoto směru patří především Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jehož díla jako „Zločin a trest“, „Bratři Karamazovi“ a „Idiot“ mistrně pronikají do nejhlubších zákoutí lidské psychiky, morálních dilemat a společenských rozporů, čímž dokonale ilustrují realismus v jeho psychologické hloubce. Lev Nikolajevič Tolstoj je dalším gigantem, jehož epické romány „Vojna a mír“ a „Anna Karenina“ a kratší próza „Smrt Ivana Iljiče“ poskytují monumentální panoráma ruské společnosti, historie a individuálního hledání smyslu, což je charakteristické pro realismus v jeho širokém společenském a morálním záběru. Ivan Sergejevič Turgeněv s díly „Otcové a děti“ a „Lovcovy zápisky“ ztělesňuje realismus skrze jemné portréty ruské inteligence, venkovského života a generačních konfliktů, odrážející společenské a politické napětí doby. Nikolaj Vasiljevič Gogol, ač často považován za předchůdce a autora spojujícího realismus se satirou a groteskou, svými „Mrtvými dušemi“ a dramatem „Revizor“ položil základy kritického realismu ostrým zobrazením byrokracie a provinční společnosti. Anton Pavlovič Čechov, představitel pozdější fáze, svými hrami „Tři sestry“ a „Višňový sad“ a povídkami jako „Dáma s psíčkem“ vystihl úpadek šlechty, pocity deziluze a nenaplněnosti obyčejných lidí s neobyčejnou psychologickou přesností a úsporností, posouvaje realismus k modernějšímu vyjádření. V českém prostředí, ačkoliv nelze hovořit o „ruském“ realismu, se principy kritického a psychologického realismu projevily u autorů, kteří se inspirovali podobnými snahami o věrné zachycení reality. Jan Neruda svými „Povídky malostranské“ realisticky vykreslil každodenní život, postavy a sociální vztahy v pražské Malé Straně, ilustrující realismus zaměřený na lokální kolorit a drobné lidské osudy. Karel Václav Rais v dílech jako „Zapadlí vlastenci“ se zaměřil na venkovské prostředí a život učitelů a vlastenců, zobrazující s realistickou přesností morální dilemata a těžké osudy obyčejných lidí v českém pohraničí. Josef Holeček ve svém rozsáhlém cyklu „Naši“ poskytl detailní, generační obraz života podkrkonošských sedláků, čímž exemplárně předvedl český venkovský realismus s důkladnou etnografickou přesností.
📈 Vývoj
Ruský realismus se začal formovat v polovině 19. století jako reakce na romantismus a sentimentální literaturu, s cílem zobrazit život „jaký je„, se zaměřením na sociální problémy, psychologii a každodenní realitu. Jeho kořeny lze spatřovat v dílech Alexandra Sergejeviče Puškina (např. “Evžen Oněgin„ s prvky realismu) a Michaila Jurjeviče Lermontova (“Hrdina naší doby„ s hlubokou psychologickou analýzou), přičemž Nikolaj Vasiljevič Gogol je často považován za klíčovou postavu, která svým satirickým a groteskním realismem (tzv. “naturální škola„) definitivně otevřela dveře tomuto směru. Období vrcholu ruského realismu spadá zhruba do 60. až 80. let 19. století. Tato éra je spojena s literárními velikány jako Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv a Gončarov (např. “Oblomov„), jejichž díla se vyznačovala hlubokou psychologickou analýzou, rozsáhlou společenskou kritikou, zkoumáním morálních a filozofických otázek a detailním vykreslováním různých společenských vrstev Ruska. Byla to doba monumentálních románů, které se snažily obsáhnout celou šíři lidské existence a společenské reality. Postupný ústup a proměna nastaly koncem 19. století. Anton Pavlovič Čechov, ačkoliv zůstal hluboce realistickým pozorovatelem, svými díly již naznačoval přechod k modernismu, s důrazem na atmosféru, nenápadné psychologické nuance a nedořečené pocity, což je někdy označováno jako “impresionistický realismus“. Jeho přístup posunul zaměření od epických dějů k vnitřním stavům a pocitům obyčejných lidí. Raná fáze realismu, reprezentovaná Gogolem a ranými díly Turgeněva, se často soustředila na sociální pozorování a kritiku, často s prvky satiry a ironie, a na zobrazení tzv. „malého člověka“. Pozdní fáze, s Čechovem v čele, se pak zaměřila na rozčarování inteligence, monotónnost provinčního života a subtilní psychologické portréty, odklánějící se od velkých příběhů k intimnějším mikrosvětům. V rámci národních, regionálních a žánrových variant můžeme rozlišit: Psychologický realismus (Dostojevskij), který pronikal do vnitřního světa postav, jejich morálních dilemat a filozofických úvah. Epický realismus (Tolstoj), který nabídl široké historické a společenské panoráma a zaměřil se na duchovní hledání. Sociální realismus (Turgeněv), který se soustředil na společenské typy, generační konflikty a fenomén „zbytečného člověka“. Satirický realismus (Gogol), který s pomocí grotesky a humoru kritizoval byrokracii a lidské slabosti. Ačkoliv dominoval v románové próze, Čechov mistrně adaptoval realistické principy do formy povídky a dramatu, čímž zásadně ovlivnil moderní divadlo.
💫 Vliv
Vliv ruského realismu na pozdější literaturu a umění byl nesmírný a dalekosáhlý. Mnohé literární a umělecké směry z něj čerpaly, byť se od něj někdy i vymezovaly. Modernismus, ačkoliv byl v mnohém reakcí proti realismu, převzal a prohloubil jeho psychologickou hloubku (zejména od Dostojevského) a detailní pozorování každodenního života (od Čechova), což se projevilo například v proudu vědomí a složitém vykreslení vnitřních světů postav. Existencialismus byl Dostojevským hluboce ovlivněn, zejména jeho zkoumáním otázek svobody, odpovědnosti, zla a absurdity lidské existence, což inspirovalo autory jako Albert Camus a Jean-Paul Sartre. Socialistický realismus ve 20. století v Sovětském svazu paradoxně převzal některé vnější rysy realismu 19. století, jako je zaměření na společenské otázky a zobrazení „obyčejného člověka“, avšak s přísně ideologicky předepsaným a propagandistickým záměrem. Světová literatura byla ruským realismem obohacena o nový standard v psychologické přesnosti, epické šíři vyprávění a hloubce společenského komentáře, což ovlivnilo autory napříč kontinenty, od Virginie Woolfové po Gabriela Garcíu Márqueze. Čechovovy inovace v naturalistickém dialogu a psychologickém dramatu revolučně proměnily divadlo a dodnes inspirují dramatiky po celém světě. V době svého vzniku byl ruský realismus přijímán s velkým ohlasem, ale i kritikou. Autoři byli široce chváleni pro svou pravdivost, hluboký psychologický vhled a morální integritu, přičemž kritici uznávali jejich schopnost proniknout k podstatě ruské společnosti a lidského údělu. Zároveň se objevovaly kritiky týkající se pesimismu, morální nejednoznačnosti nebo nedostatku zřejmého hrdinství. Dostojevského díla byla někdy označována za příliš extrémní nebo patologická, zatímco Tolstoj čelil výtkám za své pozdější filozofické odbočky. Carský režim vnímal kritické zobrazení společnosti s podezřením, což vedlo k cenzuře a někdy i zákazům děl dotýkajících se citlivých politických nebo sociálních témat (např. rané práce Dostojevského, Turgeněvovy kritické pohledy). Gogolův „Revizor“ vyvolal při premiéře skandál. Dnes je ruský realismus univerzálně vnímán jako jeden z vrcholů světové literatury, zásadní pro formování moderního románu a dramatu. Jeho autoři jsou považováni za literární giganty, jejichž díla jsou neustále čtena, studována a obdivována. Tematika sociální spravedlnosti, lidského utrpení, morálních voleb a hledání smyslu života zůstává vysoce aktuální. Ruský realismus se stal předmětem nesčetných filmových, televizních, divadelních a operních adaptací po celém světě. Tolstého „Anna Karenina“ a „Vojna a mír“ mají mnoho filmových a televizních zpracování, často oceňovaných pro svou věrnost předloze a velkolepost. Dostojevského „Zločin a trest“, „Bratři Karamazovi“ a „Idiot“ byly mnohokrát adaptovány, byť jejich psychologická hloubka a složitost představují pro tvůrce vždy velkou výzvu. Čechovovy hry jako „Tři sestry“, „Višňový sad“ nebo „Strýček Váňa“ jsou stálicemi divadelních repertoárů po celém světě a jeho povídky se dočkaly mnoha filmových a televizních převodů. Gogolovy „Mrtvé duše“ a „Revizor“ jsou pravidelně uváděny v divadlech a objevily se i ve filmových zpracováních, dokazujících trvalou rezonanci ruského realismu napříč uměleckými formami.