📖 Úvod
Ruský klasicismus (původním názvem Русский классицизм, Russkij klassicizm) je literární směr, který se v Rusku rozvíjel především v druhé polovině 18. století a na počátku 19. století, s největším rozkvětem za vlády Kateřiny II. Veliké. Jeho centrem byly zejména Petrohrad a Moskva, tehdejší kulturní a politická metropole Ruska.
🌍 Kontext vzniku
Historické a společenské pozadí vzniku ruského klasicismu je pevně spjato s obdobím osvícenského absolutismu, zejména s vládou Kateřiny II. Veliké (1762-1796), která se snažila modernizovat Rusko po vzoru západní Evropy a prezentovat ho jako osvícenou mocnost. Cílem bylo posílit centralizovaný stát a upevnit carskou autokracii, k čemuž měla napomoci i řízená kulturní politika. Filozofické pozadí tvořily ideje evropského osvícenství, které zdůrazňovaly rozum, řád, logiku, poznání a víru v pokrok. Klasicismus byl vnímán jako umělecká forma schopná vyjádřit tyto principy skrze jasnost, harmonii a didaktismus. Společenské změny zahrnovaly rozvoj vzdělání (založení Moskevské univerzity v roce 1755, Smolný institut), což vedlo k formování vzdělané šlechty, jež se stala hlavním nositelem nové kultury. Přes osvícenské snahy však docházelo k utužování nevolnictví a prohlubování sociálních rozdílů, což se paradoxně projevovalo v literatuře, která často opěvovala stát a panovníka, ale méně se zabývala problémy obyčejných lidí. Klíčovými postavami u zrodu ruského klasicismu byli Michail Vasiljevič Lomonosov (jehož jazyková reforma a poetologické spisy položily základy) a Alexandr Petrovič Sumarokov, kteří definovali žánrový systém a estetické principy. Ruský klasicismus se výrazně vymezoval proti předchozímu baroku, jehož složitost, emocionálnost a náboženská mystika byla považována za zastaralou a iracionální. Naopak navazoval na antické vzory a zejména na francouzský klasicismus 17. století (např. Nicolase Boileaua), od kterého přebíral mnohé formální principy, estetické normy a žánrové modely, adaptujíc je na specifické ruské prostředí a témata.
✨ Známé znaky
Hlavními znaky a poetikou ruského klasicismu byla především přísná normativnost a důraz na rozum a logiku. Typická témata a motivy zahrnovaly vlastenectví a státotvornost, oslavu ruských dějin, vojenských vítězství a osvícených panovníků. Literatura měla sloužit k morální výchově a posilování občanských ctností. Klíčovými motivy byly rozum nad vášní, povinnost nad osobním citem a obětování se pro vyšší dobro státu. Obraz typického hrdiny byl idealizovaný: kladný hrdina (např. vládce, vojevůdce) ztělesňoval rozum, ctnost, disciplínu a nezištnost, zatímco záporný hrdina (např. lakomec, intrikán) byl karikaturou neřesti a sloužil jako odstrašující příklad. Postavy byly spíše typizované než psychologicky propracované. Obvyklé prostředí bylo často dvorské, palácové, nebo historické, kde se odehrávaly významné státní a morální konflikty. Tyto konflikty byly obvykle schematické a vedly k jasnému vítězství rozumu a ctnosti nad vášněmi a neřestmi. Jazyk a styl byly silně ovlivněny jazykovou reformou Michaila Lomonosova, který prosazoval rozdělení jazyka na tři „styly“: vysoký (pro ódy, hrdinské básně, tragédie, s archaismy a slavismy), střední (pro elegie, satiry, komedie, bližší hovorovému jazyku) a nízký (pro bajky, frašky, písně, využívající hovorovou řeč a lidové prvky). Cílem byla jasnost, přesnost, vznešenost a harmonie. Kompozice se řídila přísnými pravidly, zejména v dramatu, kde platila „jednota tří“: jednota místa, času a děje, což znamenalo, že děj se měl odehrávat na jednom místě, během 24 hodin a soustředit se na jednu hlavní zápletku. Celá struktura byla symetrická, logická a předvídatelná. Vyprávěcí postupy byly objektivní, didaktické a moralizující, s jasným autorským záměrem poučovat. Nejčastějšími literárními žánry byly v poezii óda (nejreprezentativnější, oslavná báseň na panovníky a stát, např. Lomonosov, Děržavin) a satira (např. Kantěmir, Fonvizin). V dramatu dominovala tragédie (s historickými nebo mytologickými náměty, vysokým stylem, veršem, např. Sumarokov, Kňjažnin) a komedie (satirická, kritizující společenské nešvary, např. Fonvizinova „Nedorošl“, kde se objevuje i kritika nevolnictví a zaostalosti šlechty). Objevovaly se i hrdinské eposy (např. „Rossijada“ M. M. Cheraskova) a bajky (počátky tvorby I. A. Krylova). Próza hrála menší roli, ale zahrnovala didaktické romány a cestopisy. Celkově ruský klasicismus položil základy moderního ruského literárního jazyka a žánrového systému, přičemž jeho důraz na státotvornost a osvícenské ideály silně ovlivnil další vývoj ruské kultury.
👥 Zastupci
Ruský klasicismus, literární směr dominující v Rusku v 18. století, usiloval o vytvoření národní literatury na základě osvícenských ideálů a estetických pravidel francouzského klasicismu. Mezi jeho nejvýznamnější představitele patří Michail Vasiljevič Lomonosov, všestranný génius a reformátor ruského jazyka, jehož dílo „Óda na den vzestupu na trůn císařovny Alžběty Petrovny“ ukazuje vznešený styl a vlastenecké téma typické pro klasicistní ódy a jeho „Ruská gramatika“ položila základy moderního spisovného jazyka, což bylo pro klasicismus klíčové pro ustavení národní literatury. Alexandr Petrovič Sumarokov, považovaný za otce ruského divadla, je známý svými tragédiemi jako „Chorev“ a „Dimitrij Samozvanec“, které dodržovaly aristotelovské jednoty a antické či historické náměty, demonstrující klasicistní důraz na rozum a morální poselství. Denis Ivanovič Fonvizin vynikl v žánru satirické komedie s díly jako „Brigadýr“ a „Nedospělec“ (Nedorosl), přičemž „Nedospělec“ brilantně karikuje negramotnost a morální úpadek ruské šlechty skrze klasicistní formy, což jej činí vrcholným příkladem společenské kritiky s didaktickým cílem. Gavriil Romanovič Děržavin, ačkoliv překračoval hranice klasicismu směrem k sentimentalismu a pre-romantismu, svými ranými ódami jako „Óda na Felíci“ a „Bůh“ představuje vrchol oslavné a filozofické klasicistní poezie s osobními tóny, která kombinuje vznešenost s konkrétními detaily, čímž klasicistní formu obohacuje. Mezi světové autory, kteří ovlivnili ruský klasicismus, patří francouzští dramatici Jean Racine s tragédiemi jako „Faidra“ a „Andromaché“, které byly vzorem pro psychologickou hloubku a dodržování dramatických pravidel, a Pierre Corneille s hrdinskými tragédiemi „Cid“ a „Horatius“, jež ztělesňovaly ideály cti a povinnosti. Molière se svými komediemi „Lakomec“ a „Tartuffe“ poskytl model pro satirickou komedii mravů a typizaci postav, což přímo inspirovalo ruské dramatiky k zobrazení společenských nešvarů. Teoretik Nicolas Boileau-Despréaux a jeho „L’Art poétique“ sloužil jako estetický manuál, který kodifikoval pravidla klasicismu pro celou Evropu, včetně Ruska, a představoval pro ruské autory závazný návod. České autory v přímé paralela s ruským klasicismem nelze relevantně uvést, neboť česká literatura tohoto období byla zaměřena spíše na počátky národního obrození a jazykové revitalizace, což se odlišovalo od žánrových a estetických priorit ruského klasicismu.
📈 Vývoj
Vývoj ruského klasicismu začal v polovině 18. století v době vlády Alžběty Petrovny a především Kateřiny Veliké, kdy se Rusko otevíralo západním vlivům a usilovalo o modernizaci a osvícení. Vznik tohoto směru byl motivován snahou o vytvoření vlastní, prestižní národní literatury a reformu jazyka, které by se vyrovnaly západoevropským vzorům. Raná fáze je charakteristická jazykovou reformou Michaila Lomonosova, který prosadil třídílnou teorii slohů a stanovil základy spisovného ruského jazyka, a počátky divadelní tvorby Alexandra Sumarokova, který překládal a adaptoval francouzské tragédie a komedie, zakládaje tak profesionální ruské divadlo a žánrový systém. Období vrcholu nastalo za vlády Kateřiny II. (tzv. „zlatý věk Kateřiny“), kdy se klasicismus stal dominantním literárním proudem. Tehdy rozkvétala především óda a satirická komedie, reflektující osvícenské myšlenky o rozumu, morálce, občanské povinnosti a kritice nešvarů společnosti. Fonvizinova díla představují vrchol satirického zobrazení ruské reality v klasicistní formě, čímž klasicismus získal výrazně národní charakter. Postupný ústup klasicismu se začal projevovat na přelomu 18. a 19. století s nástupem sentimentalismu (Nikolaj Karamzin) a raného romantismu (Vasilij Žukovskij), které kladly větší důraz na cit, individualismus a národní specifika, čímž se přísná pravidla klasicismu stávala omezujícími a vedla k jeho transformaci. Pozdní fáze klasicismu sice pokračovala v tvorbě, ale autoři jako Gavriil Děržavin již integrovali prvky, které přesahovaly čistě klasicistní rámec, směřující k větším subjektivismu a lyrismu, anticipujíce budoucí literární proudy. Ruský klasicismus se vyznačoval několika národními a žánrovými variantami. Národně byl charakteristický intenzivním zaměřením na formování spisovného jazyka a silným patriotickým tónem spojeným s oslavou osvícené monarchie a Ruského impéria, což mu dodalo politický rozměr. Specifická byla i satirická hloubka, která kritizovala domácí nešvary (např. nevolnictví, špatnou výchovu šlechty), odlišujíc se od často univerzálnějších témat francouzského klasicismu. Žánrově dominovala vysoká žánry (óda, hrdinská tragédie) a nízká žánry (komedie, satira, bajka), které byly pečlivě odděleny, přičemž každému náležel odpovídající jazykový styl. Zatímco francouzský klasicismus tíhnul k antickým tématům, ruský často využíval ruskou historii nebo současnou realitu jako námět, i když v klasicistní formě, což představovalo důležitou národní adaptaci.
💫 Vliv
Vliv ruského klasicismu na pozdější literaturu a umění byl zásadní a dalekosáhlý, neboť položil základy pro celou budoucí ruskou literaturu. Především ustálil spisovný jazyk, čímž vytvořil nástroj pro další generace spisovatelů, a zavedl do ruského kontextu klíčové literární žánry a formální postupy, které se staly normou. Na jeho základech stavěli i autoři následujícího období, například Alexandr Sergejevič Puškin, ačkoliv byl primárně romantik, ve svých raných dílech čerpal z klasicistní jasnosti, preciznosti a žánrové disciplíny, a celý svůj život respektoval literární tradici a jazykovou čistotu. Alexandr Sergejevič Gribojedov ve svém slavném dramatu „Hoře z rozumu“ (1825) sice již vykazuje realistické prvky a romantické tendence, ale jeho dodržování klasicistních jednot (především místa a času) a ostrá společenská satira navazují přímo na tradici Fonvizinovy komedie, ukazujíce přetrvávající vliv klasicistní estetiky. Pozdější ruští realisté a satirici, jako Nikolaj Vasiljevič Gogol, rovněž čerpali z klasicistního důrazu na typizaci postav a kritiku společenských nešvarů, ačkoli je převedli do nových forem, čímž se klasicistní didaktismus proměnil v hlubší sociální kritiku. Klasicismus také etablovál tradici profesionálního ruského divadla, které se stalo významnou součástí kulturního života a základem pro pozdější dramatickou tvorbu. V době svého vzniku byl ruský klasicismus obecně přijímán s pochvalami, zejména u dvora Kateřiny Veliké, která jej aktivně podporovala jako nástroj osvěty a upevnění vzdělanosti v říši, čímž získal oficiální podporu. Lomonosovovy jazykové reformy byly revoluční a široce akceptované, tvoříce základ pro moderní ruský jazyk. Sumarokovovo divadlo se těšilo popularitě a bylo důležitým společenským fenoménem, přispívajícím k rozvoji divadelní kultury. Nicméně se objevovala i kritika, zejména vůči přílišné imitaci francouzských vzorů a někdy i umělosti jazyka či zápletek, což vedlo k debatám o národní originalitě. Fonvizinova ostrá satira sice sklidila obdiv, ale zároveň narážela na cenzuru, která bránila publikování některých jeho děl s politicky citlivým obsahem, což svědčí o limitacích svobody slova i v osvícenské éře. Vnímání ruského klasicismu dnes je především jako klíčové zakládající období ruské literatury, bez něhož by pozdější vývoj nebyl možný. Autoři jako Lomonosov a Fonvizin jsou stále vysoce ceněni a jejich díla jsou integrální součástí školních osnov a univerzitních kurzů, kde slouží jako příklady jazykového mistrovství a společenské reflexe. „Nedorosl“ od Fonvizina je dodnes často inscenován na divadelních scénách v Rusku i v zahraničí, protože jeho témata ignorance, špatné výchovy a pokrytectví zůstávají překvapivě relevantní, což z něj činí nadčasovou satiru. Přestože filmových adaptací klasicistních děl je méně ve srovnání s pozdější ruskou literaturou, divadelní inscenace udržují tato díla živá, a jejich historická a literární hodnota je nezpochybnitelná. Jsou vnímána jako zrcadlo osvícenské epochy v Rusku, ilustrující touhu po rozumu, vzdělanosti a společenské reformě, a představují fundament, na němž vyrostla bohatá ruská literární tradice.